Psohlavci/Kapitola XXV.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola XXIV.	Kapitola XXV.	Kapitola XXVI.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XXV.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Za jasného, teplého odpoledne března měsíce vyvedl strážník Kryštofa Hrubého ze šatlavy ven do vězeňského nádvoří. Starý Kozinův strýc byl velmi sláb a nedal se ani do procházky jemu povolené, nýbrž ihned usedl na hrubou lavičku, stojící na výsluní. Draženovský rychtář se valně přepadl. Od té doby, jak počal za výslechu při soudu apelačním postonávat, nic se mu neulevilo. Vězení mu neposloužilo, a ty noviny z Chodska došlé a pak starost, co se děje v domově, o němž od té doby nic se nedověděl, mu dodaly. Teď nohy vytáhl hodně na slunce, na kolena ruce položil a hleděl k jasným, ozářeným nebesům, na něž patřiti nebylo mu tak dlouho přáno. Za chvilku však sklopil unavený, zesláblý zrak a také bělovlasá hlava se sklonila. Seděl nehnutě, v zamyšlení a chvilkou se jen pohnul, když kašel ho vyrušil. Pak pozvedl ustaranou hlavu. Spatřilť před sebou na zemi stín, jenž se u něho zastavil.

»Nu, jak je starý?« otázal se Hrubého vážný pán v hřebíčkovém tmavém kabátě, v černých nohavicích a v černých punčochách, drže v pravici rovnou hůl se stříbrným kováním.

»Zrovna dost zle, jemnostpane,« odpověděl starý Chod, obraceje hlavu k doktorovi nad ním stojícímu. »Sotva nohama pletu. Mám síly kerak vody. Prvá jsem haspoň mílo spaní, hale níčko - Ha tuto trolení v húdech; od toho teky chúdnu.«

»Mlč, starý, dám ti prášek.«

»Uj, jemnostpane, pro mne huž hapatyka není. Tuto jaro mne sdrhne, ha lepší bude -«

»Nu, starý, že se ti tho mření tak chce. Svět neomrzí.«

»To je rozum, jemnostpane, hdyž je čouku dobře, hale našinci -«

»Neboj se, vždyť to přestojíš.«

»Nemyslím, ha hdyby, jemnostpane - Hať by to huž bulo se mnú kerak by chtíli, jen haby nám náše práva dali. Ha to nedají, ha tuto je, jemnostpane -« Stařec mávl mdle rukou. Vtom se počal kašlem dusit. Doktor hleděl na něj ne bez útrpnosti. Když pak Hrubý přestal kašlat, upřel na doktora zrak a pravil:

»Ha jemnostpane, hdyž ráčíte být tý lásky, kerak prosím tuten náš chlapec, jako ten Kozina?«

»Ten? Stojí na svém. Je vidět, že máte příbuznou krev. Bláhoví, co myslíte? Proč se nepoddáte?«

Hrubý zakroutil bělovlasou hlavou.

»Ne, ne, pane dochtor, škoda mluvit. Ha je-li mu dobře, není-li chorlavý?«

»Kozina? Není,« odvětil lékař ostřeji, popuzen pevností Chodovou, a měl se k odchodu.

»Ešče něco prosím, jemnostpane!« zadržel jej Hrubý. »Kerú stranu je náše město, Domažlice?«

Doktor udiveně pohlédl na starce.

»Nač to chceš?«

»Nu tak, habych vidíl nebe, co je v naši stranu, nad naším krajem -«

Doktor se rozhlédl po slunci, mávl pak rukou a řekl:

»Tady v tu stranu jsou Domažlice a ten váš nešťastný kraj, hlaváči.«

Hlas jeho však nezněl už tak drsně, a udcházeje ohlédl se ještě jednou po starém Chodovi. Ten upřel oči v tu stranu nebes, pod nimiž vypínaly se šumavské hory, pod nimiž rozkládal se jeho nešťastný domov, pro nějž trpěl a jejž měl neustále na mysli.

Doktor, sotvaže vyšel pod Novoměstskou radnici, potkal apelačního radu Paroubka a ten jej zastavil, tázaje se, kde chodil.

Doktor pověděl, i také to, že se zastavil u toho starého Choda.

