Rok na vsi/Červen/Bouře
Rok na vsi – Červen Alois Mrštík, Vilém Mrštík | ||
Pod hvězdami | Bouře | Na tatínka a maminku |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Bouře |
Autor: | Alois Mrštík, Vilém Mrštík |
Zdroj: | MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 332–335. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Na den sv. Medarda.
Mocným žárem lilo se vedro parného dne. Nebe nebylo toho dne modré, ale divně zsinalé a podlité mrtvolným jakýmsi zákalem. — — Mrtvým horkem převalilo se poledne, líně klátila sebou znojem zničená těla, svět padal v dřímotu, ospale vzduchem zmítal sebou lehounký hmyz. K vyprahlé půdě zvadle klesaly zavadlé korunky kvítí, těžkou, úmornou vůni katafalku šířil na stromech zasýchající květ akátů.
Pojednou lehké beránky, ráno ještě běloučké, jak stříbrné, převrhly se v popelavou šeď a zpod jejich třepení zhluboka zahučel hrom.
Vzduch větříku rozhoupal stromy — jako ze sna procitlé zachvěly se zvadlé květiny. A oblaka rostla, větřík se šířil, mohutněl, do daleka mával nesmírnými svými křídly, s teskným skřípěním rozklátila se štíhlá těla vysokých topolů.
Rozsáhlou, prudkou vlnou přehnala se nad Habrůvkou první smršť. Od jihozápadu k severu letící vichřice, vlekouc za sebou ohromné závěsy těžkých a jakoby olovem naditých mraků, příšerně zabarvila zpěněné jejich okraje a povlekla jimi celý nebes horizont. Ohromné spousty zčervenalých balvanů válely se po nebi s děsnou předzvěstí průtrží. Bělavé a zarudlé skvrny pod nimi čišely chladem blížících se krup. Bolestně vzhlížely zraky rolníků v děsnou tu armádu řítících se živlů. Blesky jen lítaly nebem, rozhněvaně, tvrdě jako přísný hlas boží — huhlal hrom. Divoce škubala sebou větrná bouř, a svištíc, cuchala pod sebou lány žit, s domků rvala došky střech. A prach hrůzně letěl prostorem, zahaluje v ohromných rozměrech v rubáš smrti celou dosud živou krajinu. Vrzaly lípy, praštěly topoly, o svou korunu chvěl se kdejaký strom.
Zčernala jizba.
Z polí smutně rachotily dojíždějící vozy, rozčilené vlaštovky břitkým letem stříhaly vzduch. Celými mraky v česna úlů draly se včely, s úzkostným bučením do dědiny k vratům hnal se zděšený skot a koně zpocené úprkem vrážely v hostinský dvůr.
Padly první krůpěje těžce o zem se tříštících vod.
Za vozem nezapadla ještě vrata, dveří nedoběhl ještě dělný lid, a bouře už s divokým rachotem vřítila se v žíznivý kraj. Ohromnou ranou otevřelo se nebe a v bledých požárech vznítila se celá nebes hloub. S oblohou zachvívala se země, bouře řvala z několika stran.
A znovu zapraskala zem, jako by se hrůzou trhaly její vnitřnosti. Udeřilo. — Tam někde v lesích snad, kde věkovité duby vzdorně k nebi prohýbaly mohutná svá ramena.
Z mraků jedním proudem valil se hustý déšť.
Malomocně v oknech statků zablikala světla hromiček. Hrom řval od jihu, hrom řval od půlnoci, hrom třískal i nad zděšenou Habrůvkou — a nebe stálo zapálené modrým jakýmsi ohněm příšerného vznícení.
„Pán Bůh s námi!“
Zas udeřilo za zámkem.
Až omítka padala s třesoucích se stěn.
