Rok na vsi/Červen/Z týdne po Božím Těle

Rok na vsi – Červen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Božího Těla	Z týdne po Božím Těle	Pod hvězdami

Údaje o textu
Titulek:	Z týdne po Božím Těle
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 315–326. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ráno

Svítá. Nebe v krvi, prudkým ohněm zahání šerou noc. Bledý měsíc rychle ustupuje k západu před letícím světlem jasného dne. Těžká vůně akátů prolívá se zemí, v rosu se sráží lehoučké pápěří roztoulaných par. Švitoří vlaštovky, šveholí slavík, se hřmotem probouzejí se vrabci ve svých úkrytech, nebe plno jásajících skřivanů.

Ospale hýbe se Habrůvka. Na jetelinu s bujnými koňmi ze dvora vyjel Stéskal, pokřižoval se a letěl návsím po silnici do polí. S trávnicí a srpem pod paží vytrácejí se ženy, aby trávu nažaly pro dobytek, dokud ji nezpraží horký den. Líně do panského dvora scházejí se volaři těžkým, kejklavým chodem svých svěřenců. Bébarů Martin zívnul si na Habrůvku tak upřímně, že ji div nepozřel celou v svůj rozevřený, nedohledný chřtán. Své dráby jako apoštoly s dělnicemi do polí rozesílá panský hospodář, v zvonění majstrova perlíku zazvonil krátce dívčí smích a štěbot do polí se ubírajících žen.

Nádherně vyjelo si slunko nad silůvské lesy a už žíznivě pilo rosy svěživý chlad.

Zaplesala pastýřova trubka, vrzala vrata, zabučel skot, zeširoka dodaleka práskal pastýřův bič.

Živým ruchem promluvilo návsí.

I děti už objevily se před statky a stařečci ve výsluní. Celá dědinka byla už „hore“, nespal snad už ani jeden živý tvor.

Na stupečku

Před chalupu postavil se Dlapka Jan, bývalý kostelník. Šňupnul si, luskl prsty a rozhlíd se po nebi. Nikde chmáru, nikde ani obláčku, nikde naděje na sílivý déšť. Kašel rozklátil celým jeho tělem. Zase si šňupnul, ohlédnul se za sebe do síně nazpět a vykročil směrem ke kopečku, kde pod doškem krčila se krčma židova.

I starý Straka kolem obecní pumpy odchrchlává denní svůj díl rychle tratícího se života — a také jde na kopeček „požít slzu denní své medicíny“. Panští drábi vyklopili po stupečce slivovice už přede dnem, starostovi Filipkovi přinesla dívka snídaní od žida, právě když zvonili klekání. Stařeček Chalupa s Petrášem přijdou přede mší, radní Jakub a komorník Zelbr přikradou se po mši. Snad celá Habrůvka chodí sem „na tú sluzičku“, kterou žid mívá vždycky nejlepší.

Dlapka se Strakou sešli se právě pod kopečkem a postáli, postěžoval si Straka Dlapkovi, že má v koleně „suchý lámání“, požaloval si Dlapka stařečkovi, že celé noci probdí, pro kašel nemůže spát.

„A ví to ďas, dokaváď kašel nehudusím stupečkó, nemám pokoja a nemám stání, jako be mně někdo dušu vzal. A tak se du teda spravit; pojedu s kravkama na Nívku.“

„Máš tam pěknó jatelinu. Slešel sem, Honzo, že ju chceš prodat. Kópil bech ju pro Mařku.“

„Eh nebrbléte. Co vás nemá? Já chcu ešče přikópit, a ne prodat —“ odmítnul nabídku kostelník.

Straka se udiveně zahleděl na Dlapku. Věděl, že Dlapka už je živ jen z milosti židovy.

Z Weinerovy síně slyšet bylo hádku. Zřetelně poznali hlas staré Kocmánkové.

„Pro Krista — huž je zas vopilá! T-fí, to je ženská!“ odplivnul si Dlapka a docela přitom zapomněl, že vlastní jeho žena včera večer byla ještě hůř na tom nežli on.

Vtom Kocmánková vylítla ze síně. Byla opravdu opilá a nebylo ještě ani pět hodin. Byla by pila ještě, ale neměla už groše. Donesla tedy tři vejce a v šátku zabaleného kus tvarohu. Židovka jedno vejce roztloukla a hodila je do škopíčku — smradlavé. Ve druhém bylo už zpola vyvinuté kuře; šlo za prvním.

