Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/Předmluva

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
Úvod	Předmluva	I

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva
Autor:	neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj:	Archive.org Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Matice česká 1877. s. 1 - 4.
Licence:	PD old 70
J. Jireček zásadně uvádí koncovky „iu“ a „u“ i v případech, kde je v originálním rukopise „i“ (např. na poliu), v souladu s nejstaršími zachovalými zlomky. Odchylka od originálu je v Jirečkově knize zvýrazněna kurzívou.

I.

Mnozí pověstí hledajú,
v tom múdřě i dvorně činie,
ale že své země netbajú,
tiem svój rod sprostenstvím vinie.
Neb by sě do nich které cti nadieli,
své by země knihy jměli;
z nich by svój rod veš poznali,
odkud jsú přišli, vzvěděli.
Jáz těch knih dávno hledaju,
a vezdy toho žádaju,
by sě v to někto múdrý uvázał,
všě české skutky v jedno svázał.
A dotad sem toho žádał,
donid sem toho prvě nezbádał,
(ež) v to sě nikte nechce otdati;
proto sě sám v to drbiu uvázati.

II.

Ale věz, že-ť úsilno jesť tuto kroniku psáti,
že-ť drbiu z rozličných jednu shledati.
Neb to za jisté povědě,
že-ť nikděž cěłé kroniky nevědě;
neb-ť jejie vši písaři ne velmi sú snažni byli,
proto sú jie mnoho opustili,
jedno o svém kraju, a jiného máło młuviece,
jiného mnoho opustiece,
a někde velmi krátiece,
a tiem pravý sled tratiece.

III.

Nalez kroniku u knězě starého v Bolesłavi,
ta všecky jiné osłaví,
ta mi jistě vłastiny boje zpraví,
so mnoho neznámého vypraví.
Proto, budeš-li pražskú neb břevněvskú kroniku čísti,
tiemto sě právě ujisti,
že na niej jesť méně postaveno,
ale słov viece młuveno.
Opatovická ta často błúdí,
ač i viece młuví, však tobú słúdí,
Vyšehrazská ta mi sě najméně sliúbiła,
najlepšie na Bolesłavi była.
To račtež všickni věděti,
ež té chciu sě podržěti.
Ale nalezneš-li kde co jinak, než tuto, młuveno,
věz, ež to jesť mú voliú neproměněno,
ale, jakž to jesť tam postaveno,
takež-ť jesť i mnú ustaveno.

IV.

Řěči prázdné, jelikož mohu, mysliu ukrátiti,
avšak smysł cěłý mysliu połožiti,
aby sě tiem mohł každý raději učiti,
k svému sě jazyku viece snažiti;
neb uslyšě múdrý řěč múdrú, múdřejí bude,
túžebný tiemto túhy zbude.
Jáz tuto sprostně połožiu
a na to lepšieho prošiu,
aby pro našie země česť
i pro našich nepřáteł łesť
opravił mú řěč rýmem krásným
a osłavił hłahołem jasným,
a mne tiemto nehaněje,
řka: „Plete sě v to, a neuměje.“
Jáz sě v tom sám dobřě znaju,
kromě že-ť o svém jazycě velmi tbaju.
To mě jesť k tomu vzbudiło,
i mě k úsiliu připudiło.