Rok na vsi/Červen/Proletáři

Rok na vsi – Červen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Na tatínka a maminku	Proletáři	Polem

Údaje o textu
Titulek:	Proletáři
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 338–341. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Antonína.

Hledali Bendu Antoša a Dostálku. Nehledali dlouho. Bendu našel četník v Habrůvce ráno, Dostálku odpoledne. Byl v podezření Benda, že ji někam zašantročil.

„Jakživ jsem neviděl,“ pravil o něm velebníček, „aby matka svýho zmetka tak měla ráda a tak mu odpouštěla kriminál i rány jako Bendovka. To je neštěstí, to je neštěstí pro rodiče i pro syna, když v rodině zbyde jenom jediný. — — Ve škole dotknout jsme se ho nesměli, Bendovka hned přilítla na nás jako saň. Před asentem žádná rvačka se neminula bez něho a muziku už kvůli němu báli se povolit. Teď chodí z kriminálu do kriminálu a — tam v lese nebo někde na hůře — vidím ho pověšenýho.“ — — —

Teď došel. Hranatá jeho postava neshrbila se kriminálem ani o vlas, v hrubé tváři zmohutněl silný, zrzavý jeho knír, život v obličeji silným písmenem vryl mu hrubost a vzdorný, posupný jakýsi klid. Jizva nad levým okem dodávala mu i výrazu síly, smělé odvahy a nezdolnosti. — Dvě děti zplodil, ale s ženou nežil. Potloukal se někde s Dostálkou. Žena sama už po dvou letech manželství odešla od něho i s dětmi a živila se sama na panském rolí. Zprotivil se jí, bála se ho, trnula o svůj život.

Měl kam jít a šel.

Matka s odpuštěním přijala pobudu a nenáviděla lepší jeho ženy. A Antoš žil volný život jako tygr. Z hloubí duše oddechla si žena, když před vánocemi odsouzen byl v Brně na šest měsíců pro ohrožování lidského života.

Teď přišel a trnula zas. Barikádovala se v chalupě a s dětmi denně se modlila za ochranu božské prozřetelnosti. Sotva přišel, hned první den jí vytloukl okna a slíbil jí, že „ju rozpáře jak ropucho a žalódek vranám na vrbu pověsí k snídaní“.

I matku vystrčil na náves a sám chrněl v lůžku celou noc.

Matka v koutku vrat schoulená jak kočička na kameni podřimovala nepokojnými sny.

A přece mu na druhý den odpustila.

„Hale deť bel vopilé! Nevěděl, co dělá —“ hájila jej před starostou Filipkem.

Dnes četníci sebrali Bendu zas — zrovna na jeho svátek.

„Do robotárny, chlape, s tebou!“ a kopli jej zezadu, až pochopem letěl několik kroků za sebou. — — —

Našli i Dostálku.

Nemuseli ji ani hledat. Ani ji nezašantročil Antoš, jak křivě o něm soudili. Byla v opatrných rukou šupaře, který ji „správně odevzdal“ — radnímu Jakubovi do ruky.

Ze čtyřicítileté Apoleny Dostálky byla už stařena. Od smrti muže toulala se světem a Habrůvku navštěvovala jen postrkem. I tentokrát ji tak navštívila, ale ne už sama. Byla samadruhá — s outěžkem.

„Déte mně te tři šístke — mám hlad,“ obrátila se k radnímu.

„Co bech s nima dělal! Na!“

Za hodinu byla baba „bez řeči“.

Osluněným návsím kvikly píšťaly potulného ťlašinetáře. V žáru slunce před školou zmrzačený točil klikou kvičícího svého truhlíku na rozkročených nožkách a poklimoval přitom rozdřímanou svojí hlavou. Ještě před chvílí spal v habrůvském příkopě, a teprv když hlad jej probudil, vydal se na pouť Habrůvkou, aby si vytočil denní svůj chlebíček a slzičku bílé. — — — Basy v kolovrátku vrčí, dva tři tóny přeskakují chraplavým hlasem stařeny.

Dostálka v hospodě napjala sluch — a rozevřela opilé oči. Na zvadle fialových, opile páchnoucích rtech uhnízdil se přiblblý úsměv a strnul v ošklivém zakřivení. Pojednou se pozvedla z lavice, a podrcávajíc tělem, vydrpkala se ven. V síni se zamotala; na náves už jí pomohl Matouš Řeřucha, právě když flašinetář před hospodou zapjal nejveselejší.

Babou zahrál oheň mladých let.

Podepřela ruce v bok, hlavou zatočila po volném prostranství a už podrcávala a hopkala v opilých zvratech, kroutíc sebou kolem Rybářovy Pepinky udiveně hledící na blbý její tanec. Dopředu lítala, na strany se potácela, nohou přes nohu kroutila se jak motolicí stižená ovce.

„Zpropadená babo, huž seš tu zas?!“ rozkřiknul se pojednou za jejími zády stojící starosta Filipek.

Baba s hekem zavrávorala a vyvalila ulekané oči na starostu.

„Keré ďas ti sem zas dovlíkl?! Že seš tadyk šupem?!“

Baba, těžce oddychujíc, v smíchu kývla hlavou. Jindy plakávala, tentokrát měla oči plné šťastného, nevědomého smíchu volné dcery proletářů.

Starosta zkoumavým zrakem zahleděl se na zdvižený její život.

„A s kéms to chodila?“

„S kém? S jednó ženskó z Polanke.“

„Ták! A to ti ta ženská hudělala?“ ukázal starosta tlustým svým prstem na její břich.

Baba se rozchechtala a dala se zas do tance.

Ani starosta nemohl se ubránit úsměvu.

„Co s ňó?“ obrátil se k radnímu.

„No co! Hoďme ju do kačenca na slámu, a haž se vespí, hať zas ide.“

Starosta zavolal hlásného Chocholáče, a než by byl napočítal pět — babu vzpouzející se a chňapající po trámu veřejí zamkli na klíč.

Byl čas.

Ze školy vyběhly první děti.

Trhavou písničkou kvikal kolovrátek už na dolním konci dědiny.