Psohlavci/Kapitola XXIV.

Údaje o textu
Titulek: Kapitola XXIV.
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.  
Licence: PD old 70

Nejednou teď na Chodsku na letošní jaro si vzpomněli. Jak se toho času na polích pracovalo, jak volně, bez robot, bez panského strachu! A všude ještě naděje kvetla, že o žních bude teprve jak náleží dobře, že tou dobou bude po soudu, vyhráno a že pak jistě, bez obav užijí žádané svobody. A nežli žně nastali! Jaká to bouře, jež naději, ba jistotu všech Chodů v lepší, volné časy zdrtila! Již dohlučela; a jak je po ní!

Tam u Pocínovic dost krve vyteklo, a nadarmo. Ještě dobře těm, kteří tam v poli zůstali, jako Matěj Přibek, i těm všem, kteří na rány tam utržené skonali. Nejeden také z Přibkova odhodlaného houfu se probil a zachránil. Ale ti měli těžké živobytí po lesích nebo v sousední zemi bavorské. Kdož z těch uprchlíků dlouho tam vydrží? Nedonutí-li ho nouze a tesknota, ta zlá »domácí nemoc«, aby se navrátil, aby rosil jako ti tam u Hamrů? Těm to Matěj Přibek dobře prorokoval.

Přijali je na milost, ale jak! Přes sedmdesát jich rozstrkali v poutech po vězeních v Plzni, v Týně a ve Stříbře. Zle tam s nimi nakládali, bili je jako zloděje a tuláky.

Zatím dozrálo obilí na polích a žně nastaly. To však nebyly ty, na které se na Chodsku tak těšili.

Před samými žněmi voláni sedláci na kancelář do Trhanova; ne však všichni najednou, ale ves po vsi, a tam musili všichni, ať sedláci, ať chalupníci, na svaté evangelium odpřisáhnout, že jsou a zůstávají oni i jejich potomkové poddanými i robotnými lidmi Jeho Milosti urozeného pána Maxmiliána Lammingera z Albenreuthu a dědiců jeho, že slibují zachovávat věrně a poslušně poddanství, poslušenství a člověčenství této své nejmilejší vrchnosti.

Když přísahu doříkali, přečetli jim ještě listinu, ve které bylo napsáno, že Chodové všichni uznávají neplatnost svých bývalých práv a majestátů a že nebudou nikdy již, jak to také nejvyšší císařský patent přikazuje a poroučí, s vrchností svou procesírovati, nýbrž nařízené jim »perpetuum silentium« zachovávati.

Tiše, bez hluku chodili Chodové na kancelář a před ní tiše, zamlklí a zaražení čekali, až je tam zavolají. Nebylo již žádného Brychty divokého mezi nimi, žádného Šerlovského ani Matěje Přibka. Mnohý byl na mysli zrušen, a kdo nebyli, ti dobře věděli, že nic naplat.

Temným hlasem odříkali přísahu; nejeden se také přitom zajíkl a zatřásl, jakož se i těžká, upracovaná pravice nejednomuzachvěla, když podpisoval onu listinu, kterou si ústa sami ucpávali, ruce sami vázali, kterou se sami ubíjeli.

Nejeden hluboký, třesoucí se povzdech dral se z prsou mužů chodských, když ven z kanceláře vycházeli. Teď už byli poddaní, s tělem s duší majetkem nenáviděné vrchnosti.

Pomyšlení to bylo skličující, ale přece ještě to tak necítili jako pak, když musili vykonávat to, co na kanceláři slíbili. Hned jak žně nastaly, užila vrchnost svého práva a honila Chody na robotu. Již předtím k takovým pracím byli nuceni, oni i otcové jejich. Než jaký rozdíl v práci, v počtu robotných dnů, v jednání všem a s nimi nakládání!

Nejpřednější a nejváženější sedláci, kteří byli tam v Hamrech, museli do nejtěžší a nejhorší práce. Přivedli je z vesnic i z vězení, ve kterém dosud seděli, a hnali je na robotu v okovech.

