Psohlavci/Kapitola XXVII.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola XXVI.	Kapitola XXVII.	Kapitola XXVIII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XXVII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Všecko zase pěkně kvetlo a v poli obilí hustě se vlnící srpu zrálo. V ten čas přijela vrchnost na trhanovský zámek, poprvé od oněch neblahých událostí. Svobodná paní Lammingerová z Albenreuthu ani teď ještě ráda nejela. Loni již chtěl se její manžel sem se odebrat, ale tu ještě zmohla jeho vůli. Letos pak už nebyla s to.

»Nebojte se, má milá,« pravil klidně a chladně. »To již nejsou ti staří Chodové. Podívejte se, jak jsem je zkrotil. Jako ovečky jsou.«

Svobodná paní manželu svému uvěřila na slovo; než to právě ji hnětlo. Lekala se hrobového, smutného ticha v tom pěkném kraji šumavském, i tojo, že pán její strunu trpělivosti toho lidu aý přepíná. Proto když se ocitla v bílém zámku trhanovském, jenž nyní pro husté stromoví sotva bylo viděti, málokam si vyjela, trávíc skoro všechen čas ve stinné zahradě. Meškala tu sotva několik málo dnů a již se jí tu stýskalo. Jindy bylo přece veseleji, když měla tu dcery. Teď i druhá, mladší se jí provdala a letos záhy zjara odebrala se na statky svého manžela hraběte z Vrtby a Freaudenthalu.

Přála jí to. Nejednou si na ni vzpomněla, jak se mladé, veselé dívce tu na osamělém zámku vždycky stýskalo. Jak teprve nyní by odtud toužila!

Jednou v neděli odpoledne četla paní z Albenreuthu v zámecké zahradě pod klenbou, přistřiženou z husté habřiny, dceřin list. Došel dopoledne; od té doby již několikráte ho přeříkala. Napjatě sledovala řádek za řádkem, a jak ho ráno v radostné nedočkavosti chvatně zrakem přelétla, tak nyní všímala si každého slůvka, vážíc jeho význam. Vážná tvář urozené paní se za čtení vyjasnila zásvitem tiché radosti. Ale jak dočítala, zázem přestala, a držíc list v pravici, obrátila se v tu stranu, odkud kroky se ozývaly.

Očekávala manžela; místo něho vystoupil z uličky přistřižených houštin starý Petr, komorník páně.

»Ach, tys to, Petře!« promluvila paní vlídně. »Co dělá pán.«

»Ještě pracuje!«

»Stalo se něco?«

»Nic, Milosti, brána je zavřena, ale divná věc, nějaká selka se přece tam dostala. To vyčíhala asi, kdy branku otevřeli.«

»A co chtěla?«

»Ptala se po vás, Milosti. Hnali ji pryč. Teď se jdu podívat, je-li také zahradní branka -«

Trhl sebou, nedomluviv. Kroky, jež se ozvaly za arkádami na stezce, vysypané drobným pískem, starého hrdinu vyrušily. Paní Lammingerová se tam také obrátila. Totě ta selka, jistě. Ve smutkové sukni, v bělostné zástěře blížila se nesměle, majíc kolem hlavy uměle uvázaný šátek vyšívaný, bělounký jako křída. A dvě děti s ní, chlapec a holčička, obě svátečně vystrojené s vlásky pěkně učesanými.

Urozená paní zvědavě si prohlížela mladou, hezkou selku. To však jí hned do oka padlo, že příchozí je bledá, usoužená. Petr, vzpamatovav se, chtěl už jí vstříc jít a pryč ji odvést, ale na pokyn své velitelky toho nechal. Selka, spatřivši dámu krásně a bohatě oděnou, zarazila se. Hned však se sklonila k dětem a něco jim pověděla; hošík se rozběhl, a nežli se kdo nadál, políbil urozené paní ruku. Sestřička však, děvčátko asi čtyřleté, krásných zlatých vlásků, zardívajíc se jako planý mák, sotvaže k dámě popošla, stanula. Také starý Petr hleděl ne bez zalíbení na smělého chlapce a stydlivou hezkou jeho sestřičku, jež se šlechtičně patrně zalíbila.

»Kdo jsi a odkud?« ptala se.

