Údaje o textu
Titulek: 10.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 41–47.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byla neděle a probudila se nejkrásnějším jitrem. Celá krajina se utěšeně smála.

Ludvík poručil věrnému Janovi koně sedlat a jel s ním k starému hradu. Nechtěl dlouhou chůzí čas mařit, a nežli se matka první den po něm sháněti bude, zase doma být.

Pod vrchem nechal v stínu hustolistých stromů koně státi a pustil se pěšky nahoru.

Bylo ještě časně, a hluboké, posvátné ticho leželo v šedých rozvalinách. Jen ptactvo odbývalo různohlasým zpěvem svou ranní slavnost.

Ludvík se pozastavil na místě, kde mu Liduška v ústrety vběhla, a posadil se na její drnové sedátko. Sladkým toužením šířila se prsa jeho a živěji tlouklo mu srdce. Podepřel loket o koleno, sklonil tvář na dlaň a potopil se v čarosvodné snění.

„O moje Lidmilo!“ mluvil v duchu sám k sobě, „moje sladká dívko! proč jsi se mi nezjevila na výšinách mé životní dráhy? Proč jsi nevypnula svůj krásný květ na výsluní stavu mého? Proč… ale ne, ne! dobře že jsi vykvetla v lesní samotě, na šírém poli, pod okem božím, napájena vzduchem božím; sice bys nebyla, jako jsi, a místo neporušeného pelu leželo by na tvých lupeních pařížské líčidlo. Jen takto, jak jsi, naplňuješ duši mou! Jen takto nalezám v tobě, co jsem ještě nenalezl — jemnou, živou, hlubokou ženskost beze vší přísady, jak vyšla z ruky Páně.“

„Ale k jakému konci tě to povede?“ mluvil po krátkém rozmýšlení dále, „mluv upřímně, Ludvíku, jakého cíle hodláš dojíti? Smíš rušiti poklid srdce jejího? Smíš s tou lesní květinou jen zahrávat a pak… nebe a peklo! ne, ne! — to nemohu!“ zvolal najednou hlasitě a náruživě se vzchopil, „to nemohu, nesmím a také nechci — na to mohu zde pod šírými nebesy přísahat, před tváří věčného mstitele! Já chci být v její lásce blažený a blaženost jí připravit; já se jí chci ozdobit, chci ji k sobě připnout na věky! Ovšem, tak dalece není oko moje kouzelnou rouškou zastřeno a srdce moje nepřetéká blažeností tak vysoko, aby se prýštícím proudem vůkol všecko zatopilo a já neviděl, že se budou protivit, že se mrakem zastře obloha moje — moje matka — stav…“

Najednou se zamlčel, přejel si dlaní po čele a tváři a začal kvapně semotam přecházet. Mužné a šlechetné srdce jeho zmítalo se u veliké bouři; ale z davů peřestých, okolo něho se vznášejících — a podivně se utvářejících osob usmíval se na něj obraz Lidušky, a velikou odvahou a zmužilou vůlí naplnilo se srdce jeho.

„Nebudu se mořit a krásný den si kazit daremnými rozvrhy!“ řekl odhodlaně. „Děj se, co děj; já vím, co chci a co jsem svému životu povinen.“

Po těch slovech bral se ze zřícenin a pustil se pěšinkou naproti Lidušce. —

Uprostřed vrchu stála od dávných časů zděná kaplička. V malém výklenku visel starý, neumělou rukou malovaný obraz Matky boží ve zpukřelém rámci. Okolo kapličky zelenal se bujný drn, skoro nejvíce jen od Lidušky pěstovaný.

Tady nalezl Ludvík dívku klečící a pohříženu v horoucí modlitbu. Útlé ruce měla na prsou sepnuty a hlavinku k nim sklopenu. —

Z libého spaní a zlatých snů procitlá skočila Liduška hned na úsvitě s postele a dělala přípravy ke skrovné snídani; hrubší práci domácí obstarávala jí beztoho obstarožná podruhyně. — Pak si pořádala sváteční šat.

Nevýslovně jemný úsměv pohrával jí při tom okolo malinových rtů, a blažený mír vyjasňoval tvář a naplňoval prsa její.

Starý otec hleděl na ni chvilkami bedlivýma očima, ale starosti jeho rozplývaly se v pohledu na patrné štěstí černohlávkovo.

