Ptáčníkova dceruška/7.
Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl | ||
6. | 7. | 8. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 7. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 28–34. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Jedle a borovice šuměly sladké písně — tak sladké, že by je lidský jazyk ani vysloviti nedovedl; tráva líbezně zaváněla, kvítí vypínalo usmívavě své malé hlavičky, a červenky, sýkory, drozdové a křivky, to boží ptactvo štěbetalo tak rozkošně, že Lidušce srdce trnulo.
Či trnulo jí za jinou příčinou? — Ach, kdo by si troufal toto nejsladší a nejútlejší tajemství odhalovat!
Ona se zavěsila svou krásně kulatou, plnou, až nad loket obnaženou paží na loket Ludvíkův, a šla s ním volnými kroky k domovu.
Oba mlčeli. Prsa jejich byla sice plna slov, ale ta nechtěla na jazyk, ta se bála hlasitého proslovení, jakoby tím byla svůj nejjemnější zvuk, svůj nejsvětější význam ztratila. Ale i při nejtužším mlčení zdálo se, že spolu rozprávějí; že se jeden druhého vyptává, jeden druhému odpovídá — a sice věci tak podivné, posud neslýchané a nikdy netušené, že pro ně chudý jazyk nedostačoval.
Ona šla vedle něho s hlavou poloskloněnou, a tichý blažený úsměv rozléval se jí po tváři. Jen chvílemi pozvedla své tmavé, blahostným citem navlhlé oči k Ludvíkovi; on ale položil levou ruku svou na prsty levé ruky její, zavěšené na lokte jeho, a očí nespouštěl s bujného neposkvrněného květu krásy její. I bylo mu, jakoby šel vedle staré známé — jakoby byl konečně nalezl, čeho se mu v životě posud nedostávalo.
Tak šli vedle sebe a nemluvili slovem hlasitým. — Konečně vyšli z lesa na stráň, pod nížto vesnice ležela.
„Tamhle zůstáváme!“ řekla Liduška, prstem na chaloupku ukazujíc.
„Mám tě vyprovodit až domů?“ ptal se Ludvík.
Dívka na něho pohledla, jakoby se divila.
„Ale, ty divný človíčku!“ smála se při tom, „jaká pak je to otázka? Snad mě nenecháš pod šírým nebem? — a pak jsi ještě otce mého neviděl!“
„Já myslil, aby se rodiče nelekli, aby se totiž neptali, co se ti stalo, kdo to s tebou přichází —“
„I neboj se! tatínek se neulekne, a maminka — ta leží ubohá dávno na hřbitově. Ty máš ještě oba rodiče, viď?“
„Jen matku; otec mi umřel již před lety.“
„Ale jdi!“ řekla dívka hlasem něžně útrpným, své jiskrné oko s celou duší na něho upínajíc a v chůzi poněkud se zastavujíc. „Ty nemáš otce? Ach, to tě lituji. Já si to neumím ani představit, jak bych mohla být na světě, kdybych otce neměla. Za to jsi arci z druhé strany bohatší, že máš matku.“
„A tebe!“ doložil kvapně Ludvík, zářícíma zrakoma na dívku hledě.
„Mne?“ opětovala tato šeptem a sklopila oči. Sladkým trnutím zavlnila se ňádra její.
„Či nejsi má?“ zašeptal také Ludvík a ovinuv okolo ní ruku, sklonil k ní hlavu, tak že se čela jejich dotýkala.
„A to se ptáš?“ řekla Liduška; při tom pozvedla své černé, zarosené oči a hleděla hluboko Ludvíkovi do jeho modrých. Celé tělo její chvělo se rozkoší. „Či nejsi ty můj?“
„Jsem, jsem!“ zvolal Ludvík, náhle propuklým plamenem uchvácený, a přivinul ji prudce k srdci. Další slova jeho zemřela na rtech jejích…
Tak stáli chvíli v blaženém objetí, na svět vůkol sebe zapomínajíce. Nevinným srdcím jejich zdálo se, že jsou u velikém chrámu lásky, pod očima věčné milosti.
Konečně se Liduška hbitě vymknula z objetí a nutila Ludvíka k další chůzi.
„Pojď, pojď! Já se bojím, že bych zde mohla blahostí zemřít!“
Ludvík šel za ní, ale neodpovídal. Panická duše jeho byla potopena v proudu nevýslovné rozkoše. Liduška hopkovala před ním jako veselé děcko.
