Údaje o textu
Titulek: V.
Autor: Vítězslav Hálek
Zdroj: HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 260–275.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1859
Licence: PD old 70

Podívejme se zas trochu k Čermákovi, a vizme, co dělají naši staří známí. Pan Jaroslav se češe; jest právě ráno, a on si naříká, že ho bolí hlava. Paní Naninka uklízí, a vyčítá mu, že to odtud, že včera přišel pozdě domů a že se tudíž málo vyspal. Jaroslav ale namítá, že je nevyspání zvyklý, a ten trošek piva že mu také neuškodil.

Paní Naninka se již po delší čas naň dívala a bylo jí podivné, že se tak dlouho češe.

„Proč se tak bedlivě češe?“ myslila si paní Naninka. „Vždyť si jindy vlasy hodí jen sotva do zadu, a pak se po celý den o ně stará jako o sirotky. Což snad již ví, že má dnes být uveden u Emilie? Nevím! Ale což! Učení lidé vědí všechno o mnoho dříve, nežli sprostý člověk.“

Jaroslav se díval do zrcadla, brzy se mu zdál ten vlas trochu křivý, brzy zase onen na nepravém místě.

„Pane Jaroslave, vyť se dnes strojíte jako ženich,“ začala nahlas paní Naninka. „Jestli pak ale víte, že dnes máte uvidět Emilii?“ tázala se dále.

„Jak? Co? Já? Emilii?“ vyvalil oči pan Čermák.

„Nu což? Nepřál jste si to onehdy? Vždyť byste tam byl snad rovnou cestou běžel do domu. Dnes tam budete uveden.“

„Dnes? Já? ne! nikdy! dnes ne!“

„Co? vy že nechcete? Tu to máme. Tedy je dobře. Já vám ale nepovím již nic více,“ nabírala ho paní Naninka.

„Jen se nemrzte,“ počal ji chlácholit Čermák, vida, že jej dnes odbývá jaksi zkrátka. „Nemrzte se, ale jen dnes ne.“

„Dnes tam musíte jít.“

„Žádala si toho Emilie?“

„Ale, jak vám taková věc může přijít na mysl! Snad ještě nechcete, aby si Emilie pro vás přišla! To by bylo hezky! Emilie o tom ani neví a nesmí vědět.“

„A kdo mne tam uvede?“

„Prozatím nikdo. Uvedete se tam sám.“

„Jak? Já sám? To jsem mohl už dávno udělat.“

„Nu, a protože jste to již dávno neudělal, uděláte to dnes. Jen jděte do domu k panu M… do prvního poschodí a zazvoňte v levo u těch dveří, na nichž je jméno pana M… napsáno. Až se vám otevře, ptejte se po panu Zahrádkovi — tak se totiž jmenuje Emiliin strýc, právník. O ostatním se dovíte tam.“

„V kolik hodin tam mám jít?“

„Okolo dvanácté.“

Jaroslav div se nedal do pláče. Paní Naninka mu ničeho víc nechtěla sdělit a neposlechnout — vždyť si dnes sotva byl vědom, co počíná. Měl jít k Emilii, a ubohý myslil, že miluje — Rosu.