To nebylo slýcháno. Syka »prokurátor«, starý Psůtka postřekovský, Pajdar pocínovksý a nejeden soused, jemuž hlava v poctivosti zešedivěla, pracovali na panském, majíce na nohou řetězi jako lotři a zločincové. Každý, kdo jen trochu podílu na té bouřce měl, kdo se dříve jen ozval, byl nyní pokutován. Na toho domažlického souseda, toho Justa, také nezapomněli, a dali jej zavřít, že Chody popichoval a rozněcoval. I samého prokurátora, tak sem až z Prahy doneseno, dali do vězení, a nic mu nepomůže, že byl šlechtického rodu a měl urozené příbuzné, kteří se za něj přimlouvali.

O poslech pak, o starém Hrubém, Kozinovi, Čtverákovi, Němci mrákovském, Pečovi chodském a jeho dvou druzích nic se neproslýchalo, nežli že jsou dosud ve vězení.

Nejlepší, nejodhodlanější s Chodů pozavíráni nebo v okovech na robotě - jak by po všem chodském kraji nebylo zamlklo a smutno? Žně šly před se, ale tiše, beze zpěvu, smutně zmizeli, a jen trud zůstal. Jeseň žádala novou práci a vrchnost nové roboty. Chodové je konali zasmušile, zamlkle, a nehlesli, když správcové a panská čeleď hruběji je okřikovala a surověji s nimi jednala nežli kdy jindy. Leda stranou zakleli, zuby zaskřípěli, a ti, kdož byli srdce mdlejšího, počínali na ty toužiti, kterým dříve nadšeně a horlivě přizvukovali, na Přibka nebožtíka, na Syku, Hrubého a Kozinu, že si ty věci začínali, nadarmo a na škodu všech.

Jen starý Přibek, otec nebožtíka Matěje, mlčel.

Od té doby, co u Hamrů a Pocínovic vše tak smutně dopadlo, co jediný syn mu zahynul, všecken se změnil. Těch osmdesát let a více, co přečkal, počalo ho pojednou tížit.

Jak by teď o nic nedbal; nic ho netěšilo. Po celé hodiny sedal doma ve světnici u lipového špalku, nebo na posteli, nebo když sluníčko hodně hřálo, na sadě, vždycky sám a sám, s hlavou pochýlenou, zamyšlenou, se zrakem do země upřeným. Několikráte si už Manka myslela, že si zdříml, ale jak tiše k němu přistoupila, zaslechla, že dědeček polonahlas sám s sebou rozmlouvá a že má na mysli jejího nebožtíka otce. A jednou, zrovna když za ním stála, pozvedl očí svých, a jako by před se na někoho hleděl, promluvil: »Tuta chometa - jak jsem prál!« A zakroutiv hlavou, náhle ji sklonil a tišeji dodal: »Te spravedlnost? Ha je-li spravedlnost?«

Vnučka porozumněla, nač myslí. Z hlavy mu to nejde, o nic jiného nedbá. Kolikrát se ho již prala v něcčem o radu, on však sotva odpověděl, jako by neslyšel nebo nerozumněl. On, takový někdy hospodář! Teď ta mladá dívčí všecko musila obsatarat a ještě o něj jako o dětinu pečovat. A pečovala. Dobře jí utkvělo, co jí táta řekl, když ji před tou bitvou spánembohem dával. Dobře plnila jeho slova, takže líp o děda se starati nemohla. Jak otce pochovali, děda hned domů zavedla. Byl to tenkráte návrat, a jak všecko na statku shledala! Byloť u nich, jako všude v Oujezdě, vydrancováno.

Ale byla Matěje Přibka dcera. Jiná by sobě rady nevěděla. Manka však lopotila od úsvitu do šírání, kdežto čeládka většinou na panském robotila. Než což o tu těžkou práci, což o namáhání! Ale na tátu nemohla zapomenout, a pak té starosti! Starý Šerlovský se probil i se synem, ale pak se na podzim přece domů vrátil a chodil také v řetězích na panské. Syn však zůstal v Bavořích, poněvadž mu vzkázali, že vrchnost se po něm zvláště shání a jistě těžký trest mu chystá. Jak bude dále? Kdy se navrátí a bude-li možná, aby přišel?

To Přibkovu dívčí soužilo nejvíce.

