Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola jedenáctá

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker
Kapitola desátá	Kapitola jedenáctá	Kapitola dvanáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola jedenáctá
Podtitulek:	Sklamaná naděje
Autor:	Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj:	HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 63–69. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Václav Novák
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Otvor byl konečně hotov a Robinson měl tedy kromě svého obydlí, také prostranný sklep. Kamení a hlína, jež byl vykopal, nasypány na vnitřní straně kolu a pevně upěchovány, tak že se tím dostalo ohradě nové podpory.

Nepořádek, v němž z počátku v obydlí Robinsonově všecky věci byly, počal znenáhla mizeti. Na jedné straně zvedal se tu jakýsi stojan s přihrádkami, v nichž uloženy byly poklady Robinsonovy v nejkrásnějším pořádku. Ovšem stálo jej mnoho práce a namáhání takový stojan si zhotoviti, neboť z každého stromu, jejž byl porazil, mohl zhotoviti vždy jen jedno prkno, osekávaje sekerou kmen z obou stran tak dlouho, až byl tenký jako prkno. Podobného namáhání vyžadovalo také zhotovení stolu a stolice, kterémužto nářadí po stránce vnější, aby bylo skutečně pěkné, přece ještě velmi mnoho scházelo. Stůl podobal se veliké bedně, z níž zůstaly státi jen tři strany, kdežto sedadlo stolice latěmi tak bylo obloženo, že by byl člověk na první pohled sedadlo to spíše za něco docela jiného pokládal než za přístroj k sedění. Robinson však byl skromný a radoval se upřímně, když s tou prací byl hotov.

Dotud bylo počasí vždy příznivé a nebe jasné, a ačkoliv Robinson velmi mnoho trpěl palčivými paprsky slunečními, přece se mu pohoda taková více líbila než deště a bouře.

Když však jednou odpoledne spokojeně seděl ve svém staně a právě se všemožně snažil z kusu hlíny si zhotoviti jakýsi talíř, tu náhle zahalilo se nebe temnými mraky. Vzdálený rachot hromu vyrušil Robinsona z práce, pročež rychle přelezl ohradu, aby se přesvědčil o stavu povětrnosti.

Bouře se blížila, a brzy bylo uděšenému muži patrno z neustále se křižujícího blesku a hlasitého rachotu hromu, že ostrov není ani okamžik bezpečen před udeřením blesku. Poněvadž pak brzy potom se počalo líti s oblak, spěchal Robinson rychle do svého příbytku, neboť lehký jeho plavecký oblek nebyl by odolal nižádné nepohodě časové.

Sotva však byl opět ve svém obydlí, vrhl se náhle hlasitě vzkřiknuv ke stojanu.

„Běda, můj prach!“ zvolal s výrazem největšího uděšení položiv ruce na soudky, až po kraj zápalnou látkou naplněné. Zdálo se, jakoby jich chtěl svým vlastním tělem brániti, i vedl si tak, jako by pouhýma rukama mohl udeření blesku zameziti. Na to nepomyslil, kdyby se prach zapálil, že by ho to jistě bylo život stálo; mělť v tu chvíli toliko jedinou myšlenku: „Co si počnu, zůstanu-li na ostrově bez střelného prachu!“

Když se bouře opět vzdálila, zmírnil se i jeho strach, a tu také poznal, v jak velikém nebezpečí vězel.

Vše jeho snahy směřovaly nyní k tomu, jak by sebe a prach podobného nebezpečí mohl uchrániti. Jal se tedy v následujících dnech od rána do večera hotoviti všeliké váčky a skřínky, do nichž prach rozdělil. V jeskyni pak vyhrabal v přiměřené vzdálenosti od sebe malé otvory, uschoval tu skřínky a váčky a každé místo označil hůlkou, by je hned opět nalezl. Takovýmto způsobem se nadál, i kdyby do jeho příbytku uhodilo, že by pozbyl jen malé částky prachu, ostatní že by mu zůstal.