„Nuže, já přijdu. Jsem-li ale vaším bláznem, odnesete to vy.“

Paní Naninka se mu dala do smíchu. —

Odbyla jedenáctá, a po mostě se ubíral k Malé Straně pan Jaroslav Čermák. Dnes si ale nevykračoval, jako jindy. Zpřímená jindy hlava dnes ani se nerozhlížela vůkol — Jaroslav se díval do země, a mnohý, kdo ho viděl, mohl si myslit, že počítá kameny pražského dláždění. K tomu i jeho volný krok a ruce vzadu sepjaté mu dodávaly podoby, že buďto myslí velmi mnoho, anebo nic. Tak došel až na Mikulášský plácek, a přišel do Ostruhové ulice. Tu jako by do něho vjel nový život. Zpřímil hlavu, zrychlil krok, ruce spustil, a prohlížel chodem každý dům po pravé straně, zda-li není čtvrtý od konce, ač jich ještě viděl valnou řadu před sebou. Posléze došel už až na konec ulice, zastavil se, počítal — první, druhý, třetí — ano ten čtvrtý to musí být! přešel na pravou stranu ulice, aby ho nebylo vidět z domu téže strany. Vešel do domu, šel po schodech do prvního poschodí, a srdce mu tlouklo tak silně, že je víc slyšel, nežli kroky své na schodech; a podivno! dnes nepočítal schody. Již stál v prvním poschodí, podíval se v levo, a na dveřích stálo jméno M… Pan Jaroslav vzal za drát, za nějž se zvonilo, ale ruka se mu tak třásla, že drát jenom zavrzal, ale zvonek nebylo slyšeti. Jaroslavu sklesla ruka; on chvíli stál, přestupoval z jedné nohy na druhou — konečně si oddechl, chopil se pevně zvonce, a zazvonil. Za chvilku slyšel blížit se kroky — Bože! jest-li je to Emilie! Všecka krev se mu srazila k srdci, a on patrně cítil, jak se chvěje na nohou. Nazvou-li jej snad vetřelcem, aneb uvidí-li jej Emilie takovým slabochem, jenž se chvěje na celém těle — ne! V tom se otevřely dvéře a před ním stála — slečna Marie. Jaroslav ani nevěděl, kde stojí. Chtěl promluvit, ale tlukot srdce přehlušil jeho slova; chtěl se ptát na pana Zahrádku, ale nemohl si zpomenout na jméno. Chvíli stál zde němý, jako žák před učitelem, když mu došla nitka. Slečna Marie se divila, že tak ztřeštěně se na ni dívá, skoro chtěla již zavřít dvéře. Předce ale jej oslovila:

„Co račte, pane?“

„Odpusťte — nebydlí zde pan — pan — Ryzák, právník?“

„V tomto poschodí ne, a pochybuji, že v tomto domě vůbec. Ostatně se račte optat domovníka, bydlí-li ten pán v tomto domě.“

Jaroslav se uklonil. „Račte odpustit!“ a poroučel se.

„Prosím!“ pravila slečna Marie, a zavřela za sebou dvéře.

Jaroslav pádil se schodů, jako by za ním hořelo; dole si oddechl, a zdálo se mu, že je mu lehce. Rozumí se, že k domovníkovi nešel, neboť dobře věděl, kde pan Ryzák bydlí.

Šel Ostruhovou ulicí dolů a tak rychle, jakoby ho někdo honil. Ani sám nevěděl, že jde pravou cestou domů; jenom to věděl, že má na sebe zlost. Zdálo se mu, že se každý za ním dívá, neboť si myslil, že právě vyvedl tu největší hloupost na světě.

Domů přiběhl celý udychtěný, a paní Naninka se divila, že se tak brzy vrátil.

„Aj, již zde? Toť byla krátká návštěva.“

„Krátká. Pan Ryzák nebyl doma.“

„Co? Pan Ryzák? Vždyť jste měl jít k panu Zahrádkovi.“

„Spletl jsem si jména.“

„No, vy jste to hezky vyvedl!“ smála se paní Naninka, a sama sobě doložila: „Ale což! láska mate rozum, a on není první.“

„Budete tak laskava, a donesete mi ještě dnes k Emilii list,“ pravil Jaroslav.

„To vím, kde nemůžete sám, nastrčíte mne!“ usmívala se udobřivě paní Naninka. „Ale, že právě o listu mluvíte, dostal jste, když jste odešel, také list. Nějaký pán ho zde nechal.“

To mluvíc, podala paní Naninka Jaroslavovi list. Jaroslav jej ihned otevřel, a četl:

„Dnes jsem celou noc nespala; myslila jsem na Vás. Věřím Vám, že mne milujete. Já jsem Vám taktéž velmi nakloněna, jen zůstaňte i budoucně takovým, jako jste posud — já myslím, co do srdce — a budoucnost Vám dokáže, jak jsem smýšlela. Moji rodiče Vás milují velmi, a to je mnoho! Dnes, doufám, že se uvidíme, pak sice také, ale myslím, ne-li tak často, jako posud, že se pak teprv ukáže, co láska jest. Přijďte dnes na každý způsob ke mně, já bych ráda odeslala ten list doktoru Ráskovi. Povím Vám, kde jej odevzdáte. Buďte zdráv, já Vás líbám — a zpomeňte si i Vy na mne.

