Robinson/Hlava osmnáctá
| Robinson Joachim Heinrich Campe | ||
| Hlava sedmnáctá | Hlava osmnáctá | Hlava devatenáctá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hlava osmnáctá |
| Podtitulek: | Španěl a Pátkův otec. |
| Autor: | Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 68–71. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Antonín Mojžíš |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Robinson byl žádostiv prohlédnouti jednu z lodic, kterouž divochové po sobě zanechali; avšak jak užasl, když v lodici nalezl ještě jednoho divocha spoutaného, jenž, jako prve Španěl, provazy na rukou a nohou tak sevřen byl, že se ani hnouti nemohl. Zdál se býti spíše mrtvým než živým.
Robinson rozvázal mu rychle pouta; ale on nebyl s to, aby povstal a mluvil, nýbrž sténal jen žalostně, domnívaje se, že pro něho jdou, aby jej zavraždili.
Robinson nerozuměje mu, zavolal Pátka, který právě snášel mrtvá těla, aby s ním v jeho mateřštině promluvil. Sotva však mu pohlédl Pátek do obličeje, nastal dojemný výjev. Pátek totiž byl jako bez sebe. Padl zajatci do náručí, líbal jej, tiskl jej, křičel, smál se, hopkoval, tancoval, plakal, spínal ruce, tloukl se v obličej a prsa, křičel opět, jako šílenec. Zdálo se, že neslyší otázek Robinsonových. Trvalo dosti dlouho, než v odpověď vypravil slova:
„Můj otec!“
Nemožno vypsati všecky výlevy rozkoše a dětské lásky tohoto dobrého hocha. Dvacetkráte vyskočil z lodice a opět do lodice. Brzy se posadil, oblekl svou kazajku a položil hlavu otcovu na svá prsa, by ji zahřál; brzy třel mu ramena a kotníky, které stuhly pevným utažením, brzy vzal jej okolo krku nebo kolem těla, líbaje ho vroucně. Robinson měl v láhvi ještě trochu vína, poručil tedy Pátkovi, aby jím namazal oteklé údy svého otce a odešel pak stranou, aby ho nevyrušoval v jeho lásce synovské.
Vrátiv se za dobrou chvíli, tázal se Pátka, dal-li otci svému kousek chleba? — „Darebák, vše sám snědl!“ odpověděl Pátek, ukazuje na sebe. Robinson podal mu pak svou vlastní snídani, kterou měl dosud v brašně, a Pátek ji dal svému otci. Sotva však to učinil, vyskočil ze člunu a uháněl střelhbitě z místa. Než mohl Robinson: „kam“ vysloviti, zmizel mu s očí.
V krátké době vrátil se opět, ale mnohem zdlouhavěji, poněvadž přinášel v jedné ruce džbán vody, ve druhé kousek chleba a sýra. Ono podal svému otci, toto svému pánovi, aby mu nahradil snídani. Čerstvá voda občerstvila patrně starce, neboť žízní téměř zmíral.
Na to obrátil se Robinson ku Španělovi, jenž všecek bez sebe ve trávě ležel. Rozkázal tudíž Pátkovi, aby jej také napojil a podal mu k osvěžení kousek chleba a sýra. Španěl hleděl vděčně na něj, chtěl vstáti, ale nebylo možno, poněvadž otok kloubů se mu tak zhoršil, že nemohl sebou ani pohnouti.
Robinson nařídil Pátkovi, aby údy Španělovy mírně vínem natíral, jak dříve svému otci byl činil.
Bylo tklivo, jak často dobrý syn ohlížel se po svém otci, aby viděl, co dělá. Pojednou zdálo se, že stařec ve mdlobu upadl — i běžel Pátek, aniž by slova promluvil, k němu, vrátil se však ihned zase, když viděl, že se chce umdlený otec jeho trochu prospati. Pak chtěl Robinson zkusiti, dovede-li Španěla s Pátkovým přispěním do člunu; ale Pátek, mladý, silný jinoch, vzal jej beze všech okolků na svůj hřbet a donesl na lodici. Když dopravili na druhou lodici dělo, pušky a ukořistěné zbraně poražených, skočil Pátek do prvé a vesloval, ač počal váti silný vítr, tak rychle, že nemohl Robinson postačiti tak čerstvě po břehu jíti, jak loď ubíhala. Nepřišel tedy ani do polou cesty, když spatřil vracejícího se Pátka, aby druhou lodici dopravil na místo, a než dospěl Robinson k místu, kde byla první kocábka s oběma nemocnýma, byl tu již také Pátek s druhou.