Dudy Řehůřka Jiskry i housle slepého jeho otce visely na kolíku nehnutě a nikdy teď nezazvučely. Ani učedníci již nepřicházeli. Kdopak ten čas na hudbu vzpomněl! Dudáček teď dělal šafáře u Kozinů. Tam ho také bylo potřeba, a štěstí, že Jiskra na přítelovu a kmotříčkovu rodinu tak pamatoval. Stará Kozinová sic i Hančí pracovaly dost a dost, ale přece tu a tam síla jejich nestačila. Od té chvíle, jak jim Jiskra při útěku pomohl, už jich neopustil. Z lesa Zelenova uvedl je zpět na statek a pak většinu dne u nich prodlel. Jen několikráte byl vyrušen, a to zvláště, když musil na zámek, kdežho mušketýr zase lískovkou silně vyplatil, a pak, když musil také na robotu.

Kdykoliv přišel do statku, mladé hospodyni se uvolnilo. Mělať Jiskru dudáka ráda, že byl mužův nejlepší kamarád, že si s ním mohla o Janovi ze srdce pohovořit a sobě postesknout. S Janovou matkou mnoho neměla. Výměnice se jí skoro vyhýbala, dobře cítíc, že ji něvěsta v duchu obviňuje, že ona je všeho příčinou. Kdyby ona Jana nebyla popouzela, kdyby oněch nešťastných listin nebyla zachránila, Jan by se jistě nepustil do sporu s pány, aspoň tak ne.

Jiskrovi se někdy podařilo zkormoucenou Hančí potěšit, zasmušilé její líce vyjasnit; zanedlouho však zase upadala v těžkou svou zamyšlenost. Pracovala, starala se, všude byla nejpřednější, ale někdy se pojednou i z nejtužší práce ztratila a za dlouhou chvíli se neukázala. Čeládka pak už ji nesháněla; dobře věděla, že hospodyně nemohla se již přemoci a že si odběhla na komoru nebo na srub se vyplakat.

Již u soudu apelačního žádali na chodské deputaci, aby vyznala neplatnost starých svobod a slíbila panu Lammingerovi poddanost a člověčenství. Tenkráte všichni do jednoho odepřeli, mužně a svorně, a též i pak odpírali, když je odvedli do vězení v Novoměstské radnici. Tu však je dlouho pospolu nenechali. Starého Hrubého a Kozinu od nich odloučili, jelikož hlavy jejich a přední podněcovatele k odporu, jak se u soudu domnívali, a každého z nich zvláště uvěznili.

Pak se krajané ještě jednou uviděli, a to zase před soudem, kdež jim rozsudek prohlásili. Starý Hrubý a Kozina uznáni nejvíce vinnými a odsouzeni na rok do vězení. Ostatním oznámeno, že budou beze všeho na svobodu propuštěni, ač podepíší-li revers, že uznávají svou poddanost. A tu jeden z pánů radů zároveň jim připomenul nešťastný konec toho povstání tam v domově, jakož i to, že všechny vesnice se již poddaly a člověčenství své že všichni podpisem stvrdili.

To rozhodlo u kolísajících Chodů, jež vězení tížilo a touha po domovu a rodinách soužila. Nač již další odpor?

Němec mrákovský první podepsal, za ním Peč, pak jeden po druhém, až Ecl, Čtverák, jenž o voračkách měl tak pěknou řeč o mrtvém panském karabáči, poslední své jméno k ostatním připsal - A bylo po všem! Byli puštěni, byli jako pták volni, a přece nikdo z nich se nezaradoval. Volným krokem, jako od hrobu odstoupili od listiny na stole ležící.

Jeden z pánů apelačních radů pak Hrubého i Kozinu ještě jednou vyzval, aby také podepsali. Bělovlasý však rychtář draženovský zakroutil hlavou a synovec jeho vážně, pánům v líce hledě, odvětil:

»Lomikar nás může donutit, habysme robotovali; hale kerak mám řect, že náše práva neplatí? Proč sme tuto všecko huďáli, proč sme se súdili, do Vídně, haž ke dvoru chodili, proč tu v harestě sedíli, proč teky huž krev tekla? Ha níčko bych míl říct: Tuto všecko pro nic ha za nic, tuto bulo všecko bláznový? Šak jsem si všecko dobře rozmyslil ha huvážil, nežli jsem začel. Náše právo platí. Dáme to huž na boha -«

Krajané všichni, podepsavší, zrak za té řeči klopili, a když ven za úředním sluhou kolem Hrubého a Koziny šli, sotva pozvedli svých zraků. Odešli - draženovský pak rychtář a jeho synovec odvedeni zase do vězení, aby je pak opustili leda na tu dobu, když by je vedli v železech na káznickou práci.

