Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/LVI

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
LV	LVI	LVII

Údaje o textu
Titulek:	LVI.
Podtitulek:	Záhuba Vršovicův.
Autor:	neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj:	Archive.org Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Matice česká 1877. s. 96 - 99.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Vršovci

Ciesař kněziu na Uhry s sobú káza jíti,
kněz sebe-miesto káza v zemi Božějovi a Mutyni býti.
A když Božěj a Mutyně v zemi za starosty ostatsta,
po knězě Bořivoje do Polan posłasta,
chtiec tiem jiné pány umdliti,
válku vzbudiec, obú kněziú užiti.
Bořivoj velikú škodu učini.
Kněz sě vráti, Vacek Vršovicě z škody vzvini.
Kněz v Čechách město dobré jmieše,
to Vratisłav słovieše.
Ješče na tom hradišči stojí býlé
ot Mýta na pół míle.
Kněz sě stavi na tom hradě
i sěde tu s věrnými v radě;
Vršovic v radu nepustichu.
Tu kněziu všickni sliúbichu
ni stara ni młada živiti,
ale Vršovicě všěcky zbíti.
Kněz, vyšed z rady, v jistbu vstúpi,
Mutyně nevěda v jistbě jej zastúpi.
I je sě kněz k němu młuviti,
řka: „Proč si směł živ u mój dvór vjíti,
a jsa svých kniežat pravá zhúbcě,
našich nepřáteł v zemi pravá snúbcě?“
I káza jej přěd sobú zabiti
a jeho rod vešken zbíti.
Kněz posla Vacka na Božěje,
na druhého zemského złoděje.
Ten na Liubici sědieše,
kdežto město tvrdé i hrad jmieše;
neb Liubiciu Cidlina obchodí,
a tu Cidlina v Łabě vchodí.
Strážný jezdcě pánu povědě.
Božěj vecě: „Jáz to dobřě vědě,
že z vojny naši přietelé jedú
a dnes k obědu přijedú.“
I káza spěše most spustiti
a hostě inhed v hrad pustiti.
Vacek, jakž brzo s koně skoči,
tak všěckny v jistbě zaskoči.
Božěje tu inhed rozsěkú,
a všiucky jeho čeleď zsěkú.
Božějóv syn do lesa běžieše,
a juž ovšem utečieše,
ale sukně jej črvená prosoči.
Tu syn Vackóv neboha zoči,
toho ten tu zahubi.
Kněz všě Vršovicě zhubi.
Dva syny ovšem krásná Božějova u Prazě biesta,
ta sě tu žákovstvu učiesta.
Kat, je vzem pod pažiu, na tržišče nesieše,
bradaticiu v druziej rucě držieše.
Pacholíčky žałostně płakásta,
„Matko pomoz! matko pomoz!“ vołásta.
Kat, vzved jima bradu jako bravu,
stě krásnýma děťátkoma bradaticiú hłavu.
Tak tiem činem kněz Svatopłuk
zahładi vešken Vršóv płuk.
Juž vidíš, že lépe by było Božějovi střiebra nebrati,
dobrotivého knězě v zemi nechati.
To sě sta ot narozenie Syna božieho
léta po tisiúciu po stu osmého.
Toho léta biskup Kozma snide,
na jeho stolec Daněl vznide.