Rok na vsi/Říjen/Na vojnu

Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
V kostele	Na vojnu	Satanáš

Údaje o textu
Titulek:	Na vojnu
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 17–22. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Jeronýma.

V záhumení voní trnky. Vaří se na všech stranách. U Rybářů v šesti kotlech, které obsluhuje osm žen. Dnem i nocí trousí se besedníci a zpěvem i klevetami rozléhá se kůlna od rána do večera, od večera do rána. Rád si každý pohoví u praskajících ohňů, rozkládajících nocí tichou, truchlou zář… Jak černé příšery mihotá se to, obskakuje kolem výhní, hned ohromnou čísi ruku vidět, jak černá se pozvedá a za sebou i s kopistí táhne ještě ohromnější stín, — hned zas ozářená tvář se zaleskne a zmizí v tichém ústraní — A v kotlech — jak to tam vesele blkotá, šumí a vře! — — —

Děcka jak umouněná cikáňata, ve tváři všecka zamatlaná od sladké „lízačky“, tančí po dvoře.

Jasný večer ztlumil hlasy, ztišil dědinu. Za vsí plachty bílých mlh přenášejí se lenivě z kopce na kopec, z tratě na trať. A nahoře oblaka měsícem do sina zbarvená letí, letí od západu k východu a v letu zaclánějí svými perutěmi jiskřivá světýlka cudných hvězd… Už dávno hvězdičky tak pěkně nesvítily: schovávají se a hned zas zaplesají tichými svými plamínky; — ne jedna — ne několik — ale stádem ohromným a nedohledným rojí se po nebi jak zlaté včeličky — — —

Přes silnici plížily se tiché stíny měkoučké noci. V šeru spících javorů při zámecké zahradě stojí na můstku chasa — — Je tu snad všecka — od nejmladšího výrostka, který ještě nesměle se krade k tlumu hranatých, už jadrných postav dorostlých, až po toho, kdo potají už smýšlí na ženu a vlastní krb. —

Slovo vedou dnes rekruti.

Stojí tu už na rozloučenou.

„No, já německy trochu humím — a co nehumím, to se tam dohučím. — Šak to néni žádné kumšt. — Nebodu-li za šest měsíců frajtrem, hať se Honza menuju!“ rozkřikl se Francek Horáků.

Byl dosud druhým kočím v zámku a od panstva při koních už ledacos pochytil.

„Jen si mesli! Frajtra!“ srazil Francka druhý. „Pane, nende to tak lehko, jak se ti zdá. — Psát a číst německy humíš? Nehumíš. Tož vidíš. A to je to hlavní. Debes nevím jak německy brebentil, a číst a psát nehumíš, nic ti to néni platný!“ — — —

Teplá vláha večera vylákala před dům i malé chlapce — drobotinu… Takový pěkný, milý je ten večer a tak sladce se to povídá… nechce se domů, nechce se jim spát. Sedí u Šuhajíkových, na prahu v chumáčku do sebe schouleni a ozářeni lijícím se stříbrem měsíce.

„A co si meslíš, že tam nésó lidi? Haji voda tam je a lesy a kopce… a meslím, že haji zvířata,“ povídá Šuhajíkův Tomáš a hledí do měsíce…

„A šak to néni pravda. (Hlas byl Ráčkovýho Franty.) Pan hučitel přeci nepovídal, že tam só hjistě. To se ešče neví, to se jen tak hádá, protože měsíc je taková gula — jako naša zem.“

„Debesme se tam tak mohli podívat,“ pronesl snivě Krča s vlasy žlutými a lesklými jak dozrálé klasy ječmene.

„Te, Krčo, vidíš tam ten tragač na nebi?“

Krča neviděl.

„Nevidíš?… Tam jedno kolo… druhý… třetí…“

„Aha!… A má haji voje?“

„Má.“

Obloukem snesla se k zemi hvězda.

„Jaj, ta letěla pěkně!“ — — —

„Kam hale zapadla?“ — — —

„A meslím haž do Amerike.“

„Anebo ešče dál — do moře — —“

„To to meslím žbluňkne a v té vodě syčí, dež tam vlítne!“

Umlkli.

Kolem tichounkým letem mihnul se netopýr.

Od panské zahrady dolehl sem hlučný smích chasy.

„Regruti zétra pojedó — —“

„Bodem se dívat, haž pojedó.“

„E, šak voni nepojedó tak brzo — — To huž bodem ve škole.“

„Haž me pudem k hasendě — scafra…“ zasyčel vtom Krča a oči tak mu zazářily v blesku měsíce.

Franta Ráčkůj vstal se země a hotovil se k důraznému slovu. —

„Mě vodvedó! — Já bodo voják. Na mně nenandó hani jediné chybičke, hani jediné krópy špatné, hani jediné muchy zdechlé —“

Bůhví, co tím myslil. Chlapci se rozesmáli tichým smíchem.

Vtom okolo potoka mihl se nízký stín.

„Chlapci, hele, Prudkůj Bundáš…“

Janek vyskočil a s ním všichni ostatní. Jen Krčů Frantík zůstal sedět a pohlížel do noci dál.

„Francku, honem mu nadběhni!“

„A mikni ho!“

Chlapci se rozlítli — zachrastilo kamení.

