Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/LXXII

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
LXXI	LXXII	LXXIII

Údaje o textu
Titulek:	LXXII.
Podtitulek:	Úklady Stanimirovy.
Autor:	neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj:	Archive.org Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Matice česká 1877. s. 123 - 125.
Licence:	PD old 70

Tehdy jeden kněžského pokolenie v Němcích bieše,
ten sobě jmě Stanimir jmějieše.
Ten počě tak młuviti,
že, by jměł moc, chtěł by z Čech všě Němcě vypuditi.
Věčší menšie namłuvichu,
tak Stanimira knězem učinichu.
Ten počě Němcóm do země nedati,
káza nosy Němcóm řězati.
Když sě ve všě tvrzě uváza,
miłosť juž Němcóm ukáza.
Je sě Čechóm hłav puditi
a Němcě velmi płoditi.
Dvór vešken němečský jmějieše,
Čechóv přěd sě nepustieše.
Na Prazě hrabiu němečského posadi,
všě tvrzě Němci osadi.
I je sě kněz Stanimir Čechóm młuviti,
řka: „Bez vašie děky Němci budú zde bydliti.“
Zeměné na Křivokłát sě tajně snidú
a tu v tajnú radu vnidú.
Po Bedřicha posłachu
a tu jemu radu dachu,
by s Křivokłáta jiezdy činił,
Stanimira z svého kněžstva vinił,
řka: „Jáz nechciu býti bez kněžstva svého,
pro své chciu dobývati života tvého.
Však chceš-li mi střiebro dáti,
nechtěł bych tebe věč upomínati.“
Tomu Stanimir počě rád býti,
i káza sě všěm Němcóm sníti,
by přěd ním na rocě byli
a jemu věrně radili,
kak by Čechy okłamali,
a sami při zemi ostali.
Když se všickni Němci snidú,
na Bojiště s knězem k roku přijidú.
Stanimir, jda na rok, Němcóm młuvieše
a je tejto łsti učieše:
„Když vem řku: Proměňte se! proměňte!
Tehdy brzo v oděnie sě oblecte.
Nechce-li po našiej vóli býti,
nemeškajte Bedřicha zabiti.“
Čechy Stanimirovu łesť vzvěděchu,
oděnie pod sukně na rok vzěchu.
Bedřich je sě na Stanimira žałovati,
že sě směł v jeho zemiu uvázati.
Inhed sě Stanimir je hněvati,
i je sě němečsky vołati:
„Proměňte sě! Proměňte sě!
a v hromadě držte sě!“
Když sě chtiechu Němci v oděnie obłáčiti,
Čechy sě jich jechu bíti,
řkúc: „Tuto sě proměnímy,
črvené vem sukně vykrojímy.“
Tu Stanimira s jeho Němci zabichu,
zemiu ot Němcóv učistichu.
Kteří na tvrziech ostali biechu,
vzvěděvše o svých, všickni sběhú.
Tak Bedřich kněžstvo obdržě
a s svým jazykem věč držě.
Němcóv věč nemiłováše
a jim, jako otec, nosy řězáše.
Pro to jmějieše česť veliu,
nebo młýni klepaní lépe meliú.