Rada Paroubek zamžoural svým něco šilhavým okem a pravil: »Víte-li, co o něm a jeho synovci řekl náš rada Knecht? „Echter böhmischer Dickschädel“, ale díval se na mne,« a Paroubek se ušklíbl, až se mu u levého šilhavého oka všecky vrásky shrnuly. »Ale také jsou,« pokračoval, »aby odvolali to, co o svých právech tvrdí, to by se snad koňmi dali roztrhat. Ten Kozina posledně řekl, že nač ho nutíme, když práva jejich neplatí. Že mluví podle svědomí a jinak že nemůže.«

»A ještě dost mírně jste s nimi naložili,« mínil doktor.

»Haha, vy jste čekal šibenici a kolo! Ale nezapomínejte, že ti ubožáci byli svedeni. Ten urozený advokát jejich, to je urozený šarlatán, šibal. Co peněz na nich vymámil, na koně, na kočár a jinak! A že nemohou zapomenout, co někdy bylo, jaká mívali privilegia, divme se. Ostatně dají teď pokoj. Člověčenství slíbili - až na ty dva.«

»Nu a do roka Kozina také změkne. Ten starý sotva vydrží.«

»Hm, nevím, a kdyby -«

»Jak to?«

»Proto. Lammingera jsme svým rozsudkem tuze nepotěšili. Jak slyším, podá odvolání. Chce celou věc dostati od apelací k soudu hrdelnímu.«

»A pořídí to?«

»Hm, je to Lamminger. Těm Chodům to ve Vídni šlo zpočátku dost pěkně, a ten prokurátor Štraus zavedl jim proces na dobrou cestu. A Lamminger přece všecko zvrátil. Má mnoho přátel, a pak ví, že selské soudy a vzpoury nejsou nahoře oblíbeny.«

»A přijde-li to k hrdelnímu soudu?« vpadl mu doktor do řeči.

»Pak to vezmou za rebelio a -«

»Pak se najde paragraf za paragrafem, až z toho bude šibenice,« doplnil doktor.

»Ano, ano, zrovna jako když hledáte vodičku za vodičkou, až nemocného spravíte na věčnost. Je to učenost, co, ta doktorská?«

Manka Přibkova pořád ještě sama hospodařila. Pro jméno tu byl ovšem starý Přibek, její děd, ale ten se po hospodářství sotva poohlédl. Na ženskou, a na takovou mladou, bylo těch starostí dost a dost. A jinak se statné dívčí ani neuvolilo. Ženich pořád ještě ve vyhnanství, v Bavořích.

Po domově již toužil a přes čas k rodičům posla poslal, může-li se navrátit. Ale starý otec jeho pokaždé mu vzkázal, aby jenom ještě zůstal, že není jisto a po něm že se páni dosud shánějí. Tak trávil mladý Chod nevolné, trudné dny ve službě na osamělém německém dvorci v lesích nedaleko hranic.

Za ten čas, už pomalu rok odcházel, dvakrát potěšil sebe a svou nevěstu. Tajně, přes lesy do Čech přišel a za noci až na Oujezd se odvážil a za noci zas odtud tajně zmizel. Posledně, bylo již před červenými vejci, se již zaklínal, že tam v Bavořích nevydrží a že si raději rok v arestě odsedí a bude třeba v řetězích na robotu chodit, nežli by déle zůstal tam v cizině mezi cizími lidmi.

Manka ho těšila, chlácholila a prosila, aby se pamatoval, až ji konečně slíbil, že nějaký čas ještě počká. Nicméně nebyla upokojena, obávajíc se, že milý její chlapec touze své po domově přece neodolá. Jak ráda by ho doma, jak ráda by ho již svým mužem měla, tak přece zamítla radu staré sousedky, mínící, aby Manka, až vrchnost přijde do Trhanova, tam šla za ženicha prosit.

»Táta by na mě přišli, ne, tuto nihdyž nehudělám.«

Zato Hančí den co den přezvídala, přijela-li již vrchnost. Mladá selka, hned jak se jaro otevřelo, vydala se na cestu do Prahy, aby navštívila svého Jana a starého strýce ve vězení. Pospíchala tam a chvátala, těšila se i zase lekala toho okamžiku, až muže svého uvidí. Napadlo jí ovšem, že na podzim Jiskru k Janovi nepustili.

Ale chudáček je cizí, ona pak ženou a matkou vězňových dětí a nikdo snad nebude tak urputný a bez citu, aby jí ode dveří odehnal! A přece se tak stalo. Pořídila zrovna tolik jako Řehůřek Jiskra. Nadarmo prosila, nadarmo plakala a všecko co u sebe měla na penězích, strážcům nabízela. Nepustili ji a jenom tolik vymohla, že aspoň Janovi řekli, že tu byla.

