Psohlavci/Kapitola XIX.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola XVIII.	Kapitola XIX.	Kapitola XX.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XIX.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Pan Lamminger z Albenreuthu přijal ve svém bytu v paláci Lobkovickém ihned a velmi ochotně svého advokáta, když se mu po obědě dal ohlásit. Svobodný pán velmi dychtivě naslouchal zprávě o dnešním přelíčení a sotva že slovem vyrušil řeč právníkovu. Když advokát dokončil, vstal Lamminger, a rychle se rozhodnuv, pravil:

»Pošlu ihned posla na pnaství, ať tam ta Štrausova psaní najdou a vymohou. Skrze krajské hejtmanství trvalo by to dlouho a ti chámové by je jistě ošidili. Takto je překvapíme a soud bude mít brzo podrobné zprávy o těch bouřích.«

Zástupce Lammingerův souhlasil úplně.

Za chvíli vyjížděl z paláce Lobkovického rychlý posel koňmo, nesa koutského správci náhlý rozkaz páně.

Příštího dne, v sobotu, nebyli Chodové u výslechu, poněvadž soud apelační v ten den nikdy nezasedal, jakož i v neděli a ve středu. V pondělí znovu je jednotlivě vyslíchali; všechno jednání neslo se jen k výtržnostem, které se na Chodsku udály. V úterý, kromě nadání, byli všichni najednou před soud povoláni, a tu jim president vážně a důtklivě domlouval, že jak se ukázalo, všichni se hrubě provinili proti svým povinnostem poddanským, že se však zdá, že byli k tomu svedeni a klamáni, jak se snad dokáže, a to jedině že by trest jejich zmírnilo.

»Hale naše práva, hurozený pane!« zvolal Kozina.

Starý Hrubý vjel rukou pod lajb.

»I v tom se všichni klamete,« president přísně odvětil. »Vaše práva někdy platila, ale sami víte, že před lety byla zrušena a za neplatná prohlášena.«

»Hale nač bula ta komise ve Vídni,« bránil se Kozina, »hdyž huž neplatila?«

»Ha my je ešče máme! Zrovna ty nejlepší!« zvolal Hrubý, a vyňav ruku z pod lajbu, vytasil se s pergameny, jež sestra jeho, matka Kozinova, zachránila.

»Ukaž!« zvolal jeden z přísedících. Listiny šly z rukou do rukou.

»Pravé jsou, ale platnost jejich je zrušena!« pravil president. »Abyste se déle neklamali -«

Výkřik se ozval mezi Chody a starý Kryštof Hrubý jako mladík hbitým krokem byl u soudního stolu, kde doktor Paroubek na pokyn presidentův dlouhými nůžkami rázem přestřihl červenobílé šňůry pečetní obou listin, a již - ryc - vjely nůžky také do pergamenu.

Chodové byli ohromeni. Zmlkli, jako němí stáli, ani slova nemohli vyrazit. Starý Hrubý se třásl.

Po soudní světnici hluboké, dusné ticho.

Členové soudu apelačního hleděli ne bez účastenství na sedláky chodské, zničením posledních privilegií ohromené a dojatě, zvláště na bělovlasého kmeta vážné postavy, na Kryštofa Hrubého, jemuž se slzy řinuly přes vráskovité líce. První, jenž se vzpamatoval, byl Syka.

»Slavný súde hapelační!« promluvil: »My jsme nevinni, my jsme panu Lomikaru nic nehuďáli. Za to, proč na nás žaloval, zrušit tuto stará, královská práva -«

»Mlč!« zvolal president. »A rozumnějte již, že to není proto. Pro to budete jinak souzeni a trestáni. Ty pergameny pozbyly již tenkráte platnosti, když vám bylo vydáno to perpetuum silentium, o němž dobře víte. Na to, co bývalo, nemyslete. Za to my nemůžeme. Tam u vás však pořád lid nekoná svých povinností a robot. Raději pošlete domů některé z vás, my vám k tomu dáme svolení, aby řekli, jak se tu věci mají, aby vaši krajané nečekali svobodu a nedopouštěli se horších ještě věcí. Pošlete tam, ať se na nic už nespoléhají, ať nic nečekají, ať pořádně vrchnost poslouchají, sice budou za rebely pokládáni, a co to je, to snad sami víte!« -

Smutni, slova nepromluvivše, vrátili se Chodové do své hospody. Starého Hrubého musil Syka cestou podporovat, jak byl stařec událostí dnešní sklíčen. Když byli sami, rokovali, co činiti. Všichni se v tom snášeli, jaká to chyba, že ten jejich prokurátor za nimi z Vídně ještě nepřijel. Teď by rady jeho bylo nejvíce potřeba. Tři měli jít domů, na Chodsko, aby pověděli, co se stalo. Syka to vzal na sebe, Pajdar pocínovský a také Brychta postřekovský se přihlásil. Teď to vysvětloval, proč tak učinil.

