Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola desátá

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker
Kapitola devátá	Kapitola desátá	Kapitola jedenáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola desátá
Podtitulek:	Nový domov
Autor:	Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj:	HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 51–63. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Václav Novák
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

V rozbité lodi bylo ještě množství všelikých jiných předmětů, jež mohly Robinsonovi na osamělém ostrově značně prospěti, jichž však poprvé hlavně za příčinou přílivu nemohl s sebou vzíti. Proto si pevně předevzal, že se o nebezpečnou plavbu k lodi ještě jednou pokusí.

Sotva se rozednilo, ozýval se již les mohutnými ranami jeho sekery. Bylť si Robinson z náčiní tesařského vybral sekeru a touto kácel nyní dva mladé, silné cedry. Osekav nejprve větve a letorosty, jež okolo kmene v okolíku vyrůstají a na konci hustě jehličím jsou porostlé, přisekal na nich dolejší čásť kmene na způsob vesel. Opatřen jsa těmito silnými tyčemi vystoupil opět na vor, jejž byl z opatrnosti již dříve, než nastal odliv, stáhl do proudu a silným lanem přivázal, aby mu odplaven nebyl.

Vší silou nořil nová ta vesla do vody a dospěl šťastně k lodi. Upevniv při ní vor vylezl na palubu podobným způsobem jako poprvé. První jeho prací bylo, že házel opět prkna s lodi na vor, neboť ze dřívějších desek byl si vystavěl chatrč; pak snášel na vor vše ostatní, co se mu zdálo býti k potřebě: několik balíků hřebů, veliký vrták, několik seker, brus, ba i několik uzavřených beden, jichž nemaje pokdy ani otevříti nemohl, aby zvěděl, co v nich je, vůbec všecky důležitější předměty pro pobyt svůj na ostrově snesl a spustil na vor. Navštívil však také ještě zbrojnici a tentokráte ji téměř celou vyloupil. Vše, nač připadl, zdálo se mu býti k užitku; různé kusy železa, dvě bedničky kulí, sedm těžkých ručnic, pytlík broků, ptáčnice, vše dovlekl na palubu. Veškeré plachtoví, jež nalezl, síť a ložní prádlo rovněž na plť uložil. I zdálo se mu nyní, že nic již není v lodi, co by mu mohlo prospěti, avšak aby si později přece nemohl činiti výčitek, počal ještě jednou hledati.

Dostal se při tom také do kajuty kapitánovy; ač si byl již poprvé odtud vzal to, co se mu zde jedině zdálo býti k potřebě, totiž koš s lihovinou, nešetřil přece práce a pátral bedlivě po jiných užitečných věcech. Nikde nenalezl nic takového, toliko stůl s uzavřenou skříní poutal jeho pozornosť. Nemoha jí otevříti hned se rozhodl, pospíšil na palubu, slezl na vor a vzal odtud jednu ze spuštěných seker; pak vrátil se ke stolku a vyrazil přední stranu přihrádky bez veliké práce, tak že mohl do přístolí snadno nahlednouti.

Nelitoval této práce, neboť k veliké svojí radosti nalezl tu několik nožů, ostré nůžky různé velikosti a celý tucet stolních nožů a vidliček. S velikou zálibou chopil se Robinson těchto věcí tak užitečných, tu zavadila ruka jeho o balík pevně uzavřený. Chtěje poznati obsah jeho otevřel jej a v oslepujícím lesku ležela před ním značná hromádka zlata, asi padesát liber dle anglické měny.

Pohrdavý úsměv ukázal se na obličeji Robinsonově.

„Mizerné haraburdí,“ zašeptal sám u sebe, při čemž ruce jeho nedbale zlatem pohrávaly, „k čemu bys mně pomohlo? Miliony lidí honí se po tobě, promarní zdraví a štěstí, jen aby se tě zmocnili, a tu nyní ležíš bez ceny, nepotřebné; jediná koule ručniční se ti svou cenou vyrovná.“

Pohrdavě odstrčil lesklé zlato, sebral nože a nůžky a chtěl již z kajuty odejíti, náhle však se obrátil a přistoupil opět ke stolu.