„Tamhle stojí můj tatínek, vidíš ho?“ zvolala najednou, ukazujíc k chaloupce pod stromy. „Teď si pospěš, můj zlatý…“
V tom se zarazila, sepnula ruce a dala se do smíchu.
„Ale jen si pomysli tu mou zapomněnlivost!“ řekla na to. „Vždyť jsem se tě ještě ani neptala, jak tě mám jmenovat?“
„Říkej mi Ludvíku.“
„Ludvíku? — Ludvíku, to je pěkné jméno,“ řekla dívka, a oči její utkvěly při tom na zlaté jehle, která mu hedbávný šátek na krku spínala. — „Tohle L znamená tedy bezpochyby také Ludvíku?“
„Ode dneška dostane krásnější jméno,“ řekl Ludvík a odepnuv skvostnou jehlu s krku, sepnul jí šáteček na prsou Liduščiných. „Teď se bude jmenovat Lidmila.“
Ona přijala pěkný dárek jeho beze všeho upýpání — tak přirozeně, jakoby to mezi nimi odjakživa tak bývalo a jinak ani býti nemohlo.
„Ne, ne! právě nyní bude se jmenovat Ludvík!“ řekla s blahým usmáním, oběma rukama jehlu k prsům tisknouc. „Ale co já ti dám, můj drahý Ludvíku?“
„Ó nemysli na to, a hleď raději, abys mi uchovala, co jsem již od tebe dostal, moje duše!“ zvolal Ludvík a pochytiv ji za obě ruce, vřele je tiskl. „Já jsem nevýslovné bohatý.“
„Ó, tedy jím také zůstaneš!“ zvolala dívka, tisknutí rukou jeho skoro křečovitě opětujíc; pak se mu zas kvapně vymknula a běžela napřed k chaloupce.
Otec jí přicházel již naproti. Vidělť, že přivádí cizího člověka, a divil se tomu.
Ona k němu přiskočila, objala ho a pověděla mu krátkými slovy, co ji bylo na starém zámku potkalo.
Starý Mareš se zamračil a z úst mu vyjelo temné zaklení.
„Dobře jsi mělo, děvče!“ řekl na to. „Mně bylo také při tom panu polesném jaksi úzko; jen že jsem si to neuměl vyložit. Nu, chvála Bohu, že se to ještě tak skončilo. Teď bude pokoj. Ale kdo pak je ten tvůj ochránce?“
„Kdo že je?“ usmála se dívka. „Nu, můj ochránce je. Což to není dost?“
„V jistém ohledu arci dost; ale neškodí vědět, co je takto jináč — myslím stav, jméno a tak dále.“
„Ah tak! Nu, to je nejšlechetnější člověk, pocestný malíř a jmenuje se Ludvík.“
Tento k nim právě přikročil. Byltě hned uhodnul, o čem Liduška rozpráví, i nechal jí tedy času k dopovědění a přicházel kroky volnými. Z dálečí upnul zatím zpytavé oko na postavu Marešovu a nalezal v ní zalíbení.
Teď mu vstoupil starý ptáčník vstříc a povděčně hlavou kývaje, podal mu ruku.
„Vítám vás, můj drahý pane!“ řekl při tom ruku jeho srdečně tiskna, „vítám vás a — děkuji. Můj černohlávek mi už pověděl —“
„Váš rozkošný černohlávek neměl pověděti,“ řekl Ludvík s lehounkým usmáním, „abych viděl, co si moje osoba a co pouhá náhoda z vašeho přivítání na svůj díl počítati má.“
„Nu, chcete-li být spravedlivý,“ usmál se starý voják, „tedy nechtě oběma polovičku — své osobě i náhodě, chcete-li tu příhodu tak pojmenovat. Za to mi ale také věřte, že bych vás i bez té náhody tak srdečně uvítal, jako teď! Člověk není slepý a má v těle srdce, které se počne hýbat, když poctivou tvář uvidí. Nevykládejte mi za zlé, pane… ale šlaku! vždyť ani ještě nevím, mám-li také jen pane Ludvíku říkat, jak mi holka napověděla — ale bezpochyby bude při tom Ludvíku ještě jiné jméno?“
„To je arci,“ řekl Ludvík v jakési malé nesnázi. Bálť se pravé jméno své vyzradit, aby dvě srdce z toho čarovně krásného kruhu nezaplašil, který se byl i okolo něho ovinul.
