Otevřít hlavní menu

Robinson/Hlava třináctá

Údaje o textu
Titulek: Hlava třináctá
Podtitulek: Nešťastná plavba po moři.
Autor: Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj: CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 47–49.
Licence: PD old 70
Překlad: Antonín Mojžíš
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Když Robinson svůj hrad opustil, zůstal na pahorku; zamyslil se a vyzval svého druha, aby šel napřed.

Zde uvedl si na paměť ještě jednou vše, co zakusil na osamělém ostrově. Hluboce byl dojat nad božím řízením, jež jej stále vedlo, a jeho vroucí city splývaly s hlasitou modlitbou.

Pak se vzchopil a přehlédl ještě jednou milou sobě krajinu, kterou nyní opouštěl. Bylo mu, jakoby se ubíral z vlasti, které již nespatří. Vlhké zraky jeho utkvěly laskavě a žalostně na každém stromě, v jehož stínu druhdy dlel, na každém díle rukou svých, které v potu tváři byl dokončil. Připadalo mu, že se loučí s tolika přátely. A když do konce zočil na úpatí pahorku v trávě se pasoucí lamy, musil obličej odvrátiti, aby se nezviklal ve svém předsevzetí.

Konečně dobojoval. Vzmužil se, rozevřel ramena svá proti celé krajině, jakoby chtěl vše, co v ní jest, obejmouti, a zvolal zvučným hlasem: „S Bohem, vy svědkové mých přestálých strastí! Mějte se dobře! S Bohem!“ — poslední slova utonula ve slzách. Nyní povznesl ještě jednou oči své k nebi a ubíral se odhodlaně na břeh.

Na cestě spozoroval svého věrného papouška, jenž se stromu na strom podle něho poletoval. Nemohl mu odepříti žádosť, aby jej vzal s sebou, natáhl paži a zvolal. „Loro, Loro!“ a Lorka skočila rychle dolů, vlezla lichotivě s ruky svého pána na rameno a zůstala zde seděti. Tak setkal se konečně Robinson s Pátkem, netrpělivě ho očekávajícím.

Oba vstoupili na loď.

Bylo to třicátého listopadu dopoledne v devátém roce pobytu našeho přítele na osamělém ostrově, když odrazili od země za jasného počasí a za příznivého větru. Sotva však několik kroků odjeli, vrazili na veliké úskalí. Taková úskalí zovou námořníci bradla či útesy.

Bylo to úskalí přes dvě míle dlouhé, jdoucí z předhoří ostrova šikmo pod hladinu mořskou. Přes ně jeti zdálo se oběma býti nebezpečným; dali tedy lodi jiný směr, aby se bradlu vyhnuli.

Sotva dosáhli nejkrajnějšího bodu skaliska, byla uchvácena loď jejich takovou silou, jakoby byli najednou rozvinuli mnoho plachet a nejsilnější vítr by byl za zády. Ulekli se oba a stáhli rychle plachty; neboť se domnívali, že je tím vinno prudké trhnutí větru. Nepomohlo to však nic, loďka letěla touže rychlostí do vln; a nyní seznali, že jsou uprostřed silného proudu mořského.

Oba napjali veškery své síly, aby vyvázli z proudu; ale marně! Neodolatelnou mocí proudu uháněla loď střelhbitě dále a dále na moře. Brzy jevil se jim ostrov jen jako temný pruh na obzoru. Šli záhubě v ústrety; neboť potrvá-li to jen půl hodiny, zmizí jim z obzoru i nejvyšší vrcholy hor; a ustane-li pak třeba prudkosť proudu na krátko neb na dlouho, nebudou s to, aby nalezli zpáteční cestu na ostrov, poněvadž neměli kompasu.

A jak strašný osud je pak očekává! Býti uprostřed širého moře na malé nejisté kocábce a míti jen na několik dnů potraviny! Může býti něco hroznějšího?

Ale nyní ukázalo se jasně, jak vzácnými poklady v nouzi a neštěstí jsou zbožnosť a dobré svědomí! Kdyby ho Robinson nebyl měl, byl by musil zoufati a konec učiniti bídnému životu svému, aby uniknul zdlouhavé a strašné smrti hladem.

