Psohlavci/Kapitola XX.
Psohlavci Alois Jirásek | ||
Kapitola XIX. | Kapitola XX. | Kapitola XXI. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola XX. |
Autor: | Alois Jirásek |
Zdroj: | JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros. |
Licence: | PD old 70 |
Týden asi předtím, nežli se zatčení advokáta Blažeje Tunkla událo, vyšla mladá Kozinová za jasného, pěkkného odpoledne za statek na sad, aby se tam ohlédla po kropenaté kvočně, jež ráda svá kuřata do blízkého hustého žita zaváděla. Malá Hanálka, cupajíc za matkou, hned se bavila květy v trávě. Jak se mladá hospodyně po slepici rozhlížela, utkvěl její zrak bezděky v tu stranu k městu a hned smekl se na cestu odtud do vsi vedoucí.
V tu chvíli mohla by již kropenatá kvočna zrovna kolem nohou selčiných mláďata do nejhustšího žita zavésti. Hančí na něco jinéhomyslila než na ni. I na Hanálku zapomněla.
Pohlédla na cestu vedoucí z města do tiché jejich dědiny, pohlédla a již zatoužila. Tudy Jan přijde! Kdyby tak zrovna nyníčko přišel, kdyby se tam najednou mezi obilím ukázal! A mohlo by být. Týden už pryč, již druhý skoro dochází, a sám povídal, že do čtrnácti dnů bude doma. Ó, kdyby přišel, kdyby již tu byl! Jak smutno tu a prázdno bez něho! Všude schází, jí, dětem, hospodářství. Přijde-li. Ale máma a všichni sousedé, zkušení, staří sedláci, všichni ji ujišťují, že ho nemohou tam zadržet.
Hančí stála, pořád před se v myšlenkách hledíc, a nevšimla si ani hlasů a hluku, jež někde před statkem se ozvaly, až děvečka k ní přiběhla všecka od sebe, bez dechu, volajíc, aby se šla podívat. Už jak do dvorce vstoupily, zahlédly otevřenými vraty jednotlivce do vsi se ženoucí. Jiní pak se kolem shlukovali a hlučně rokovali. Nežli se Hančí zeprala, co se stalo, vyšla také stará Kozinová ze svého výměnku, a vtom vrazil znenadání otevřenými vraty jakýsi výrostek, uhnaný, zpocený, usípaný. Poznali ho. Byl z Draženova, ze statku strýce Hrubého, pasák. Zahlédnuv hospodyní, jal se jí urvaně, pokud po divém běhu mohl, vypravovat, že dnes zrovna po poledni přijeli z Kouta páni.
Zatím sousedé vběhli do Kozinova dvorce, aby vyslechli, co se stalo.
Výrostek dále vypravoval, že to byl správce koutský a purkrabí, myslivci a hajní s puškami a jinak vyzbrojení, že u nich, u Hrubých, vypáčili dveře, protože bylo zavřeno, a všecko prohledali, rub na rub zpřevraceli.
»Ha co chtíli?« ptala se stará Kozinová.
»Ňáká lejstra zez Vídně, já nevím.«
»Ha našli něco?«
»Něco prej vzeli.«
»Ha kam šli?«
»Já nevím, hale selka mě poslaly, že snad přijdú k vám.«
»Huž jsú tu,« ozval se chlapec ze shromážděných u vrat.
»Vidíl jsem je - dva, buli na koni.«
»Ha hde že jsú?«
»Hu Syků.«
»Zloději!« vzkřikla stará selka.
»Mámo, to jistě přijdú teky k nám!« zvolala Hančí úzkostně.
»Hať přijdú! Lejstra! Hele jistě tuty psaní,« volala stará Chodka. »Kerak to humí! Když chlapi nejsú dyma, přijdú si. Ha tuten Koš, co Jana div nezamordoval. Lidičky boží, pomatujte se ha nebujte se! Toť by huž každú chvíli si na nás přišli, ha nihdyž bysme nemíli pokoje. Hať se teky doví. Chlapci, braňte se ha nedejte nás!«
Vtom jeden z mužských vzkřikl:
»Dražnovští! Sem! Sem!« a kýval prudce rukou na tlupu mužských, kteří kolem se brali chvatným krokem. Zastavili se; ti, kteří byli ve dvorci Kozinově, mužští i ženské šli jim vstříc, a tak se sešel venku značný houf.
