Ptáčníkova dceruška/2.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 10–12. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na panství umřel starý polesný a vrchnost dosadila nového.

Byl to muž něco přes třicet, ale světem prošlý a městským životem prohnaný. Byl několik let hraběcím myslivcem a za odměnu dostal nyní pěkné polesnictví.

Čtrnácte dní po smrti starého se přistěhoval. Bylo to silné, vysoké tělo, hrdé hlavy, tmavých vlasů a hustých vousů. Silné kníry zastiňovaly trochu široká ústa. Z temných, poněkud vpadlých očí vyšlehovaly chvílemi podivné blesky. Beč a pohybování jeho byly rychlé, jako zpanštilé.

Myslivna stála u prostřed lesa o samotě, za ní malá zahrádka a kolem utěšený palouk; ale to nebyl hluk velkého města a pohyblivost městského života, kterým byl nový polesný za posledních let přivyknul.

I začalo se mu stýskati a všude mu něco scházelo. Myslil tedy, že by neškodilo, kdyby si stálou tovaryšku pod domácí střechu přivedl.

I rozpomínal se, která by mu byla ze všech známostí v srdci uvázla: i zpomněl si na mnohou, ale k žádné nebylo v něm tolik důvěry, že by vyplnila pustotu v prsou a v domě jeho. To bývá následek přesycené chuti u všech přebíravých, se ženským srdcem jen jako s míčem pohrávajících rozkošníků.

Nevrle hodil tedy Horina ručnici přes rameno, hvízdnul na svou Dianu a pustil se do lesa. Chtěl jednou svůj okršlek křížem a křížem projíti.

Zabral se do myšlének o minulosti, o hýřivých besedách, o příhodách na poli milosti — až ho Diana z těchto zpomínek hlasitým štěkáním vytrhla.

Stáli na pasece. Pes hleděl ke křoví, kde se něco černalo, a na štěkot vztýčila se mezi křovím ženská postava. Byla to Liduška.

„Kdo to?“ zvolal Horina, dívky si ještě skoro ani nevšimnuv.

Dívka neodpovídala; nebyla zvyklá na takové volání, poněvadž ji v nelidnatém okolí skoro každý znal. A člověk cizí? — co pak se měl ten ptát?

Neodpovídala tedy, ale stanula tiše, i hleděla pokojně na neznámého myslivce.

„Jsi hluchá?“ obořil se nyní Horina hřmotně, kroky své přímo k ní namířiv. „Ptám se té, kdo jsi? co tu děláš?“

Ale příkrý zvuk slov jeho se začal mírniti, čím blíže k dívce přicházel.

„Aj, totě jsem dopadl roztomilou pytlačku!“ zvolal po krátkém zamlčení nutě se do žertu, jakému byl ve svém bývalém okresu přivyknul. Ale před Liduškou mu slova na jazyku jaksi vázla a rozmar jeho pokulhával.

„Víš-li pak, že musíš platit pokutu, že jsi se nechala mezi mlázím dostihnout?“ mluvil dále, a rychle se k ní přitočiv, chtěl ji s úsměvem okolo těla vzít,

Ale dívka se uhnula jako blesk na stranu.

„Zbláznil jste se, pane?“ zvolala u velikém podivení — „a nebo dobře nevidíte? Já nejsem žádný pytlák, ale poctivé děvče, a tady sedám tak dávno, že znám každou bylinku. Ale kdo pak jste vy?“

Při tom jí vstoupila krev do tváře a z očí jí šlehaly blesky.

„Aj, ty máš tu malou hubičku na pravém místě!“ zasmál se zase Horina, nemoha se hezké dívce v té prosté selské sukničce, v malém živůtku a v těch bílých krátkých rukávech ani dost nadivit. „Ty máš bystrý jazejček; ale mne jím nesekneš. Já se mám co ptát, kdo mi po lesích běhá. Rozumíš? Jsem zdejší polesný.“

„Polesný? nový — polesný?“ opětovala dívka mírněji. „Ah — tak! tedy odpusťte, pane polesný, ale tohle bývala odjakživa moje procházka.“

„Kdo pak jsi?“

„Marešova dcera z Podlesí — a doufám, že se tu budu také budoucně procházet.“

„Nu, budeš-li řádně svou daň odvádět…“ nutil se polesný zase do smíchu, a chtěl ji vzít za ruku.

„Já neznám žádné daně, kterou bych musela odvádět!“ utrhla se dívka, „a najdu si ještě místo, kde mi to ani lidé zabraňovati nebudou, co mi nebe popřává — trochu toho proběhnutí. Bůh vás opatruj, pane polesný!“

S těmi slovy hodila poněkud hlavinkou a pustila se lehounce hopkujíc k domovu.

Horina ji nechal běžet; v prvním okamžení ani nevěděl, co by měl učinit. Tak ho celé zjevení se Liduščino pomátlo. Potom se ale za ní pustil a zkřikl:

„Stůj! stůj! — sic po tobě střelím!“

Dívka se okamžikem zastavila — a Horina se zastavil také; neboť Liduška se k němu obrátila, a v její tváři leželo najednou něco tak divného, že se toho i polesný při svém hrubém rozmaru poněkud ulekl.

„To jsou dětinské žerty, pane polesný!“ řekla na to dívka s velikou, nevýslovnou vážností. „Vyšel-li jste střílet, hledejte si jinou zvěř na ránu! Já jsem poctivé děvče — víte-li, co to znamená.“

Na to se mírně obrátila a šla volným, zdlouhavým krokem dále.

„To je zlořečené pískle!“ zamumlal Horina mezi zuby, a vtisknuv si čepici nevrle na čelo, otočil se na jinou stranu.