Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Rak
Podtitulek: Přírodopisní nástin
Autor: Karel Starý
Zdroj: Máj : almanah na rok 1862. Praha: I. L. Kober, 1862. s. 114–122. Dostupné online.
Licence: PD old 70

„Pozor, brachu! Styď se, jak to jdeš křivě do okliky?“ starý ot tak vede křiky. Odpoví mu synek: „Když mne učit chceš, račiž napřed jíti sám!“ (Chmela.)

Rcete, je vám ot a syn ten znám? — Nuže, není-liž to překrásný obrázek poměru mezi otcem a synem? Táta synka z toho kárá, proti čemu sám ustavičně hřeší, a syn nezdvořák vzdorně odmlouvaje počíná s „račte“ a končí hrubianstvím. Jaká to samorostlá komika! A co odpovídá otec nezdvořilému synkovi? Nic, pranic. Přisámbůh, není-liž to čtverečný stupeň melancholického flegma? Není-li taková utěšená rozprava k zlosti a při tom k smíchu? Není-li to zosobená satyra, zatvrzelá drzosť, krokodilská uštěpačnosť v synu a plesnivé zpátečnictví, pedantické šosáctví a zabedněná tupohlavosť v jeho zploditeli? Ano, příroda je nepřestižná tvořitelka zajímavých karakterů, mezi nimiž je karakter raka zajisté zvláštní originál.

Tam kde olšin zpukřelých pletivo kořenů v bahnitou zarývá se půdu, v temných hlubinách vodních jeskyň, v sousedství vodních krys a nabubřených žab, tam žije rak. Prohání se tam arciť i mřen i střevle i bělice, ale není rozdílnějších sousedů na světě. Bělice outlocitná je švižná, čiperná panenka, rak ale drzá, nemotorná, až po samý nos obrněná příšera. Na něm není nic jemného, nic půvabného; z každého krunýře jeho těla zírá drsnatosť a drzosť, zatvrzelosť a tuposť. „Já pán, a vy jste tady, bych vás požíral,“ zní kulturní zásada loupeživého rytíře, jemuž mrav i způsob feudalní nad jiné zákony platí.

Tělo jeho kryje pancíř necitelný; přilbice a krunýř jeden tvoří štít, ale sedum šínů uměle spojených chrání zadní těla čásť, končící se v ploutev mohutnou. Čelo raka v ostrý prodlouženo hrot, by poděsil se každý ouprkem z hrozivého pohledu. Oči jeho, černé jako noc, na dlouhých trčí žerdích, jichž volný pohyb do všech stran děsnosť hltavého zraku zvětšuje; vedle nich dva biče, tykadel to tvar, všemu tvorstvu na postrach, se chvějí. Tam, kde vklíněn karabáč jest v pancíř nadhlavní, sedí malý hrb, provrtán a blanou přepažen, by rachot hromu, jekot valících se vln pronikly k čidlům ztupělým. Jest to račí ucho, nedokonalé a zakrnělé ve svém ústrojí. A protož také neslyší rak hlasu za minulosť prosícího, neslyší bolestné úpění propadlé oběti; ano, k jeho sluchu ani nepronikne krutý žal a nářek vlastního bratra. Račí sluch je tupý jako srdce starého hypochondra, tupý jako duše zatvrzelého lichváře, tupý — jako sluch zarytého centralisty. Rak neslyší, a byť by se mu jiných práva v uši hřímala. Za to má však dobrý nos. Nos jeho stojí výše nežli kterýkoliv z ostatních jeho čidel, výše, nežli mnohý rafinovaný výrůstek v tváři frankfurtského politika. V nejhořejším kuse malých tykadel, které u vnitř mezi velkými se pnou, nalezá se dvojnásobný otvor trojhranný, obroubený brvy krátkými. Zdroj tento má pro rytíře vezdy hladového důležitý význam, že mu dává zprávu o mršině v chrasti ukryté, o zdechlé štice a vetchých kůstkách kuňkavé křehotinky, což jest ambra vonná, med a cukrovinka do drzého jeho žaludku. Ano nejen drzý, nýbrž i drsnatý je žaludek račí, neboť pokrytý jest u vnitř deskou vápenitou s kostěnými hrboly, a dva výrůstky zubaté a silné přiléhají k sobě tak mocně, že co čelisti dvě pevné účinkují; rak tedy v pravém smyslu slova honosit se může, že nejenom až po nos samý, než i po žaludek jest ozbrojen. Jaká to úžasná a hrůzná ve zbrani ostražitosť!

