Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/X

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	X.
Podtitulek:	Válka dívčí.
Autor:	neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj:	Archive.org Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Matice česká 1877. s. 18 - 21
Licence:	PD old 70
Související:	A. Jirásek: Dívčí válka
Kurzívou je v Jirečkově knize zvýrazněna odchylka od použitého rukopisu (viz Úvod - Vydání naše, bod 5.)
Související články ve Wikipedii: Amazonky

Když sě dievky svykú,
na koních jezditi obykú,
jechu sě země pleniti
a všě mužě pořád bíti.
V div sě dievčie srdcě proměniechu,
že proti mužóm jako kámen biechu.
I jedna přáteł nebránieše,
dci na svého otcě vnadieše.
Kněz Přěmysł to da všiej zemi věděti,
ale mužie nevědiechu, čso tomu sdieti;
neb oděnie nejmějiechu
a na jich koních dievky jezdiechu.
Však, jakž mohúc, sě mužie sebrachu
a přěd Děvín sě brachu,
mniec, ž'by dievky měchýřem zahnali,
a mniece, ž'by jich na hradě nedočakały.
Přěmysl nerodě s nimi jíti,
řka: „Mój rod nechce toho škodú užiti;
neb vědě, že dievče łsti nemóžete zbýti,
a ot nich vám jest pobitu býti.
Ž'by mě v prvém boju pobiły,
mój by rod nepřietelie skoro zbili.
Proto s vámi nechciu jíti,
ni vám raziu s nimi sě sníti.“
Mužie jeho rady netbachu,
proti jeho vóli přěd Děvín sě brachu.
Mužie, když ten hrad uzřěchu,
dievkám sě přěvelmi vsmiechu.
Kdežto Bojiště słove, za Vyšehradem stojiechu.
so Dievky, když je dobřě sezřěchu,
všecky sě tu poradivšě,
a u vieře sě utvrdivšě
pojidú s Vlastú, nápřěd mocnějšie
postavivšě, u prostřěd múdřějšie.
A když na poli stojiechu,
a juž bojovati chtiechu,
Vlasta na koniu s oščěpem a v turniech stojieše
a svému vojsku tak młuvieše:
„Ó dievky, šlechetné stvořenie!
vás na světě šlechetnějšieho ničs nenie!
Držte sě šlechetenstvie svého,
dobývajte sobě słova dobrého.
Buď vám milo úsilie máło pojměti
a skrzě to věčný pokoj jmieti.
Ač je nynie potepemy
věčnú chválu i paměť vezmemy.
Budem sobě mužě voliti,
kdy chtiec, budem je bíti.
Budem jako amazonské panie.
Ty sú poručiły mužóm oránie,
a samy zemiú vłádú.
Ty sú jměły s ciesařem Cyrem svádu,
ty sú toho ciesařě ctně pobiły,
a jemšě jej, sú ve krvi utopiły,
řkúc: ,Krve si žádał, krev pí,
viec na světě liudí nebí.'
Ty sú sě proti Alexandrovi udatně jměły,
a s jinými králi sú sě bíti směły.
A jmajú toho česť po světě i chváłu,
pojměvšě u boju práciu małú.
Též vám, panny šlechetné, slušie učiniti!
Nebo dámy-li sě nynie těmto bradáčóm zbíti,
budú šlechetnými pannami chłapi smiech pobíjeti,
a věč ny mužie budú za robotné jmieti.
Bí každá jako psa bratra a otcě svého,
aby mohla sobě dobyti života pokojného.
Lépe by było nám ctně zbitu býti,
než těmto chłapóm bradatým na miłosť jíti!
Ale bude-li která ot nás běžěti chtieti,
věz to, že s námi tovařišstva nikdy nebude jmieti.
A moci-li kdy ju budu jmieti,
smrti nemoci bude zbýti.
A bude-li která jata,
jáz jmám dosti Liubušina złata,
a to vám za jisto praviu,
že to všěcko pro vy jednu ztraviu.“
A jakž té řeči brzo přěsta,
tak sě inhed hnuchu s toho miesta.
A jakž na mužě vynikú,
tak všěcky płavecky křikú.
Obsuchu mužě dievčie střěły,
Vlasta mužě oščěpem rozděli.
Dřieve, než svých opěť dohna,
sedm lepších oščěpem prohna.
Młada, Hodka a Svatava,
Klimka, Vracka a Častava
tu podle své knieně vždy biechu,
a dobrodružsky sě ovšěm jmějiechu.
Mužóm do smiechu nebieše,
na tři sta mužóv juž ležieše.
A by tu blíz les nebył,
i jeden by z mužóv nezbył.
Na Vłastu sě i jeden nevrátił:
nerad bych jiej był skopka rozvrátił.