Vzala je Kocmánková pod kvočnou.

Teprv teď vešel Dlapka se stařečkem v židův chrám.

Weiner nalil, zahřáli vnitřnosti až na dno duše nejhříšnější. Za chvíli na stupečku doběhl i krejčí Bílek, po něm Bláha, Očadlík, pak Dóbek s Plhalem — potom — — — a bůhví, kolik jich ještě bylo. Stupečku si líznul i starý žid.

Také procesí.

Grňův bankrot

Příštipkáři Grňovi prodala záložna kuťu dřív, než mohl se v ní s novou ženou náležitě ulebedit. Co stržila, nestálo za řeč. — Stěhovat se musel ihned a do baráku nikdo jej nechtěl v celé dědině. Šel tedy Grňa na starostu a „že šak habe habrůvskýmu vobčanu dal kvartýr na pastóšce“.

„Vobčan! Te seš divné vobčan! — — — A kde máš štvrtlán, habes bel vobčanem? Takovéch vobčanů je, milé brachu, moc do tucta! Nandi si kvartýr třebas na vrbě; na pastóšce místa néni. Bévá tam Pazderka s celó famelijó v jedný hjizbě haji s Hladůvkó a v druhý je stará Cihlářka s Babáčkovó — tož kde chceš bévat te a žena s dětima?“

„A tož kam s ženó a dětima?“

„Povídal sem ti. Neměl ses podruhý ženit! Včil z teho máš. Zaslóžíš pětadvacet te a pětadvacet tvá žena.“

Ždímaje čepici, přešlápnul Grňa několikrát na svých šmatlavých nohách.

„Přeci to nejak spravte. Pastóška je pastóška, tam decke patří nemajetné lid.“

„Spravte, spravte! A kam ti dám? Na hůru? Tam spává nuž Benda. Do chlívka — to ešče.“

„A třebás do chlívka! Šak je teplo a do zime se to nejak vobrátí.“

„E pro mě teda se tam nastihuj; dež seš dobetek, tak seš dobetek; hale na mě huž nelez!“

Od toho dne spal Grňa se ženou a dětmi ve chlívku pastoušky a příštipkoval a látal rozbité škráby na dvorku nebo za nepohody ve dveřích. V lese chytal černohlávky, prodával slavíky — dost bylo kořalky a slámy v chlívku také dost. Hůře bylo ženě. Takových konců se přece nenadála.

„Do Brna poď!“ rozhodla se pojednou. „Přeci se nějak huživíme. V cihelně haspoň v chlívku nebodeme bévat. Je to haňba!“ hučela Grňovi do uší. Konečně Grňa svolil — — —

A jdou. Vpředu dvanáctiletá Hanča s čtyřletým capartem, za dětmi Grňová s uzlem a nejstarším synem Jurkou a naposled s uzlem na zádech Grňa sám. Těžce šmatlá, překládaje nohu přes nohu, a podpírá se o oškrabanou, v lese uříznutou hůl.

Mizí za zdí panské zahrady. Nade zdí bělá se už jen Grňův šišatý, paňácovitý klobouk se stračím křídlem za uchem. Jim na cestu rozklinkal se z věže umíráček.

Kdosi v dědině umíral.

Žena saň

Pojídaje cestou pařící se zemák, proutkem pohání Šimeček na pastvu houf drobounkých housátek, batolících se kolem bílé své maminky. Rozbíhají se mu. Za starou hned zabočí nalevo k hrázi, zas napravo mezi kamení a jen tam nechtějí, kam proutkem je pošlehuje Šimeček. Už hřeší a hází po nemotorných housatech odřenou beranicí, hrudkami. Ale než hodil, ohlédnul se vždy za sebe k faře a teprv udělal pochop za letící beranicí. House převalilo se jako omráčené a zatřepalo k nebi nožkama. Pro Krista! Honem se Šimeček ohlédnul za sebe a sebral house do náručí. Za ňadry v teple brzy se vzpamatovalo.

Ale v duchu stála za ním jeho žena — — pronásledovala jej jako příšera.