Tak uplynulo již několik měsíců, plných tuhé práce, plných nedostatku všeho druhu; avšak také okamžiků tichého štěstí a vnitřní spokojenosti dožil se tu Robinson. Upřímná radosť, již pociťoval, kdykoli se mu nesnadná nějaká práce povedla, vyrovnala se mnohým bolestným zklamáním.

Kdežto trávil dotud veškeren čas hotovením nejpotřebnějších věcí, mohl se nyní konečně zabývati také něčím jiným, skončiv hlavní tuto práci. Do té doby byl si vždy den v témdni a den měsíce pamatoval, poněvadž však uplynulo již několik měsíců od té doby, co byl na ostrov zanesen, pokládal přece za potřebné zříditi si skutečný kalendář, aby nepozbyl úplně letopočtu vzdělaných národů. Poněvadž pak věděl na vlas, kdy se loď rozbila, vyřezal nožem do dřevěné tabule na hrubo zhotovené tento nápis:

„Zde jsem přistál dne 30. m. září r. 1059.“

Tuto tabuli připevnil několika hřeby k vysokému čtyrhrannému kolu, jejž byl do země zarazil, a za každý den, jejž byl zažil na ostrově od svého příchodu, učinil do dřeva vrub; každý sedmý vrub byl dvakrát takový jako ostatní a označoval neděli, prvního pak každého měsíce udělal vrub čtyřikráte tak veliký.

Jednoduchým tímto přístrojem mohl tedy Robinson zcela správně počítati neděle, měsíce, ba i léta.

Myšlenky, jež mu tenkráte připadly, když si hotové to dílo prohlížel, byly dosti smutné:

„Kolikrát asi budu zde státi,“ zašeptal sám k sobě, „a zaznamenávati měsíce a roky, jež strávím v této poušti, vzdálen jsa všech lidí? Kdy přiblíží se asi loď k tomuto ostrovu a vysvobodí mě ze zajetí? či jsem k tomu určen, abych zde strávil celý svůj život osaměle a opuštěn?“

Pomalu dále kráčeje obrátil se ku příkré skále, na niž téměř každého večera vystupoval a se rozhlížel, neblíží-li se z některé strany osvoboditel.

Byla to hra předrážděné jeho obrazivosti, či byla to skutečnosť? U veliké dálce zpozorovalo pátravé oko Robinsonovo veliký, bílý bod, jenž se znenáhla poliyboval.

„Pro Bůh, toť je trojstěžník!“ zvolal, zimničně jsa rozčilen, „zajisté se nemýlím. Tak blízko kyne mi spása a přece zde musím zůstati, nemoha k svému zachránění ničím přispěti.“

I zanítil rychle oheň na skále a nalil něco vody na doutnající větve, tak že hustý, černý kouř do výše vystupoval, jejž bylo možno z veliké dálky spatřiti. Pak vypálil třikráte rychle po sobě z ručnice, avšak rány zanikly, toliko nepatrnou ozvěnu ve vůkolních lesích vzbuzujíce.

Zrakem vypouleným pohlížel Robinson na bílý bod, jenž se stále zmenšoval, když pak posléze zmizel v dáli, tu vrhl sebou silný ten muž na zem a štkal hořce. Naděje na osvobození byla mu velmi mocně ducha dodala, tak že se mu smutná jeho osamělosť nyní tím bolestnější zdála.

Slunce vnořilo se do moře, stíny noční ulehly na ostrově, a vždy ještě ležel nahoře na skalní ploše muž, jenž plakal nad sklamanou nadějí. Konečně však spustil ruce s horkého obličeje a udiven spatřil teprve temnotu, jež ho obkličovala. Než právě nad ním vynikl nyní měsíc ze mraků a při jeho mírném, konejšivém svitu mizela znenáhla truchlivosť a zármutek ze srdce ubohého poustevníka. Pohlížeje na bledého druha, jenž po nočním nebi putoval, vzpomněl si Robinson také na první noc, již rovněž byl za úsvitu měsíčního na ostrově strávil, a hned zmocnil se ho sladký mír, vroucí cit vděčnosti. Vždyť jej byl dobrý Bůh dosud milostivě vedl!