»Hde jsú ti zloději?« volali Draženovští patrně pobouřeni. Začali vypravovat to, co Hrubých pasák v podstatě pověděl, jak správce Koš se svým průvodem vypáčil u Hrubých dveře a že tak dlouho hledali, až našli psaní, o něž jim běželo.
»Selky prály, že jich asi šest bulo vod prokurátora z Vídně, vod tutoho Justa i teky vod našich, hdyž buli ve Vídni.«
»Naši jsú v Praze před súdem,« volal jiný podrážděně, »ha Lomikar tutich lejster potřebuje, hale proti nim. Rozumíte! Proto si pro ně deme!«
»Hu Syků -« volal někdo, vtom však se strhl pokřik:
»Matěji! Matěji! Přibku!«
Dlouhý Chod skutečně objevil se mezi staveními a bral se velikým, vážným krokem k zástupu, shromážděnému na cestě u Kozinova statku, skoro na pokraji vesnice.
»Slyšíls?« volali na něj známí domácí i draženovští.
»Jau, vzeli vám psaní, ha teď jsú u Syků. Co chcete?«
»Tuty lejstra, my jim jich nenecháme!« křičeli na něj mužští.
»Jau, nu šak jsem si myslil. Tury pudů. Ženský ha děti pryč!« zvolal velitelsky. »Chlapci chutě pro čakany haa kyjany!«
Ti z domácích mužů a synků, kteří byli jen tak ze stavení vyběhli, poslechli hned a chvátali pro zbraň, s kterou se vrátili za okamžik. Draženovští všichni byli čekanami ozbrojeni.
Hančí s Hanálkou chvátala do dvora, shánějíc se po Pavlovi, aby ho měla při sobě. Stará Kozinová zůstala ve vratech.
Správce Koš, který u Syků také dopisy Štrausovy, Justovy a první deputace z Vídně hledal, s menším však zdarem nežli v Draženově, se divil, že hluk kolem stavení rychtářova se tak nápadně ztišil. Prve, když přijeli, sběhlo se kolemlidí jako much, a teď, když s jedním psaním, veškerou to kořistí, ven vyšel, aby se domů vrátil, nespatřil skoro nikoho kromě vyděšené selky a čeládky. Vsedl na koně, jakož i purkrabí koutský. Čtyři myslivci s puškami dlouhými šli vpřed, ostatní a hajní šli po boku a vzadu. Psaní z Draženova, a odtud, z Oujezda, dobře ukryl pod svým tmavomodrým kabátem.
Kolem ticho, ale níže, směrem k městu, ke kterému mířili, ozýval se temný hluk na konci vesnice.
»Snad by na nás nečekal?« pravil purkrabí ke Košovi. Ten se pohrdlivě usmál a pravil:
»Myslím, že nebudou takoví blázni. Vždyť vědí, co je puška.«
Ale vtom zalehl k nim strašlivý křik. Zarazili koně, myslivci se zastavili. Před nimi v cestě stál houf Chodů, oujezdských a draženovských, všichni čekanami a kyji ozbrojeni. V čele jejich Matěj Přibek s pádnou čekanou svou v ruce.
Vpravo vlevo mezi staveními míhalo se také dosti čekan; kování jejich se na slunci jen blýskalo.
Panská čeládka stanula proti přesile rozzuřených mužů. Divoký pokřik, kterým Koše a jeho družinu uvítali, starého vojáka nezarazil.
»Co chcete, sedláci,« křičel, »pusťte nás!«
»Lejstra! Psaní! Zloději!« vyznívalo z divokého hlaholu, který se strhl odpovědí na jeho velitelské zavolání. Správce viděl, že se po dobrém odtud nedostane. Propustí ho, vydá-li psaní. Toho však učinit nechtěl, nemohl. Mělť na mysli rychlý a důtklivý názor rozkaz pánův, aby za každou cenu a co nejrychleji opatřil ty listy z Vídně.