Chalupu měl, pole měl, kozu, vepře, ženu i dcerku — a přece byl Šimeček chudák. Hruď už měl zborcenou, hrtan ztrhaný kašlem, tváře jak vytřeštěné vysedlými kostmi mrtvolně znetvořeny byly zvadlou, visící kůží, škaredý, bez barvy, bez krve, vychrtlý jako pes a zsinalý jako smrt, bez vůle, bez síly života, ani k řeči, ani k práci — ledvaže tak ještě za housaty vlékly se sáhodlouhé jeho, jen z několika ščakýlků složené hnáty, nebo pod paždím donesl trochu kopřiv, z příkopu vyžal trochu ukradené trávy. — Kabát — záplata na záplatě — jak šeré domino sešité z černých a šedých, vyrudlých i čerstvě přilíplých, soukenných, plátěných i kartounových hader, ledvaže se držel na souchotinami jaksi rozklíženém jeho těle. Bos od zimy do zimy, jen na velké svátky obouval si boty a hadry měnil za lepší, kolik roků už starý šat.

A ženu měl saň. Lítou, svárlivou s dravčím nosem a zašpičatělou bradou, očima ostrýma a neustále hrajícíma baziliščí jakousi zlobou, ženu lakomou a hašteřivou jak krkavčí rod. Piva, vína, kořalky, tabáku, masa neokusil snad, co se oženil. Ani najíst se mu nebylo dopřáno a nejednou v roce kamennou její rukou dostalo se mu i ran. Když na pastvě usnul mdlobou nebo hladem sklíčen sedl někde do kouta, o house přišel nebo slabotou z ruky upustil hrnek — už tu stála nad ním jak vzteklá bouř a bičem svých nadávek, jedem svých proklatých úst vzkřísila v něm znovu poslední ždibeček sil, poslední vzbouřila jiskru života, kterým se ještě taktak třás. Jednou pan farář, slyše z protější Šimečkovy chalupy křik a skučení trpícího člověka, sám přišel a sám prosil pro Boha všemohoucího, aby se rozpomněla žena manželské své přísahy a nedala sobě i jemu klesnout až na zvíře.

A Šimeček si poplakal, potrpěl, pod lavicí někdy i zavrčel a byl jen rád, když neslyšel už zběsilý škrekot jejího hrtanu, jen když mu nalila zas na hliněnou misku trochu zapražené polévky a jako hochu přistrčila něco zemáků, kus okoralého chleba, pohozený žvanec vdolku.

A přece se zdálo, že je Šimeček spokojen.

Domlouval mu kdysi jeho bratr:

„Prosím ti, Honzo, že se tak dáš térat! Deť si možeš pomůct! Jen jednó ju čaganem přetáhni — huvidíš, co za dílo spraví takové čagan. Hale ne jednó — každý pondělí, a dež to nepomože, třeba každé deň, ráno haji večír — kdy votevře hubu, huž hať ju zavře. Potem bodeš mět svaté pokoj a bode bitá vona, a ne te. A to be tak belo taky v pořádku.“

„Hale deť vona to tak zle nemeslí. To vona jen tak, hani živá, hani zdravá be nebela, debe tó hubó toli neklapala — to huž je hjejí nátura. A co su já za člověka protivá ní? Dělat nemožu, radostí se mnó nehužila za totok — a tak su hjí jen na vobtíž. Dře za dva, a možu bét rád, že je to haspoň tak — — —“

A při tom „tak“ trpělivě táhnul svůj život Šimeček už po šestadvacet let a s tím „tak“ už to dotáhne až do hrobu.

V hodinách poledních

Žár se lije k zemi jak roztavený kov. Stín hledají psi a z boku na bok převalují se zvířata v chládku, vrabci popelí v prachu silnice rozpařená svoje těla, k potoku kruhem zatáčejí holubi, aby lázní osvěžili otvírající se zobáčky. Pusto je v dědině jako po vymření a zřídkakdy objeví se lidský tvor. Jen žíznivý staroch vleče se k obecní studni s čepáčkem, stařenka s nejmladším na klíně zasedne před dům mezi zahrádky, aby se nedusila stále v jizbici. Ale i na lavičce horko je až k umdlení a stařenka stěhuje se zas v šero síně, ze síně na dvůr a ze dvora v měkký stín ořechu u stodoly za humny.

A slunce žhne už z polední výše.

Z polí a mezí vracejí se těžké nestvůry žen nahrblých a jak boudy obtížených ohromnými nůšemi trávy. Prohýbají se pod nimi až k zemi — pot cúrečkem rosí před nimi vyšlapanou pěšinku. Dvě takové zastavily se na můstku a zpod nůší šeptají si o jakémsi tajemství. Ničeho z nich vidět není, jen ty bezmasé, žilnaté nohy a ohromné nůše, a tak se zdá, jako by tu samy nůše mluvily, a ne ženy.

