Ptáčníkova dceruška/9.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 39–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Cvalem přijížděl houpavý kočárek s bujnými ryzkami od Volšova. Na zámku se nemohli mladého hraběte dočkat a jsouce ve starostech, poslali mu naproti.

Ludvík šel mezi tím v myšlénkách svou cestou. Právě minulé hodiny viděly se mu býti jako zlatý, okouzlující sen — jako krásná, právě přečtená báseň. Že celou bytostí jeho otřásly — to cítil a poznával. To nebyla pouhá kratochvíle, ale převrat jeho celého duševního života. V blaženosti své nemyslil na svět okolo sebe — na ten chladný, obyčejový, odsuzovací svět, nemyslil na úskalí, o které ve svém tak náhle a bujně vykvetlém ráji nohou zavadí.

Dlouhému přemýšlení unesl ho ale kočár, jenž ho za jasné noci střelmo potkav, letmo s ním do otcovského domu pospíchal.

S velikou touhou čekala na něho Volšovská hraběnka, letitá, milující matka, jedna z oněch paní velkého světa, ježto se po dlouhém, v lůně hlučného, mnohotvárného života uplynulém čase do svatyně venkovského ticha uchylují, aby ve vzpomínkách minulé mládí ještě jednou ztrávily.

Nejkrásnější její naděje byl nyní Ludvík. Toho chtěla míti teď na blízku. V jeho lásce a štěstí chtěla omladnout. Bylť jediné dítě její a diamantovými okovy k srdci jejímu připoután. Proto ho povolala konečně z ciziny.

Uvítání bylo nad míru vřelé a radostné. S rozkoší a pýchou přivinula hraběnka ušlechtilého mladíka k mateřskému srdci, a on rozvinul před ní v blahém roznícení krásný květ bohatého ducha svého. Po mnohých dotazech a odpovědích potopili se v horlivou, pestrozvukou rozmluvu.

„A teď mi řekni, milý synu, upřímně, na čem jsi se konečně ustanovil?“ prohodila hraběnka mezi řečí. „Odřekneš se tedy dozajista všech zevních důstojností a zůstaneš svým vlastním pánem?“

„V tom ohledu je mysl moje dávno usjednocena,“ řekl Ludvík, „a nic ji nezmění. Kdybych byl chtěl ve světských hodnostech cíle svého vyhledávati, byl bych se musil již dříve do proudu jich vrhnout; ale já mám dosti na tom, že mohu na své půdě vládnout a o štěstí několika tisíc duší pečovat.“

„Jak se ti líbí. V tom případu buď si samojediný tvůrcem svého vezdejšího blaha. — Ale jedno bych ráda viděla, můj Ludvíku!“ doložila velmi laskavě.

„A co je to. drahá matko!“ ptal se Ludvík, ruku její se srdečnou úctou líbaje.

„Abys pomyslil, že nemůžeš věčně takto zůstat,“ jala se hraběnka s mateřskou důvěrou mu domlouvat; „a já bych tě prosila, abys mi brzo dceru do domu přivedl.“

Ludvíka to bodlo u srdce. — „Drahá matko!“ začal hlasem omlouvavým, ale nemohl dále pro slova, jimiž mu hraběnka nadešla.

„Vím, že jsi posud na to nepomyslil, a musím se ti přiznat, že jsem se tomu nejednou potichu divila; ale tím častěji myslila jsem na to já… nu, toť víš, můj milý! sňatky tvořit náleží od jakživa k libůstkám matek, a také já jsem nezůstala bez této slabosti, ale ohlížela se, kde bych pro tebe…“

„Nežli domluvíš, milá matko!“ prosil Ludvík, „tedy mi pověz, chceš-li, aby při tak rozhodném kročeji života mého — při nejdůležitější proměně stavu mého vlastní mé srdce nějakého hlasu mělo?“

„A můžeš o tom pochybovat? — Ne abych ti předpisovala, abych svobodnou vůli tvou obmezovala — ne, ne! proto se o tom nezmiňuji, že jsem bedlivé oko po dívkách hodila, s kterými bys šťastný býti mohl — jako je ku příkladu —“

„Nechme toho, drahá matko! — já nechci o nich slyšet — již proto ne, abych bez návodu a předsudků svou budoucí vyvolil. Láska přichází maně, aniž víme odkud — jak se praví; ani já nebudu tedy na to myslit, abych ji vyhledával, ale odevzdám se příznivé náhodě. Ta mi snad něco vybere.“

Ale tváře jeho se při těch slovech poněkud zarděly a srdce mu nepokojně tlouklo. Myslilť na Lidušku! — ale ovšem, nyní, mezi chladnými stěnami domu panského, naproti matce hraběnce, tu teprva cítil tu nesmírnou mezeru, ježto mezi ním a dívkou ležela.

„Tys posavad romantický bloud!“ prohodila matka s dobrotivým úsměvem; „ale doufám, že budeš také hodný syn a matce jak náleží brzo potěšení učiníš.“

Rozešli se velmi srdečně. Pozdě na noc uchýlil se Ludvík do svých pokojů, a tu si teprva z hlubokosti celé duše oddechnul.

Byla to jasná, tajuplná noc. Okna byla otevřena a bujná, romantická krajina — lesy, hory, luka, dědiny, sady tonuly ve stříbrné záři měsíční. Ludvík se nahnul z okna a hleděl do dálí, kde leželo Podlesí.