Zvířátka a petrovští/Rýbrcoul

Údaje o textu
Titulek: Rýbrcoul
Autor: Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj: ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 68–73.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byla jedna maminka, měla dvě děti, chlapce a holčičku. Bydlili v horách v dřevěném baráku z černých prken. Vprostřed bylo z hlíny dlouhé ohniště, na něm na konci hrnec a uprostřed ohníček, nad ohněm bidla a na nich narovnaná polínka. Dopolou jizby byly pryčny na spaní a na nich nastláno slámy, na druhé straně okénko a polička na hliňáky. Přístěnek byl prázdný, nebylo tam co dát, ani mléko, ani slanina, ani vejce. Tatínek v létě umřel, padl na něj poražený smrk. Maminka nasbírala na zimu chrastí, prodala, co měla, ale zima byla zlá, chalupa celá zavátá až do jara, k nikomu nebylo možno dojít — a nikdo také ani k nim nezašel — a nebylo málem ani brambor, neřku chleba. Maminka sotva chodila, všechny šaty na sebe nabrala, co jí zbyly, hlavu zavázala, a přece se třásla. Až jednou v noci rozhazovala rukama, volala tatínka, a když děti k ní vlezly na pryčnu, daly na ni houni, ptaly se, kam mají jít pro mléko, zásobu brambor, smutně se usmála, řekla: „Ach moji drazí, leda by nám je přinesl Rýbrcoul.“ Potom chtěla jen pít, měla velikou žízeň a nakonec k ránu usnula.

