Ptáčníkova dceruška/3.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 12–15. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Horina se smál a klel. Liduška mu nechtěla z paměti. Za každým křovím ji viděl a slyšel. A když přišel za soumraku domů, do té tiché myslivny, tu mu začala obraznost teprva divné kousky tropiti.

„Jak pěkně by to bylo, kdyby tu nyní taková…“ šeptalo mu cosi do duše; ale on sebou mrzutě trhnul, kopnul Dianu a hodil sebou na pohovku.

Pak se opět zlobil, že s ním takové děvče, pouhé děcko, tak směle mluvilo; i zlobil se na sebe, že nebyl sám moudřejší — a nevrle hodil sebou posléz na postel.

Chcete vědět jeho sny? — Ty ho zavedly mezi bývalé společnosti; i byl vesel se starými známými, a mnohá hezounká tvář se letmo na něho zasmála. Když ale ráno procitnul, byl zase nevrlý a klel na daremné mámení.

„Ale co si budu hlavu lámat a do srdce škvora nasazovat!“ řekl konečně sám k sobě. „To plané šípčí může být rádo, když si ho našinec všimne — a pro ukrácení chvíle za klobouk připne. Nu, však uvidíme! Doma budou tuším jiné oči dělat, až přijde polesný.“

Pak vzal zase ručnici na rameno a šel do Podlesí. Na cestě dohonil člověka z vesnice.

„U vás bydlí také nějaký Mareš?“ ptá se ho po obyčejném pozdravení.

„Ah — to je náš ptáčník!“ odpoví vesničan — a začne mu na to o starém vojáku a jeho dítěti tak podivné pohádky povídat, že bývalý panský myslivec s podivením uši nastrkoval a konečně nevěděl, co mysliti a čemu věřiti.

Ale ve svém záměru nedal se mýliti, byloť při tom ve hře také trochu jeho samolibosti — o jiném, posud v něm nebývalém hnutí srdce ani nemluvíme.

Došel až k samému stavení, kdežto Mareš přebýval. Bylo krásné dopolední, a starý ptáčník vyvěsil své nejmilejší učence z věnčí okolo zdi a stál teď jako mezi svými dětmi. Mluvil, štěbetal s nimi.

Byla to nevelká sice, ale složitá, přímá postava, posud vojenského držení s prošedivělou a z předu poněkud lysou hlavou, modrých, přívětivých očí. Vráskovitým, mužným tvářím dodávaly silné šedé kníry zvláštní vážnosti. Šat jeho byl sice jen prostý, obyčejný selský tamnějšího okolí, ale čistý; a na prsou mu visel lipský křížek.

Pozoroval, že polesný k jeho stavení zaměřuje, i obrátil se tedy od svých klecí a očekával jej.

„Dobrého zdraví, tatíku!“ začal Horina, nemoha se před jednoduchou, ale statečnou postavou ptáčníka, kterého si byl na mysli docela jinak vypodobnil, malému pohnutí ubránit.

„Děkuji uctivě, pane polesný!“ odpověděl Mareš mírně, poněkud hlavu ukloniv.

„Znáte mě?“ podivil se onen — a proti vůli vstoupilo mu trochu víc krve do tváří.

„Slyšel jsem o vás,“ usmál se ptáčník dobrosrdečně, ačkoliv oči jeho při tom hosta bystřeji měřily. „Moje holka mi něco vypravovala.“

„Tím líp! Tedy nemusím dělat dlouhá preambula. Já dopadl včera vaši dceru mezi mlázím —“

„Na pasece — vím, vím, pane polesný! Tam je málo mlází —“

„Já myslil na začátku, že je to holka ze vsi, že mi chce mladé stromoví kazit — nu, člověk se někdy ze samé horlivosti trochu překvapí — já vaši dcerušku trochu postrašil —“

„Postrašil?“ opakoval bývalý voják s patrným úsměškem. „To nevím, o tom se ani nezmínila; moje holka se tak snadno nelekne; ale z jejích řečí jsem porozuměl, že jste… nu vždyť víme, že jsou páni myslivci rození čtveráci.“

„Proto jsem přišel — abyste nic zlého nemyslili — abyste mi — prominuli —“

„Ah prosím, prosím, pane polesný!“ vrtěl starý voják hlavou. „Když je to takové — kdo svou chybičku poznává, tomu se rádo odpouští. Nebude se líbit dále? Je horký den; trochu ochlazení nebude na škodu. Holka, podívej se, koho to zde máme!“ volal hlasitěji do stavení. „Přines něco k občerstvení!“

Liduška vyskočila z kuchyně, kdežto skrovný oběd chystala. I pozastavila se poněkud, spatříc hosta, a malinký mráček, ale jen jako dech, přeletěl jí přes tvář. Uklonila se a vážně Horinu pozdravila.

V tomto hrály všechny žíly. Dnes, v této skrovné, tiché domácnosti zdála se mu Liduška ještě krásnější — i chtěl něco pěkného k své omluvě pronésti; ale snad poprvé ve svém životě nevěděl, jak s prostou dívkou řeč počíti. Vypravil něco, ale to nebylo to, co chtěl. Byl ještě rád, že si toho Liduška tuze nevšímala a hned se po sklenici čerstvého mléka ohlížeti začala, jehož jim pěkná plavka poskytovala.

Mezi tím se pustil Horina do řeči se starým, a poptávka na jeho ptactvo uvedla je do důležitého rozbírání mnohých zvláštností. Tito opeření chovanci poskytli později také příležitosti, že mohl polesný říci:

„Toť se musím u vás zase co nejdříve zastavit! Ptactvo patří dílem také k lesnictví, a já budu rád, když se budu moci něčemu přiučit.“

Že se tu co nejdříve zastaví — na to myslil opravdu. Chtěl-li se ale také něčemu přiučit? — nu, to okáže běh dnů budoucích.