Rosa.“

Jaroslav odložil list, sedl si, podepřel si hlavu, a kdyby byl necítil hlavu ve své ruce, nebyl by ani věděl, kde mu stojí. Tak podivné myšlénky se v něm křižovaly, že skoro začal pochybovat, je-li skutečně tím, co je. Aspoň kdyby se ho byl právě někdo otázal, kdo je, byl by zajisté s odpovědí na rozpacích. Však se skutečně nenadál, že se věci tak zauzlí.

Za chvilku si zpomněl, že řekl paní Nanince, aby mu odnesla list k Emilii. Vzal papír a péro, namočil je, a chtěl psát. Ale co měl psát? Věru, už se jakživ dost napsal; psalť i, jak jsme se dověděli, verše — ale teď nevěděl, jak má první písmeno začít. Vzal tedy útočiště, jaké mnohdy bráváme, když jsme na rozpacích, co máme psát — k péru, a nemilosrdně začal do něho kousat. Kousal a kousal na něm, až je rozkousal tak, že je sotva mohl v ruce držet. Pak se pustil do toho, a psaní bylo hnedle hotovo. Bedlivě je zaobalil, a pak zavolal paní Naninku, aby je donesla k Emilii. Paní Naninka nic nenamítala, hnedle se přistrojila, a šla na Malou Stranu.

Opusťme zatím na chvíli pana Čermáka a stopujme paní Naninku tou samou cestou, kterou se dopoledne pan Čermák byl ubíral. Již je v Ostruhové ulici a již zachází do čtvrtého domu od pravého konce. Již byla v prvním poschodí, zazvonila, a Emilie jí přišla otevřít, jakoby tušila, že jí paní Naninka nese poselství.

„Však jsem skutečně na tebe čekala, Naninko,“ oslovila tuto Emilie.

„I to vám věřím, slečinko; což až uvidíte, co vám nesu!“ napínala paní Naninka Emilii.

„Co pak Naninko? Sem s tím.“

„Zde máte list od pana Čermáka. Rychle si jej přečtěte, neboť nesmím domů bez odpovědi.“

„Aj, aj! pan Čermák si umí poroučet!“ usmála se Emilie, přijímajíc list. „Naninko, jdi zatím k tetce, já půjdu do svého pokoje.“

Paní Naninka poslechla a Emilie vešla jinými dveřmi do svého pokoje. Byla zde sama, podívala se na list, jenž byl velmi ozdobný, a srdce jí tlouklo nedočkavostí a bázní.

Jest to něco zvláštního, když dostaneme list od někoho, kdo je nám velmi milý. S jakousi posvátnou šetrností naň hledíme; váháme jej otevřít, a zároveň by jsme rádi jedním douškem vssáli jeho obsah. Bojíme se list otevřít, snad ze svaté úcty, kterou chováme k tajemství vůbec, a jež tušíme v listu zvlášť, jakoby jsme odhrnutím roušky zrušili posvátnost toho, o čem nás list má zpravit. A což, když to první list od našeho miláčka!

Emilie dlouho list v ruce obracela z jedné strany na druhou, srdce jí víc a víc tlouklo, obrátila jej ještě jednou a — rozlomila pečeť, otevřela list, a začervenala se, jakoby byla spáchala hřích. Obsah listu byl následující:

„Slečno!

Ustrňte se nad ubohým člověkem. Já jsem o Vás již tolik slyšel, že by bylo možná, Váš obraz vyjmout z mé duše. Posud mi štěstí nepřálo, abych Vás blíže poznal. Já žiji Vám, ale jen jako ve snu. Smilujte se nade mnou, sic mi srdce pukne. Jako červ se plazím u Vašich nohou; na Vás jest, abyste jej buď zašlápla, aneb mu dala milost. Usmrťte mne, já posledním dechem Vám budu žehnat; dejte mi milost, a já jsem blažen. Pro všechno, co Vám draho, Vás prosím, odepište mi, zda-li mne můžete milovat, čili nic. Napíšete-li „ne“, budu se učit odvykat každému „ano“, napíšete-li „ano“, řeknu každému „ne“, že lže. Jen o jedno z těchto slovíček vás žebři — každé z nich je pro mne rozhodné. Nuže volte; ve Vašich rukou spočívá moje spása!