Kozina, dost už navyklý na přísné s ním nakládání, nechtěl nicméně ani uvěřit, že by mu ani té chvíle rozhovoru se ženou nedopřáli. Tak blízko mu byla! Nitro jeho sevřelo se, ale hned hněvem vzkypělo; v myšlenkách sledoval ubohou Hančí, jak od vězení odcházela, s jakou se domů vrací. Neviděl, jak byla sklíčena, jak celou skoro cestu plakala a znovu v pláč vypukla, když jí přišli děti s bábou naproti, aby uvítaly matku, aby uslyšely, co jim táta vzkazuje.

Proto teď, když už máj přišel, když všecko na dole i na stráních se jen zelenalo a krásně kvetlo, vyzvídala, přijela-li vrchnost. Jiná léta tou dobou pání již meškali na trhanovském zámku, letos však se nějak omeškali. Snak Lomikar ještě pokořenému lidu nevěří, snad se bojí nové bouřky, až by přišel, tak tu tam mužští uvažovali. Nikdo však nelitoval, že nejede. Jen Hančí byla by ráda uslyšela, že vrchnost přijela. Ujednalať si v duchu a nikomu se s tím ani nesvěřila, že si dojde na zámek k urozené paní, aby se za Jana přimluvila, aby ho již propustili. Mělať k ní důvěru, neboť slýchávala, že není tak tvrdého srdce jako pán; a pak doufala, věřila v její cit. Bylať urozená paní také ženou a matkou. A kdyby nevymohla, aby Jan byl dříve z vězení propuštěn, nežli jak mu bylo souzeno, to najisto doufala, že by jí vymohla aspoň k němu přístup do vězení. Bylať odhoslána, že by se ihned zase na cestu do Prahy vydala a že by, muži pro radost, vzala Pavlíka s sebou.

Než jaro minulo, i čas žatvy přešel, a vrchnost na zámek trhanovský nepřijela. Hančí již na ni nemyslela, protože nyní počítala, že brzo bude tomu rok, kdy byl Jan odsouzen, a že se už brzo vrátí. Sklíčenost povolovala, líce mladé hospodyně se jasnilo a s Jiskrou a Dorlou o jiném teď nemluvila než o příchodu Janově. A když odešli, vypravovala zase Pavlíkovi a Hanálce o tátovi, že už brzo přijde z Prahy, vypravovala jim o něm, když byla v neděli s nimi sama, a každé volné chvíle, zvláště když je ukládala a vybízela, aby se za něj modlili.

Pak už žádaná doba přišla. Denně, každou hodinu ho čekala, najisto, nedočkavě, rozechvěná, a často mu naproti chodila, sama i s dětmi. Zatím už zase podzim nastal a bylo již přes rok, co Jan z domova odešel, i přes rok už, co byl odsouzen. Tu pevná, blahá naděje její počala se vyklati a bývalý strach a dřívější úzkost vracely se jí do srdce, jež nadějí sotva pookřálo -

Bylo navečer nevlídného dne podzimního, když se do rodné vsi vracela z města, kam byla odešla za hospodářskou záležitostí i s tajnou nadějí, že by se snad s Janem potkala.

Nyní, kdy sama přicházela, kdy smutek jí na duši ulehl jako trudný soumrak toho podzimního podvečera na všecku kolem krajinu, zahlédla hned na kraji vesnice sběh lidí, kteří poslouchali nějakou novinu.

»Lomikarovi není tutoho dost, harest je mu málo!« ozýval se hlas ze zástupu. »Ešče jednú bude súd! Slyšíli ste? V Klenčí buli ze zámku ha huž Čtveráka s sebú vzeli jako Syku. Povedú je do Plzni.«

Hančí zbledla a v ten okamžik srdce se jí ztišilo. O muži jejím nemluvili, a přece ji ta novina tak polekala, poděsila!

Druhého dne, když už došly zevrubnější zprávy, jak přišli najednou, znenadání nejen pro Syku a Čtveráka, ale také pro Pajdara pocínovského, starého Šerlovského, pro Peče chodovského a Němce mrákovského a pro všechny, kteří byli ve Vídeňských poselstvích a v Praze, a jak je spoutané do Plzně zavezli, Hančí rukama lomích už věděla, proč jí muž nepřišel, ač rok ve vězení, jak mu přisouzen, byl uplynul, a všecka od sebe vykřikla, když Jiskra Řehůřek všechen zaražen s bázní do světnice vstupoval:

»Jiskro, von se huž nevrátí!«