Byli naproti hradu. Aby oba nemocné snáze do něho donesli, urobili z několika větví nosítka. Na tato položili jednoho po druhém a odnesli je do hradu. Ó, jak vzácná to byla kořisť pro Robinsona, toužícího po lidech! Jak mu plesalo srdce při vzpomínce, že mu nebude nyní osamělý život vésti! Nelze slovy vypsati radosť jeho. — Oběma zachráněným zdál se býti spánek potřebnějším, než vše jiné. Zatím, co jim Pátek lůžka připravoval, ohříval Robinson trochu vína, aby jím umyl oteklé údy jejich. Po té odebrali se nemocní na odpočinek.
A tu jali se hospodáři připravovati večeři. Pátek byl odeslán, aby zabil mladou lamu a Robinson obstaral ostatní. Tento nemohl se smíchu ubrániti, když si vzpomněl, že se čím dále, tím více podobá řádnému králi. Celý ostrov byl jeho majetkem; jeho poddaní, kteří mu za život děkovali, byli jedině na jeho vůli závislí a byli zavázáni, kdyby bylo potřebí, tělo své i život za něj dáti.
Když se vrátil Pátek, vařilo se a smažilo.
„Tento den,“ pravil Robinson, „musí nám býti dvojnásobným svátkem, poněvadž jsme vyrvali dva své bratry z drápů lidských tygrů, a poněvadž jsi, Pátku, obdržel svého otce. Nejlepší tedy, co máme, nechť jest na našem stole!“
Nebylo potřebí Pátka k radosti teprve povzbuzovati. Ještě nikdy nebyl tak vesel jako dnes. Nepřestával zpívati, skákati a se smáti; ale vykonal při tom vše, co mu bylo uloženo, rychle a pořádně; a činíme-li tak, je veselosť na pravém místě.
V tom procitli oba hosté. Ačkoliv měli dosud bolesti, cítili se přece občerstvenými a posilněnými, že mohli přispěním Pátkovým a Robinsonovým povstati a ke stolu se posaditi. Starý divoch všemu, co zde spatřil, právě tak se divil, jako jeho syn, když druhdy zočil poprve evropské věci.
Pátek zastával službu tlumočníka, když se Robinson chtěl baviti s jeho otcem a Španělem.
Španěl, jenž byl mezi divochy půl roku, rozuměl něco z mateřské řeči Pátkovy a uměl se také poněkud vyjádřiti. Hlavní obsah jeho vypravování byl následující:
„Naše loď byla určena k obchodu s otroky. Přišli jsme ode břehů afrických, kdež jsme si vyměnili za rozličné evropské věci zlatá zrna, slonovinu a černochy. Těchto naložili jsme sto; měli býti dovezeni na ostrov Barbados a tam prodáni. Dvacet z nich však bylo již zemřelo, poněvadž jsme je stěsnali jako slanečky. Prudká bouře zahnala nás ku břehům brasilským, a poněvadž byla loď naše valně porouchána, neodvážili jsme se na širé moře, nýbrž pluli jsme podél břehu. Tu nás nová zastihla bouře, od západu přišedší. Tato nás zahnala v noci na skály poblíž jakéhos ostrova. Dali jsme několik ran jsouce odhodláni na lodi setrvati, jak dlouho jen možno bude. Z té příčiny propustili jsme otroky z vazby, aby nám pomohli vyčerpati vnikající do lodi vodu. Ale sotva byli tito volni, zmocnili se člunů, aby tím svobodu a život svůj zachránili.
„Co jsme měli činiti? Nutiti jsme jich nemohli; neboť nás bylo patnáct, kdežto jich osmdesát a mnozí z nich byli se zmocnili našich zbraní. Bez člunu však na rozbitém korábu zůstati bylo patrně s nebezpečím života. Počali jsme tedy prositi úpěnlivě těch, kteří krátce před tím našimi otroky byli, aby buďto zůstali, anebo nás aspoň s sebou vzali. A zde nemohu opomenouti pochváliti velkodušnosť a lidskosť těchto nebohých otroků. Ač jsme s nimi druhdy zle nakládali, dali se přece pohnouti a dovolili nám, abychom k nim vstoupili pod tou podmínkou, když jim zbraní nevezmeme. Podvolili jsme se tomu a skočili jsme do člunů, jež byly však příliš obtíženy; každé chvíle jsme očekávali, že utoneme.
