Ptáčníkova dceruška/6.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 22–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Podepřen o zeď stál tu Ludvík hodnou chvíli, a ponořiv se do šedé dávnověkosti, zpomínal si na hluk zbraně, jindy zde zvučevší, na milostné písně, jindy zde zněvší, na ty mohutné postavy slavených reků i na ty čarovné zjevy kvetoucích panen: any tu náhle oči jeho na něčem utkvěly, čím se mu jako staré, zlaté báchorky o zaklených princeznách vskutku a pravdě objevovati začaly.

Létavým krokem vešla totiž mezi oněmělé zbytky rytířského sídla mladá dívka, obratnýma nohama hopkovala s kamene na kámen a zpívala si při tom veselou písničku. Byla jen v prostém, arci nad míru čistém a dle vlastní chuti připraveném šatu selském, ale zdála se v něm býti jako přestrojená rusalka, jako dovádivé dítko z panského domu. Tváře jí planuly jako dvě tmavé růže, oči se jí leskly dětinskou rozkoší.

Byla to Marešova Liduška, putující k svému oblíbenému místečku, kde jí nikdo tichou, posvátnou samotu tak snadno nerušil. Polozasypaná branka se svým kamenným obloukem a hustolisté křoviny vůkol, to byla její svatyně. Zde trávila nejsladší hodiny, oživujíc ve svém živém duchu kolem ležící sutiny a naplňujíc je podivnými postavami.

Nyní stála již před svou drnovou pohovkou — a zrovna pod Ludvíkem, kteréhož ale dílem pro křoví, dílem že se ke zdi přitlačil, nezahlídla. Při chůzi lesem odhrnulo jí větví ze spanilé šíje lehounký šáteček — i začala si jej nyní urovnávati; vlasy měla poněkud zcuchané — začala je uhlazovati; pak se jí nabralo do střevíce písku, i zula jej, vyklepala a zase obula, a to všecko tak nenucené, tak panensky cudně, tak útle a obratně, jakoby to musela před cizíma očima dělati.

Potom začala visuté větve nad svým sedátkem zaplítat.

„Vystrkujete ramínka, vystrkujete, že jste mě tu několik dní neměly?“ smála se při tom. „Ale já vám nemohu pomoci, musíte je vztáhnout, sic bych si nemohla pod vámi pohovět. Tak! teď si k vám sednu, a něco si povíme. Budete-li pokojny a pozorny, tedy vám přečtu historii o udatném Břetislavu a o spanilé Jitce.“

Ludvík si nedůvěřoval oddychovat, aby ani zvuku z její samomluvy neztratil, a pak aby se neprozradil. Toto tajné pozorování mělo v sobě cosi kouzelného; on se nacházel jako v čarodějném kruhu, z něhož nebylo možno vykročit. Prsa jeho zachvěla se sladkým trnutím hned při prvním zhlednutí Lidušky; i byloť mu náhle, jakoby se mu bylo srdce rozstoupilo a zvětšilo a nyní celou bytost jeho naplňovalo. I byla v něm nevýslovná rozkoš, jakýsi blažený stav, pro který by ale nebyl slova nalezl, kdyby jej byl měl pojmenovati.

Onť znal arci více dívek, ježto se mohly s touto neznámou dle krásy měřiti; on znal bohaté, duchaplné tvory, a nejednou spočívalo oko jeho s obdivem i zalíbením na spanilé květině, jakouž tu a onde v bohatých, vzácných domech nalezl: ale to, co mu nyní tak náhle v prsou hrálo, co mu krev tak palčivě pěnilo a zase jako líbezně chladilo: to mu bylo až po tu chvíli věc docela neznámá.

Teď se jen mrzel, že mu křoví dívku zastiňovalo. I nahýbal se, krčil se, vše nadarmo. Tu se však musila pozornost jeho na jinou osobu obrátit.

Byl to Horina, který tichým, liščím krokem za Liduškou přicházel, když byl konečně stopu její vyslídil.

Ludvíka to u srdce bodlo; byla to bolest nesmírná, a v každé krůpěji hořela otázka: „Co tu chce ten člověk? Je to umluvená schůzka?“

Při tom pomyšlení musil oči zamhouřiti a pevně starých kamenů se zachytit; neboť se mu začala hlava točit a kolena se pod ním třásla. Když pak oči zase otevřel, stál Horina již pod ním, u toho přirozeného loubí, a Liduška ho ještě nepozorovala.

