První láska/VI.

První láska Vítězslav Hálek
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 275–287. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Nebohý Jaroslav! Neštěstí pro něho bylo, že posud neznal Emilii. Kdyby jí byl jen spatřil, byl by si sotva víc zpomněl na Rosu. Ale tak to bývá! Po ideálech se snažíme, mezi tím co se otíráme o holou skutečnost. Leckdys jsme ani snad neprobděli k poznání svého ideálu, a klamajíce sami sebe, myslíme, že skutečný ideál není ničím jiným, leč čím ta omrzelá skutečnost, o niž jsme svoje lepší stránky, svoje šlechetnější snahy rozbili. A Jaroslav vskutku chvílemi věřil, že Rosu miluje. Chvílemi zase Emilie nadvládala v jeho lásce. Ale jak mohu Emilii milovat? Vždyť by to bylo, jakoby se chlapec honil za stínem, jenž nemá nic podstatného, často ani nevěděl, na čem jest, a dnes teprv si vynadal bláznů.

Když přišel Jaroslav domů od Rosy, hodil listem na stůl, zamyslil se na chvíli, pak si sedl ke stolu, založil ruce na stůl a položil na ně hlavu. Však ani nevěděl, je-li střízlivý anebo opilý. Zda-liž mne předce Rosa miluje? A je-li pak i mé lásky hodna? přemítal sám u sebe. A přemítal tak dlouho, a jeho logika ho vedla tak klikatě k úsudkům, že by byl rád býval, kdyby byl mohl usnout. V rozmrzelosti si zase zpomněl na list, jejž má odevzdat doktoru Ráskovi. Vzpřímil hlavu, vzal list do ruky, jak byl zapečetěný, a díval se naň. Zoubkované kraje — ty mu nechtěly z hlavy. Díval se blíže na list — obálka nebyla příliš silná; přitiskl ji k listu, a mohl jednotlivá slova čísti. Tiskl obálku, jak jen mohl, slova byla značnější, a on četl z jednotlivých řádků následující urvaná ze smyslu slova: „Nemohu odolat touze — budem spojeni — v obejmutí lásky — naše láska věčná — tento mladý člověk —“

Dále nemohl Jaroslav číst; dílem tomu velikost papíru nedovolovala, dílem ani nechtěl. Hodil listem zase na stůl, a nedůvěra v něm rostla, až se toho sám zhrozil.

„Jak? ty bys chtěl otevřít list, jenž nesvědčí tobě? To by byl klukovský kousek, jakého neznám. Ale což? Neujišťovala tě Rosa svou láskou? A co zde píše Ráskovi? budem spojeni — A to platí jemu? A mně také platí její láska? Ale odstup, satanáši!“

A vzal list, a zamkl ho do stolku, a pevně si umínil, že dříve stolek neotevře, až bude mít list odnésti k Ráskovi.

Zase si sedl, ale zas mu nedůvěra a žárlivost vrtaly mozkem, jako dříve.

V tom vešla paní Naninka do jeho pokoje. Jaroslav se ohlídl, a spatřil na jejích ústech onen úsměv, s jakým přicházela, když měla něco za lubem.

„Pane Jaroslave, co mi dáte, když vám něco povím?“ ptala se paní Naninka.

„Stojí to za to?“

„I to víte, že já nikdy nic nepovídám, co za to nestojí,“ chválila se paní Naninka.

„Nuže? Jak jste pořídila na Malé Straně?“

„I to víte, že lépe, než vy. Slečinka se vám poroučí, a pozdravuje všecky svaté černooké; jste-li také mezi nimi, patří pozdravení i vám.“

„Nesete od ní list?“

„Nesu.“

Pan Jaroslav nastrkoval ruku, aby mu jej paní Naninka dala.

„Budete poslouchat?“ tázala se žertem.

„Budu,“ odpověděl jí taktéž Jaroslav.

„Nuže, zde jest.“

Jaroslav po něm sáhl, jako lačný po pokrmu. Podíval se na přípis, a stálo tam: Jaroslavu Čermákovi. Ženská ruka se nedala z přípisu upřít.

