Máj (almanach 1862)/Král tchoř
| Máj (almanach 1862) | ||
| D. Ignacio Gjorgji | Král tchoř | Rak |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Král tchoř |
| Podtitulek: | Národní bajka česká |
| Autor: | Karel Jaromír Erben |
| Zdroj: | Máj : almanah na rok 1862. Praha: I. L. Kober, 1862. s. 110–113. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Bývaly prý v Čechách někdy časy, ale je tomu už dávno, kde každá slepičí obec také byla svým pánem; každá měla svůj dvůr a své smetiště, kde slípky mohly bez překážky hrabati, a měla také svého staršího kohouta, kterýž ji řídil. Co která slípka vyhrabala, bylo její; a když kohout našel zrnko nějaké, svolal k němu všecky své slípky a pak ho nechal jedné, kterou měl nejradší, anebo slupnul to zrnko sám; a jestli že se která slípka proto rozhněvala, klovnul ji a pak byla spokojena. Jak mile někde kohout na dvoře zakokrhal, kokrhali po něm všickni kohouti v celé dědině. Tak to chodilo mnohé věky v nejlepší kázni a bázni a svornosti.
I přihodilo se tehdáž na neštěstí, že žáby kuňky počaly sobě oškliviti své staré řízení; i kuňkaly, kuňkaly, až si vykuňkaly za krále nohatého čápa. To vidouce kohouti a slípky, nechtěli vzadu zůstati za kuňkami a pravili, žeby bylo dobré, aby také měli svého vlastního krále. I svolali se na obecný sněm a počali rokovati, co a jak? a byli všickni potud jedné mysli. Když ale přišlo na to, kdo bude králem? tu počaly mezi nimi hádky a rozbroje; neb nikdo nechtěl trpěti, aby druhý nad ním panoval, ale raději chtěl každý sám panovati nade jinými. I počali se kohouti jeden na druhého spínati a štípali se, až se peří s nich sypalo a hřebeny jim krvácely. Tu poradil jim jeden starý vážný kohout, žeby bylo nejlépe, aby si pro zachování pokoje vzali nějakého mocného krále z ciziny; a hned jim jmenoval pana tchoře, ten že je zubatý, silný pán, kterého se každý báti bude, a ten zajisté že mezi nimi učiní pokoj a dobrý řád. I zalíbila se ta rada všem, a hned poslali k panu tchořovi, aby s ním o to udělali pořádnou smlouvu. Pan tchoř, vyrozuměv jich žádosti, měl se k nim velmi přívětivě a povolně; sliboval, že je zachová při všech jejich právech a starobylých svobodách, že je bude chrániti před luňákem, kterýž jim děti unáší, před kunou, kteráž jim vejce pije, i před vrabci zloději, kteří jim před samým nosem zrní kradou; sliboval také, že pěkné velké kohouty udělá svými královskými radami, komorníky a jinými důstojníky. I líbilo se to všem, co sliboval, slípkám i kohoutům, a s velikou slávou posadili pana tchoře na svůj královský trůn a byli rádi, že mají tak mocného a dobrotivého krále.
Netrvalo dlouho a zachtělo se panu králi tchoři slepičí krve. I umínil si na některého svého poddaného vyhledati nějakou vinu, aby ho pak pod tou zástěrou mohl zakousnouti a krev jeho vycucati; neb nechtěl ještě zjevně ukázati svou pravou tchoří povahu, aby si kohoutův a slípek nerozplašil. I povolal k sobě milostivě jednoho pěkného, tučného kohouta a ptal se ho, zdali nic necítí? Kohout byl dobrá, poctivá duše a řekl upřímně: „Rač Vaše Milost Královská odpustiti, cítím náramný smrad.“ Byl to smrad, kterým všickni páni tchořové zapáchají, byť i na slepičím trůně seděli. „Ho drzý, hanebný padouchu!“ osopil se na něho tchoř, „tak-li se opovažuješ svému králi a pánu vůči mluviti?“ a chňap! jedným rázem ukousl kohoutovi hlavu a pak mu vycucal krev. Potom povolal k sobě druhého a ptal se ho též, zdali nic necítí? Kohout vida tu bezhlavé tělo svého tovaryše a ústa Jeho Milosti tchořovské zmazané krví, poznal, že dobře není. I počal se strachem velikým po celém těle třásti a nemohl ani slova promluviti. „Proč se třeseš?“ osopil se na něj král, „tuším, že nemáš dobrého svědomí? pověz, co cítíš.“ Kohout sebral všecky své síly, poklonil se hluboce a řekl tenkým slaďoučkým hláskem: „Královská Milosti! cítím přelíbeznou vůni.“ — „Ho zrádce ošemetný!“ zkřikl král zuřivě, „chceš lichocením zastříti své padoušství?“ a chňap! ukousl mu hlavu zas a krev vycucal. Tchoř měl sice už nyní dost, ale ta hračka s kohouty dělala mu potěšení; a proto povolal si ještě jednoho kohouta a také se ho tázal, co cítí? Ale ten byl chytrák; viděl tu sice dobře ty dva bezhlavé a také pozoroval něco na královských vousech jako krev, ale dělal se nevida. I uklonil se zdvořile několikkrát a odpověděl panu králi opatrně: „Rač odpustiti Vaše Milost královská! dostal sem náramnou rýmu z letošního vlhkého počasí, a proto, bohužel! ničehož necítím.“ Pan král vida, že se mu kohout z nastrojené smyčky vyvlekl, a nemaje v nenadání na něj nic jiného pohotově, ráčil se dobrotivě usmáti a propustil jej v milosti.