Milý Jan vylezl ze slámy, nasadil si beranici přes uši, obul těžké, záplatované botky. Anděla zatím nanosila třísek, rozhrabala uhlíky přes noc popelem zakryté, naložila tenké loučky, dýchala, až plamen zaplápolal. Potom se starala, kde by se co dalo mamince navařit. Ale Jan seděl na lavici, cosi zamýšlel. Bylo mu už osm let, hory znal na dvě hodiny cesty kolem potmě, už od pěti let s tatínkem chodil až na druhou stranu, přes hřbet, v létě věděl o každé strži, o všech sněhových polích a znal všecky zkratky, kudy se dá ze znamenané pěšiny kratčeji přejít klečí nebo štěrkem. Tak si vzpomněl na starého kořínkáře, který k nim chodíval každé léto, bral od maminky plicník, arniku, a jak se ty byliny všechny jmenují, v městě prodávat. Ten na nic jiného nemyslil než jak se dostat k Rýbrcoulovi do zahrádky. V létě ji není možná poznat, ale v zimě, když je všechno pod sněhem, kdesi tam za vlčí jámou má být, tam ji možno dobře poznat; kolem samý led a sníh, a tam jen hoří žluté máky, červené lilie, tmavomodrý hořec a bílé protěže z horkého písku a ze suché skály jako v nejparnějším létě. A kdo by tam, panečku, došel, všecko by od Rýbrcoula mohl dostat, jenže se tam pro sníh prý není možná dostat. Ale milý Jan si pomyslil, však cestu znám dobře, k staré pile je čtvrt hodiny, potom nahoru na Mlaka půl a skálami půl vzhůru až ke komínu a za komínem to jde dolů štěrkem rovnou k vlčí jámě. Za půldruhé hodiny v létě tam možno dojít se zavřenýma očima, jen komín je zlý a pak ta strž napravo, je tam hluboký sráz a nad ním příkré kamenné desky a kleče je tam málo, aby se člověk zadržel. Tak si připočítal hodinu na sníh a na závěje a šel do komory vyhledat svoje železa na led a svou dlouhou hůl. Ale milá Anděla, jak viděla, že se strojí, s nářkem hned za ním, že ona půjde také a pěkně pana Rýbrcoula poprosí, protože Jan je hned zlý, mohl by se na něho rozzlobit. Milý Jan nechtěl, ale když velice plakala, slíbil ji vzít s sebou. Byl skoro rád, že nepůjde sám; vzpomínal, jak je asi pusto nahoře v horách v zimě. Zatím se uvařila polévka ze zbylých brambor a z česneku; donesli ji mamince a řekli jí, že půjdou na dříví; báli se říci, kam chtí jít, a maminka sotvaže je slyšela; celá byla růžová v obličeji a oči jí jen zářily; jenže vstát nemohla, ale tak se zdála divně veselá. Jan nabral brambor a soli do rance na záda, přiložili na oheň a šli. Ale sotva došli k pile, milý Jan viděl, že špatně počítal. Chodil s tatínkem jen přes letní sníh, co zbyl ve žlabech a ve stinných úvalech, ale teď celá cesta vysoko a vysoko zavátá, značky ani nevidět a všude nové vršky a nová údolí ve sněhu. Když vyšli z pily a dali se skalisky do kleče, zdálo se mu, že je tam místo známé stezky širá, nesmírná planina, tak to svítí a žhne do očí, až to v očích píchá. Táhl malou Andělu za sebou, přivázal si ji provazem, hledal holí v tlusté sněhové kůře a drápal se pořád vzhůru napravo, jak se mu zdálo, podle hřebenu. Tak šli oba malí poutníci, zapadávali do závějí, píchali se o chumáčky zasypané kleče, drápali se dvě hodiny těžce vzhůru, než došli na Mlaka. Tam měla být hluboká kotlina, kolem ní strmé skalní strže a v nich na jednom místě rozsedlina, kudy se leze nahoru. Ale místo kotliny jedna rovina, místo strží jakési pahrbky, zasypané nedotknutým sněhem, a vzadu nesmírné holé stěny se zubatými hřebeny. Andělu už bolely nožičky, dala se do pláče a Jan také už byl rád, že mohl zastavit. Posadil Andělu do prohlubinky mezi dvěma pahorky, zarazil před nimi svou hůl do sněhu a šel hledat pramen; věděl, že tu má téci široký potok. Ale kdež byl potok, hluboko a hluboko zavátý, po pramenu ani stopy. Ubohý Jan poznal, že je zle, vody není. Došel smutný k Anděle, dal jí studených brambor solených a bál se, že začne plakat žízní. Sám by už velice pil; sněhu se bál, věděl, jak pálí v ústech, jak je po něm žízeň ještě strašnější. Když si trochu odpočinuli, šli hledat dál cestu. Hledali, hledali, ale najít ji není možná. Všude jen bílý skvělý sníh, pahrbky a zas rovina a dole hluboko lesy jako černé cáry a zasněžená vesnička, ale nahoře nikde ani ptáčka a žízeň stále strašnější. Už se nic neohlíželi, lízali a sáli sníh, až jim pysky pukaly a chlupaté rukavice se celé promáčely. Jan nechával Andělu pozadu, vylézal na pahrbky, zapadal do jam, ale přechod nenašel. A kdež teprve skálami nahoru lézt, a komínem! Hrůza ho obešla, jak jen na to pomyslil; viděl, že nebude jinak možná než jen po stopách jít nazpátek. Byl už velice unaven. Andělu sotvaže na provaze za sebou vlekl, nožky jí sklouzaly a polo už spala, zkřehlá mrazem. Tak ho najednou přepadla tesknota z té samoty tam nahoře; cítil, jak přituhuje, jak se mění počasí, byl by plakal žalostí, že zahrádku nenašel, a v té úzkosti volal ječivým, táhlým hlasem: „Rýbrcoule, Rýbrcoule!“