Svět se za Kozinou zavřel. Byl opět sám se svou zmařenou nadějí, se svou starostí a bázní o milou rodinu. Také těžce nesl, že jej od starého strýce odloučili. Všichni byli tak slábi, jen on, ten vetchý, chorý kmet vydržel! Kdyby aspoň mohl být u něho, aby ho opatroval! Prosil za to, nadarmo však.

Tak míjel den za dnem, jeden delší druhého a každý trudný a smutný. Když krajané na svobodu puštění odcházeli, hnulo se cosi v prsou mladého sedláka. I teď častěji na ně vzpomněl, že jsou u svých, u žen, u dětí! U těch v duchu nejvíce prodléval. Vzpomněl na ženu a viděl ji, jak se souží a trápí, viděl i starou matku, jak ji znal, zasmušilou, nehořekující, ale se zármutkem dvojím. Hančí pro něj naříká, ale stará matka rmoutí se také pro ten nešťastný zápas, že naděje jejich jsou zmařeny. Ach, již se nedočká té zlaté svobody, pro kterou staré majestáty jako poklad ukrývala a pro kterou i dopustila, aby její syn byl trápen a trpěl. A Pavlík a Hanálka! Srdce se mu chvělo, i když pomyslil, jak jsou opuštěny a ubohé, i když si mámil ducha obrazy minulých časů, když se rozpomínal na veselí dětí svých, na jejich smích, přítulnost, když v duchu zase zaslechl jejich hlasy, jejich drobné krůčky, jak mu naproti běhávaly.

Vzpomněl na Hančí, jak teď asi do Klenče letěla, když uslyšela, že se Čtverák navrátil, jak se po něm, muži svém, vyptávala, jak se asi smutná domů vracela, když zaslechla, že tak hned ještě nepřijde! Co si doma bez něho počnou, jaké bude mít Hančí starosti a klopoty! A on! Nevidí nioho, jako z živa pochovaný. Kdyby aspoň zprávy se mu dostalo, jak doma, jak je na Chodsku.

Jak tam je! Kozina bezděky vraštil čelo a pěsti zatínal, když všecko to bezpráví na Chodech i na něm páchané si připomenul.

Do nebe volalo, ale nikde zastání, nikde spravedlnosti. A jak bude, až on se domů navrátí, až pak půjde na robotu a bude muset mlčet při panském tupení a výsměchu! Ó kdyby nebožtík táta a ti staří vstali, což by tu teprve bědovali!

V duchu se nadál, že někdo sem za ním do Prahy přijde, a nejspíše Hančí očekával. Den za dnem však míjel, týdny již uplynuly, zima byla přede dveřmi, a nikdo. Kozina byl zklamán a kormoutilo jej to. Či by snad nikoho k němu nepustili? Nemýlil se. Kdyby aspoň věděl, že Hančí, nemohouc pro práce a starosti sama přijíti, poslala sem věrného kamaráda, Jiskru Řehůřka, dudáka, a jak se ten vynasnažil, aby směl krajana navštívit, jak běhal od Pontia k Pilátu, jak prosil, žadonil, jak kolik dnů se kolem vězení potloukal a znovu a znovu prosil, až jej konečně odehnali mocí! Ale ani toho se Kozina nedověděl!

Plouživá zima nastala.

Mladý vězeň neustal se ptáti po starém strýcovi a prosit, aby k němu byl puštěn. Že starý rychtář stůně, že mu je spíše hůř nežli lépe, to Kozinovi řekli; jinak jeho žádost odmítli. Mladý sedlák dobře pozoroval, že s ním nakládají jako s nějakým zločincem zle a přísně, že jiní, skuteční zlosynové hůře se nemají. Roztrpčená mysl jeho hledala toho příčinu v původu všeho jeho a všech Chodů neštěstí - v Lammingerovi. I hořkla mu mysl tím více, a když pomyslil, že kdyby tak trhanovský pán znenadání sem k němu vstoupil a svobodu mu nabídl, kdyby odvolal a uznal, že bloudil, že stará jejich práva již neplatí, tu cítil, jak by se Lammingerovi do očí podíval a rozhodné »ne« tomu katanu do tváře řekl a vydržel i jeho bodavý, hrozebný pohled jako tenkráte, když si přišel na Houvězdo pro staré majestáty.