Rok na vsi/Říjen/Jeruzalém
| Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík | ||
| Jeruzalém | Trnky | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jeruzalém |
| Autor: | Alois Mrštík, Vilém Mrštík |
| Zdroj: | MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 9–11. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Na den sv. Cypriána L. P. 189*.
Šest dní a šest nocí seděl starosta Filipek s obecním písařem nad volebními listinami, šest dní a šest nocí téměř ani nejedli a nespali; jen pili, jen počítali, psali — i radní jim pomáhali a ještě tomu nebylo konce.
Obecnímu písaři už klesaly ruce.
„Jen dál, jen dál, pane hučitel, jen dál — a déte dobře pozor, sesumírujte te voliče jak se patří podlivá zákona. Hať néni protivá temu nejaký ponamítání. Šak už víte, co zákon žádá — — — Néni to malá věc — — víte sám, co só to volbe, a tak jen do teho! Hať z teho néni žádný mišpulanci.“
„Pošlete ještě pro litr! Už nevím, kde mně hlava stojí.“
„No, ten litr vám ju nepostaví, hale dež néni hjináč, já mám taky ešče chuť… Radní, co říkáte, snese ‚vůbec‘ ešče litr?“
Radní se dali do smíchu. „Co s litrem?!“
I psali tedy, sumírovali, a zas psali, radní pod dlouhým řásnatým kožichem nosil „flašku za flaško“… a volební listiny byly konečně hotovy.
Zvolená reklamační komise neměla ani nejmenšího „k ponamítání“, volby vykonány na puntík tak, jak to stojí v zákoníku — plnomocenství prohlížel „celé vébor“, dva aji s brýlema, a nic chybného nenašli…
„A přece podali rekuř! Podívéme se! Jen rekuř a nic jináč než rekuř… jedni se smějó, druzí se hladijó a včera pré se hu žida Maxla haji porvali. Žid dnes ráno vyhazoval střepe ze sklínek… Šak tam leží v potoku… To bode sódů! Lidi pomalu huž habe si vzali na sódě kvartýry. Jakživ se toli v dědině nekradlo a nenadávalo jako včil… Horbišek mně včera vyčtl, že pré sem si ze staré školy postavil chlívek… Co mám dělat? Musím jé též podobně žaluvat… Možu já tu špínu na sobě nechat? Nemožu… Pane, ta se hjináč nesmaže. A lípne… A Rebář a Vrbčena! Co se ta huž nasváděla mužů!… Rebář taky nechetá rebu jen jednu. Hotová Sodoma. To nevezme dobré konec — pamatujte si to!… Pan falář — onehdá večír pré mu chlapci před faró zazpívali takovó pěsničku — haňba je to na vůbec. — Haž se krýv zastavuje v těle nad tó zpustlotó!… Pré ‚odpusťte, panáčku, šak ve take milujete kuchařku!‘… To mu zpívali chudákovi starýmu pod voknem — ešče bel skóro deň! A nikdo hjich nechytl, každé se jen smál… Povídal pan falář, zle pré mu je z teho ze všeho… už pré to nevedrží a nevedrží… V tichosti chcel pré tu kosti složit — odebrat se na věčnost, — hale tak že se bode hlásit preč. A Jakub radní — je policejním komisionářem — slešel to a… hutáhl, hutáhl jak Jidáš a našli jé hu žida navalenýho, že nemohl vyříct hani popel. Takové je křesťan… Ale počké, jen počké, Jakube! Pěkné seš te policajt!… Ve škole velámal kdosi plot — v panský zahradě v noci po kvítí rajtoval jako kůň — a von policajt neví nic — nic! — A dluhů — dluhů! Bože spravedlivé — to je dluhů ve vůbci! Gruntovnica plná, svatém[1] veksl za vekslem chodí do Brna a všecko z Habrůvke. Ráček teho nosí náruče na počtu a z počte a všecko z Cyrilke. Povídal pan falář, jen za půldruhýho tisíca zlatéch prošlo jeho rukama vekslů[2] za poslední měsíc. A to je po žňách. A co neprošlo jeho rukama — vo tem nikdo haní neví. Maxl pořád zabíjí kozu za kozó… řezník Guda vepřa za vepřem… a všecko se to mine. Totok já nevím, co se to v tý dědině děje. To huž je k hrůzi — to je k hrůzi! To huž jináč nevepadá — než habe člověk nad tó Habrůvkó splakal jako Jéžiš nad tém Jeruzalémem.“
A pan starosta opravdu div neplakal.
„U svatéch“ visel sám se dvěma tisíci.
Kdosi poslouchal tu řeč — a povídal:
„Máte pravdu — starosto — hotové Jeruzalém.“
A to jméno už Habrůvce zůstalo.
I u soudu už jinak neřekli než lidé z Jeruzaléma.
Z Jeruzaléma, do Jeruzaléma — a kdyby nebylo úředních listin a tabulky na kraji vesnice — na starou Habrůvku už by pomalu nikdo ani nevzpomněl. Ba i na tabulku kdosi jednou v noci připsal hlinkou: Habrůvka — Jeruzalém.
Haňbili se za to Habrůvští.
„Proč jiné vůbci tak neříkajó? A só vůbce ešče horší. — Jen naša Habrůvka mosí bét ta neščasná!“
Ale při dobré chuti Habrůvští sami dědině jinak neřekli než Jeruzalém.
A plakalo jich nad tím Jeruzalémem víc — — —