Psohlavci/Kapitola XXVIII.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola XXVII.	Kapitola XXVIII.	Kapitola XXIX.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XXVIII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Podzim nastal a trhanovská vrchnost ještě meškala na svém zámku. Jiná léta bývalo tu v tento čas veselo a hlučno, když se hosté na hony sjížděli. Letos však ještě ani jediný neodbýván. Bylo divno, nač pán tu prodlévá v tom tichém sídle svém, jež bylo nyní jako klášter i pevnost.

Ticho ve všech jeho prostorách, i v panských komnatách i v přízemí a v nádvoří, a všecko všude uzamykáno jako před nepřítelem. Vrátný po celý den se ze svého místa ani nehnul a v noci hlídačů teď několik. Paní z Albenreuthu již na dlouhý čas nevyšla ze zámku, meškajíc skoro neustále ve svých pokojích nebo v zámecké kapli. Pán častěji vyjížděl, do Kouta nejvíce, ale nikdy teď sám nebo s jediným sluhou jako jindy, nýbrž vždycky v průvodu několika jezdců. Strachu však na tváři jeho neviděli. Byla klidná, chladná jako vždy, i když meškal na zámku, i když ven vyjížděl. Ano, skoro se zdála ještě veselejší a jakási spokojenost z ní zářila.

A jak by ne! Druhé žně již dobře a šťastně dopadly, na druhý rok již Chodové v nové, tvrdší robotě, a ticho všude. Zvykají. Letošního roku již nebylo nikde, v žádné vsi, tužšího se vzpírání nebo neposlušnosti jako loni. Ta bouře se mu vyplatí a ty tresty vydají dobré ovoce. Hrdý ten lid zkrotne a bude jako všude jinde, na všech panstvích. Bez bouře vyslechli ortel hrdelního soudu a zanedlouho sami se přihlásili i ti, kteří do Bavor prchli a byli odsouzeni. Přišel i Brychta, přihlásil se i mladý Šerlovský, oba tvrdé palice. Teď pykají; teď už ví Brychta, co je shazovat karabáč z valby, jakož také ví ten drzý Čtverák, jenž tu pod samými zámeckými okny o něm posměšně řečnil. Ti asi, řetězy na nohou, vzpomínají tam v Rábu a v Komárně na ty divoké voračky.

A Kozina! Dobře tam v Praze rozhodli, dobře, jemu zrovna vděk. Ten sedlák byl ze všech nejnebezpečnější a nejhrdější. Ten mít tak právnické vzdělání! A jak ho rádi mají! Ze všech vesnic přišli nejstarší sem na trhanovský zámek za něj prosit, aby mu dán byl pardon. Jak žebronili, jak se ponížili!

Pustil je do zámku, ale pak jim, když prosili, do duše promluvil, jak jsou ještě zaslepení a toho nejhoršího, jenž je do všeho zavedl, se zastávají.

A dříve nežli ti se na zámek dostavili, přišla také stará Kozinová. I ta stanula před branou, chtíc za syna prosit. Ale vrátný ji nepustil na rozkaz svého pána. Kozinová stála jako socha, od rána do poledne, chvílemi úpíc a zvadlé ruce k panským oknům vztahujíc. Stála dopoledne, stála před branou i odpoledne, a tu ještě přišla, o ní nevědouc, její nevěsta, mladá Kozinová.

Lítostné bylo podívání na nebohé prosebnice. Sám otrlý vrátný, touže na tvrdého pána, nemohl se již ani ven podívat; a přece pak musil ven, aby, jak pán mu poručil, je vyhnal. Sluha však domlouval, prosil, aby odešly, že je všecko marno.

V tu chvíli nahoře v pokoji urozená paní plakala, a pán její rozhněván přecházel pokojem. Popudilyť jej ty neodbytné selky, podráždila jej manželka, jež odvážila se za ně prosit, poněvadž nemohla patřit na ty žalostící ženy.

Pak už nikdo nepřišel k trhanovskému zámku. Ticho jím opět vládlo jako prve, nic se nezměnilo. Jen pán byl ostražitější a dbal o to, aby noční hlídky zůstaly obzvláště bdělé a bedlivé. Od té doby, co byl ustanoven den popravy Kozinovy, pan z Albenreuthu Chodům přece nedůvěřoval. Obával se, že by se snad na něm za Kozinu vymstili.

Znamení, jichž se Kozina oné noci podvakráte tázal, neselhala. Nejistotě mladého Choda bylo konec. Hrdelní soud odsoudil tak, jak see vězeň častěji nadál nežli nenadál, když naděje s bázní v jeho nitru zápolily. Rozhodnutí to otřáslo jeho duší. Ale to nebylo na dlouho; jakýsi tupý klid se ho pak zmocnil. Uvolnilo se mu; byl zbaven mučivé nejistoty, v níž zemdlel a jež přece bodat a mučit ho nepřestávala ve dne i v noci.