»Z Houvězda, Kozinová.«

Stín přelétl bílým čelem urozené paní. Starý Petr sebou trhl.

»Co chceš?«

Mladé selce zalily se oči slzami; nemohouc promluvit padla na kolena.

»Milost, hurozená paní!« vyrazila,»milost!«

»Vstaň a pověz, co chceš.«

»Dyk snad víte, hurozená paní. Huž druhej rok je můj muž v harestě. Von je v tom nejhůř ha nejmíň huďál. Dycky chlapi krotil a bránil jim ha prosil je, haby tutich lermů neďáli. Ha při tutý leberii teky nebul, to huž bul zavřínej. Hurozená paní, přimluvte se hu svýho pána, haby ho huž pustili. Sme tak dlúho sami, šecko hu nás chúdne, ha von chudák! Ha tuty děti, hurozená paní! Šak víte sama, co je to děti mít. Ha esli sedlák něco huďál, dyk sedíme včichni při hříšný vodě ha je haž dost huž potrestanej. Pro boha živýho, hurozená paní!«

Šlechtična nepřerušila řeč nebohé prosebnice. Slova její i slzy ji dojímaly; více však jí dojalo a srdce jí sevřelo, jak si v ten okamžik vzpomněla, co jí řekl včera manžel, mluvě o soudu: že Kozina oujezdský bude bezpochyby na smrt odsouzen. Div že se jí zrak nezkalil, když nyní utkvěl na pěkném hošíku boubelatém, na sestře jeho zlatovlásce, na nevinných těch dětech, jež nechápajíce své a rodičů svých neštěstí, plny úžasu a s bázní zároveň hleděly z plačící matky na vznečenou, krásně oděnou paní.

»Neplač, ubohá!« oslovila šlechtična selku. »Je mně líto, rády bych ti pomohla a přála bych ti a dětem, abyste nebyly bez otce, ale já nic nemohu.«

»Hale hurozený pán váš.«

»Mýlíš se, on nesoudí tvého muže, ale soud v Praze, na tom všechno záleží. Uvidíme, co bude možná -«

Trhla sebou, nedomluvila, blížící se kroky ji zarazily. Petr se také zalekl a bezděky ustoupil hloub ke křovinám. Tušiltě, jako paní, kdo se blíží. A tu již stanul Lamminger. Přehlížel svým chladným, pronikavým zrakem neočekávanou skupinu. Hančí, naslouchajíc slovům jeho paní, nevšimla si ho, až promluvil:

»Kdo ji sem pustil?« Ptal se tak, na selku se ani neohlédnuv, klidně, ledově, ale zároveň káravě. Hančí zrovna píchlo, jak ho spatřila a uslyšela. K té vznešené paní měla důvěru, nic se jí nebála, ale tu před ním! To je on, Lomikar! Jako by se byl ostříž zjevil. Hrdlo se jí stáhlo a bezděky k sobě přitulila malou Hanálku, tisknoucí se jako plaché kuřátko do záhybů její sukně.

»Hurozený pane!« vyrazila třesoucím se hlasem.

»Co chceš?« otázal se Lamminger.

»To je Kozinová,« pravila jeho paní, úzkostlivě hledíc na oba.

»Tak? A co chce?« tázal se lhostejně.

Hančí místo šlechtičny odpověděla.

»Milost, hurozený pane! Můj Jan je huž tak dlúho v harestě.«

»Poslal on tě prosit?«

»Ach, já nemohla s ním mluvit, hurozený pane. Bula jsme hu něho, hale nepustili mi.«

»A kdyby pustili, sotva by ti řekl, abys sem šla. Ostatně, mohlas také zůstat doma! Já ho nesoudím, ale soud v Praze.«

»Milostivý pane, hdybyste chtíli, vy všecko můžete. Na váše slovo se tuto stálo, na váše slovo ho pustí. Milostivý pane, pro boha ha pro tuty děti!«

»Na ty měl on myslit, než začal svrhovat vrchnost,« odvětil Lamminger ledově. Na okamžik nastalo trapné ticho. Krutá slova ta odňala Hančí řeč; paní Lammingerová trnula.

»Ha hdy, milostivý pane, pustí Jana?« ptala se Hančí tichým, zkormouceným hlasem, neodvažujíc se více za milost prosit.