Všude černo, den zatemněl v noc. Vztekle lítajíc nad zemí, hnala se bouře jako běsná saň. Houšť a houšť mrskalo nebe rozechvěnou zem, v bezpečný kout krčil se kdekterý tvor. S plačícími dětmi kolem hromiček modlily se matky, úzkostně oknem na náves vyhlížel ustaraný hospodář. — — Bože milosrdný! — — Smutně plápolal plamínek voskové svíčky, v jizbě bolestně ku vzlyku družil se vzlyk. Zdálo se, že vše je v mžiku pohřbeno.
Ohromnou tíží trhala se přepitá oblaka.
Tu v oknech cosi břinklo, jednou, dvakrát, stále dutěji a silněji — zapraštěla skla — — kroupy.
„Pánbičku milé! Jen ne to, jen to ne!“
„S deštěm kroupy přece toli neublíží,“ v srdci odlevoval sobě lid.
Ale nebezpečí nebylo ještě za horou. Strašnými proudy řítil se liják s kroupami, zavaloval celý kraj. Potok se rozhučel, žluté vlny dravě letěly návsím jak řečištěm. „Pomóc!“ v hukotu vod marně volal bývalý kostelník a v plném lijáku hnal se s motykou, aby cestu vodě proklestil za svou chalupou. Obětavě na pomoc s rýčem přiskočil mu soused majstr pštros.
Chlemtavým proudem prudce vyrazil se proud i vraty zámeckého parku. Tam, kde co v cestě jemu stálo, porážel k zemi.
Konečně zhluboka vrčíc, jako by si oddechovala, přenesla se bouře na východní strany Moravy. Zpřetrhané hrady mračen jak zničené koráby rozcházely se po nebi, vláhou sytá země čišela chladem, v mokrých korunách stromů už tesklivě rokotal a pak už jen šeptal sporý déšť. Žlutým svitem zahrály mokré zdi. Nad Silůvkou zklenula se překrásná duha. S dravým hukotem, pravidelněji už hnala se voda zkalená žlutým slínem habrůvských vrchovin.
Konečně ustal i déšť. Na dvůr spěchali hospodáři, v komoru a stodolu, aby ruku přiložili, kde voda si zatarasila svůj vyměřený běh. Zámecká zahrada zpustošená vodou podávala snad nejhorší obraz způsobených běd. Keříky růží zavaleny bahnem, bílá soška Psyché válela se v kalu, trávníky a záhony znesvářeny zachyceným smetím a mnou vyplavených stájí. Rozervány šklebily se pyšné jindy rabaty, květináče ve skupinách vystavěné podél zdi odnesl proud. Děti až z dolního konce dědiny donášely dracény, yuccy, kakty a podivné druhy agave. — — Nad záhony salátu a okurek uprostřed své zahrádky žalostně ruce spínal pan rechtor. Ze všeho nic — nic! — — —
Rychle míjel strach.
Jako červi ze země vylézaly děti z chalup a s křikem brouzdaly se klidně už tekoucí vodou.
V kabátě na ruby obráceném z polí vracel se radní Jakub.
„No jak?“ zastavoval jej, kdo ho uviděl, a úzkostí křivily se tváře všem.
„No, néni to néhorší. — Néhůř na kopcách. Voda všecko spláchla, haji brambore. Ale meslím, že haji to se dá spravit!“
„Pán Bůh zaplať!“ oddechl si Hrabálek a za ním druhý, třetí a s nimi celá Habrůvka.
Modré ostrůvky nebes šířily se, úžila se oblaka. Krásně před skonem dne zahrály barvy západu.
Rozpoutané vůně letního večera rozlívaly se čisťounkým ovzduším.
„No ja, strach z teho bel, hale minul. Hůř je, že je dnes svatýho Medarda a Medardova krápě šterecet dní kape. A před tém nás Pánbu chraň a vopatruj —“ pravil čísi hlas, přecházející blátem k hospodě.
„Eh, bóřka néni dýšč. Co přilítlo, zas vodlítlo a pěkně bode zas.“
V chladu a blátě snivě se jiskřila krásná měsíčná noc.