„Přece snad bude lépe vzíti to haraburdí s sebou,“ zašeptal opět sám k sobě, „ztratí-li se zde či na ostrově, bude to asi stejné, a snad přece někdy může mně prospěti.“ I zabalil opět pečlivě zlato, opustil potom kajutu a sestoupil ihned s lodi, aby odplul podruhé k ostrovu.

Za kratší dobu než poprvé dostihl nového svého domova, neboť příliv byl již tak značný, že mohl bez nebezpečí zaměřiti do přístavu.

Následující dni uplynuly v neunavné práci. Chatrč, kterou si byl Robinson zprvu vystavěl, nezdála se mu býti dosti pohodlná, proto přičiňoval se zvláště vším úsilím o to, aby si z dovezených plachet vystavěl pevný stan.

Znovu chopil se těžké sekery a neustal dříve, pokud neporazil dostatečné množství mladých, silných stromků. K nemalé radosti však spozoroval na větvích těchto stromů červenohnědé ovoce velikosti asi prostřední hrušky. Chutě kousl do něho a zelená jeho dužina tak mu chutnala, že se mu potraviny z lodi přinesené již ani nelíbily a že se nějakou dobu potom živil hlavně chlebem a ovocem těchto stromů, známých pode jménem čtveranů. Dokončiv jak obyčejně svůj oběd dal se ihned opět do práce a přiostřil nejprve na tlustším konci všecky posekané stromky. Pak zarazil je do země v určité vzdálenosti od sebe; přes koly prostřel konečně plachty a na koncích je upevnil provazy. Okolo nového tohoto stanu nakupil prázdné sudy a bedny, jež byl z lodi přivezl, aby takto byl chráněn před útokem šelem.

Z větví a ratolestí zhotovil si pak Robinson jakási nosítka, položil na ně čásť svého majetku, jejž chtěl ukryti ve staně, a dovlekl jej takto do nového svého domova. To činil několikráte, až měl vše v bezpečnosti. Pak uchystal si z postele z lodi přinesené na podložených prknech lůžko a uzavřel vchod do stanu několika silnými deskami. Unaven jsa nezvyklou touto prací vrhl sebou na lože a za několik minut bylo patrno z jeho silného pravidelného oddechu, že pevně usnul.

Druhého dne otevřev oči spozoroval na jedné z beden, stojících naproti němu, seděti velikou divokou kočku, jež na něho tak zvědavě pohlížela, že se nemohl zdržeti smíchu (obr. str. 56.). Strachu před cizincem nejevila, neboť když jí Robinson podával kus chleba, připlížila se směle blíže k jeho loži. I očmuchávala předhozené sousto ze všech stran. Takový pokrm se jí patrně ještě nenaskytl. Jsouc pak s vyšetřováním spokojena požila chléb a opět se posadila očekávajíc, že jí nový hostitel podruhé podá pokrmu, jenž jí chutnal.

Poněvadž však se nechtěl s ní o svůj chléb rozděliti, nezdálo se jí býti důstojno, aby ještě déle s ním pod jednou střechou přebývala. Rychle vylezla po jednom kolu a zmizela touže cestou, kterou byla bez pochyby přišla, otvorem mezi kolem a plachtou. Robinson pak vzal ručnici na rameno a vyšel ze stanu, aby se poohlédl po vhodném místě, kde by se na stálo mohl usídliti. Stan, v němž se prozatím zdržoval, hověl patrně toliko velmi nepatrným požadavkům, a poněvadž Robinson nevěděl, na jak dlouhou dobu jest na osamělý ten ostrov odkázán, záleželo mu arci především na tom, aby si pevné obydlí založil.