»Myslivci střelte!« poručil hlasem velikým a sám mžiknutím vytasil kord. Ale než družina pušky k líci dala, Matěj Přibek a za ním Chodové přiskočili a obořili se na myslivce. Rána jedna houkla, ale více dost. Koš viděl strašý ten roj, jenž přikvačil zevšed na jeho družinu. Chtěl se bránit a prosekat, ale Přibek a několik jiných vrhlo se vedle na purkrabího. Mžikem byl z koně a správce Koš, spásy nevida, obrátil koně a zuřivě ho bodaje a sehnut hnal jej cvalem zpět do vsi přes těla povalených svých myslivců i Chodů.
Slyšel divoký křik za sebou, slyšel, jak se za ním ženou; kamení mu kolem uší svištělo jako krupobití. On však nedbaje, hnal se vesnicí zpět, míře na cestu do nedalekého Trhanova.
Na bojišti bylo už klidněji. Přibek jako velitel zostra a úsečně rozkazoval. Pušky přemoženým myslivcům odňaté, kázal odnést; na purkrabí panském, stojícím v čele zajatých myslivsů, žádal odňatá psaní. Když se purkrabí zadušoval, on že žádných nemá, dal jej prohledat. Nenašli však ani papírku.
»Co níčko?« ptal se jeden z Draženovských polonahlas Matěje Přibka.
»Co níčko?« odvětil Matěj klidně. »Tuty,« a na myslivce ukázal, »tuty pustíme dym, hale flinty tu necháme, ha purkrabího si necháme, haž nám dají tuta lejstra.«
Zatím se chlapci, Koše stíhající, vrátili s nepořízenou a oznamovali, kam prchl.
»Teky dobře. Huděláme to, jak jsem prál.«
Myslivci a hajní puštěni, purkrabí pak jako rukojmí odveden do statku Přibkova.
Asi za hodinu poté vypravil tajně správce Koš z trhanovského zámku spolehlivého čeledína, jemuž svěřil uloupené dopisy a zprávu o tom, co se právě v Oujezdě stalo a jak on sám s nebezpečenstvím života z rukou rozzuřených Chodů sotva vyvázl. Posel chvátal polními stezkami do Kouta, kdež už čekal připravený posel jízdní, a ten hned unášel listy i přehnanou zprávu do Plzně a panu Lammingerovi do Prahy. Koš sám si toho dne do Kouta odjeti netroufal, poněvadž, jak právem se domníval, Chodové na něj číhali. -
Hančí Kozinova meškala po všecku tu dobu ve veliké světnici, tulíc k sobě své dítky. I když bouře venku minula a na návsi se utišilo, přece se neupokojila. Na muže vzpomínala, jak vždycky s nevolí a hněvem mluvíval o těch nepokojích a rvačkách, co se dříve na Chodsku udály. Co by nyní říkal, kdyby to viděl? Neublíží-li dnešní bitka také jim v Praze? Co z toho pojde?
Až do této události na Oujezdě i všude na Chodsku často a často vzpomínali na pražské posly, jak se jim asi daří. Zpráv od nich nečekali, poněvadž se všichni najisto nadáli, že do čtrnácti dnů bude po soudě a že poslové sami již co nevidět se navrátí. Nyní všude jen o tom rokovali, co se na Oujezdě s Košem a jeho družinou stalo. Ano na Oujezdě, ani v žádné jiné vsi chodské, nikdež neměli to za čin trestuhodný. Bránili se násilí a žádali právem listy jim uloupené. Ale všude očekávali, že Lamminger, až se o tom doví, bude se mstít. Než jeho samotného se tak na Oujezdě a v Draženově nelekali. Doufali ve vítězství své spravedlivé věci v Praze a pak -
Jistě panu Lomikarovi je tam zle. Nač by schánel tutěch listů? Však mu dojde brzo jeho vláda. Opatrnější však mínili, že ještě se přijde vymstít dříve, nežli bude v Praze rozhodnuto.
»Hať příde!« odpovídal na takovou řeč Přibek. »Budem se mu bránit. Níčko huž tuto nebude, haby nás mlátil ha my mlčíli. Já jsem sic rukú dáním slíbil Sykovi ha Kozinovi, že budu mlčít, hale hdo začel?«
A tak Matěj Přibek zkrátka odmítl, když třetího dne přišel z Koutů Košův posel žádat, aby purkrabí byl puštěn.
