Otevřít hlavní menu

Reflexe štědrovečerní

Údaje o textu
Titulek: Reflexe štědrovečerní
Autor: Augustin Eugen Mužík
Zdroj: Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 66–69. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
žes přišel k otrokům a že je vysvobodíš.

Ta srdce ubohá! Mrou, ještě doufajíce,
a mlčky strádají přes celé svoje žití,
a v dýmech požárů zář východu mní zříti
a v studu skrývají své bledé, mrtvé líce
a každý nový den se hlouběj v propast noří
a říši illusí si v nitru ještě tvoří.

Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
žes přišel k otrokům a že je vysvobodíš.

Tož není pravdou víc, co chvějní šepcí rtové,
že visíš ukován, běd lidských symbol němý,
pod nebem bezcitným a nad prokletou zemí
juž tisíc dlouhých let, že v muce stále nové
jsi sepjat řetězy, až ve propasti hrobě
svět celý zahyne a lidstvo pohřbí v sobě?

Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
žes přišel k otrokům a že je vysvobodíš.

Dnes tedy sestoupíš a na hruď svoji vřelou
rod lidský přivineš, tu zavrženou chátru,
dnes ruku stiskneš nám jak rodný bratr bratru,
dnes na se vezmeš sám tu bídu naši celou,
a teplem blaženým nám prodchneš chladné údy
a zavzní zpěv a ples a volná píseň všudy.

Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
žes přišel k otrokům a že je vysvobodíš.

Ó pojď již, Kriste! Slyš ty nářky, stony, vzdechy,
jež lidstva ňadrami se vlní jako moře,
pojď, abys prožil sám to celé naše hoře!
Jest třeba veliké, jest třeba božské těchy.
Pojď, půlnoc stmívá se tak dusná, těžká, šírá,
a lidské bídy pláč v ní pomalu již zmírá…

Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
žes přišel k otrokům a že je vysvobodíš.

Dnes více nežli kdy nám tvé je lásky třeba
jak vzduchu čistého, jak v temno hrobu světla,
dnes bída na světě již příliš vzhůru zkvetla,
dej mroucím nápoje, dnes lačným podej chleba,
a člověk pozná se a bude k jiným vlídný,
kde k jiným krutý byl, a sám přec tolik bídný.

Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
žes přišel k otrokům a že je vysvobodíš.

Nadarmo! Visíš dál a v hrozné, velké trýzni
své ruce rozpínáš — tu jednu k požehnání
a druhou ku hrozbě. Po bledé tvojí skráni
pot chladný s krví dští… Tvá duše láskou žízní
po lidském objetí… Den hasne chladnou září
a jeho svit a stín se na tvém čele sváří.

Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
žes přišel k otrokům a že je vysvobodíš.

Ten těžký, kletý kov, jenž v rukou tvých se mění
ve hřeby krvavé a u nás v pouta divá
a v meče vražedné a ňadra lidstvu zrývá,
a zastavuje den, jenž nese vykoupení,
on také zpráchniví!… On s rukou vězňů spadne
a lidstvo sestárlé zas novou silou zmladne.

Dí srdce lidská dnes, že v Betlémě se rodíš,
žes přišel k otrokům a že je vysvobodíš.

Ty budeš svoboden a v záři nové doby
svět celý obejmeš, že vrah se změní v bratra,
že najde starý ráj ta podlá lidská chátra,
že zmizí bída, stud, hlad, vášně, hanba, zloby,
a srdce ubohá, jež dávno stlela v hrobě,
se znovu probudí a budou žít jen sobě.