Neušel ještě příliš veliký kus cesty, když se pátravému jeho zraku objevila malá rovina, na jejímž konci se příkrý pahorek jako předek domu srázně do výše pozvedal. Toto místo líbilo se Robinsonovi.

„Kdybych obě strany pevně zatarasil,“ pomyslil si sám u sebe, „povstala by z toho jakási pevnosť, jíž by zajisté nikdo nedobyl. S vrchu nebylo by možno o útok se pokusiti, kdežto obležený sám velmi snadno po řebříce vyleze.“

Po této krátké samomluvě prohlížel si skály bedlivěji a shledal k nemalé své radosti, že z předu jest v ní jakýsi otvor, jakoby vchod do skalního sklepa. Kamení nebylo tu sice ještě zcela vyhloubeno, ale bylo to lze učiniti bez velkého namáhání.

I byl Robinson pevně odhodlán, že si zde založí nový domov. Násadou pušky narýsoval před otvorem polokruh délky asi 10 loket v průměru, chtěje v této vzdálenosti zříditi ochrannou zeď.

Byla to velice nesnadná práce, na níž se tím Robinson ustanovil, neboť měl stromy potřebné nejen poraziti a na dolním konci osekati, nýbrž dopraviti je také na nový pozemek. S velikým úsilím však podnikl obtížnou tuto úlohu, již také skutečně vykonal za dobu dosti krátkou. Vykopav do půdy omšené hluboké díry, zarazil do nich poražené kmeny. Když pak kůl již stál, naházel opět kolem něho hlíny a upěchoval ji silným uchem sekery.

Za několik neděl tuhé práce dokonána byla konečně řada kolů podél naznačeného oblouku. K nemalému svému sklamání však Robinson pozoroval, že není takováto jednoduchá ochranná zeď dosti bezpečná. I bylo potřebí zříditi před ní ještě jednu řadu kolů, aby obyvatel byl chráněn před všemožným útokem z kterékoli strany. Celá ta ohrada byla pak svázána lanovím z lodi přineseným a tak zřízen, arci s nesmírným namáháním, pevný plot, jehož nemohli ani lidé, ani zvířata snadno prolomiti.

Potraviny, prach, ručnice, vůbec všecky věci z lodi dopravené přeneseny pak na místo koly ohražené. Když to byl dokonal, uzavřel Robinson otvor po straně ponechaný větvovím a lany a užíval od té doby přicházeje a odcházeje krátkého řebříku, jejž si byl bez veliké práce sestavil.

Plachtoví, z něhož byl stan zbudován, zanesl Robinson rovněž do nového útočiště a z něho zhotovil si střechu nad prostorou vnitřní. Navrch pak prostřel několik kusův dehtovaného plátna, jež byl mezi plachtami nalezl, aby své obydlí takto před deštěm ochránil. Příbytek byl hotov a nyní jal se Robinson kopati do skály díru na tom místě, kde byl nalezl sklepovitý otvor do jeskyně. Snažil se, pokud mohl, pomoci si nástroji, jež po ruce měl, brzo však nahledl, že bez rýče sotva při tom dosáhne značnějších úspěchů.

Jako vždy z rána, tak potuloval se také tentokráte po ostrově, ale nikoli s city radostnými, jež ho při tom obyčejně ovládaly. Když jindy tak osaměle kráčel lesem, naplněn býval hrdým sebevědomím, že je nyní pánem celého ostrova. Tu pak pokládal za svůj majetek všecky ptáky, kteří spatřivše jej bázlivě se do výše vznášeli, a když si vzpomenul na své obydlí, jež si byl bez cizí pomoci zbudoval, nepociťoval již tak příliš svých nesnází a své osamělosti, neboť vnitřní spokojenosť nitro jeho ovládala. Dnes však chodil po lese rozmrzen. Trápila ho myšlenka, že nedostatek jediného jen nástroje takovou měrou v práci mu překáží. Dlouho však tato jeho nevrlosť nepotrvala; neboť Robinson spozorovav za krátkou dobu svého pobytu na ostrově již několikráte, že věci zdánlivě nemožné pilným přemýšlením a neunavnou trpělivostí možnými se stávají, neoddával se dlouho truchlivým myšlénkám, nýbrž počal na to usilovně mysliti, jak by si přece mohl zjednati rýč, jehož se mu nedostávalo.

