Rok na vsi/Duben/Šlohačka

Rok na vsi – Duben Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Boží hod	Šlohačka	Z povídavých hodinek

Údaje o textu
Titulek:	Šlohačka
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 152–156. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Boží hod byl posledním krásným dnem; o červeném pondělí už načal svou bláznivý apríl.

Slunko svítí, ale nehřeje, ba zdá se, jako by pojednou i kousalo studenými svými zuby teplu už navyklou pleť.

Ale ohlas veselého jara přece už jen zůstal a dědina všechna vře plným, klokotavým životem.

Jaký shon!

Děvčat nevidět. Kluci opanovali pole po celý den. Co se jich vyrojilo ze všech skulin domků běloučkých a shrbených chat! Školáci, i ti maličtí s mlíčnem vzadu, prohánějí se jak srnci prostorným návsím a jednoho není, který by nebyl vyzbrojen žilou, spletenou z červených a žlutých prutů vrbových, nebo aspoň kusem dřeva, sladkého v ústech, štiplavého na zádech. Ti maličtí mají své mrskačky i opentlené, výrostci zas jen tak nahonem za holínku zastrčenou rákosku, uříznutý prut lískový. Celé hordy těch Tatarů jak na koních pobíhají dědinou a běda děvčeti, nemá-li nožky jak vítr a oči jestřábí; neunikne ze všech stran nadskakujícím barbarům. Každou chvíli zaskučí někde dívčí hrdlo v podsíňce, vzduchem projede divoký smích a líčený vřesk doopravdy i s láskou bitých obětí. A zas ozve se návsím dupot okovaných bot, pronásledujících lehký, svižný krok dívčích gazel. — Diškanty vřískají domem i návsím, zběsilým rykem divochů, docela zvláštním a v roce jediným, ozývá se celá ves. Místy — jako by kočky se to tam praly — strhne se děsivý lomoz a za chvíli — jedna, dvě, tři — sukně za sukní, rozlítlo se jich a zašustěl celý houf. Chlapci přistihli tam v závětří uschovanou celou ženskou společnost.

Kdekdo užívá dnes mužského svého práva a pruty upřímně i na hračku rozšvihují sukněmi náhle rozvichřený vzduch. Hvízdavým koncem šlohačky ženu polehtá muž, aby z ní vymrskal ten „pekedlné“, neposedné jazyk. — Radní Mikulica — nadarmo neměl hlavu jak plamínek zrzavou — ženu poštípal prutem, dřímala ještě v posteli. Hoch polehtá děvče, aby neskrblila láskou, kmocháček zajde si na kmotřenku, synek na sestru, ba ani ten stařeček nezapomene pošimrat svou stařenku, aby zavčas si uvykla na budoucí očistec. — A vřískají ženské, piští děvčata a zuby cení muži nad hadovitě se svíjejícím tělem pružné, tvrdé mlaďuchy.

I u Filipků byl tartas. Pěkná, po podzimním porodu už zase zkrásnělá Tomanova Mařa s nahými lokty pomáhá stařence v kuchyni. Ani nepomyslila, že na ni „zavedenou“ vzpomnět by mohl také někdo s mrskačkou. Tu k jakémusi pořízení přišel pan lesní. Cosi hledal v brašně, jako zastřeleného ptáka či co — a pojednou z čista jasna jedním ruky trhnutím z torby vyletěl a prvními svými klikyháky Maři přes boky a na plná, košilkou lehce jen krytá záda jedovatě doléhal roztočený prut. V ráně byla ve dveřích, dveřmi na dvůr — za ní přes pluhy a brány klopýtal fořt. Cestou přednostka, vracející se z chlévů, dostala také svůj díl, aby se jí nechytaly blechy; až se na okamžik zamračila, když koneček ostře pošlehl na vykrmenou, jak naditou její lopatku. Děvečka Hanyša v slepém útěku zaběhla až do kravína, a ječíc tam úzkostí, zalezla kravám pod hrant.* Ale i odtud vyšlohal ji fořt, a šlohaná cestou, utéci musila přes plot až k Očadlíkům.

Šelma plesnivá.

Tak oddychovat těžkou prací udřený, zatímco mu ženské místo patronů do brašny nastrkaly malovaných vajec.

U Prudků bylo už od rána soudno. Co hodinu někdo přišel, aby „podebral“ mladou, kulatou hospodyňku nebo sladkým dřevem až slzy do očí vehnal ještě kulatější sedmnáctileté Františce. Ke všemu byly tu ještě dvě její kamarádky a už se i zavíraly, aby ušly aspoň polovici namířených na ně ran. Ale což bylo platno zavírání! Vpředu se uzamkly a vzadu už zas dveře otevřely ode dvora a vrata otvíral poťouchlý hospodář. — Ostatně ani to zamykání nedělo se na dva západy — — Rozára už měla několik prutů do ruda vtisknutých na těle a co chvíli podrbávala si svítící rameno, ale na tváři její vidět bylo netajenou pýchu nad bezpočetnými šlehanci: běda, kdyby byl někdo nepřišel, kdo slíbil, vyčítala by mu to po kolik dní.

