Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/LXXXV
Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček | ||
LXXXIV | LXXXV | LXXXVI |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | LXXXV. |
Podtitulek: | Boj Václava I. se synem Přemyslem. |
Autor: | neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček |
Zdroj: | Archive.org Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | Praha, Matice česká 1877. s. 142 - 144. |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Václav I. |
Král Vácłav ščedrý bieše,
ale Němcě velmi płodieše.
Pro to sě někteří páni proti králiu vzdrastichu
a syna Přěmysła proti jemu vzbudichu
léta ot porozenie Jezu Krista miłého
po tisiúciu po dvú stú po čtyřech dcát osmého.
Toho časa jeden šlechtic v zemi bieše,
ten Ctibor „múdrá hłava“ slovieše.
Toho rady v zemi posłušno bieše,
však často nemúdřě młuvieše,
řka: „Jáz mohu radu i Bohu dáti;
mohł by mě rád v svú radu pojímati.“
Opěť řka: „Musił by Bóh mnoho mysliti,
by mě mohł chuda učiniti.“
Ten knězě Přěmysła proti otciu vzbudi,
a ten prvý s svým synem Jarošem krále vzrudi.
I je sě kněz měst dobývati
a svého otcě hanby hledati.
Všěcka země s knězem bieše,
král Boršě a Havła a máło starých jmieše.
S těmi, jakž moha, král sě bránieše,
ale kněz po zemi volně jezdieše.
Ti, již tehdy s knězem biechu,
ti Havłovi a Boršovi žžiechu.
A kdež Němcě potkachu,
inhed mu nos uřězachu.
Boreš s Havłem z země jedesta,
mnoho liudí s sobú přivedesta.
Tehdy kněz přěd Mostem ležieše
a Boršovi sbožie žžieše.
Tu ta pány knězě podstúpista
a udatně j'ho pobista.
Ta dva pány jesta sě za knězem jezditi,
kněz sě nemože opraviti.
Kněz s svými pomocníky otciu na miłosť jide,
jedno Ctibor s svým synem z země vynide.
Král káza svého syna s jeho miłostníky k objedu pozvati,
káza jim králový objed dáti.
Když za stołem vesele sediechu
a sobú juž bezpečni biechu,
král posła všěm ryby bez hłav syrové.
Uzřěvše to, sědú jako zmámení vlkové.
Knězě střiebrnými okovami okovachu,
jiné všěcky u věžiu umetachu.
Kniežata knězě z vězenie vypravichu,
ale jiní za tři léta u vězeniu bychu.
Němci Ctibora rádi přijechu,
bezpečenstvie mu dávajíc, velmi jej ctiechu.
Pak jej i s synem královi prodachu,
do Prahy je svázána posłachu.
Král káza Ctiborovi na Pětříně prknem hłavu dołóv sstrčiti,
syna Jarošě na koło vzbíti.
Ten, jenž dieše, by mohł i Bohu raditi,
neumě sebe ni syna smrti zbaviti.
Když Ctibor na smrť jdieše,
tuto řěč k liudu młuvieše:
„Kterýž chce zbýti všeliké strasti,
neroď prsta mezi dřvi a podvoj kłásti.
Jakž jistě věz, že tě uskřine,
takež všě přáteły hněv mine.
To mieniu, ktož chce bez škody ostati,
neroď u přietelskú svádu sě uvázati.
Řci: ,Svoji sě psi hryzte,
a ciuzí nepřistúpajte.'
Že jesť to pravda, svú smrtiú žehnach:
běda mně nebohu, že tak pozdě znamenach.“