Najednou mu sklouzlo pod nohama kamení a několik kroků se svalilo.

„Co to?“ zvolala dívka a vyskočila ze svého přítulku. „Ah! vy tady, pane polesný?“ doložila pak s patrným podivením.

„Ano, já jsem to,“ odpovídal tento, žádoucíma očima se popásaje po vnadách spanilé dívky, ježto se mu v této lesní samotě zase v nevídaném posud půvabu jevily. „Ano, já jsem to, a pokládám se za šťastného, že jsem létavého černohlávka konečně dopadl a že mohu s ním jednou o samotě promluvit.“

„Co máte se mnou o samotě mluvit? Já nejsem přítelkyně tajností, a budu ráda, když mě řečmi ušetříte, které buď slyšet nemohu a nebo — nechci.“

„Vy je ale musíte slyšet, Liduško!“ zvolal Horina vášnivěji, „já je nemohu v sobě utajit.“

„Jen je utajte!“ řekla dívka vážně, „a zvláště, týká-li se to věci, o nížto jste s otcem rozprávěl: na tu máte již mou odpověď.“

„To nemám, Liduško, to nemám! Tu nemohu vzít, nemám-li rozumu pozbyt, a nebo ještě něco horšího dokázat!“ mluvil Horina a oči jeho znítily se divným, strašlivým plamenem. „Já vás miluji, a nedojdu na tomto světě žádných radostí, nebudu-li mít lásku vaši. Vy musíte být mou.“

„Že musím?“ opětovala dívka, i poucouvla na krok a hrdě se vypnula. „Pane polesný, vy máte divný způsob o děvče se ucházet. Mně se aspoň protiví, a protož také myslím, že bude nejlíp, když si mě od této chvíle ani nevšimnete a mne na mých cestách v pokoji necháte. Opatruj vás Bůh!“

S těmi slovy se od něho obrátila; on ale u své vášni k ní přiskočil a uchvátil ji silně za ruku.

„Ne, ne! tak snadno mi tenkráte neulítneš, upejpavá hrdličko!“ zvolal při tom, dívku, ana se zpouzela, násilně v náruč pochytiv. „Já se nechci marným plamenem užírat. Ale chci odlevy ve tvém srdci…“

„Zpátky, pomatený člověče!“ křičela nyní Liduška, hněvem uchvácena, „a nepopouzej metlu boží!“

„Zpátky, nešlechetný lovče!“ zavznělo to nyní nad jich hlavami, a v průlomu věkovitých zdí objevil se Ludvík. „Zpátky! — a nesahej svou nečistou rukou na panenský květ!“

Horina sebou trhnul, a dívku pustiv, sáhl po ručnici, která mu posud na rameně visela.

Liduška odskočila, a radostně zkřiknouc, hleděla do výšky, odkud tak vítaná pomoc přicházela. Sladkým překvapením sepnula ruce a složila je na prsou, v nichžto srdce klopotem bouřilo.

„Co to?“ zvolal nyní Horina a vztekem třásla se v něm každá žíla. „Co to znamená? Kdo jste? Co tu hledáte?“

Ludvík ale neodpovídal, nýbrž chytil se vrcholku mladé, ohebné jedle a spustil, svážil se po ní na svalenou zeď, — a po dávnoletém rumu sběhnul dolů na náhradí.

Liduška stála při tom počínání jako na vlnách; celé tělo její klonilo se proti nenadálému pomocníku, jakoby mu tím při sestupování přispěti mohla, a když stál konečně na pevné půdě, skočila mu jako dávno známému tři, čtyry kroky naproti. Tu se chopili oba vroucně za ruce a přistoupili před Horinu. Ona se blaženě usmívala, a po jemné tváři Ludvíkově rozložila se veliká vážnost.

„Vy se mne ptáte, co tu hledám?“ jal se teď nenadálý dívčí ochránce k Horinovi mluviti. „To bezpochyby tak dobře vidíte, jako já viděl, co jste vy tu hledal.“

„Jakým právem, člověče…“

„— překážím vaší nešlechetnosti? Větším, to mi věřte, pane, větším, nežli vy ji pášete.“

„Člověče! kdo jste? jak sem přicházíte?“

„Jste, pane, zdejší dráb, abyste průvodní listy přehlížel?“ ptal se Ludvík chladně.