»V Praze nevostanu. Haby se čouk jen žlučil, všudy samý šibalství, hale dym teky nepudu. Dym řect: Sedláci, panskej karabáč nehumříl, dite ho hin na zámek políbit, níčko bude zasekc živ, ha kerak! Nepudu, ha víte co, pudu naproti tutomu prokurátorovi.«

»Ha my s tebú!« zvolal Pajdar, jemuž se ten nápad zalíbil. Také Syka souhlasil. Ihned všichni tři vydali se na cestu.

Ten a příští den, středa, kterého zasedání nebylo, minul Chodům v neklidu, napětí a očekávání. Kozina neměl stání. Světnicí přecházel, s okna vyhlížel, na ulici vycházel, ale pokaždé neuspokojen vracel se do kouta, kde na loži starý strýc Hrubý nějak »chorlavý«, však oblečen, odpočíval.Prokurátor Tunkl nepřišel. Těšili se, že do zejtřejšího dne přece se dostaví, že se s ním poradí, ale nastal čtvrtek, přišla hodina soudu, a Chodové brali se sami zase na Hradčany do soudní světnice.

Kozina hned postřehl, že všichni nějak přísněji a zamračeněji na ně hledí. Chtěl, prve si tak umínil, poprosit, aby si směl starý strýc sednout, že dlouhé stání ho zmáhá, že sem dnes sotva došel, ale nemohl prosbu svou přednést. Začaloť jednání bez průtahu.

President se nejprve otázal, jestliže poslali domů posly. Přisvědčili, ačkoliv lhali.

»Dobře, tak ačkoliv asi pozdě. Vaši krajané nemají rozumu. Mějte ho vy. Stran těch starých práv víte, jak to je. Proto buďte zase poslušni a na znamení toho vykonejte urozenému panu Lammingerovi, své zákonité vrchnosti, přísahu poslušenství a poddanství.«

»Slavný súde! To my nemůžeme!« zvolal Kozina.

»Nemáme plnú moc!« dodal Ecl, Čtverák. »Sami nemůžeme, nesmíme!«

»Račte, hurození pánové, posečkat!« ozval se starý Hrubý hlasem mdlým.

»Až se doma poradíte, není-li pravda?« ironicky se president otázal. »To by tak bylo. Právě donesl rychlý posel zprávu, že Chodové jsou vzhůru, ve zbrani, že purkrabího pana z Albenreuthu zajali a že bezpochyby již ho zamordovali. A tak vás pustím domů! Chcete-li, přísahejte, dáte krajanům dobrý příklad a pomůžete tu bouřku zažehnat. Ne-li, budete sami rebelové. Odpřisáhnete-li?«

»Milostivý pane!« zvolal starý Hrubý. »Jsem nad hrobem, dejte nám aspoň času na rozmyšlenou.«

»Není možná. Budete přísahati?«

»Nemůžeme!« Kozina pevně odvětil. »My nic nehuďáli, náše práva platí.«

Zase ticho. Soudcové překvapeni hleděli na mladého muže.

»A vy ostatní, souhlasíte-li s ním? Budete přísahati?«

»Nemůžeme!« ozvalo se temně, ale vážně sedm hlasů chodských.

President kynul rukou. Muž v červeném kabátě dal Chodům znamení, aby odešli. Jakmile vystoupili ven na chodbu, spatřili deset mušketýrů císařských a důstojníka, jenž na Chody zvolal:

»Půjdete s námi!«

V ulicích vedoucích z Hradčan k Novoměstské radnici zastavovali se a sbíhali lidé, aby pohlédli na neobyčejný průvod. Sedm sedláků, namnoze postav vysokých a statných, v bílých šerkových županech, v těžkých širácích, kráčelo uprostřed čety mušketýrské. Vzadu nesl jeden z vojáků sedm těžkých, dubových čakan, Chodům odňatých na jejich hospodě, kdež se průvod na okamžik byl zastavil, aby zajatcům byly vydány jejich uzlíky. Pražané zvědavě si prohlíželi zvláštní »zločince«, především pak bělovlasého kmeta, jejž vedl pod paždí mladý Chod. Lidé si na ně ukazovali, na jejich čakany, šerky i na červené pentle, jež na bílém županu toho mladého povívaly.

Chodové nemluvili. Jen prve, když z Hradčan sestupovali, ptali se rozčileně jeden druhého, dobře-li slyšet, že Chodováci jsou vzhůru. A žádný se nepřeslechl, nebož každý mohl tak říci jako rychtář z Chodova.

»Jau, dobře jsem to slyšíl, kerak to ten pán vod súdu práli.«

»Uj, uj! Co to bude!« zabědoval Hrubý.