Podivný úsměv kmitl se po rtech Lammingerových. Ale než na tu otázku odpověděl, kvapně ozvala se jeho paní pohnutým, třesoucím se hlasem po francouzsku:

»Probůh, pane, nic jí neříkejte, nesnesla bych toho, ušetřte mne!« Všechna vzrušená hleděla na rty manželovy,co pronesou.

»Nejsem soudce, nic nevím, leda jen tolik, že co nevidět, těchto dnů bude ohlášen rozsudek. Ale abys nebyla zklamána, povím ti, že bude dost přísný. To není jen bouřit se proti vrchnosti. Třeba příkladu, aby na věčné časy nikomu nenapadlo shazovati vrchnost. Zvláště u tvého muže potřeba přísnosti. Ten všechny rozpálil. Dnes bychom ho pustili a zítra by všechny zase pobouřil. To by dovedl svou řečí. Protože je nebezpečný, musí pykati. Jdi sbohem!«

Tvrdá, necitelná ta slova, pronesená tvrdou výslovností německou, mladou selku zdrtila. Neodvažujíc se již ani hlesnout, ani k němu vzhlédnout, vstala a brala své vyděšené děti za ruku. Jak se obracela, setkal se její pohled s lítostným pohledem svobodné paní.

Hančí, sotva krok učinivší, dala se do hořkého, usedavého pláče.

Tak odcházela. Lamminger, po ní se neohlédnuv, upřel chladný zrak na svou paní a pravil:

»Podruhé mne, prosím, takových audiencí učetřte!«

Odešel druhou stezkou a záhy zanikl mezi stromy a křovinami. Paní jeho, všecka ještě rozechvělá, nemohouc ani slova pronésti, upřela z ním oči lesknoucí se rozčilením a v pobouřené duši ji vykřiklo:

»Tyrane!«

Nebe bylo všecko mraky zaklopeno. Stín jejich uložil se na pohorský kraj, jenž utichnuv, očekával jejich vláhu. Bylo zrovna v neděli odpoledne, týden po tom, co byla Hančí Kozinová prosit u vrchnosti! Oujezdem vládlo hluboké ticho. Bylo by, kdyby se ani bouře neblížila. Všecko bylo zamlklo, zaraženo. Všichni tu, jako všude na Chodsku, teskně a dychtivě očekávali, jak rozhodnou o těch nově zavřených i o těch, kteří tak dlouho vězněni, o Kozinovi i Čtverákovi. Jak o těch dvou má být rozhodnuto, nikde nevěděli, ani netušili. Kdož by se také nadál tak hrozného trestu?

Jen o starém Hrubém rozlétla se všude zpráva, jak domů, jsa na smrt nemocen, psaní zaslal a jak poté brzo odešel na pravdu boží. Zrovna o něm také u Kozinů mluvili.

Pod lipou na dvoře seděla Hančí s tchyní, Řehůřek Jiskra a host, nebožtíka Hrubého nejstarší syn, jenž přišel příbuzné navštívit a oznámit, že se půjde do Prahy na všechno přeptat, jak s nebožtíkem tátou bylo, a že se vynasnaží, aby se k Janovi, ke Kozinovi, dostal. Hančí zprávou tou oživla. Od oné trhanovské cesty nemohla se vzpamatovat. Pomyšlení, že muž bude na dlouho odsouzen, že třeba ještě několik let bude ve vězení, ji skličovalo a nikdo ji nemohl potěšit, ani Jiskra ne, který tvrdil, že Lomikar jen tak hrozil, aby se ještě i Janově ženě pomstil. Veselý jindy, nyní vážný dudáček dokládal své mínění tím, jak že by to mohlo býti, když ani Jan čekany nebo pušky v ruce neměl. -

Jak tenkráte to pozdravení Janovo v listě nebožtíka Hrubého Hančí a všechny potěšilo! Teď v duchu se zaradovala, že snad mladý Hrubý také nějaké noviny přinese, a jestliže ho k Janovi do vězení pustí, to se pak zrovna také ona vydá na cestu do Prahy; tak si to nyní v duchu umiňovala.