Pod štítem prsním kolísá se deset noh; jako se pachtil pod těžkou zbrojí římský legionář: tak i rak na pevné půdě zvolna jen vleče těla svého děsivou hradbu. Přední nohy, polo ruce, polo kleště v podobě v zubatá se končí chapadla, a běda, komu padnouti bylo do železných těchto rukavic. Čije-li troglodit vodní jakési nebezpečí, zpátečnickým krokem couvá v brloch loupežný, ostražitě vleka za sebou hrozivou sílu drzých pěstí. V boji krutém nepřítelem sklíčený, zanechá beze všeho odkladu, chladnokrevněji než Scœvola, sevřené klepeto v rukou lovce divem zmámeného a s pahejlem ruky své, s trupem slávy nechvalné ouprkem pádí do temné skrýše, k čemuž arciť ani obrátit se dříve nemusí. Jemu nejde o bobkový věnec, tím méně rekovnosť jej k činu pobádá; jej jen hmotný život k životu zas zve. Ledové jeho srdce prosto jest všech náruživých chtíčů, všech vznešených citů pro šlechetnosť, česť a mužné zásady; za to ale oplývá bezohlednou nestydatostí, cynickou lhostejností a buršáckou nadutostí. Na skřipec jsa brán, zanechá nám zlostí soptě hrubou svoji rukavici. Je to hrdinství? Nikoliv, vždyť on drzý chytrák dobře ví, že se brzy zmůže na novou, a by snad postonával po té amputaci svévolné, nikdy v mysl nepadlo mu ztupělou.

Rak je rytíř, ale pod jeho brněním skrývá se nečestné sprostáctví, špinavosť a podlá mysl. Jenom žravosť jediná pudí hmotu bezcitnou k činům urputným; jenom strach před ztrátou života jestiť s to, pohnati jej k výjevům samostatným, duševním. Tu neobratné těleso najednou oživne, vymrští se a silou pera pružného udeří ploutev ocasní ve vlny zpěněné a odrazí škůdce zděšeného pod břeh bezpečný.

Co pravý zpátečník nemiluje rak též osvětu. V temné noci, když vše v pevný spánek ponořeno, nastávají jeho rejdy a šmejdy. Po tuctech vylezají těžcí oděnci ze svých doupat a chystají se k zákeřnickým výpadům. Mnohá žabka pokojná, mnohá rybka ospalá za kořisť krvavou jim padne. Líbezněji nežli postní kůstky voní jim však maso teplokrevné, zvláště zetlelá již mršina ssavců zhynulých z daleka je k sobě přiláká. Tu nastávají pak kanibalské hody. Jako vyzáblé hyeny, když se zmocní mrtvoly člověčí, hltají o závod urvané kusy a v boji závistném svou krev mísí s krví oběti rozsápané: tak i rakům podobný kvas nastává. S divou žravostí vrhají se nestvůry na pokrm neladný, a vydírajíce si ze zubů sousta uhlodaná, v zuřivý se pouští boj, sami sžírajíce sebe vespolek. Jest to obraz příliš pitvorný a hnusný. Neobratné pohyby, nemotorný zápas, temný skřípot, děsné trhání, vzteklé hryzení a štípání beze lsti a udatenství, jakoby jen těla, nikoliv však duše v boji podíl brala. Nenasytnou hltavostí sami sobě strojí hrob; neb zažraného raka v kůstku lahodnou snadno vytáhneme z vody ven a lapeného pak jen s tíží ještě odtrhneme od nastrojeného vnadidla. Bajka povídá, že lišce třeba ponořit jen chvost ocasu hustého, by celý raků roj ven z vody dostala, ač dle pojmu filosofického národa rak prý kdysi lišku obelstil. Nu, ať si. Chytal raky, lapil žábu učitelův mládenec. Možná, že byl ten německý rak nějaký zvláštní ferina neb snad dokonce onen světoznámý velký rak — ušák.