„A prosím ti, jak dopadl sód? Vehrála Hanča anebo muž?“

„Ha nikdo. Jak se to vezme. Matóš, dcž hjí naklókl, měl položit deset rénskéch na dochtora. Neměl. A tož co nehudělal? Vobrátí se před sódcím k Hanči a povídá: ‚Stará, půč mně tú desítku!‘ A Hanča — důra hlópá — dala se do pláču a půčila mu. Tak si zaplatila svý vlastní rány, co vod ňé dostala a zétra dostane zas.“

Ve smíchu zašly za kostel.

Z polí vracejí se i dělnice a panské potahy. Ze školy vyskočily děti, v práskání bičů, lomozu dětí a hřmotu bouřících vozů zvoní poledne. S obnaženým týlem a modlitbou na rtech spěchají sedláci k mísám.

„Vááápno, vááápno — hej!“ tvrdým hrdlem horského, houkavého rázu rozkřiknul se po dědině vápeník a zastavil před hospodou, stíraje s čela hojný pot. Baby oblehly vůz a zabílené ruce vápeníkovy měří na mírky, zas ubírá, zas měří a handrkuje s babami. Ta že má samý prach, vápno že je „kamenatý“ — Horbiškovou dokonce zahnal od vozu, že jí neprodá ničeho. „To je satanáš baba!“ hodil po ní, ale nakonec se přece smířil a prodal i jí. Pak teprv obsloužil těžké své tahouny a klidil se do hospody, aby poobědval tvarůžek s pivem.

V polední vzduch z oken Frau Ebr zaznívalo klinkání piana, hromadnou písní po zemi i ve vzduchu zpíval hmyz.

Jen na chvilku v odpočinku pohověla sobě dědinka. Ledva lžíce položili, už znovu do polí se trousí dělníci. Děvčata ledva škole odrostlá i ta, která toužila už po vdavkách, scházela se k můstku; motyky blýskají, řehotá dívčí, teplý jejich smích, čekají, až padne jedna a dráb poručí.

„Francka, Francka, kolik máš dní?“

To byla důležitá v tu dobu otázka pro všechny. Zaschly zemáky, řepu požrali škrobáci, opozdila se jetelina, o práci bylo zle, bída a nouze hrozila uprostřed léta. Byl každý rád, podařilo-li se mu urvat něco na tovarychu, a šťastný ten, kdo vykázati se mohl největším počtem dní, kdy v úpalu slunce mokrý potem směl se do úpadu dřít.

Padla.

S děvčaty jak holubicemi kolem do polí ubíral se dráb.

Také volaři dlouhou řadou vyjížděli ze dvora, ke škole trousili se už pouze opozdilci. Do polí jeli i sedláci, rachotily vozy, práskaly biče, poslední vycházel do práce i Rybář se svými dělnicemi. Pět jich bylo, mezi nimi i dcery Julka s Petrušou. Kde byly časy, kdy dcery jeho jenom dohlížely na řady nádeníků a samy ve stínu si hověly a buď pletly nebo vyšívaly pod trnkou?! Teď mozoly na měkkých dlaních tvrdly jim v roh.

A návsí znovu vnořilo se v úporný klid.

Tiché loučení

Rozloučila se s Habrůvkou už i sestra představená a Bohumila. Odjely tiše, nenápadně, beze shonu lidí a dětí, zmizely, jako by se něčím byly provinily. Zavazadla jela den jeden, sestry den druhý. Přítomny odjezdu byly jen Frau Ebr, slečna Bernaczik, služky a kdo náhodou v tu dobu připletl se na cestě.

Klíče od ústavu převzala Frau Ebr.

A klášter osaměl. Uzamčená vrata, roletami zacloněná okna jak slepá smutně hleděla k silnici. Zahrádky před ústavem, jindy stále oživované pracujícími sestrami, až strašily náhlou sirobou.

Slunce pražilo do suchem uvadlých zelenin, květiny pěstované bílou rukou představené schlíple nakláněly svoje květy k nesvlažené zemi, truchlily i stromy, růže, rezedy — záhony jako by přecházela smrt.

I chudina musela sečkati se svými dětmi, až se nastěhuje nový řád.

