Prostonárodní české písně a říkadla/Utonulá

Prostonárodní české písně a říkadla Karel Jaromír Erben
Zpronevěřilý voják	Utonulá	Utopená

Údaje o textu
Titulek:	Utonulá
Autor:	zapsal Karel Jaromír Erben
Zdroj:	Online na Internet Archive ERBEN, Karel Jaromír. Prostonárodní české písně a říkadla. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1864. Kapitola Písně rozpravné, s. 491. Č. 27. ERBEN, Karel Jaromír. Nápěvy prostonárodních písní českých. Praha : [s.n.], 1862. Nápěv 55, s. 14.
Vydáno:	BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 412 - 413.
Licence:	PD traditional
Související:	Slowanské národnj pjsně/Djl třetj/Zpěw Český/Utonulá Morawské národnj pjsně/Utonulá

$\relative g' { \key g \major \time 3/4 \tempo "Andante con moto." g4 b d a2 b4 g2 r4 g g' g e2 e4 d2 r4 \repeat volta 2 {b d g e c c a c e d b b g b d a2 b4 g2 r4} } \addlyrics { Bu -- de voj -- na, bu -- de, kdo tam na ni pu -- de? Kte -- rá má mi -- lé -- ho k_so -- bě u -- pří -- mné -- ho, ta na -- ří -- kat bu -- de. }$

Bude vojna, bude,
kdo tam na ni půjde?
Která má milého
k sobě upřímného,
ta naříkat bude.

„A já mám milého
k sobě upřímného:
kdyby mně císař pán
koníčka daroval,
sedla bych na něho.“

„Co bys tam, má milá,
co bys tam dělala?“ —
„Prala bych košile,
abys chodil bíle,
to bych tam dělala.“

„Kde bys je, má milá,
kde bys je máchala?“ —
„V Dunaji je kámen,
tam bych stála na něm,
tam bych je máchala.“

„Kde bys je, má milá,
kde bys je sušila?“ —
„Na královském dvoře,
na hedbávné šňůře,
tam bych je sušila.“

„Kde bys je, má milá,
kde bys je skládala?“ —
„Na vraném koníčku,
můj zlatý holečku,
tam bych je skládala.“

„Vrať se, milá, domů,
poruč pánu Bohu:
až sedum let mine,
ta vojna pomine,
potom si tě vemu.“

„Sedum let dochází,
milý nepřichází:
ach Bože, Bože můj!
on mi tam zahynul,
má radost přechází:

U Dunaje stála,
Dunaje se ptala:
„Jsi-li tak hluboký,
jako jsi široký?“
Dunaje se ptala.

Do vody skočila,
hned se potopila:
„Ach Bože, Bože můj!
nade mnou se smiluj,
co jsem učinila!“

Její bílé nohy
po písku šlapají;
její bílé ruce,
její bílé ruce
břehu se chytají.

Její černé vlasy
po vodě plavají;
její modré oči,
její modré oči
k nebi se zdvihají.

Sedum let minulo,
milý z vojny jede:
což jeho vraný kůň,
což jeho vraný kůň
pod ním tak těžce jde?

„Což pak, můj koníčku,
což mi tak těžce jdeš?
zdali mne mladého
jinocha švárného
unesti nemůžeš?“

„Netíží tvé tělo,
tíží mě tvá milá:
která se pro tebe,
která se pro tebe
včera utopila.“

Milý se otočil,
s koně dolů skočil,
a svůj ostrý palaš,
a svůj ostrý palaš
v srdci si omočil.

Nenašli se spolu
na tom marném světě:
nynčko jim na hrobě,
nynčko jim na hrobě
rozmarína květe.

Z Čáslavska, z Hradecka a j. — Srov. Čel. III, 18; Suš. 86; Lip. I, 77.