Jaroslav s jakýmsi zalíbením se díval na ta slova; rozlomil pečeť, vyndal z něho růžový lístek a na něm stálo: „Já Vás miluji. Emilie.“ Jaroslavu počalo srdce silněji tlouci, nežli dříve. Avšak oučinek slov těchto nebyl takový, jakýby slušelo očekávat. „Že mne miluje?“ počal přemítat. „Ovšem, v těch slovech se zahrnuje všecko, co mi mohla psát. Ale totéž mi psala dnes Rosa. Tedy dvě? A kterou miluji já? Emilii? Neznám ji. Snad Rosu? Tu znám až příliš.“

Pak se obrátil k paní Nanince, a pravil nahlas:

„Zatím vám děkuji.“

„Vyřídila jsem dobře?“

„Velmi dobře. Ale odpusťte, jsem dnes roztržit a mrzut, a nemohu vás dokonale pochválit.“

„I to věřím, že jste roztržit,“ pravila paní Naninka, a sobě šeptala: „Vždyť jsme také byli mladí.“

Paní Naninka opustila pokoj.

Jaroslav si vjel rukou do vlasů a loktem se podepřel o stůl.

„Které mám věřit?“ mluvil zase sám k sobě.

„Rosa mne ujišťovala, že mne miluje, Emilie také. Rosa mi to psala —“

V tom mu zase přišla na mysl slova, jež mu dovolila čísti tenkost obálky z listu Rosina.

„Jak? Nemohu odolat touze — budem spojeni — tím se vypovídá láska? Ne — Rosa klame — buďto mne, anebo doktora Ráska; jeden z nás je blázen, a já snad hraju jeho roli. Myslím, že jsem milován — avšak — ne! Za nos se dát vodit? Já se jmenuji Jaroslav Čermák!“

Nedalo mu to. Jaroslav vytáhl klíček od stolku, odemkl jej a vyndal z něho list Rosin. Zase přitiskl obálku k listu — ale slova byla tatáž: nemohu odolat touze — budem spojeni atd.

„Nemůžeš odolat touze? Haha! Já také nemohu odolat touze!“ a již chtěl list rozpečetit. Náhle se pak v práci zastavil.

„Rozpečetit — o to je hej! Ale jak zase zapečetit?“

Tu se zarazil a pln mrzutosti hodil list zase do stolku. Ale z hlavy mu to nechtělo ven. Myslil a myslil zas — ale což platno zde myslit? Sám sobě se zdál jako hoch, jenž se rozběhl, aby přeskočil širokou strouhu; již jen skočit — ale vtom se mu zdá být strouha široká a on se hezky tiše vrací. Při takových myšlénkách mu vjely ruce do kapsy. Něco nahmatal, o čem nevěděl, že to má u sebe. Vytáhl to, a bylo to pečetidlo mladého Jiskry.

„Hrome!“ mluvil skoro nahlas, „to jsem zase dnes vyvedl nevědomky krádež; musím to zase Jiskrovi dodat.“

Podíval se na pečetidlo, a na něm byly „R. J.“ Vzal do ruky list Rosin, a ten byl zapečetěn písmeny: „R. J.“ Porovnával pečetidlo s pečetí — jedno druhému bylo podobno, jako oko oku.

„Robert Jiskra, a Rosa Jiskrova — nu ovšem; začáteční písmena jsou tatáž. Výborně! Roso, tebe prohlednu, jako sklo.“

A již se déle nerozmýšlel a rozlomil pečeť v půli — ovšem velmi pozorně. Rozevřel obálku, a vyndal z ní list. Slova byla na krásném, po krajích vykrojeném papíře. Rozbalil i ten, a ruce se mu třásly, a krev se mu valila k srdci, až se zachvěl. Na listě nebylo nápisu. Jaroslav četl následující slova:

„Již třetí noc, a já jsem nezamhouřila oka. Myšlénky tak těžké bouří v mysli mé — staví se mi před oči budoucnost — Jene, jaká to budoucnost bez Tebe! Nemohu déle — právě odbila třetí hodina s půlnoci, hlava mne horečně pálí, musím vstát, musím psát, musím! Celý svět leží přede mnou pustý — Jene, myslím jen na Tebe, a nyní musím psát, abych si odlehčila. Mluvit bych tak k Tobě nemohla; když jsem Tě posledně potkala, ó, co jsem Ti chtěla pověděti! Srdce toho bylo plno, ale jazyk se mi stavěl v cestu, ve mně to jen bouřilo — a já jsem nemohla pronést ani slova. A předc jsem toho tolik chtěla povědět. Teprv když jsem přišla domu a se zpamatovala, našla jsem nitku ku svým myšlénkám. Jene! jsi muž neodvislý, svobodný; rozhodni se mužně, a dokaž světu, že jsi mužné myšlénky schopen. Pravíš, že bychom nebyli spolu šťastni? Kdo to říká? či snad mne neznáš? Jene! víš, že mne z lidí žádný nezná tak, jako Ty, že k vůli Tobě nosím před světem jinou tvář — a my že bychom nebyli šťastni? či myslíš, že bych se nesnesla s Tvou matkou? Jak? Já miluji Tebe, a matku Tvou pro Tebe — nuže, dokážeme světu, co je blažená rodina. Matku Tvou chci na rukou nosit, jen se rozhodni. Nemohu dále. Celá se zimničně chvěji — Jene, Tys mou jedinou myšlénkou. Ale staň se; chci Ti ještě povědět oustně, co mi leží na srdci. V sobotu o šesté s večera jdu do kostela na požehnání. Dostav se v tu hodinu do Bartolomějské ulice — znáš onen dům dobře, vždyťs mi tak rád a tak mnoho o něm vypravoval! Já tam přinesu celou sílu ducha, jaké jen žena jest schopna. Tam Ti povím ostatní. Jene! nemohu odolati touze po oné chvíli, v nížto věčně budem spojeni. Jene, která láska se pak naší vyrovná? V obejmutí lásky — avšak Tě nemusím napřed ubezpečovat. Vždyť bude naše láska věčná. Nemohu dále; jsem již tak slabá, že mi péro z ruky klesá. Ulehčila jsem si, doufám, že si nyní trochu pospím.

P. S. Tento mladý člověk, jenž Ti donesl list, mne trýzní svou láskou. Jene! ze zoufalosti jsem mnohého činu schopna! Tvoje

Rosa.“

Jaroslavu vypadlo psaní z ruky, a on zbledl jako stěna. Že by jej Rosa tak dovedla klamat, na to pomyslit, sotva byl schopen. Ponejprv ve svém živobytí nelitoval, že vyvedl klukovský kousek. Rty se mu chvěly, hlava ho pálila — i myslil, že se zblázní. Nyní teprv viděl past, do které se samovolně vloudil. Chtěl si nadat, chtěl nadat Rose, chtěl splísnit celý svět, ale slova mu nestačila. Chtěl se pomstit, chtěl Rosu snížit — ale tu se vzňala v něm stará jeho hrdost, a on soudil, že by Rosa nebyla jeho pomsty hodna. Ale nechat věci tak — Rosa se mu předc jen vysměje — ne, to mu nedalo! Podíval se do otevřeného stolku, spatřil tam list, jejž mu Rosa dopoledne psala — výborně! Roso, já tě snížím, jako tys mne snížila. Mně vyznat lásku, a mít mne za posla své lásky — Roso, to ti splatím! Vzal list ze stolku, zdvihl onen ze země, zastrčil oba podle sebe do obálky, jež svědčila doktoru Ráskovi, a pozorně je pečetidlem mladého Jiskry zapečetil.

Druhého dne před osmou šel s listem k doktoru Ráskovi. Skoro mu svědomí vytýkalo, že nese v jedné obálce dva odporné si listy; a však myslil si, ať vypadne to jakkoli.

Vešel do domu, šel do druhého poschodí, a zaklepal na dvéře, na nichž stálo jméno „doktor Rásek“.

„Dále!“ znělo uvnitř.

Jaroslav vešel a uklonil se.