Temný rachot se ozval a všem připadalo, že náhle zahřmělo. Ale nebyl to rachot bouře, nýbrž bubnování.

Jiskra kvapně vstal a chtěl ke vratům; jimy malý Pavlík vběhl a jako šipka zrovna k lípě letěl, oznamuje již cestou, že na návsi bubnují a že tam jsou na koních.

Všichni kvapili ven. První jejich pomyšlení bylo, že to vojsko. Tak se také domnívali všichni, kteří ze stavení, ze sadů, zpod stromů, kde na trávníku sobě hověli, ven na náves kvapili.

Ale ne vojsko, jenom dva jezdce, a známé, tam zahlédli. Písař z trhanovského zámku a mušketýr, jenž bez únavy bubnoval, jako by chtěl svolat celý svět. Oba jezdci byli za chvilku lidem, mladým i starým, obklopeni. Dychtiltě každý zvědět, co ti panští poslové oznámí tímto neobyčejným způsobem.

Buben umlkl, mušketýr zastrčil paličky. Písař vytáhl zpod kabátu papír, rozbalil a počal čísti:

»Z milostivého císařského nařízení královští hejtmané kraje Plzeňského nařizují a poroučejí, aby, jakož v hlavním městě Praze a v královském krajském městě Plzni i ve všech krajských městech Království českého publicírován byl nebo bude rozsudek nejvyššího hrdelního soudu, jak jej Jeho Milost císařská potvrditi ráčila, aby také jmenovaný již ortel v příčině neposlušných a bouřících se Chodů ve všech vesnicích chodovských na panstvích Jeho Excelence urozeného pána Maxmiliána Lammingera z Albenreuthu obzvláště byl ohlášen a veřejně čten, jakož se tímto činí.«

Šum hlasů, jež bylo ještě slyšeti, když písař čísti počínal, záhy umkl, jak udal, co bude oznamovati; sotva že se nějaký výkřik překvapení a úžasu ozval, a hned nastalo hluboké ticho kolem. Každý pln dychtivosti upíral oči na rty hlasatelovy. Stařičký bělovlasý Přibek, skoro až k jeho koni se protlačiv, naslouchal, hlavu maje pochýlenu. Manka opodál dychtivostí hořela i úzkostí trnula, jak rozsouzeno o jejím ženichovi.

Na pokraji houfu stál Řehůřek Jiskra, vedle něho Hančí; bledla a chvěla se. Na všecko kolem zapomněla, na děti, na hosta, očekávajíc v trýzni osudnou tu zprávu. Stará Kozinová stála opodál, držíc Pavlíka za ruku. Vráskovitá tvář její, poslední dobou přižloutlá, v tu chvíli zesinala; oči stařeniny hořely rozčilením.

Povýšeným hlasem četl písař obšírný rozsudek, v němž místem i důvody byly udány a uznané viny naznačeny. I ohlásil, že hrdelní soud uznal tři nejhlavnější a nejnebezpečnější původce rebélie a odbojníky, a to: Čtveráka z Klenče, Hrubého z Draženova a Jana Sladkého z Oujezda, že hrdlem propadli, nicméně že Jeho Milost císařská ve své klemenci a milosti ustanoviti ráčila, aby toliko jeden z nich byl popraven, a tu že soud, protože jmenovaný Kryštof Hrubý smrtí přirozenou sešel, rozhodl, aby Jan Sladký z Oujezda, příjmím Kozina, byl oběšen, a že slavný hrdelní soud proto se tak rozhodl, že jmenovaný Sladký či Kozina je sedlák velice výmluvný, a tudíž nebezpečný a ze všech nejvíce zatvrzelý, nechtěje o pardon prositi.

Hrozného toho motivování Hančí již neslyšela. Jak zaslechla prve o trestu smrti, počala se třást jako osika, jako v zimnici, a než hlasatel o muži jejím dočetl, vykřikla, a jako by ji podťal, skácela se na zem.