„Že jste malíř, to mi už také pověděla,“ nadhodil opět starý.
„Malíř?“ divil se mladý hrabě; ale zpomněl si, že byla o tom na starém hradě zmínka, a byl tomu nyní povděčen.
„Divíš se tomu, že to vím, není-li pravda?“ dala se Liduška dětinsky do smíchu. „Ó, však já dávala dobrý pozor, a vím, co jsi Horinovi řekl. Ten hanebník mluvil o dobrodruhu, o kavalíru a studentovi, ale toho sis nevšimnul; jen když přišel na malíře — to se tě dotknulo — a já měla z toho radost. Malíř! — to musí být něco krásného. Já bych věděla hned na sto osob, které bych vymalovala: statného Břetislava s Jitkou na koni, toho ubohého Otakara na Moravském poli, nebo slepého Žižku, francouzského Napoleona…“
„Ale mlčiž, mlčiž — bláhová!“ přetrhnul jí otec řeč. „Však on bude pán vědět, co má dělat, a nepotřebuje tvých výkladů. — Nemějte jí za zlé, pane… no, tu jsem zase v koncích!“
„Třeba — Svojetinský,“ prohodil Ludvík, a lehounké uzardění mihlo se mu po tvářích.
„Svojetinský?“ opakoval starý. „I podívejme se! Tak se jmenuje také naše vrchnost.“
„Tak?“ divil se Ludvík. „To bude tedy bezpochyby hrabě Svojetinský, kterého jsem na cestách poznal?“
„Bezpochyby. On je už několik let ve světě, a teď ho myslím doma čekají, tak jsem něco zaslechl.“
„Máte pravdu. Já sám přinesl na zámek zprávu, že se co nevidět navrátí.“
„I je-li možná! A snad se ještě na Volšově zdržujete?“
„Ovšem; dostal jsem tam práci, která trochu času potřebuje.“
„Toť jsme tedy sousedé? Nu, tím líp! Na Volšov máme odtud dvě malé hodinky.“
„To mě právě těší. Když dovolíte, budu vás moci tím častěji navštěvovat.“
„Ó veliká čest pro nás a pravé potěšení!“ zvolal starý ptáčník, a pojav Ludvíka zase za ruku, upřímně mu ji stiskl. „Takoví hosté jsou vždycky vítáni, chtějí-li u prostých lidí za vděk vzít.“
Liduška byla mezi tím odskočila a vracela se nyní s chutným, samožitným chlebem. Na bílém toufarovém talíři nesla čerstvé máslo, ve sklenici polední mléko.
„Drahých lahůdek, jakými tě snad jinde poctili, těch nemáme!“ řekla při tom s dětinskou prostotou a líbezným úsměvem. „Ale já vím, že ti bude krajíček našeho chleba, když ti jej sama namažu, tak dobře chutnat, jakobys jinde dorty jedl, viď, Ludvíku! A naší plavce také všechna čest! Ona dává mlíčko jako mandle.“
Ludvík ji poslouchal s blahým usmíváním. Každé slovo, každé pohnutí její bylo čarodějná nitka, zaplétající se okolo něho v pevnou síť.
Jinak zněla slova její v uších starého ptáčníka. Ten se pozastavil nad srdečným a důvěrným zvukem jejich; i hodil očima po svém černohlávku a po Ludvíkovi. Ale na tváři obou spočívala tak tichá nevinnost a čistý klid, že nemohl na zlou myšlénku ani připadnout, že nemohl nic namítat, z ničeho kárat, že to musel nechat, jak to bylo; leda hlavou potřást.
Ale obratná Ludvíkova rozprávka uvrhla starého vojáka brzy do proudu nejmilejších jeho zpomínek, a tu mu to z úst jenjen kapalo. Onť uměl povídat o Paříži, kde byl jednou v zajetí a jednou se spojenými potentáty; byl na Rýně, u Lipska — a ta šedivá, prostá hlava měla tak zralé náhledy a jadrné nápady, že její řeč i vzdělaný, světem prošlý host s rostoucím zalíbením poslouchal.