Jaroslav.“

Emilie přečtla list, ale nevěděla, co čtla. Čtla ještě jednou, čtla po třetí, ale před očima se jí dělaly mžitky. Unavená sklesla na pohovku, a nevěděla, má-li se dát do pláče, anebo se blahoslavit. Bylo jí vskutku líto Jaroslava, ale zároveň se cítila blaženou, že se Jaroslav s jejím obrazem zanáší.

Nebohý Jaroslav! Ani sám nevěděl co píše. Ale jeho duše byla tak přeplněna, že si musel odlehčit. On věděl, že miluje; ale koho? Emilii? Vždyť ji neznal. Snad Rosu? Tak jí aspoň řekl. Ale jak? Rosu — kterou i nenáviděl, kterou povrhal? On sám nevěděl, kterou. List napsal, ale snad by mu to bývalo jedno, byl-liby dodán Rose anebo Emilii. Psal jenom list své lásce, a již mu bylo jedno, kam se dostane.

A Emilie si věru ani nevěděla vysvětlit jeho stav. Tak aby byl psal Jaroslav Čermák? Ale vždyť na listě byl Jaroslav Čermák podepsán, paní Naninka přinesla list, u paní Naninky pan Čermák bydlel, a ona pana Čermáka milovala — nuže od koho jiného mohl list být, nežli od jejího miláčka? Přejela si rukou čelo, rychle se vzchopila, vzala pero do ruky a chtěla psát. Ale co? Měla napsat „ano“? Její dívčí přirozenost, nezvyklá jakémukoliv vyznání, jí bránila. Měla psát „ne“? A snad přelhat toho, na kterého myslila celý den, a o němž snila celou noc? Ruka se jí chvěla a péro jí vypadlo z ruky. Stála zde beze všeho pohybu, jakoby v ní nebylo života. Trhla sebou, zdvihla péro, vzala rychle papír a napsala:

„Já Vás miluji.

Emilie.“

A kdyby rychle byla neodvrátila očí od slov, jež napsala, byly by jí slzy zalily slova. Zapečetila list, podívala se do zrcadla, není-li uplakaná, ještě si protřela oči, a šla do pokoje, kde seděla paní Naninka se slečnou Marií.

„Ale jen si pomysli, Naninko, co zde dnes bylo za mladého člověka,“ mluvila právě slečna Marie.

Emilie se zatím postavila za tetku, aby mohla vidět na paní Naninku, jež seděla tetce naproti, a aby tetka jí z očí nehádala, co se v ní právě dálo.

„Jak pak vypadal, slečno?“ tázala se paní Naninka.

„V pokoji ani nebyl; jenom u dvéří se ptal po nějakém pánu, zdali zde bydlí. Ten mladý člověk byl prostředně velký, černovlasý, černooký —“

Emilie přeběhla od tetky k paní Nanince, a šeptala jí do ucha:

„Paní Naninko, pro pána boha!“ Avšak hned se zpamatovala, a přeběhla zase na stranu své tetky.

„Černooký,“ pokračovala slečna Marie, „snědý, při tom velmi půvabný. Ale, když se ptal po tom pánu, tak se mu třásl hlas, jakoby se z nějakého zločinu vyznával; a na nohou sotva že stál.“

Paní Naninka se potutelně usmála na Emilii, tato ale se třásla asi tak, jako onen pán u dveří.

„A co mu asi chtěl?“ ptala se paní Naninka, ale jen proto, aby jen vůbec na něco se ptala.

„To Bůh sám ví,“ odpověděla slečna. „To víš, u nás nebydlí žádný, protože máme celé první poschodí pro sebe; odkázala jsem ho tedy k domovníku, ač pochybuji, že se od něho více dověděl.“

„Snad se omýlil,“ pravila paní Naninka. „To není nic divného, když člověk v Praze nenajde hned toho, po němž se ptá.“

„Naninko, pojď se podívat na moje nové šaty,“ mluvila Emilie plna nedočkavosti a volala Naninku za sebou do pokoje.

„I bože, slečinka už má zase nové šaty!“ divila se paní Naninka a šla za Emilií do jejího pokoje.