Nehoda ta na okamžik přerušila čtení rozsudku. Všichni tlačili se k nešťastné Kozinové. Ženy jaly se bědovat a naříkat a s nářkem tím pojil se křik Pavlíkův a Hanálčin, kteří se k matce bez sebe ležící tlačili. Jiskra Řehůřek vzal Hančí pod paždí, sousedka jedna mu pomohla, a tak zanesli nebohou do nejbližšího stavení, aby ji tu vzkřísili. Za nimi mdlým, nejistým krokem kráčela stará Kozinová. Mžitky se jí dělaly před očima, prsa i hrdlo se jí křečovitě svíraly a nemohla ani výkřikem, ani bědováním si uvolniti, jak byla nenadálou, děsnou ranou omráčena.

Hlasatel dále četl hrozný svůj seznam, počínaje Čtverákem z Klenče, jenž takto smrti uniknuv odsouzen na deset let do pevnosti komárenské, nepřítomný Brychta pak do Rábu na dvě léta těžké práce, Syka, Šerlovský mladý na rok do tuhého vězení, ostatním pak, které hrdelní soud na několik měsíců do těžkého vězení odsoudil, a těch byla řada veliká, dána císařským rozhodnutím milost.

Tak byl Lamminger přesvědčen, že Chodové jsou zastrašeni a zkroceni, že s tímto hrozným rozsudkem poslal písaře beze všeho průvodu s jediným toliko mušketýrem. A hle, ani jediná pěst z davu, rozsudek ten vyslechnuvšího, se nepozvedla a panští hlasatelé, jak volně přijeli, tak bez překážky a úrazu odjížděli. Jednotlivci jako strnulí hleděli za nimi, beze zvuku, jiní však teprve nyní našli hlas a výkřiky ulevovali ohromené mysli. Většina však chvátala ke stavení, kam odnesli Kozinovou.

Všechny ženské se nad ní rozplakaly a také mužští dojati a plni lítosti hleděli na mladou ženu, probírající se z mrákot do hrozné skutečnosti. A jiní tam nedošli ani do světnice a zastavili se na síni, kde na schodech klesla stará Kozinová, hledíc před se do země, nevidouc, neslyšíc, co se kolem děje. Uslzená vracela se ze stavení Manka Přibkova, ohlížejíc se za smutným průvodem. Dvě selky vedly mladou Kozinovou a její matku do statku; vedle Jiskra Řehůřek nesl malou Hanálku v náručí a plačícího Pavlíka vedl za ruku.

Ó, což je ten rok jejího ženicha proti tomu, co usouzeno Kozinovi!

V tu chvíli počalo poprchávat, na sadě vítr zalomcoval stromy a hřímání, jež prve zdaleka znělo, zarachotilo nad vsí. Manka, vstoupivši do světnice, hned se ohlédla po dědovi. Nebylo ho tu, ani na dvoře, ani u souseda. Jak se po něm v brance ptala, řekl jí kdosi, že šel tudy, a ukázal rukou k Trhanovu.

Kam by tam šel! Vždyť sotva nyní ze stavení, ledva k nejbližšímu sousedovi vyjde. A do Trhanova?! Ke komu? Chvatem se pustila za dědem. Daleko nešla. Na výšině, odkud bylo vidět k Trhanovu, stál starý Přibek v bílé šerce, dopředu shrbený, o čekanu se opíraje. Vítr zmítal křovinou vedle něho na mezi a rozvíval starcovy dlouhé, bílé vlasy. On však toho nedbal, ani krůpějí dešťových, a hřímání jako by neslyšel.

Jen když blesk rudě zsinalým světlem prošlehl zášeřím bouře, hnul sebou, jako by ho stopoval.

»Co tu děláte?« zvolala Manka.

Stařec se po ní ohlédl, pak ukázal zvadlou, žilovatou rukou k Trhanovu.

»Čekám, hin haž boží posel hudeří. Hin musí hrom hudeřit do tutoho zlosyna tranovskýho.«

»Hale dědečku!«

»Snad ešče pánbůh je, dívčí, snad je ešče spravedlnost na nebi, hdyž ne na světě!«

Manka se až lekla. Rozuměla mu, co mu tak na mysl ulehlo, co ho souží a nitro jeho bouří! Ale aby se mu od toho v mysli nepopudilo! Čekala u něho. Bouře se hnala nad nimi, blesk za bleskem míhal se temným vzduchem, ale žádný z nich neuhodil do toho bílého sídla panského na dole, na úpatí někdy volných hvozdů chodských.