„Má úcta.“

„Co račte, pane?“

„Tento list svědčí vám, pane doktore.“

„Ah, prosím, račte se posadit, pane.“

Jaroslav jakoby pobídnutí neslyšel, ihned se poroučel. „Má úcta!“ pravil.

„Služebník, pane.“

Jaroslav pozoroval, že chtěl pan doktor ještě něco mluvit; ale on byl již ze dveří ven.

Když se vrátil Jaroslav domů, neuplynulo ani čtvrt hodiny, a přišel k němu posel od slečny Rosy s listem v ruce, a pravil, že čeká na odpověď.

Jaroslav rozpečetil list, a četl:

„Dnes jsem opět probděla noc; myslila jsem na Vás, odevzdal-li jste list, jsem šťastná. Očekávám Vás dnes odpoledne.

Rosa.“

Jaroslav vzal péro, a napsal ihned na druhou stránku Rosina listu:

{{Citace v próze|„Já jsem spal velmi dobře. Vy jste šťastná. Já s Vámi nemám více co mluvit.|Čermák.“

Pak vzal i obálku, v nižto byl Rosin list, obrátil ji, dal do ní svou odpověď, zapečetil, a nenapsav ani adresu, podal poslovi list.

Nyní si Jaroslav z plných plic oddechl. Zase mu šla na mysl celá řada výstupů s Rosou — ale Čermák zalousknul prstem, a umínil si, že více na Rosu ani nebude myslit. Ale kdož může vždycky poroučet svým myšlénkám? Právě mu napadlo, že teď asi doktor Rásek přečetl Rosin list. Snad teď právě čte i druhý, přiložený k tomuto. V tom si zase zpomněl na šestou hodinu, o které vyzývala Rosa doktora Ráska, aby se v Bartolomějské ulici dostavil. „V Bartolomějské ulici? Vyhráno! Tam bydlí Ryzák — možná, že budu nepozorovaným svědkem ještě jednoho výstupu. Ryzák má okna na ulici, dobrá! o šesté ho navštívím.“

A o šesté s večera šel k Ryzákovi. Tento drnkal na piano, a Jaroslav když vešel, tázal se ho žertem, skládá-li polku?

„Apropos!“ začal Ryzák, „slyšel jsem, Čermáku, že jsi se dostal Rose do pasti? Je to pravda?“

„Ha, ha! do pasti? Já? Ovšem je to pravda: Kdo pak tě o tom zpravil?“

„Povídal mi to Jiskra sám.“

„Těší mě velice. Do pasti a jak! Dnes s ní zde v ulici mám o šesté rendez-vous.“

„Jak? Zde v ulici o šesté? Jest již brzy šest.“

„Však ji zde také brzy uvidíš.“

„Jsem žádostiv.“

„Ale buď tak laskav, dodej Jiskroví toto pečetidlo; vzal jsem mu je v zapomenutí se stolku. Já s Jiskrou více nemluvím.“

„Jak? Ty s Jiskrou více nemluvíš? Aj, to si musíš lépe předcházet svého budoucího švakra.“

„Bratříčku, z toho švakrovství nebude nic. Později někdy povím ti všecko. Rosa je to, cos mi o ní povídal, v nejširším slova smyslu.“

„Aha! poznal panáček!“

Jaroslav se postavil k otevřenému oknu, nahlídl z něho, rychle ale zase ustoupil zpět.

„Rosa již jde!“ pravil.

„V skutku,“ divil se Ryzák, a sám pozorně vykoukl z okna. „A máš sní skutečně rendez-vous?“

„Obeslala si sem doktora Ráska; rád bych viděl, jak to oběma bude slušet.“

Obadva ucouvli za otevřenou do pokoje okenici, aby nepozorováni mohli uvidět Rosu, až půjde okolo. Rosa šla po protější straně ulice. Šla krokem rychlým, jakoby někam spěchala; naši dva číhači ale uhodli, že proto jde rychlým krokem, aby na ní nikdo nepoznal, že vlastně někoho čeká. Rosa šla právě okolo; měla tvář zastřenou závojem, ale Jaroslav velmi dobře uhodl z jejího kroku duševní nepokoj. Když Rosa přešla, vystrčili obadva hlavy z okna, a dívali se za ní. Rosa se blížila již ke konci ulice, a krok její patrné ochaboval. Na rohu se Rosa zastavila, a jako by něco byla zapomněla, obrátila se, a šla zase rychlým krokem zpět.

