Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe/Kapitola šestnáctá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola šestnáctá
Podtitulek: Nehoda stihne Robinsona
Autor: Jaroslav Tvrdý podle Daniela Defoea
Zdroj: TVRDÝ, Jaroslav. Robinson Krusoe. Praha : Alois Hynek, okolo 1900. s. 80–84.
Licence: PD old 100
Související: Robinson Crusoe

Robinson spal té noci velmi spokojeně, cítě se blaženým. Avšak při tom nezapomněl na boha, jemuž to vše děkoval. Také Pátka poučoval o té věci a zpíval s ním nábožné písně.

Věci z lodi přivezené ukryli prozatím do houští, kdyby pršelo. Potom jeli zase k lodi, s které vzali nejprvé mnoho prken, jež položili na vor, by na ně kladli věci a je tak zachránili před vodou, která šplouchala na vor.

Robinson opět vybíral nejpotřebnější a nejužitečnější věci. Umínil si tentokráte vzíti s sebou šest malých děl, jež považoval za velmi potřebné, již pro větší bezpečnost, jakož i ochranu své pevnosti.

Místo, kde ukryli věci s lodi vzaté, nalézalo se právě na té straně, kde divochové obyčejně na ostrov vystupovali. Robinson myslil si, když bude míti na pobřeží dělo, že by je pak snadno výstřely polekal v té míře, že by se vrátili.

Mimo děla naložil pak ještě pytel žita, ječmene i hrachu, bednu s hřebíky a šrouby, tucet seker, soudek s prachem, kule a broky, plachtu a brus, by mohl nabrousiti různé nástroje otupené.

Na ostrově bylo kamenů dosti, ale brusů tu nebylo. Ty jsou měkčí nežli kameny jiné.

Posud neshledal kamenů takových na ostrově, a přece jest brus velmi užitečnou a potřebnou věcí pro toho, kdo užívá nástrojů ostrých. Brus ten byl mu milejší nežli zlato nebo démanty, jichž si nevšímal. Nežli opustili loď, prohlédl ji Robinson opět důkladně i shledal, že voda v ní byla vystoupla a že vlny odtrhly mnohé lati a prkna.

Uznával, kdyby nastala bouřka, že trosky ty zničí naprosto, a za tou příčinou chtěl si pospíšiti, by co nejdříve odvezl věcí nejvíce.

Na cestě, když pluli ku břehu, vzpomněl si Robinson, že chybil tím, že nevzal drahokamy s sebou. Uvažoval takto: Jest možno, že posud žije pán lodi a vrátí se, by nahlédl, zdali se dá něco zachrániti nebo ne.

Kdyby nastala bouře a zničila loď, poklady ony pak přišly na zmar, měl bys zodpovědnost za to, žes je nezachránil, ačkoli to bylo možno, žes sebral jen věci sobě užitečné a ne ty, na kterých majiteli té lodi nejvíce záleží. Třeba na nich závisí blaho jeho i jeho rodiny. Robinsone, chybils a nejsi posud tak dokonalým člověkem, jakým bys měl býti.

Spěchal tedy, by znovu plul k lodi a napravil tu chybu.

V tu chvíli, kdy přirazili ku břehu, hrozilo jim velké nebezpečí; přední část voru zaryla se totiž do břehu a tím nadzdvihla se část zadní. Na štěstí tam stáli Robinson i Pátek a zachytili mnohé věci, jež byly by spadly do vody.

Robinson s Pátkem byli nuceni po kolena broditi se ve vodě při přenášení věcí těch.

Přes to vykonali záhy tu práci, a vrátili se opět k lodi, kde Robinson sebral soudek se zlatem a krabici s drahokamy, by je dopravil na vor. Tím upokojil svědomí své, a pak pomýšlel na své potřeby; tentokráte vzal s sebou několik trakařů, jež byly na lodi, něco šatstva i prádla, mnohé nářadí, svítilnu a spisy, jež nalezl v kajutě kapitánově. To vše přeplavili na břeh.

Potom pečoval Robinson nejprve o to, by uložil prach střelný, obávaje se deště, který by ho snadno pokazil.

Proto si umínil z plachty sdělati stan, pod nímž by skryl ty zásoby. Poněvadž měl nůžky, jehly i nitě, dařila se mu práce snadno i rychle, a to tím více, poněvadž mu Pátek také zdárně pomáhal. Do večera byl stan hotov.

Robinson chtěl ukázati Pátkovi účinky děla; nabil kuli do děla a zaměřil na moře, by Pátek viděl, kam až kule doletí.