„Kain pak tak časně?“ ptal se jí konečně, když byla do svátečního šatu již vklouzla. „Do kostela ještě nemůžeš.“

Liduška se zarděla a sklopila oči; ale blažené usmívání nezmizelo s tváře její. Lhát nemohla — ne, ne! Lež, ta ohavná zmije, nemohla nalézti místa v tom čistém, dětinském srdci.

„Já nejdu ještě do kostela,“ zašeptala konečně. „Podívám se na hrad.“

„Na hrad? — Touto dobou jsi tam ještě nikdy nebyla.“

„Ludvík tam jindy také nebyl,“ vydechla dívka, sotva že ji bylo slyšet.

Starý ptáčník se pozastavil a mrak nelibosti zatemnil čelo jeho. Potom přistoupil až k samé dívce a vzal ji za ruce. Ona pozvedla své krásné, dlouhé řasy a hleděla mu přímo do očí.

„Víš-li pak, co počínáš?“ ptal se jí stařec hlasem vážným, a hlava jeho se při tom starostlivě potřásala.

„Vím — a nevím,“ řekla dívka nevinně. „To ale cítím hluboko v duši své, že tak učinit musím, a nemám žádných starostí, aniž vidím, proč bych tak učiniti neměla.“

„Ale já to vidím!“ řekl otec prudce; „a třebas ty moje zdárné dítě — třebas ty pouhý anděl byla, jehožto se nic nedotkne: přece bych to raději viděl, kdyby pan Ludvík všech návštěv za mými zády nechal a vždy přímo do mé chalupy zaměřil, kdykoli co s námi jednati má.“

„Mám mu to pověděti?“ ptala se dívka tiše, když byla otcovu řeč s podivením přeslechla.

„Ano, pověz mu to! — pověz mu také třeba, co jsem se tě včera večer ptal, a nač jsi mi tak důvěrně odpovídala!“

S těmi slovy se od ní obrátil. To jí neučinil — ani se nepamatovala. I stísnilo jí to srdce velmi bolestně.

„Tatínku!“ zvolala živě, „ty se odvracuješ ode mne? — Ty se hněváš… ó nedělej mi tu velkou žalost, nečiň mi křivdu. Nechceš, abych šla na hrad?“

„I jdi si — já tě nebudu zdržovat! Já věřím, že nechceš ani sobě ani mně žalost způsobit —“

„Ne, ne, tak nemohu od tebe odejít!“ zvolala zase dívka, „tak mě od sebe neposýlej! Upřímně, se svým celým, dobrým otcovským srdcem podej mi ruku! O čem jsi včera mluvil, na to se nemohu Ludvíka ptát — já nevím, proč, ale myslím, že bych ho tím bolestně, až do krve urazila — a sebe nad míru snížila — to mi něco v srdci povídá; ale já ti ho přivedu; ptej se ho pak sám, abys věděl, jak čistá a spravedlivá moje důvěra byla.“

„Jdi jen, jdi!“ řekl stařec měkkým hlasem, vlídně jí ruku podávaje. „Já ti musím věřit a na tebe spolehnout, sice bych musil nad svou nejkrásnější nadějí zplakati.“

Liduška ho vřele objala, políbila a skočila ze dveří. Krok její byl rychlý, létavý; ale brzo se umírnil a myšlénky honící se v té malé, černokadeřavé hlavince opoutaly pozvolna nohy její. Svatá, posud jí nepovědomá vážnost opanovala mysl její.

Když přišla na lesní pěšinku, kde stará kaplička stála: tu se nemohla zdržet — ale poklekla na měkký drn a vylila celé své srdce před nejmilostivější orodovnicí a poroučela se do rukou jejích. Oč by ji vlastně prositi měla — to ani nevěděla; ona jen věřila, že se královna nebes o ni nejlépe postará.

V tomto postavení napadl ji Ludvík. I užasl a popásal zraky své na půvabech toho podivného stvoření, které bylo v tom prostinkém, ale čistém a úhledném šatě polovesnickém sličnější, nežli nejpověstnější dáma ve skvostném saloně.

Tichým krokem se k ní blížil. Ona ho nepozorovala, ani když u ní již stál.

I stál tu chvíli, a jemně vroucí rozkoš zmocnila se duše jeho a očistila ji ze všech, i nejmenších trusek pozemských. On neměl pro svůj cit příhodného slova — až konečně „Lidmilo!“ zašeptal.

Dívka sebou trhla — pozvedla hlavu, hlasitě zkřikla a hbitě vyskočivši, padla mu na prsa.