„Já jsem tu pánem,“ soptil Horina, „a mám právo, podezřelé osoby zastavovati.“

„Tedy je zastavujte,“ pousmál se Ludvík jeho hněvu, „ale nás milostivě propusťte! Pojď, zlaté dítě!“ doložil k Lidušce, jejíž ruku ještě pořád ve své držel, „pojď! Budeš bezpochyby ráda, když toho člověka na očích mít nebudeš.“

„Stůjte!“ zkřikl Horina. „Já nejsem chlapec, abyste mohl se mnou veselé kousky provádět — a stojím na svém právu: Kdo jste? co tu hledáte?“

„Já vám nechci den zkazit,“ odpověděl Ludvík mírně, „abych vám své jméno pověděl. Buďte rád, že ho nevíte!“

„Ovšem — ovšem, ha ha ha!“ dal se Horina do smíchu. „Romantický dobrodruh, pocestný kavalír, chudý student nebo toulavý malíř, který všechny zámky vytlouká!“

„A co byste měl proti tomu, kdybych byl ku příkladu toulavý malíř, jak ve své hluboké moudrosti pozorujete, co by vám bylo do toho?“ ptal se Ludvík, vážně proti němu pokročiv. „Myslíte, že bych pak neměl právo hanebnostem vašim hru kazit?“

„Nestydatý člověče! vy se opovažujete…?“ rozkřiknul se Horina i napnul ruku s ručnicí.

Ale Ludvík mu nedal dokončit. S přirozenou důstojností postavil se rázně proti němu; tvář jeho zplanula, oči se zableskly.

„Hleďte si jazyka,“ řekl při tom zvučným, vážným hlasem, „abyste jednou své prostořekosti nepykal! Co jste až posud prohodil, zapomenu, protože vás pro slepou vášeň vymlouvám. Další podobné řeči nebudu ale trpěti, a radím vám, abyste si na ně jiného posluchače vybral. Ručnici pověste na rameno, tam vám bude nyní lépe slušet, nežli když ji jako hůl v ruce držíte. Jděte s Bohem domů — a pomyslete si, že není každý den dobře na honbu vycházet!“

V celé bytosti Ludvíkově spočívalo cosi tak dojemně důstojného, že se Horina bezděky zarazil. I byloť mu náhle, jakoby se zase ve svých nedávno minulých poměrech nalezal, a v hlubinách jeho začal se hýbati — bývalý služebník.

Nevěda, co má z neznámého Ludvíka udělati, měřil ho ještě planoucíma očima; ale hněv jeho vedl boj s jakousi ostýchavostí, a v této nejistotě hodil ručnici přes rameno a ušklebil se, chtěje si tím ještě nějaké vážnosti dodati.

„Škoda, že jste se svým kázáním už hotov,“ řekl při tom, „byla by radost vás až do večera poslouchat. Já si to nechám až na podruhé, aby tím více panenka získala! Mnoho štěstí, panno Liduško…!“

„Nechte, pane — polesný — nebo kdo jste — tento květ na pokoji!“ zkřikl nyní Ludvík rozníceně, „ano, šetřte, opatrujte jej, jako nejkrásnější ozdobu lesů svých! Dovím-li se dost málo naopak, řeknu jen slovo hraběti Svojetinskému… vyť jste předce v jeho službě?“

Horina otvíral oči; krev se mu sbíhala z tváře do srdce.

„Řeknu jen slovo,“ doložil Ludvík, „a uvidíte, jaké to bude mít následky.“

„Co byste mohl? —“ vypravil Horina dosti těžko ze sebe; nebo hněv a leknutí mu zadrhovaly jícen.

„To zkusíte. Pro tentokráte neučiním nic, a vy učiníte nejmoudřeji, když celou dnešní příhodu v roušku zapomenutí zahalíte. S naší strany se nebojte žádné nešetrnosti. To můžete vzít za útěchu.“

S těmi slovy se obrátil a šel s Liduškou ze zřícenin.

Horina tu ještě stál, i hleděl za nimi, dokud mezi kamením a křovím nezanikli. Jeho prsa se poznovu dmula a pracovala, ruka se chopila křečovitě ručnice…

„Měl bych ti posvítit!“ drtil mezi zuby. „Ale kdo ví! ještě není prohráno ani vyhráno. Karty se rády obracejí. Teď jenom pozorně! Hlavou zeď neprorazím… nu, uvidíme! Budeme se nutit, abychom ji skrčili; snad prolezem.“