Naši dva číhači opět se ukryli.

Za malou chvíli šla opět naproti jejich oknu, a když přešla, vykoukli opět obadva.

„Odbyla již šestá?“ tázal se Jaroslav.

„Před chvílí,“ odpověděl Ryzák.

„Doktor Rásek nechá na sebe čekat.“

„Aby se takhle nedostavil!“

„Byla by to švanda.“

Ulice se poněkud zatáčela, a Rosa zmizela jejich zraku.

„Snad již šla domů,“ pravil Ryzák.

„Pochybuji,“ odpověděl Jaroslav. „Vidíš, už se zase vrací, zahlídl jsem její šat“ — a oba zase ucouvli. Stoupli si zase za okenice, a zastřeli se záclonami, aby je nebylo vidět; jen oči jim vykoukaly.

„Ryzáku, Rosa zašla do naprotějšího domu,“ počal Jaroslav.

„Vidím ji; poněkud nepokojně se prochází v průjezdě.“

„Schovej se dobře, ať tě nevidí. Ah, teď vyhlíží z domu, dívá se, zdali někdo jde.“

„Ani človíčka nejde v celé ulici. Zde se ti kapitálně studuje — tak ticho je zde celý den —“

„Počkej, tamhle jde někdo, koho znám.“

„Snad doktor Rásek?“

„V takové livreji?“

„Ha, ha! toť nějaký lokaj. Ty ho znáš? Toť máš rozsáhlé známosti,“ smál se Ryzák.

„Ohlíží se po domech, zastři se dobře, ať nás není vidět, zdá se, že se dívá po číslech.“

„Aj, Rosa naň kývá.“

Člověk, o němž naši dva kollegové mluvili, šel do domu, v němž přecházela Rosa, a bylo vidět, že jí podává list.

Rosa byla patrně nepokojná. Něco k poslovi mluvila.

„Nevím!“ odpověděl tento nahlas, že to obadva slyšeli do okna.

Rosa zase na něco se ptala.

„Nechtěl,“ zněla opět nahlas odpověď.

Zdálo se, že Rosa poslovi něco podává.

„Nesmím!“ odpovídal zase tento a poroučel se.

Rosa odcházela. Onen člověk, když vyšel z domu, ještě se zastavil, a díval se za Rosou; podepřel si boky, a mluvil nahlas:

„Ať jsem já střízlivý anebo opilý — já jsem šereda člověk. Ale co po tom komu? To mi nikdo nevymaže. Jak to mám, tak to mám. Ale nesmím; neboť já jsem šereda člověk, ať jsem —“

Na ta slova se dal Ryzák do tak hlasitého smíchu, že to bylo slyšet až na ulici.

„Totě výborná charakteristika,“ chechtal se.

Mluvícího s sebou samým na ulici tento smích zarazil v další řeči. On se ohlídl po okně, z něhož přicházel smích, a Ryzák se ještě smál, div se za břicho nepopadal.

Monologista upřel na okno zrak, a chvíli se tam díval. Když nikoho ale nespatřil, obrátil se.

„Jak pak ne!“ pravil ještě k sobě, a odcházel. Naši kollegové zase se vyložili z okna, a Ryzák měl na ústech šátek, aby dusil smích.

Rosu nebylo více vidět, a onen odcházel, rukama sem tam to a ono si rozkládaje.

„To je sloužící doktora Ráska,“ pravil Jaroslav.

„A šereda člověk,“ doložil, ještě se chechtaje Ryzák.

Obadva se ještě chvíli dívali na ulici. Pak se Jaroslav vzchopil, vzal klobouk, stiskl Ryzákovi ruku, a zvolal:

„Roso, teď já se budu smát!“

„Ale, prosím tě, vysvětli mi to všechno; já na to koukám, jako dítě na písmena,“ pravil Ryzák.

„Dovíš se všechno,“ odpověděl Jaroslav, a odešel.