Jeho společník, u něhož nebyla dosud bázeň boží mnoha utrpeními tak utužena, jako nábožnosť jeho pána, byl vskutku blízek zoufání. Jsa neschopen, aby déle vesloval, položil bojácně vesla a hleděl žalostně na pána svého, tázaje se, neskočí-li přes okraj lodi do moře, by pojednou smrtí ušli všem strastem, jež je očekávají? Robinson domlouval mu laskavými slovy, chtěje mu zmužilosti dodati: „Což jsme jen na zemi v rukou Boha všemohoucího? Není-liž on také pánem moře, nemůže-liž, je-li vůle jeho, těmto divým vlnám rozkázati, aby nás dopravily na místo bezpečné?“

Pátek cítil v srdci svém pravdu těchto slov a styděl se za svou malomyslnosť. Na Robinsonovu žádosť chopil se opět vesla a oba počali nepřetržitě pracovati, aniž by měli naděje, že vyváznou! Ale zmizí-li lidská pomoc, je-li nouze nejvyšší a odnikud nekyne pomoc, pak, milé dítky, bývá pomoc boží nejbližší. Co Robinson myslil, že mu nezbývá žádné naděje na zachránění, a mdlobou musil ustati u veslování, znamenal náhle, že se loďka nepohybuje již takovou rychlostí. Pohlédnuv do vody viděl, že jest méně kalna. Pohled na povrch vody přesvědčil jej, že se tu dělí proud: mohutnější rameno že proudí k severu, kdežto druhé, ne tak rychle tekoucí, na němž ploula nyní jejich loďka, že se otáčí na jih.

S nevýslovnou radostí zvolal na svého polomrtvého společníka: „Buď vesel, Pátku! Bůh chce, abychom žili!“ Pak mu ukázal příčinu své naděje, a radostí jásajíce chopili se opět vesel.

Posilněni neočekávanou sladkou nadějí života, pracovali s nevýslovným namáháním proti proudu, vidouce s rozkoší, že tentokráte jejich práce nebyla marna, Robinson, jehož duše dlouhou řadou utrpení byla vycvičena všeho si všímati, znamenal, že jim nyní bude vítr ku prospěchu. Okamžitě napjal plachty; vítr dul čile do nich a poněvadž oba vesly pomáhali, shledali za krátkou dobu nevýslovně se radujíce, že se dostali z proudu do tichého moře.

Byli však již tak daleko odraženi, že viděli na obzoru z celého ostrova jen malou, černou, nezřetelnou skvrnu.

Naši lodníci veslovali bez oddechu a silný vítr východní hnal je k ostrovu, tak že v krátkém čase zočili opět vyčnívající hory.

„Čerstvě!“ zvolal Robinson na svého druha, jenž seděl na předku lodi, zády k ostrovu jsa obrácen; „hbitě, Pátku! Nastává konec našich trampot!“ Sotva však ta slova vyřkl, ucítili takovou ránu, že oba klesli na dno lodi. V témž okamžiku zastavila se loď a vlny vyskakovaly přes její okraj.

Robinson ohledal hned veslem kolem lodi dno vody a shledav, že není voda ani půl metru hluboka, nerozmýšlel se ani chvíli a vyskočil z lodi. Pátek následoval příkladu jeho a oba s potěšením poznali, že nejsou na skále, nýbrž na písčině.

Potom napjali všecky síly, aby odstrčili loď do hlubších vod. Podařilo se jim to; loď opět plula a oba do ní vskočili.

Když vyčerpali z lodi rukama i vesly nastříkanou do ní vodu, usnesli se na tom, že stáhnou plachty, aby mohli loď snáze říditi.

Veslovali tedy podél písčiny doufajíce, že jí brzy bude konec. Ale bylo jim čtyři plné hodiny plouti, než se vyplnila jejich naděje; tak daleko se táhla mělčina od severu k jihu! Robinson znamenal, že se rozprostírala až k těm místům v moři, kde se před devěti roky ztroskotala jeho loď, a že je to totéž místo, na němž loď tehdáž uvázla.

Konečně dosáhli opět hlubších a tudíž i splavných míst a veslovali vší silou k ostrovu, jejž měli nyní před očima.

Dospěli ku břehu, když zapadající slunce pozlacovalo vrcholy hor; vystoupili z lodi na zemi k smrti unaveni, ale nevýslovně veseli nad šťastným zachráněním.

Po celý den oba nepožili ničeho. Nemohouce se dočkati, až dojdou ku hradu, usedli hned na břehu, aby si učinili bohatou hostinu ze zásob, jež byli s sebou vzali. Po té vtáhli loďku do malého chobotu.

Robinson a Pátek odebrali se pak na odpočinek, a když tento již tvrdě spal, vysýlal onen vroucí modlitby k nebesům za opětné zachránění.