„Namáhali jsme se, bychom dospěli ku blízkému ostrovu; ale náhle obrátil se vítr a zahnal nás přes všecko veslování zase na širé moře. Smrť naše zdála se býti neodvratnou. Než k našemu úžasu držely se těžce naložené kocábky, s nimiž si vlny pohrávaly, šťastně nad vodou, až konečně zcela neočekávaně, bez ztráty jediného muže vrženi jsme byli na úplně neznámý ostrov, jehož nuzní obyvatelé nás neobyčejně laskavě přijali.
U těch jsme až dosud žili, každý jak nejlépe mohl; ale ovšem dosti bídně, poněvadž ubozí divochové sami ničeho neměli kromě ryb, jež lovili, a trochu ovoce, na ostrově rostoucího. Přece však dělili se s námi o vše, co měli, a poučili nás, jak bychom sami ryby loviti měli.
Nejlépe se vedlo našim černochům, poněvadž neuvykli jinému způsobu života a k tomu ještě byli na svobodě.
Před několika dny přepaden byl ostrov od sousedního nepřátelského národa. Všickni chopili se zbraně a též my měli jsme za svou povinnosť, hostitelům svým přispěti ku pomoci. Zápasil jsem po straně tohoto ctihodného starce, jenž vrazil do nejhustějšího davu nepřátelského jako lev, kterému uloupena byla mláďata. Vida jej obklíčena chtěl jsem mu pomoci, ale byli jsme přemoženi a chyceni.
Dva dni a dvě noci ztrávili jsme v trudném zajetí, spoutáni jsouce na rukou i na nohou, bez pokrmu i nápoje; neboť nám nebylo házeno k jídlu nic jiného mimo shnilé ryby, jež moře vyvrhovalo.
Dnes ráno na úsvitě odvlekli nás tito ukrutníci do kocábek, aby nás dle svých obyčejů na jiném místě zabili a snědli. A tu se Bůh nad námi smiloval a poslal nám vás, šlechetní muži, na pomoc, abyste nás vytrhli z rukou nepřátelských, začež vám do smrti vděční budeme.“
Španěl umlkl a slzy vděčnosti kanuly mu po tvářích. Robinson byl pohnut, vida, že se potvrdilo nejnovější jeho domnění, a Pátek divil se dobrotivosti, moudrosti a prozřetelnosti božské.
K otázce, čí koráb vlastně byl, odpověděl Španěl, že náležel náklad dvěma kupcům z Kadixu, ale jen jeden z nich nařídil, aby vyměňovali na březích afrických černochy; druhý, jemuž se tento obchod hnusil, oproti tomu, nežádal za své zboží jiného než zlatá zrnka.
Potom vzal Robinson Španěla za ruku a vedl jej do své zásobárny a do jeskyně, kdež mu ukázal věci, které byl přinesl ze ztroskotané lodi. Pátek musil mu vypravovati, kterak to zachránili, a Španěl nemohl pro veliký úžas ani slova promluviti.
Robinson vyptával se též, čí byly drahé kameny, a komu náležel důstojnický oblek, na lodi nalezený a obdržel za odpověď: Obé jest pozůstalostí anglického důstojníka, jenž se dlouho byl zdržoval ve Východní Indii a na zpáteční cestě do Anglie tak se rozstonal, že jej k žádosti jeho na břehu africkém zůstavili, kdež také zemřel. Španělská loď měla pozůstalosť jeho do Barbadosu s sebou vzíti a odtud ji dopraviti do Anglie.
Pak mu ukázal Robinson všecky zachráněné spisy, kdež nalezl Španěl nejen jméno kupce, jemuž zlatá zrnka náležela, nýbrž také jméno vdovy po důstojníku, kteréž odeslány býti měly drahé kameny a šaty jejího zesnulého muže.
Od toho okamžiku opatroval Robinson drahé kameny, zlatá zrnka a papíry jako posvátné věci.
Zatím skláněl se den k večeru a všickni po přestálých útrapách a nebezpečích toho dne byli tak utrmáceni, že cítili dříve než obyčejně potřebu občerstvujícího spánku.