Rok na vsi/Březen/Postní rozjímání

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Kriminál	Postní rozjímání	Výpověď

Údaje o textu
Titulek:	Postní rozjímání
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 28–33. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Laetare — neděle družebná.

Nad Habrůvkou slily se mraky v jednu tuhou tmu a vody snesly se k zemi. Hnědý kal a bláto špiní svatou postní neděli. I to kázání bylo jakési pošmourné a mlhavé a na duši jak příkrov padl těžký, mrtvý, pravý postní smutek.

„Všichni lidé na světě jsou si před Pánem Bohem rovni —“ slyšeli dnes lidé kazatele.

A neživě, bez zájmu poslouchala Habrůvka neživě, chrčivými a od zachlazení nějak natrhlými hlasivkami pronášená slova.

Živěji bylo v kostele, teprv když se v rochetce a komži objevil nový kostelník — Jakub Fókal.

Na tu radost už týden těšila se celá Habrůvka!

Rochetky všecky prý se musily přeprat; tak prý byly potřísněny a za — (užito bylo slova mnohem přiléhavějšího) šňupavým tabákem bývalého kostelníka — A po celý týden denně ráno, ještě za tmy učili nového kostelníka „pan falář i frajle Tóny, jak má velebníčka voblíkat, kde a jak si má stópnót, kdy vodejít a kdy přihjít — — a přeci si to pořád plet — — Pré se strachem třese jako prut.“

Konečně dnes poprvé objevil se před tváří boží a celé Habrůvky — v komži a ještě bledší než ta rochetka.

Vyšel ze sakristie, aby rozžehl svíčky.

Krky se natáhly — a jak obilí na poli hlava vedle hlavy — zavlnil se kostel celý. Hlasy modlících se ve sboru prořídly, a kdo se modlil, modlil se jistě jen pro jméno — Úsměv provázel slovo boží.

Lampa s věčným světlem vysmekla se mu nějak z ruky — — chňapl po ní jak po živé, a nijak se mu nechtěla dát chytit.

„Je tá komža Jakubovi nejak krátká — — Měl by si hjí nastavit. — Vidět mu celý holínke.“

„A dělá jakýsi dlóhý kroke — Hani ne jako v kostele —“

„A holé je — — Toť, haji fósa pod nosem shodil. Pré si je schoval na — — památku.“

„No, dež só panáček holé, nemože bét kostelník přeci chlupaté! Dobře, že je shodil. Fósaté kostelník! Slešels to kdy?“

Habrůvka dávno už se domodlila — zevšedněl i zjev Jakuba — ministranti už chvíli stáli na prahu sakristie a vyměňovali se školáky němou jakousi řeč, světla všecka rozžatá hořela na všech stranách — ba i velebníček dávno už přistrojen do svého ornátu připraven čekal — čekal — proč? nač? co to? — dosud se nehýbal a čekal.

Čekal už pět minut.

Ministrant netrpělivě už potrhoval zvoncem, pan rechtor na kůře podruhé už hrknul stoličkou, stojící přešlapovali, sedící posedávali, pokašlávali choří — a jen těm starým vzadu to bylo úplně lhostejno. Buď se modlili — nebo tiše spali.

„Nač čeká?“

„No, na panstvo! Ešče tu néni.“

„A deť sme přeci před Bohem všeci rovni — povídal — — Co je nás tade rovnéch — a na nás nečeká — —“

„Te néseš hrabě.“

Konečně v oratoriu zachřestil klíč, zavrzly dveře a okénkem z oratoria vykoukla hranostajová čepička — — Panstvo vešlo, komtesa si prohlížela dole shromážděný lid.

Zavlhlé varhany zarvaly kvikavou mixturou a brzo nato rozlehla se píseň:

Jaká žalost a truchlivost
teď proniká srdce mé,
když vzpomínám a rozjímám,
ó Ježíši, muky Tvé.

Nemohlo být případnější písně i noty, než kterou protáhly teď děti o celý půltón níž — — —

Tak pod zasmušilým, popelavě šedým nebem dlouhou zimou znavená Habrůvka v křesťanské pokoře a svatém pokání prožívala čtyřmecítmadenní půst. Ztichly řvavé písně chasy a až do vzkříšení nehlaholily taneční zvuky trub — — Každou neděli odpoledne rozjímala Habrůvka při pobožnosti křížové cesty v čtrnácteru zastavení o utrpení Kristově, postila se, modlila se, a denně klečíc u zpovědnice, vyprazdňovala svou duši z těžkých svých hříchů a vin.

I příroda, jako by věděla, že nadešel čas odříkání — zledovatěla nanovo, a když se i rozehřála — měnila Habrůvku v bezedné žumpy černého bláta. Smutné mlhy nesly se údolím a neuhnuly, dokud nové větry roztrhané neodnesly je za kopce a les. Ztichnul skřivan, v teplý jih znovu vrátily se cvrčaly, pěkným koncem února vylákané houfy špačků smutně přetahovaly vísku z kopce na kopec. — Shluklí i jednotlivě dotírali na smetiště dvorů, hladoví i do došků se dávali a zobáky trhali slámu, nenajdou-li pod ní něco přezimujícího hmyzu; nakonec — do věže a do holubníků zasedli, kde v teple vlídná holubičí pohostinnost ráda jim dopřála úkrytu.