Z bývalého života zbyla jen ta rudá krůpěj věčného plamínku, která večerem pomžikávala oknem klášterní kapličky.

To světlo věčné svítilo před Matkou Boží sedmibolestnou.

Velebníčkovy bolesti

Z podvečerní procházky vrací se pan farář.

I jemu jaksi chybí denní zjevy sestřiček; vzpomínal neustále přátelských jejich dušiček. Chvíli doma neposeděl, člověka kolem nepropustil, ba sám i sobě věrné vyhledal, aby pohovořili s ním o sestrách i věcech, které jej odváděly od bolavých těchto míst… V posledních dnech i paměť nějak se mu pletla. Panu rechtorovi už potřetí v několika dnech vyložil, jak se dělají kalendáře. Sám takový jednou dělal s kanovníkem Vojtíškem.

„A to je podivné, že když panuje Merkur, vždycky bývá sucho. Všecky trojky bývají suché. Rok 1863 byl suchý, v roce 1873 jezdili lidé z Moutnic, z roviny až sem do kopců pro vodu. Tak bylo sucho. A letos — šak je to vidět. Zaznamenávám si den jak den už po mnoho let a srovnávám a uvidím, dá-li mně toho Pán Bůh dočkat, bude-li zas tak sucho a větrno jako tenkrát, když naposled panoval Merkur.“

Přešel kolem Kunz. Uctivě políbil velebníčkovi ruku. Nerad si ji dal velebníček od Kunze políbit a dlouho se za ním ohlížel. Hněvivý to byl pohled a prsty rozčileně otřípaly popel z doutníku, kterým provázel vždy svoje procházky. Terciáři v poslední době oddali se neobyčejné horlivosti s Vrbkou a Vrbčenou tentokrát v pozadí. Neděli jak neděli odpoledne scházeli se u Kunzů a zpívali pobožné písně až do tmavého večera.

Velebníček ďubnul holí do země.

„To už mně tak připadá, jako by si tam byli založili zvláštní nějakou sektu a Kunza udělali svým biskupem. Na požehnání v kostele prázdné lavice, a u Kunzů plno. Teď už jen kostel zavřít a mši nechat sloužit Kunza. Moc mně ten člověk pije krev.“

Ale ani to nebylo, co velebníčka tolik tlačilo. Mnohem většího hříchu dopustili se terciáři. Hrózek-Kvákoň, ten to byl, na něhož obracely se nyní tajené i netajené velebníčkovy výpady.

„O posledním pohřbu opovážil se nad hrobem ‚držet‘ i řeč! Copak se to smí? Dřív jsem si toho nevšimnul. Modlil jsem se a zpíval u hlavního kříže — nevšimnul jsem si ani, co tam stranou u hrobařů terciářům povídá. Myslil jsem si, že se to tam modlí nějakou tu svou pokroucenou modlitbu. Až naposled při pohřbu Martina Beránka dal jsem si pozor a zaslechl jsem několik slov z jeho kázání. Myslil jsem, že na místě se propadnu hněvem a hanbou. — ‚Milí bratři a sestry!‘ — slyšel jsem a poslouchal: ‚Tak teda huž sme jé doprovodili a pochovali, teho našeho katolickýho křesťana — —‘ tak mluvil. — ‚Zkusil teho moc na světě, haji bíde, haji nóze a Pánbu milostivé včilka se nad ňém smiloval a z tehoto slzavýho ódolí jé povolal před svůj božské trůn. Pomodlime se teda na jeho věrnó památku a hulehčení v očistcu pětkrát otčenáš a pětkrát Zdrávas Maria, habesme zmírnile hříche nebožčíka a jeho věčný trápení — hamen. Otče náš, jenž — — —‘ Jen si pomyslete! Dyť je to způsob helvetský — — a to mu já zaříznu teď, děj se co děj. Buď terciáři, anebo já — — A víte, co mně vzkázal, když jsem proti tomu horlil? Já prý držím řeč za peníze a on zadarmo. — Tak to dál jít nemůže — tomu udělám konec,“ pokročil kněz zase kupředu a hůlkou rozechvěně přištipoval cosi do země.