Náhle však objevil se na jeho tváři úsměv spokojenosti; bylť si vzpomněl na černochy, jež byl kdysi zbavil levharta, i připomenul si, že beze všech jiných nástrojů, toliko ostrým, tvrdým kusem dřeva celé zvíře rozsekali.

„Co dovedli černoši, nebude také mně nesnadné,“ myslil si Robinson, „kromě toho mám ještě zcela jiné nástroje, abych si mohl dřevo uhladiti a přiostřiti.“

Ihned se rozhodl a jal se hledati kmen k tomu účelu vhodný. K veliké své radosti spozoroval brzo tak zvaný strom železnec, jak jej v Brasilii pro tvrdosť dřeva nazývají. Poněvadž pak na svých potulkách z opatrnosti vždy s sebou nosíval sekeru, dal se hned do práce a jal se kus z toho stromu sekati. Nebyla to arci úloha snadná a Robinsonovi bylo vše síly vynaložiti, aby sekerou vnikl do tvrdého dřeva; konečně však dodělala se práce jeho šťastného výsledku.

Pln radosti dovlekl svou drahocennou kořisť domů a hned jal se dřevo v podobu rýče přiřezávati. Po několikahodinné práci se mu to rovněž podařilo a měl nyní také dobrý rýč, že s ním věru mohl býti spokojen.

Poněvadž byl zatím nastal večer, opustil Robinson opět své obydlí a vydal se na lov. Maso, jež si byl přinesl z lodi, dávno již byl snědl. I přál si konečně také jakési změny ve své poněkud jednotvárné potravě.

Nemohl se dotud nikdy příliš vzdáliti od nového obydlí, neboť doby denní užíval většinou k jeho opevňování. Toho dne však kráčel statně dále a dospěl brzy na tu stranu ostrova, jíž byl potud nespatřil. Vystoupil na malý pahorek a pozoroval k velikému překvapení nedaleko pahorku stádo koz, jež mníce se úplně bezpečny vesele si poskakovaly.

Opatrně připlížil se Robinson až na dostřel, než však na ně mohl řádně zaměřiti, spozorovaly ho brzy kozy a daly se ihned na útek. Rozmrzen spěchal za nimi Robinson, avšak lehkonohá zvířata byla mnohem rychlejší a tak zmizela mu brzy z obzoru.

Náhoda mu však přece byla přízniva, neboť po krátkém hledání připadl na jiné stádo. Tentokráte byla zvířata dosti blízko, tak že jich mohl kulí z ručnice dostihnouti, a Robinson namířil tedy opatrně na jednu z nejbližších koz. Účinek rány byl nevýslovný. Koza sklesla jsouc raněna, kdežto ostatní se třesouce, srazily v hromadu, až se konečně jako na dané znamení rozprchly.

Robinson zvedl svou kořisť a odnášel ji opatrně domů. Doma stáhl s kozy kůži a upekl si kýtu nad ohněm, jejž byl v rychlosti zanítil. Pečeně chutnala mu znamenitě, a tak přestál Robinson slavně první svoji zkoušku kuchařskou.

Nalámal si s tím zprvu dosti hlavy, jak by si mohl vždycky zjednati potřebný oheň. Kdyby byl chtěl vždy dříví zapáliti ranou z ručnice, bylo by jeho zásoby prachu brzo značně ubylo.

Než nouze naučila i Dalibora housti; z jedné ručnice, již si byl přinesl, odšrouboval kámen, kterým se dle tehdejšího způsobu rána vypalovala, i nabyl takto potřebného křesadla.

Tak mohl si nyní právem říci, že zřídka kdy žil člověk všestrannější než byl Robinson.