Bundáš zakvikl pod krupobitím štěrku a jak lasička přesmýkl se přes bílou silnici… Dostihl vrat a teprv z díry začal lát.

Na prahu Šuhajíkových do noci zasvítil bílý zjev.

„Tomášu!… Tomášu!… Deš dum! — Toto se podívéme! Co tady vesedáváte!? Potem se vám ráno nechce vstávat. — Dum!“

Tomášovi se nechtělo. Ale přece se přitáhl až k prahu a přes práh už mu maminka pomohla sama.

Dveře zapadly a ostatní také se odplížili ke svým chalupám…

I chasa na můstku se pohnula. Odvedenci stáli v řadě přede všemi a drželi se kolem krku.

Dědinou se rozletěla píseň:

V Brně ke kasárnám je ouzká ulička,
to musela zaplakat má stará matička,
oj Brno, Brno, tys nemělo státi,
nemuselo polovic panen zaplakati.

Tmavomodrou nocí letěly ty zvuky nad dědinou a dál — — přes kopce — ještě dál — domumlávaly v odlehlých dolinách. A přes kopec — od Lipůvky — přes druhý od Stráňova — odevšad se nesly tytéž nářky — tentýž těžký, teskný zpěv chlapců — Neloučila se s nimi jen Habrůvka — ale věncem kolem dokola — celá vůkolní krajina… Jak dozrálou otavu — v jednu velkou hromadu shrabovala je všecky neviditelná, příšerná ruka. — —

Šli do hospody.

Za nimi donesl právě mistr stolař Antošovi vojenský kufřík, dřevěný a černě natřený. Chlapci znalecky prohlíželi jeho zdatnost.

„No, moc se ti teho tam nevejde!“

„Ba ne.“

Antoš točil Míčkem a kufřík potěžkal.

„Pane, těžké dost!“

Bude mu nyní ten kufřík po tři léta nejmilejším soudruhem. Někdy mu bude vším — jediným kusem bývalého „já“. Nejednou nad ním zaslzí, nejeden vzdech se do něho skryje — ba stane se, že i s tím dřevem se pomazlí jako se živým, soucitným tvorem.

Těžké to bude loučení pro Antoše i jeho rodiče doma. Nadchází chvíle, kdy mračna vystupují na čistém nebi. Stará Filipková už po dva dny peče koláče a kuřata smaží a — slzami je kropí, ta bílá matička… Srdce z prsou by za Antoše vyřízla — jen kdyby mu pomohla; — šel jí jako na smrt — — —

A starému Filipkovi je snad ještě hůř. Od rána už seděl v hlubokostech sklepa — a co tam vyjednával s příšerami podzemí, nikdo neví — — Ale vyšel tamodtud, jako když tam šel… Stesk neminul, smutek nepolevil… Slova z něho lezou, každé jako těžké závaží — hlas jeho jindy tak velký, veselý a zvučný zní jak ztrhaný a z očí mu hledí tma.

Co teď?

Tolik polností! Úřad, daně, dluhy — nebylo včera tolik hvězdiček, co hlavou se mu v jednom okamžiku přeneslo starostí… Všechno ho zklamalo. Starostou jen proto se volit dal, že synka mu přece na vojnu nevezmou… A vzali. A naznali, že může nejen sám obstarávat hospodářství, ale přitom dobře i starostou může být… Co se najezdil — naprosil a — — — Na hřebík to všecko pověsit!

Antoš, jako by se ani nemračilo — zpíval si s chasou a tropil neplechu, jako by na svatbu šel, a ne na vojnu. Maře utekl, když nad ním se dala do pláče — — —

Teď stála venku a těma velkýma, vyplakanýma očima hleděla do hvězdnaté noci… Tak jí odlevovala ta bílá, snivá, teplá noc! —

„Oj Brno, oj Brno…“ zatáhlo dědinou. Antošův hlas vysoko vynikal nade všemi ostatními, převyšuje všechny.

A Mařa s hlasitým vzlykotem utekla dovnitř stavení, aby raději neslyšela strašlivých těch výkřiků loučící se chasy. Ale i doma, za ní — skulinami dveří, zavřenými okny, zdmi pronikala zvenčí smutná jejich píseň, a každá ta nota ji stála nové proudy slz. Pláčem už nikam nemohla — srdce v prsou nosila krvavé.

Těžké loučení — — —

Těšila se, až se Antoš po třech letech vrátí — Tonička už bude žvatlat a běhat — — —

Ale zas jí to tak myslí šlehlo všechno, co bylo a bude — Jednu s dítětem už nechal — od druhé mu umřelo — a třetí — — —

Nepřirostla mu k srdci, jak přirůst měla a jistě by přirostla každému druhému — — ale Bohu poručíno — —

Nocí se zachvěl dlouhý — — hluboký vzdech — — —

Rodiče, rodiče, može vám líto byť,
vychovali ste mě, včil musím od vás jíť.

Vychovali ste mě jak pěkné jablíčko,
včil vás o mě bolí to vaše srdéčko.

Vychovali ste mě jak bílý tulipán,
a včil je nade mnou na vojně jinší pán.

Vychovali ste mě jak červený hřebíček,
a včilej mě nosí můj vraný koníček.