„Šlakovité děvče,“ dívala se slečna Marie za odcházejícími. „Ta paní Naninka jak jen přijde do domu, hned ji má ve svém pokoji; já s ní sotva mohu pohovořit.“

„Naninko,“ začala Emilie, když byla ve svém pokoji. „Pro Pánaboha! nebyl to zde pan Čermák?“

Paní Naninka se usmívala, jako prvé, když Marie vypravovala o onom mladém člověku.

„Naninko, tys ke mně falešná,“ vytýkala jí Emilie, když jí tato neodpovídala.

„Aj, slečinko, proč jste nedávala lepší pozor?“ smála se zase paní Naninka.

„Pro bůh, a co zde chtěl?“

„Tuším, že to sotva bylo daleko od vás,“ odpověděla paní Naninka opět s úsměvem.

„Nemohlas mne o tom zpravit, že sem přijde? Jdi, ty falešná, já se na tebe hněvám.“ A při tom zamračila čelo, jakoby se skutečně hněvala.

„I bože, to je s vámi mladými lidmi kříž!“ spínala ruce paní Naninka.

Emilie si zakryla oči. V duši její se vyjasnilo, a ona teď chápala příčinu a smysl listu od pana Čermáka.

„Nu, a co zkážete panu Čermákovi?“ tázala se paní Naninka.

„Že se na něho hněvám,“ pravila Emilie žertem.

„To byste tomu dala! To byste zajisté již více neuviděla od něho list.“

„Řekni mu, že pozdravuji všecky svaté černooké, a tuhle to psaní že mu přidávám.“

„To si myslím! Tak to má být. Však on mi také řekl, když jsem sem šla, abych pozdravovala Pannu Marii Svatoborskou.“

Emilie stiskla paní Nanince ruku, a v oku jejím zářil se pocit vnitřní blaženosti.

Paní Naninka slíbila, že tam zas brzy přijde, a pak že si povědí něco víc. Pan Jaroslav Čermák že bude již mít brzy po zkouškách, a že tudíž není příčiny, proč by se věci déle tajily. Pak ještě se poroučela slečně Marii, a kvapila s listem domů.

Jaroslav nebyl zatím doma; šel k slečně Jiskrové, jak jí byl přislíbil, aby dodal její list panu doktoru Ráskovi. Na cestě mu bylo ještě hůře okolo srdce, nežli když šel dopoledne na Malou Stranu. Rosa se mu stavěla před oči v tak různých tvarech, v takých protivách, že nebyl s to, aby v nějakou celistvost obraz ten spojil.

Vešel do domu k Jiskrovům, šel po schodech do prvního poschodí, ale nohy mu vázly, jakoby je vytahoval z bahna. Již byl u Rosina pokoje, již přiložil prst na dvéře, aby zaklepal — v tom se obrátil a šel zase tiše po schodech dolů. „Nemohu!“ šeptal si, a šel do pokoje svého kollegy, mladého Jiskry. Pokoj byl prázdný; Jiskra nebyl doma. Jaroslav vzal z dlouhé chvíle tužku do ruky, a hrál si s ní. Musíme ještě dodat k charakteristice Jaroslavově, že míval zvyk, kamkoli přišel k svým kollegům, vzít si něco do ruky a s tím si hrát; často však zapomněl věc dát zase na místo, odkud ji vzal a zastrčil ji do kapsy. Druhého dne ale přinesl to zas nazpět. Z kollegů mu to nikdo neměl za zlé, neboť ho v tom znali.

Jaroslav si chvilku pohrával s tužkou, pak ji ale hodil na stůl, a vzal do ruky pečetidlo mladého Jiskry. Na něm stálo R. J., neboť se jmenoval Jiskra křestním jménem Robert. Díval se na ta písmena, ačkoliv si toho ani nebyl vědom. V tom si zase zpomněl, co Rose přislíbil, trhl sebou, nevědomky zastrčil pečetidlo do kapsy a šel zase po schodech nahoru. Beze všeho rozmýšlení zaklepal a vešel do pokoje.