Když poté zanedlouho žalářník pro něj přišel a jemu oznámil, že ho odvezou do Plzně, Kozina se potěšil, ač tušil, proč ho do jeho krajského města dopraví: aby trestem svým byl výstrahou a postrachem zvláště svým krajanům, na něž poprava v Plzni bude více účinkovat nežli v Praze. Než i tomu byl rád. Aspoň každý u nich i jinde pozná, jak Lomikar s nimi jednal a jedná; a každý ví, že Kozina z Oujezda není ani lotr, ani vrah, každý ví, proč mu tu potupnou smrt usoudili. Nebude ani jemu, ani jeho rodu hanbu, a Chdové také nezapomenou. A zaradoval se, že uvidí ženu, děti, matku.

Kolik dnů ho vezli z Prahy do Plzně. Byla to smutná, trapná cesta v okovech, na bídném voze, za těch zamračených, deštivých a větrných dnů počátkem listopadu. Ale za týden, když už seděl ve vězení plzeňské radnice, vyplnilo se mu netušeně jeho nejvroucnější přání. Záhy odpoledne otevřely se v neobyčejný čas dveře žalářní a jimi vstupovali - panenko Marja! - Hančí s Hanálkou a matka s Pavlíkem.

Temným sklepením zněly výkřiky žalu i radosti, pláč, jednotlivá slova, urvaná řeč, nemohoucí stihnout citů, jež se střídaly v rozbouřeném nitru všech. Matka i žena pověsily se statnému Chodu na prsa a plakaly. On je objímal, tiskl k prsům, a hned se zas shýbal po dětech, jež ho neznaly. Udivené, zaleknuté hleděly na bledého muže v sešlé šerce, jemuž řetěz na nohou rachotil a je děsil. Matka je brala jedno po druhém, k otci pozdvihovala, hlasem třesoucím se, pláčem sytým vykládala, připomínala, že to táta, táta. A on je k sobě vinul a líbal.

Z temného pozadí vystoupil někdo, na nějž vstupující zapomněli a jehož si Kozina v návalu radosti ani nevšiml: Řehůřek Jiskra. Přistoupil, dojat podal vězňovi ruku. A tomu, jak starého, věrného kamaráda spatřil, znova se oči slzami zalévaly.

Usedl na chudé své lože, maje obě děti na kolenou. Již mu přivykají, již se ho nebojí, a Pavlík jako by se na tátu rozpomínal. Hladí je, ptá se jich, zase již obrací se po Hančí, po matce. Na okamžik se mladá selka utišila. Řetěz sedícímu muži neřinčel a nad ním, děti k sobě tulícím, zapomínala na vězení, na vše. Ale hned ji zase bodlo; strašná myšlenka jako uspalá bolest znovu ji srdce pronikala. Hančí zabědovala a s pláčem jejím ozval se nářek staré matky.

Žalářník stranou, v koutě stojící, upomíná, že již čas, že povolená hodina minula. Všichni žasnou. Sotvaže se uviděli, sotva promluvili, a již je rozvádějí. A tolik si toho chtěli říci! Sotvaže ženské jakoletem mu pověděly, jak je doma, jak se pro něj soužily, jak nadarmo za něj u Lomikara prosily; a on sotvaže jen několika slovy pověděl, jak jemu bylo, jak starý strýc umíral; a sotva jen Jiskra, když se přítel po nešťasném vzbouření zeptal, v krátkosti udal nešťastný odboje konec i Matěje Přibka, tu se již měli rozejít. Jedinou útěchu měli, že zítra jim bude zase dovoleno, aby se shledali.

Vězeň opět osamotněl. A tu, když ty milé duše nestály po jeho boku, když nechoval na klíně svých dětí, když zase obklopilo jej pusté temno žaláře, hrůza ho pojala a teprve teď ucítil děs toho, co mu nastává.

Druhého dne spatřil Kozina své milé zas, a zase jim povolený čas uběhl, že se nenadáli. Pak se s ním žehnali, poněvadž musili domů, poněvadž páni tomu chtěli. Měli naději, že se ještě jednou uvidí. To bude až -

Tak den za dnem teskně ubíhal a již se blížil ten neblahý dvacátý osmý měsíce listopadu.

Nejživěji na něj byl Kozina připomenut, když vstoupil k němu do vězení kněz a jal se ho na dalekou cestu připravovati. Přijal ho uctivě a ve slovech jeho našel pobožný Chod mnoho útěchy. Poslouchal ho pozorně a ve všem jemu vyhověl, ale když se kněz zmínil o vrchnosti, tu bezděky potřásl hlavou a zachmuřil čelo.

»Hdo, velemný pane, je vinej, tuten, co svý práva brání, nebo tuten, co sta lidí vokrádá, hudluje ha votroky z nich dělá, ha morduje ženám muže ha dětem tátu?«

Kněz, vida skálopevnou přesvědčenost vězňovu, více nedomlouval, než toliko pravil:

»Přenech, milý synu, všecko pánubohu; ten je nejlepší a nejspravedlivější soudce.«

»Jau, pánbů tu rozsúdí!« pevně odvětil zachmuřený Chod.