Slyšel, jak se hlas rozléhá po sněhu, jak se ozvěna dusí mezi zasněženými skálami, a pak znovu volal: „Rýbrcoule, Rýbrcoule!“ Nikdo neodpovídal, ale najednou jako když ho chytne kdosi za rameno a otočí jím. Z rokle pod nimi to zavířilo a zasvištělo, chumáče poprašku zavířily jako bílý sloup a vichr strašlivě zaduněl po prázdné rovné pláni. Děti se přitiskly k sobě a hrůzou sedly do sněhu. Jan těžce rozvíral sněhem rozpálená a lepkavá ústa, díval se vyděšeně do chumelenice před sebou a najednou se mu zdá, že vidí pramen. Ano, čistý, stříbrný pramen tryská velikým obloukem z travnatého skaliska a padá na vyhřátý suchý písek a kolem něho kvetou chumáčky růžových alpských růží, bramboříky jako fialové kapky po dvou po třech sedí s prostřenými lístky mezi kaménky, rudé roztřepené karafiáty voní mezi klečí — ano, to je Rýbrcoulova zahrádka. A jak se mu to zdálo, ze všech sil vykřikl zas: „Rýbrcoule, Rýbreoule!“ Ale už se přihnala chumelenice, sněhový vichr zavyl a zatočil jimi jako třískou, smýkl jimi po pláni vichřicí už rozryté v závěje a tu zahlédli najednou hrozný černý vous, rozcuchané vlasy obrovské hlavy, která se zdvihla od skal až k oblakům, dvě ohnivé oči zazářily jako veliká světlá kola v mracích, a jako by je nabrala obrovská ruka dlouhými prsty i se sněhem a s kamením a zdvihla je do výšky, tak se jim zdálo, že letí vzduchem plným tříště a sněhového prachu a že se blíží k strašné hubě s bílými velikými zuby, která se směje, až se kolem země otřásá; a pak jimi mrštil ten strašný obr, jenž se vztyčil vzhůru nad celé to široké údolí s vesničkou, takže jeho plášť padl jako mlha nad lesy, až letěli hluboko, hluboko kamsi se sněhovou strží do tmy.

Když se Jan probudil, hrozně se zděsil; bílé tesáky cenily se mu do tváří a drsný, horký jazyk jej lízal po bradě a po nose. Kdosi jím zatřásl, vytáhl ho ze sněhu, tu vidí, před ním stojí jakoby myslivec, ale krásně oblečený v kožišinách, má černé kučeravé vlasy, černé vousy, pronikavé oči a vedle něho pes hrabe dál, vyhrabává Andělu ze sněhu. Vzbudila se, když jí myslivec dýchal na čelo a třel ručičky; pak jim oběma dal napít a ptal se jich, co se s nimi děje. Jan mu to všechno pěkně vypověděl a přitom se pořád díval, co je to za podivného pána, a jak přece dvě hodiny šli a jsou zase skoro u samé staré pily. Ale když pověděl, že je Fraňkův a že tatínek býval dobrým vůdcem v horách — jednou i samého knížete pána vyvedl v zimě z hor, dostal za to zlatý peníz, dosud si o tom lidé v kraji povídají —, myslivec se na něho podíval, vzal je oba za ruce, svedl je sněhem až poblíž chalupy a povídá zamyšleně: „Tak starý Franěk je už půl roku mrtvý! Vida, a nikdo mi nic neřekl — dobrý člověk byl tvůj tatínek, synku, a měl by z tebe radost. Ale teď už oba honem domů a pamatuj, sníh z rance před domem nevyklepávej!“

Milý Jan se dívá po Anděle, ale než se obrátí, slyší hvizd a milý pán je pryč a pes s ním. Pak Jan honem vzal Andělu za ruku a utíká s ní do chalupy. Přijdou dovnitř, maminka sedí u ohně mdlá a slabá, pláče zármutkem, kde jsou její drahé děti, že se z té hrozné bouřky nevrátí. Sotva je uviděla, hned je líbala, nohy a ruce jim u ohně zahřívala, vyptávala se, co se s nimi dělo. Jan byl statečný, nic neříkal, ale Anděla plačky všecko vypověděla a tu milý Jan musil s pravdou ven. Maminka mu zatím zula boty, sundala ranec. Rozváže ho, chce vytřást sníh, co vidí: v ranci místo sněhu zlaté penízky, nasypané mezi bramborami. Jan, jak to uviděl, věděl najisto, že to byl Rýbrcoul; napřed je přišel zahubit, zlý pán hor, pak se nad nimi smiloval. Už byl jejich bídě konec. A zdá se, že Rýbrcoul i lidem domluvil; ještě navečer přišel hajný, zdvořile pozdravil, přinesl maso, vína dost, a druhý den se objevil i pan doktor, kterého ve vsi sotva jednou do roka vídali u pana faráře, ptal se maminky, jak se jí vede, přinesl užívání. A tak se milý Jan s Rýbrcoulem domluvil, své mamince pomoc vyprosil.