»Neseš tuto psaní, co nám hukrádli?« tázal se Přibe.
»Ta již pan správce do Prahy poslal,« odvětil posel.
»Ha tak co chceš?« utrhl se na něj veliký Chod.
Posel ve jménu panského správce pohrozil, že si tedy přijdou pro purkrabího - s vojáky.
Přibek se pohrdlivě usmál.
»Jen chutě!« pravil, a to byla všecka jeho řeč.
Odpoveď, již dal správcovu poslu u přítomnosti starších Oujezdských, líbila se všude, neboť nejenom v Oujezdě a Draženově, ale všude po Chodsku byli rozjitřeni novým násilím nenáviděného Lammingera.
Přibek se hrozby nijak nelekal, nicméně byl opatrný. Návodem jeho rozesláni poslové do všech chodských vesnic se zprávou o hrozbě Košově a s napomenutím zároveň, aby se měli na pozoru a byli připraveni, kdyby se něco strhlo, aby si mohli vespolek pomoci. V Oujezdě samém a v Draženově ponůcky rozhojněny; i za dne několik »chlapců« bylo na stráži na výšinách i v polích, hlavně v tu stranu k městu, odkudž se přepadnutí bylo nejspíše nadíti.
Byly jasné, tvrdé časy, slunce zářilo a v žárujeho zrálo očividně obilí krásně stojící. Než v Oujezdě nepanoval ruch v tu dobu obyčejný. Co ještě tam veselí zbylo, uprchlo nyní nadobro. Každý zvážněl, mnozí se v mysli zachmuřovali, všichni jakoby cítili, že je před bouří.
I sám Řehůřek Jiskra, veselý dudák, zapomněl na všechny šprými. Jeho starost vzrostla pro malého Jiříka. Měl o něj strach, o ženu. Často také na Kozinu vzpomněl a na jeho Hančí. Což kdyby tak něco trhlo? Ženské samy doma, a hospodář - bůhví co se s nimi tam v Praze děje! Už se teď Hančí nediví, že má o muže takový strach. Čtrnácte dnů již minulo, už i třetí týden, již již čtvrtý nastává a o poslech ani slechu! Což by ten proces trval tak dlouho? A teď to s tím Košem! Přešlo pět dnů od té potyčky a pořád ani hnutí. Snad ani nic nebude, snad jen naplano hrozil. Tak také těšil Jiskra ženu i slepého otce svého, s nimiž seděl venku před chalupou. Byl teplý večer červencový. Měsíc pěkně svítil na všechen horský kraj. Dorla houpala zvolna na svém klíně Jiříčka uspávajíc jej a ráda poslouchala těšivé řeči svého muže. Slepý staroch však mlčel a několikráte zakroutil hlavou, jako by nevěřil.
Kolem všude ticho, od lesa vanul temný šumot. Pojednou se na hoře Hrádku nade vsí cosi zabělalo.
»Vidíš-li, Dorla, hin na Hrádku?«
»Hdo je to?«
»Danielovo Bolf. Hlídá.«
»Haby radši tutoho nebylo potřeba,« povzdechla Dorla, a spatřivše, že Jiříček usnul, vstala, aby ho uložila.
»Pote huš dym,« zvala mužské. Pak ulehli a záhy usnuli. Červencová noc klenula se velebně nad šumavským krajem. Měsíc, bledým svitem oblévaje lesnaté stráně hor, putoval tiše, zvolna k západu. Všude ticho, jen štěkot psů se někdy ozval ve vsi a chvílemi táhlé volání na výšinách kolem, kde bělaly se šerky chodských stráží.
Jižní vítr se budil, na východě nad černým lesem zbledl pruh nebes. V tu dobu vyskočil Jiskra Řehůřek z postele a skokem byl u okna, kde někdo bušil na okenici a volal:
»Vstávejte!«
»Hdo je to? Co chceš?« táza se Jiskra prudko nešetrného buřiče.
»Jen vstávej ha pospiš. Vojsko na nás de!«
Hlas náhle umlkl a bylo slyšet vzdalující se rychlé kroky.
»Ježíš Marja!« vykřikla Dorla na loži a chopila se dítěte.