Raci jsou prázdni všech něžnějších pocitů, oni žijí bez lásky a bez přátelství. Jejich studenou krev nerozbouří ani soucit ani žárlivosť. Jen tenkráte, když je z lenivého pohodlí neustupně vytrhujeme, zakypí zlostí mrskajíce vztekle ocasem. Jsou to zakabonění morousi, rozdurdění podagristé, čemuž nelze však se divit nikterak, neboť trpí na kámen a na veliká játra. V bláně žaludeční usazují se jim totiž každoročně kameny, bílé a pevné, podobu očí mající, jež také „račí oči“ zveme. Kdyby rozum raka nebyl zabedněn a vtip jeho vyšeptalý na veskrz, mohli bychom míti důmění, že kámen moudrosti se v dutinách těch lebních usadil, čímž by obsah jejich k velikému významu dospěl; neboť dle víry čili lépe pověry od pradědů našich zděděné, jsou kameny ty velevzácné dary Aesculapovy, plné magických sil a moci léčivé, prospěšné jsouce v devatero nemocích. Rak však je krutý atheista, zpustlý neznaboh, zarytý materialista, neb s opovržeností právě stoickou ze zázračných darů Aesculapových uková si každoročně — nové krunýře. Za příčinou nestřídmosti veliké zbubří tělo jeho dobře krmené a staré brnění počíná těsně přiléhati na zádlo jeho pověstné. Chtěj nechtěj musí tučný rytíř svléci úzké brnění, jež mu samo od sebe již puklo na zádech i na hlavě. Jestli vůbec možno, aby brutální rozkvašenosť račí dosáhla stupně vyššího, pak jej dosáhne zajisté v tomto čase, když se staří pedanti rozloučiti musí s ošumělým kožichem. V kritickém tomto okamžení vtěsná se rak, v srdci hořkou nevrlosť, mezi dva kameny; napíná oudy, škube nohama, trhá tělem, mrská ocasem a jiné křečovité posuňky provozuje. Jestli kůže račí výparu jakého schopna je, pak mu v kruté práci zajisté horký pot a zase studený střídavě na těle vyvstává. Konečně praskly i poslední svazky, a rak nahý a bezbranný vylízá z kory vápenné. Tělo jeho je měkké, síla zlomena, odvaha a drzosť ta tam. Běda, jestli jej ve stavu tom zastihne soused hladový. Běda mu, neb jej bez odkladu přítulný kamarád z přátelství a lásky horoucí zachvátí a mžikem sežere. Jaké to kanibalské zbojnictví! Lidská mluva nemá ani vhodného výrazu, jenžby takové darebáctví patřičně pokřtíti v stavu byl.

S novým kabátem svým ubíhá zmožděný rak do svého obydlí a střeží pilně doupě ukryté, by mu strýc neb kmotr milený nepřijechal na kůži. Času poustevnického upotřebuje zatím rak velmi svědomitě k přípravám k novému zbojnictví. Jak mile mu ztuhne pancíř vápenný a ztvrdne šín i hrubé klepeto, počnou šmejdy jeho na novo. Z příšery nevyvinulo se nic než opět nová příšera, tím hladovější a urputnější, čím delší předcházel půst a čím bolestnější byla operace. Není-li domácí hajenství na lup dosti bohaté, vychází rak v noci i na břeh, a pak rov i kyprá lučina svědčí o choutkách zpanštilých a o kulturních jeho zásadách.

Světlo jakékoliv zbuzuje zvědavosť jeho u veliké míře, a hořící louč neb pochodeň je s to přilákat jej do síti. Komické je počínání nalapaných klepetáčů v těsné nádobě. Nemohouce si vysvětliti, co se to s nimi děje, leze jeden na druhého, a klopýtajíce v těžkých botách přes sebe, štípají se zuřivě klepety, plácají zlostně ocasní ploutví a vydávají při tom temný hlas, podivné to pištění, co známku vnitřní nevole. Při nenadálém silném hlomozu utichnou na okamžení a zdají se naslouchati. Svého zajetí se nestydí, aniž kterých jiných hříchů za celý život mrzce spáchaných, leč až — po smrti. Musí to jíti notně do živého, aby nestydatí cynikové se začervenali. Navzdor tomu mají však raci jakousi sympathií pro síly přírodní a úkazy nebeské, kterýžto vliv na ně snad má jejich kolega, jenž se pyšní mezi hvězdami. Nejvíce na ně působí síla elektrická; neboť při bouřce a blyskavici se vyženou ze svých doupat, a zdá se, jakoby se srdce jejich děsilo, hrůznou předtuchou hnáno. Ano strýc našeho raka v moři žijící i pro magnetism je velmi citlivý. Postavíme-li jej hlavou dolů do písku, hladíce jej přitom v jistém směru prsty po zádech, upadá okamžitě do magnetického spánku; zůstane mnohdy několik minut nepohnutý a ztrnulý, aniž by jevil jaké známky života. Najednou však probudiv se upadne, třepetaje nohami i klepety. Rána z děla má prý tak hrůzný na něj účinek, že odmrštiv klepeta horem pádem nazpět do moře utíká. Jaká to punická úzkoprsnosť obrněného panáka! Po celé léto žije rak jen svému labužnictví. Když však ledová kora potoky a řeky přikrývá, zařizuje si svou domácnosť. Bez vyšších citů lásky oddává se chtíčům přirozeným ve společnosti několika račic. V manželských poměrech se přidržuje mormonského mnohoženství, a bez starosti o své potomstvo a družky povolné prohýří zimu, očekávaje se žaludkem hladovým nové vyjasnění obzoru. První jarní slunko vybaví jej všech dalších společenských závazků. Samice však ukládají pod ocas malá vajíčka, z nichž se v létě lihnou račata, rodičům svým vzorným ve všem podobna. Při svém jednotvárném životě dosahují raci stáří až dvaceti let, načež se z nich stávají praví zplesnivělí buršáci, otužení i proti sebe choulostivějším nájezdům.