Vypálil, a jakkoli Pátek střílením z pušky byl na ránu poněkud připraven, ulekl se přece nesmírně té rány a chvěl se po celém těle.

Kule tančila po hladině vodní, až zmizela v dálce nedohledné.

Pátek ujišťoval pána svého, že jedna taková rána postačí, by zahnala tisíce krajanů jeho. Zejména že by je poplašil hrozný výbuch, jejž by považovali za výraz hněvu svého boha.

Večer jal se Robinson prohlížeti spisy, jež přinesl z lodi, zdali by neseznal, komu loď náleží a kam ploula.

Ale na neštěstí nerozuměl knihám, psaným v řeči cizí. Litoval toho valně, že z mládí neučil se řečím cizím, avšak byla to marná lítosť pozdní. Nicméně poněkud poznal směr plavby; shledal několik listů, určených pro ostrov Barbados, kde provozoval se čilý obchod s otroky.

Pověděl to Pátkovi, jenž neznal otroctví, pročež mu Robinson vysvětloval hanebný tento obyčej, který za časů našich nadobro jest odstraněn.

Vypátral dále účet, z něhož vyrozuměl, že na lodi bylo asi sto otroků, jižto měli na ostrov Barbados býti dopraveni. Vypravoval to Pátkovi a připojil mínění, že snad nešťastníci tou bouřkou byli vyproštěni z okovů. Snad se v člunu zachránili na některý ostrov, kde by spokojeně mohli žíti. Pátek projevil souhlas.

„Nuže, Pátku,“ pravil Robinson, „tázal bys se opět, jaký užitek měla bouře, jež utrhla náš člun?“

Pátek zahanben sklopil oči.

„Ó, Pátku,“ pravil dále Robinson, „poznej z toho, jak moudře bůh vše řídí. Viz, jak bouře nahradila nám naši ztrátu. Viz tyto veliké zásoby potravin! — Jest arci smutné, že neštěstí cizích lidí má přispěti k našemu blahu. A což jestliže mnozí, jižto byli na lodi, nyní žijí spokojeněji nežli dříve? A to jest možné. Co soudíš o tom?“

Pátek uznal chybu svou a projevil nad ní lítost, pozdvihna ruce k bohu, by ho odprosil za nedůvěru projevenou a reptání.

Robinson uložil papíry, zlato i drahokamy pro ten případ, kdyby se dostal někdy do Evropy, a mohl vypátrat majitele té lodi i vrátiti mu je.

Po šest dní ještě jezdili k lodi, s níž odváželi, co se dalo. Tisíceré maličkosti, které jim byly užitečné a potřebné, odvezli s sebou.

Na lodi byl náklad zubů slonových, jež tam nechali, poněvadž nemohli jich k ničemu užíti. Také sudy kávy nechali na lodi, protože Robinson nechtěl zvykati mlsání a lahůdkám.

Za to utrhali prken, co mohli, jež odvezli, protože jim byla užitečna.

Také děla posud zbývající dopravili na břeh, i všecky věci železné, které ještě byly na lodi.

Osmnáctkráte byli se plavili k lodi a nazpět šťastně, když tou dobou, kdy meškali na lodi, vznikala bouře. Spěchali tedy nazpět, doufajíce, že dostihnou břehu dříve, nežli bouře více se rozzuří.

Ale nepodařilo se jim to. Na půli cestě napadla je bouře provázená hromobitím a deštěm prudkým, při čemž válely se vlny přes vor a smetaly věci na voru se nalézající.

Plavci sami pak zachytili se pevně, tak že vlny je neodnesly, ačkoli jim chvílemi na loket vysoko přes hlavy šlehaly.

Konečně slabý vor nebyl s to, by odolal prudkosti nárazů vln, i rozpadl se.

Pátek hleděl se zachrániti plováním, Robinson pak se chytil trámu, s kterým zároveň zmítán vzhůru i dolů, až ho síly opustily. Vzkřikna, zmizel ve vlnách.

Na štěstí byl na blízku Pátek, jenž neotálel ku pomoci přispěti pánovi svému, jejž také zachránil šťastně. Donesl ho na břeh omdlelého, kde jal se ho křísiti. Měl z toho velikou radost, když se mu to podařilo.

„Kde to jsem?“ šeptal Robinson, procitna z mdloby.

„V náručí mém, milý pane,“ odvětil Pátek.

Nastal výjev tklivý; Robinson děkoval ochránci svému, a ten nevěděl, co vše má počíti z radosti nad zachráněním pána svého.