»To jistě Přibek!« pravil zachmuřený Kozina, a žena a děti připadly mu na mysl. Pak opět a živěji, když je zavedli do průchodu Novoměstské radnice a odtud za chvilku do tmavého vězení.

»Nu tak spánembohem!« povzdechl si starý Hrubý, když práh neblahého toho místa překračoval. To se loučil se světlem a světem, jako by nedoufal, že jej opět uvidí. Sláb a malátný klesl na prkenné, tvrdé lože, jež bylo sedadlem i stolem, a povzdechl:

»Tuto nám za všecko súzeno! Hale co doma, co doma je!«

A to bylo všech nejsmutnější pomyšlení, zvláště Kozinovo.

Druhého dne odpoledne blížil se ku Praze kočár tažený spřežením statných hnědáků. Nápadný byl tím, že na kozlíku seděl kočí v kroji Chodů domažlických. Když dojížděli k Poříčské bráně, pojednou se zastavil a z něho vystoupil pocínovský Pajdar, Brychta z Postřekova a Syka »prokurátor«. K nim, jak u vozu stanuli, vychyloval se z kočáru ven nějaký pán v černém obleku, zarudlých, plných lící, jež vroubila veliká vlásenka hustých kadeří až na ramena splývajících. Jak se o dvířka opíral, bylo viděti jeho bílou, masitou ruku, na jejímž prstu prostředním leskl se kámen drahého prstenu. Urozený pan Blažej Tunkl z Brníčka, jejž jmenovaní tři Chodové cestou potkali, mrkal masitými víčky, pod nimiž blyštěla zchytrale malá, černá očka, a hbitou rychlou řečí vykládal Chodům, proč že je požádal, aby tu vystoupili, a proč že chce sám a sám vjeti do města. Mluvil tak rychle, že mu sotva stačili poslouchat, a zároveň již sladce a přátelsky se usmívaje, ruku jim podával, určuje, kde by ho zítra našli.

»Sbohem, lidičky, sbohem, dobře se vyspěte, s chutí povečeřte a bez starostí spěte, všecko bude dobře, bude, bude, znamenitě jsem se na ně připravil! Znám to, znám. Tak už sbohem, sbohem!«

Ještě z vozu jim pokynul pan Blažej Tunkl svou bílou, boubelatou rukou, z jejíhož prstenu šlehaly v záři slunečné jasné paprsky. -

»Jak jsem huž prál, tuten se mi nelíbí« pravil Syka hledě za kočárem, volně ku bráně se blížícím.

»Ha pořád by teky peníze chtíl,« mínil Pajdar. »Na cestu, na kočár.«

Zatím přišli k Poříčské bráně. Hluk veliký a lidu shon je tu zastavil. Vprostřed toho zástupu spatřili Tunklův kočár. Vojáci ve bráně jej zastavili a žádali pána jeho, aby vystoupil. Nechtěl a z vozu spustil prudkou řeč, již zakončil:

»Nač mne zastavujete? Víte, kdo jsem? Urozený člověk a prokurátor Blažej Tunkl z Brníčka.«

»Právě proto. Vás máme zatknout,« odpověděl zkrátka důstojník.

»Budete toho, pane, litovat,« zvolal Tunkl všecek zardělý a chtěl se bránit, ale dva vojáci nahnuli se do vozu a vytáhli z něho váženou postavu advokátovu, jejž odvedli přímo na strážnici. Lidé se smáli, hlučeli, dotazovali se, odpovídali si a vysvětlovali ten neobyčejný jev. Syka a jeho druhové v zástupu zaslechli, jak si kolem povídali:

»To je prokurátor těch domažlických sedláků, těch Chodů, co je včera zavřeli na Novoměstské radnici.«

»Já je viděl, jak je vedli.«

»Viděls ty jejich hole? A toho starého, co sotva nohama pletl?«

»Slyšíli jste? Naši jsú zavříni! Do města nemůžeme.«

»Pudeme zrovna pryč.« Pajdar se již obracel.

»Počkej!« zvolal Brychta krk natahuje. Vedle bylo slyšeti:

»Nu, což nevíte? Zavřeli je proto, že se tam na Domažlicku vzbouřili. Správce a několik úředníků vrchnostenských už zamordovali.«

Do Syky jako by udeřilo.

»To Matěj Přibek!«

»Dobře má! Ha ničko dym!« pravil prudce Brychta. »Matěj má pravdu. Pote, já du, ha pudu k Přibkovi.«

Syka, všecek zaražen, nic na to neřekl a jen vážně zakroutil svou vlasatou hlavou.

Nežli se lid u Poříčské brány rozešel, zmizeli odtud tři Chodové, kteří viděli, jakjejich prokurátora zatkli, a slyšeli, že druhové jejich uvrženi jsou do vězení a že všecko Chodsko se vzbouřilo.