Ale než došel velebný pán s rechtorem k brance farské zahrady, byl už zas v politice a rozváděl zase tu svoje názory. Stál pod lípou a horlil proti politice zrovna tak horlivě jako před chvílí proti Kunzovi. „Samý jen egoismus, každý jen kapsu si chce naplnit,“ velebníček uhodil se přitom do své kapsy, kde zazvonily klíčky a něco šestáčků. „Jen židi se přitom mají dobře, jen židi penězi břinkají, penězi otvírají dveře u knížat i u ministerstva, penězi dělají náladu — a vláda jen samé vojáky a zas vojáky a daně na vojáky a ty milióny, co armáda zhltne — kdo je zas dodá? — Zas židi — —“

„Pravda,“ uštípnul učitel třísku z plotu. — „Bůhví, kam to s tím vojáčkováním dojdem. Snad by tomu odpomohlo všeobecné hlasovací právo a lidé, kteří by militarismus přivedli na nic.“

Velebníček rychle nacpal nos.

„I co — všeobecné hlasovací právo — co vás napadá! Jak by k tomu přišel hrabě, který platí na dva tisíce zlatých daní, aby měl zrovna takové hlasovací právo jako lump, který dělá, jen když chce, a když nechce, nedělá nic a ještě propije, i co má. Zákony by dělali socialisti a anarchisti a jak vám by potom bylo, kdyby do školy vám přijít směl takový socialista, který sotva umí se podepsat a přitom si poroučel jako inšpektor? — Ve Francii mají všeobecné hlasovací právo a svobodu — tam má lid vládu úplně v rukou, svobodu tisku, svobodu shromažďování, svobodu slova a všeho, nač si jen naši pomyslí — — — a nikde není tolik škandálů, podvodů, uplácení a nemravnosti jako tam. To nedělá svoboda, to dělají lidé. A svoboda člověka neobrátí, spíš zkazí. Vojska mají víc než jinde a anarchistů plnou Paříž. Atentát každou chvíli a je to repu-bli-ka! To bude jednou hrozné. Nechcu se toho dočkat. Komunismus! Ale pane dobrý, když i dnes nakrásně se všecko stejnoměrně rozdělí, zítra už zas nebude mít každý stejně, a bude po komunismu — a aby se začalo znova. — —“

Do hodiny náboženství na faru přišla malá komteska Maud s katechismem pod pažím levým a běloučkým pinčlíčkem pod pažím pravým. Černé její střevíčky mrštně šlapaly písek a oči živě pozdravily rozcházející se dvojici habrůvských „politiků“.

Svatba

Z hospody kvílí hudba čtyř nástrojů, Ani se Habrůvka nenadála a měla svatbu, na kterou jistě nikdo nikdy nevzpomněl. Jakási rodačka z Habrůvky, bydlící už po léta ve Vyškově, usmyslila si, že svatbu musí mít v Habrůvce, ve svém rodišti. A měla. Dle ujednání s farním úřadem najednou přijela ráno se svým ženichem a dvěma mládenci do Habrůvky, neznámá, cizí. Došla si k vzdálené přízni, ve dvou hodinách sehnala nejen svědky, ale mládencům v černých šatech našla i družky a bylo po přípravách. Hned potom k oltáři. — „Jakživa bech si bela včera nepomeslila, že dnes bodo dróžkó na svarbě,“ řehotala se Mařka celá šťastná s Lénkou Očadlíkovou, že byly na svatbě.

A po zdavkách byla v hospodě studená hostina. Přivezli si koláčů, smažených kuřat, studené telecí i cukrovinky a čaj a rum i citróny a pomoranče. A než svatebníci pohodovali, už tu byl i kostelník s muzikanty — „štrajch“ a Kocmánek se svým cimbálem. Sehnal Gajdoše s basou, našel Hrózka, od zedničiny urvali Dlapku — zabručela basa, vrzly housle a rozmarinou okrášlené dlouhé, šosaté kabáty mládenců rozplápolaly se Rybářovou nálevnou. Tančila nevěsta s družkami, tančila Rybářova děvčata, dívka z fary, od „vedlivá“ Petruša kovářova, ve chvíli tančilo čtvrt Habrůvky. Kdo měl chvíli pokdy, přišel aspoň nakouknout; a kdo přišel, pil, kdo pil, byl i hoštěn, hojně poděleny byly i děti na „čóhačce“, a každý se opravdu cítil jako „na svatbě“.

Teprv k večeru cizí svatebníci rozjařeni posedali na vůz, poděkovali za poctu jim prokázanou děvčaty a hosty, jim zase děkovali hosté, a nevěsta veselá, zářivá, šťastná odjížděla s ženichem v nový svůj domov, kamsi k Vyškovu.