Březen, březen — za kamna vlezem a v dubnu budem tam ještě.

Ale v tuše brzkého a už neodvratného jara sladkou nadějí plnila se duše tvorů všech.

Na silnicích po celý týden, den jak den, mrví se dělníci, a seškrabujíce bláto, vysypávají vymleté koleje čerstvým štěrkem — Řehtá kamení, zvoní pohrabáče, čvachtá bláto — — Sešikované armády kavek a havranů posledními hlaholy plní celý nebesklon. Bože, je jich! — Ohromnými černými mraky zaklopují celá nebesa, od jihu už na sever táhnou se teskné jejich průvody, a když na zem padnou, brčálové pruhy ozimin a nezoraných jetelin jako by černým suknem potáhnul. —

Ale na šedých, od podzimu zaschlých, zimou slehlých mezích — za slunné chvíle sem tam přece už se nedočkavě zdvíhá žlutou svojí hlavičkou aspoň jedno kvítko jara — podběl. Jaká radost vyzařuje z první té jiskřičky slavné přírody, zlatem tu zahrávající v rozloženém kvítku, zatímco kolem ještě se válí zmatená chumtanice zimou zdeptaných trav! Kvete už i líska, chmýří se jehnědy, do květu rozhání se jíva. — — Ba už i ty běloučké, něžné zvonky sněženek vyvolalo blížící se jaro ze země a už žádný sníh a žádný mráz, žádná nepohoda nezabrání jim, aby ze ztuhlé dosud země nevysílaly své andělsky čisté kalíšky. Jak blažila první ta kytečka jara, vyhrabaná na výslunných koutech lesa, kde zpod listí z předešlého léta vydobyly je zimou zkřehlé, zimou zmodralé, a přece nedočkavé prsty dětí! Nosí jich plné hrsti a každý rád jimi ozdobí svůj holý stůl — — aby jaro aspoň ve světnici hřálo, když venku ještě zle. — — —

Sedláci dodělávají poslední zimní práce — jen aby chvíli pro pilnou práci setí celou potom měli pro sebe. Už se ani dočkat nemohou krásné chvíle všeho světa zrození, až do polí vytáhnou svůj lehký pluh a do brázd rozmetou símě své příští úrody — — A když nemohou ještě tam — na Svárov — Staré hory — Černý lán, kde leží svaté jejich pole — postávají aspoň pod loubím kovárny a přihlížejí k usilovné práci rychle pracujícího svého majstra pštrose. Neví majstr, co napřed do křivých svých rukou vzít, chvílemi ani nemluví a jen sváří železo, ohýbá, stáčí, kroutí a rovná pruty — posílá pro samečka a se samečkem v záňadří své kožené zástěry buší zas a buší, vesele parlík zvoní dědinou a — není úchvatnější písně jara, než když kovadlina jeho zahřmí a hvízdot měchů plní očazenou dílnu habrůvského ďábla. — O dvou ráno už z lože vstává a je deset hodin večer — žhavé jiskry dosud rozletují se pod černou jeho rukou, která ohně necítí — — Jen bij a bij — majstře pštrosi — není nad tvou kovadlinu písně krásnější! — — —

A do hřmění perlíku v kleci vesele hvízdá drozd, cítě už od hromic každým svým pírkem, jak zdaleka na perutích větrů převratných nese se jaro. Po celý den hvízdá a v noci zase — ani nespí a stále třepetá svými peroutkami, jako by letěl sta a sta mil daleko — stále dál a ještě dál — od jihu k severu a od severu zase k severu až k jihnoucím lesům domácího kraje, kam co nevidět přitáhne už celý jeho rod — — Cítí, že táhne, a naivně věří, že táhne s nimi — — —

Husy nesou ohromná vejce a hospodyně číslují rukou neumělou první, druhé, třetí — — — a zas běží k snášející kačeně nebo sedící kvočně a ob den proti lampičce prohlížejí každé vajíčko, není-li čisté a barví-li se v jeho nitru zárodek počínajícího života. Jaké to zas bude na dvoře radosti, až všechna ta drobotina vysype se z ošatky a udivenýma očima prohlížeti si bude stvořený pro ně svět! Už se tou pištící chamradí a žluťoučkými kanárky rozléhá dvorek teď — — —

Radostí přibývá každým dnem. Co jich jen přibylo už včera nad vylíhlými kůzlátky! Děti jsou celé zběsilé nad nemotornými, a přece už jako koťátka hravými tvory. Donesly je do světnice, smály se jim, jak hloupě se rozhlížejí po divném okolí, ale vtom už poskočila pitvornými skoky bílá kozička, za ní i černý kozílek s čelem nad oči vyduřelým, a děti se válí po zemi radostí a smíchem. Prý vypadá jak satanášek, ten černý! Ještě si poskočil, ale sklouznul pojednou, a nemoha se udržet na nemotorných svých nožkách, bolestně zameknul a pad. Hned se však vymrštil a ta náhlá zdatnost jeho tak se mu zalíbila, že provedl po jizbě ještě několik tak pitvorných skoků, že se rozřehtal celý dům.

Vavřínek tolik se nasmál, že si oběma rukama drží „bolavé“ bříško. — — —

Rozpukly se ledy a zas teď volný bude proud — — —