Ludvík ji ovinul prudce oběma rukama, a oba stáli pak chvíli ve sladkém pomlčení.

Konečně se mu ale dívka z loktů jemně vyvinula a držíc ho za obě ruce, hleděla mu dlouho a s celou duší do očí.

„Já mluvila právě s Matkou boží o tobě,“ řekla na to sladce, „a tys tady! To je dobré znamení — viď?“

„Já nerozumím takovýmto tajemným znamením,“ usmál se Ludvík; „ale čtu a vykládám si rád obyčejné písmo ve tvářích lidských, a to mne činí nyní šťastným, moje Lidmilo!“

„Ó, takové písmo umím já také vykládat,“ řekla dívka, oči s něho nespouštějíc, „a jsem tomu ráda, protože vím, že byly otcovy starosti marné.“

„Jaké starosti?“ ptal se Ludvík beze všeho pomýšlení, a teprva nyní napadlo Lidušce, že byla ve své nevinnosti něco prohodila, co mělo vlastně v tichém květném kalichu srdce jejího ukryto spočívat. Zamlčela se; zarděla se — panenská ňádra se jí v tom úzce přiléhavém živůtku nepokojně vzedmula a oko vřele zarosilo.

„Já to neumím pověděti, můj Ludvíku!“ zašeptala potom, „ale otec se mne včera ptal, co prý z toho pojde, že jsem tě poznala.“

Ludvík se poněkud zamyslil; důležitost otázky této padla mu s velikou tíží na srdce.

„Otec má dobře, že se takto ptá, a kdybys znala běh světský, jako jej tvůj otec zná, nedivila bys se otázce jeho. — A co tys mu na to odpověděla?“ doložil jemným, srdečným hlasem, blíže k ní se nahnuv a ruku zase okolo tílka jejího otočiv.

„Já — ach, můj Ludvíku, co jsem měla odpověděti? Já tomu nerozumím, a myslila jsem, o to že se ty sám postaráš — já že ti jen důvěřuji. Či neměla jsem dobře? Jáť jsem tvoje — a nevím, jak; já v tebe věřím — nevím proč; ale vím, že ti náležím a že ti budu náležeti věčně! Ach, kdybych to uměla jen pověděti, jak se to ve mně ozývá! — avšak ty mě tomu ještě naučíš — viď, můj Ludvíku? — abys měl ze mne hodnou radost. Ó, však ono to půjde! S tebou mohu mluvit, jak mi hlava i srdce velí; před tebou bych odhalila všeliké tajemství — kdybych jaké měla; tak veliká je moje důvěra.“

„A nebude zklamána!“ zvolal Ludvík, dívku zas vroucněji k srdci přivinuv. „Zde před obrazem tvé nebeské orodovnice ti to slibuji — čistá je mysl moje a srdce moje tobě oddáno beze lsti a klamu. Jen mně důvěřuj — a pamatuj na tuto chvíli — kdyby se budoucně mezi nás něco snad vtíralo.“

Liduška sklonila hlavu na prsa jeho a nezpouzela se vroucímu políbení jeho. Pak se mu rychle vymknula a jako nově narozená, z blažených snů procitlá, hopkovala po pěšince vzhůru — opět to prostomilé nevinné stvoření, jak tu jindy bezstarostně pod boží oblohou těkávalo.

„Pak půjdeš se mnou k otci — viď?“ ptala se ho dále.

„Teď nemohu — musím rychle do Volšova nazpět — hraběnka se bude po mně shánět,“ omlouval se Ludvík, „dělá přípravy k uvítání mladého hraběte; ale první prázdné hodiny k tomu použiju, že otce tvého navštívím a upokojím. Možná, že to bude dnes na večer. Vyřiď mu srdečné pozdravení ode mne!“

Ale spěch jeho k domovu nebyl tak veliký, ačkoli byl skutečně na brzký návrat pomýšlel. Dříve navštívili každé místečko, kde se byli včera viděli, Ludvík vylezl zase na zbořený pavlan, odkud byl Lidušku ponejprv zahlídl, a spustil se opět dolů, a ona mu běžela zase, jako včera, naproti. Pak seděli na drnovém sedátku a Ludvík vypravoval o hradech v jiných krajinách, o lidnatých městech, a dívka poslouchala s celou duší. Ona cítila, že se něčemu přiučuje, a byla šťastna, vědouc, že takto Ludvíkovi radost způsobí.

Pak dováděli, honili se a smáli se.