Slečna Rosa právě seděla u piana a hrála. Když Jaroslav vešel, vstala ihned a šla mu vstříc, a její tvář se rozplývala samým úsměvem. Ještě si zpívala píseň, kterou bezpochyby začala k pianu, a Jaroslav jen slyšel:

„Poletoval ptáček,
a smutek v oku měl —“

„Aj, pane Čermáku,“ přešla ihned ze zpěvu k uvítání Jaroslava. „Jak jsem ráda, že jste zde!“

„Tuším, že jsem přetrhl pásmo melancholických slov,“ odpověděl Jaroslav.

„Ah — staré reminiscence!“ uklonila se Rosa, a vzala Jaroslava za ruku a vedla ho k svému stolku. Ze skřínky vyndala hotový již list a doručila jej Jaroslavovi.

„Zde, pane Čermáku, vám odevzdávám velmi mnoho. To psaní vykoupí můj mír, a já jsem pak šťastna. Já doktora Ráska nenávidím z celého srdce; tímto psaním zprostím se ho na vždy.“

„Tedy jest to úmrtní list vaší lásky k němu?“ pravil Jaroslav.

„Jest to úmrtní list, ačkoliv ne mé lásky, neboť jsem ho nikdy nemilovala. Až doktor Rásek ten list přečte, snad se zblázní.“

Jaroslav vzal list do ruky, podíval se naň proti oknu, a viděl, že je kraj listu uzavřeného ozdobně vykrajovaný.

„Podivno, slečno,“ pravil jaksi nedůvěřivě, „že píšete výpověď ze svého srdce tak šetrně, na tak krásný papír. Já myslím, že by lépe slušel podobnému obsahu papír jen obyčejný.“

Slečna Rosa se usmála, ale zdálo se, že jaksi nuceně.

„Rásek jest doktor, a sluší se, mít k němu šetrnosti. Dejte mi ruku na to, že mu ten list odevzdáte,“ a brala Jaroslava za ruku.

Jaroslav bezděky trhl rukou nazpět.

„Jen to mi dobře povězte, slečno,“ pravil, „záleží-li vám na tom, abych právě já mu dodal list,“ a slovo „já“ se zvláštním výrazem pronesl.

„Záleží mi na tom, abyste jen vy mu list ten odevzdal; neboť se nemohu na nikoho jiného bezpečit,“ pravila Rosa pevným hlasem.

Jaroslav si zpomněl na slova, jež mu byl včera lokaj v hostinci u P… o donášení listů pověděl. Chtěl se o tom zmínit, ale zdálo se mu, žeby to nebylo na místě, a tudíž bude lépe, když si dá tvář, jakoby o tom ničeho nevěděl.

„Mám jej odevzdat právě jemu do ruky?“ ptal se Jaroslav.

„Nikomu jinému, jen jemu.“

„A není-li doma?“

„Přineste mi list nazpět. Ale k čemu tolik otázek? Bojíte se ho snad? Jen mu odevzdejte list, poručte se, a více si ho ani nevšímejte. Nuže, ruku na to.“

„Jak mne asi přijme Rásek?“ zdráhal se ještě Jaroslav. „Vždyť pozná, že to list od vás.“

„Jde-li někdo někam mým jménem, musí se mu vzdát týž respekt, co mně. Ostatně s ním ničeho víc nemusíte mluvit.“

„Kdy jej mám odevzdat?“

„Zejtra ráno ještě před osmou.“

„Nuže, já jej odevzdám. Zde je ruka na to. Ale —“

Jaroslav podal Rose ruku, již políbil.

„Co ale?“

„Už nic.“

„Přijdete sem dnes k večeři, Jaroslave?“

„Mějte mne omluvena; chci studovat, a Jiskra není doma.“

„Tedy zejtra?“

„Zejtra.“

Jaroslav políbil Rose ještě ruku a odešel. Ve dveřích ještě slyšel, kterak si Rosa oddechla. Jaroslav, když vyšel na ulici, taktéž si oddechl, ale oddechnutím si neulehčil. Několikrát vytáhl z kapsy list a četl jeho adressu; jak jej ale vytáhl, tak jej zase dal nazpět do kapsy, neboť dobře poznal, že list nesvědčí jemu, ale doktoru Ráskovi.

Rosa, když viděla, že je Jaroslav na ulici, div že radostí nezavýskla.

„Nuže, teď se okáže, kdo zvítězil; zdaliž já, anebo Čermák. Haha! Čermák je blázen a vlezl dříve do pasti, než jsem si myslila!“