Už ani vajíček děvčatům nestačilo. Včera a dnes od časného rána neustále postávala u stolu, namáčela dřívka v lučavku a na barvě vajíček kreslila a malovala překrásné ornamenty kraslic, celé ratolístky, věnečky, srdéčka, křížky se zářícími paprsky a ptáčky, sedící i v letu, jakých nestvořil a nikdy nestvoří ani sám Bůh.

A která neuměla — Studýnkovi přinesla a Studýnka nožem jí vyškrábal takový vzorek, že údivem nad těmi malůvkami přecházel zrak. —

Rybářova děvčata dnes na hospodě nebyla. Odstěhovala se brzy ráno k Anežce. — Ale nemusila chodit ani tak „daleko“; našli je i tam.

Na návsí bylo chvílemi až soudno.

Školáci i ti malí puntíci chodí od domu k domu a vymrskávají si vajíčka. Někteří koledují:

Zkázal kadlec i kadlička,
habes dala dvě vajíčka,
jedno bílý, dvě červený,
šak ti slípka snese hjiný.
Na peci v kótku,
na červeným prótku,
slepička se popelí,
vajíčko se kotólí.
Koláče só v peci,
poďme na ně všeci.

Fókalů Honzík říkal tu „népěkňéší“:

Pochválen buď Ježíš Kristus, tetičko,
přišel sem k vám pro červený vajíčko.
Vajíčko mně déte, nic se mně nesmjéte.
Bodete-li se smáti, mosíte mně grécar dáti.
A ve, stréčko, ve, tetičko, vetáhnite z vaše kapce grešličko.

No, dostal „toliž“ vajec, že musil velmi opatrně jít, aby nepřinesl domů slupky. Měl vejci „všecky kapce nadžganý“, jak v létě když v torbách obilí snáší křeček.

Velebův Frantík šourá se po silnici na křivých, tenounkých svých nožičkách s žilou pod paždí a bedlivě loupá na tvrdo vařené, březulkou do nachova obarvené vajíčko. Bez soli, bez chleba — tak jen na holo — pojídá tu lahůdku, jak labužník nepožívá ani ústřic. Loupá dnes už asi desáté a Bůh to ví, co jich ještě sní. Takové hody jsou pro dítě chudoby jenom jednou do roka — — a snad pozítří splaskne se zas jeho žaludek na suchou křížalku.

U rybníčku střetl se s Proškovým Jožkou. Ten neměl letos jaksi žádného štěstí. — — Velebovi Františkovi každý dal, že byl „tak moc chudobné a pajdavé“, ale na Jožku — bůhví proč a zač, každý se jen utrhl a dveřmi bouchl. To proto snad, že byl zdravý a silný a všem lidem za trest. Loni vajec přece vy mrskal šest a letos — až dosud jedno jediné vajíčko a to už bylo v žaludku. S prázdnýma rukama zastavil se před Velebou a stěžoval si, že všude jej odbývají jen krejcarem. Koupil by si třeba za peníze — ale což — sáhnul si do kapsy u kalhot — zas mu je líto krejcaru.

„Francku, dé mně kóščiček!“

„Na, habes neřekl,“ ulomil Frantík půl a dal Jožkovi.

Přicházeli i chlapci jiní. Frantík honem spolknul zbytek aby po něm „nelódili“ i ostatní.

Vtom se na návsi objevila Sába, něžná blondýnka „panského“ těla, dcera kočího ze zámku. Do jejích pomněnkových očí zamiloval se kdekterý školák. Všichni na ni žalovali a všichni ji hájili, staral se o ni ve škole kdekterý odrostlejší kluk. Jak na provázku všecky vodila, a pan rechtor zachytil už i psaníčka. Ne snad zamilovaná, ale — psaníčka. Poslední černým kabinetem právě před svátky ve škole chycené znělo:

Milá Sábo. Haž přindu v pondělí na šlohačku, hať dostanu to népěkňéší vajíčko. Bodo se na tebe zlobit haž do nédelší smrti dež ne.

Psal je Cyril.

No tak. — A Sába si jen vykračovala — pohazujíc dráždivé už jak velká zvonkovými svými sukénkami — ve kterých zmizelo už několik takových psaníček. — — —

Objevila se tedy na návsí, a po celé prostoře jako zvěř když náhle zvětří.

„Franto, Cyrile, Karle — chlapci — hunem! Žába ide!“ — strhl se válečný povyk za kovárnou a současně zaslechla Sába dupot svátečních bot. Zprava, zleva, od potoka, zezadu hnalo se to ze všech stran.

Přitiskla se ke zdi, jak liška zvedla jednu nožičku. Jahodové rtíky rozevřely se jí k výkřiku, modré, živé její oči mžikem ohlédly ohrožené místo ze všech stran.

Ah — — tu! Šlohačky, křik — — —

„Tomášu, nadskoč!“

Ale než Tomáš nadskočil — nožky už se zamihly v letu a modrá sukýnka v plápolu už jen jak pomněnka zahrála na zeleném pažitě zámecké zahrady.

Tam se chlapci neodvážili.

Vtom našli jinou oběť a pronásledovali ji daleko až za můstek. Tak celé dopoledne.

A odpoledne zas chlapci velcí postávají za rohy na číhané.

Teprv k večeru dědina tichne v obvyklý sváteční klid.