Proslov věnovaný Ženskému výrobnímu spolku českému

Údaje o textu
Titulek:	Proslov věnovaný Ženskému výrobnímu spolku českému
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Ženské listy,. leden 1880, roč. VIII. čís. 1. s. 12–13. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Chcete mužům vyrvat prapory a zbroje?
Chcete za vavřínem v ryčnou vřavu boje?
Pohrdáte krbem, z něhož láska ženy
jako svatý oheň v život zářila?
Zůstanou ty drobné dítky opuštěny,
zmlkne píseň, jež je v snění vábila?
Zchladne milé teplo domácích těch koutků,
vysvěcených kouzlem steré památky?
Zavře se jak mihem čarovného proutku
sladký domov pustou skalou z pohádky?
Chcete, aby vymřel ráj, kde od věků, —
byť tam venku boj a bouř a hoře
troskotalo nás jak o skaliska moře, —
náruč útěchy přec kyne člověku?
Chcete pustý dům dát větrům k táboření,
vytáhnuvše v zápas, v němžto smíru není?“

Tak se táží starci, matky tak se táží,
vidouce svých dcer a vnuček útlou paži
zbrojiti se štítem — jasným štítem ducha!
Ne, vy drazí, nejdem válčit v ssutinách, —
klame vás ta děsná zasmušilá tucha;
svatým jest nám naší domovinky práh
i to přístřeší, jež tolik blaha chrání,
tolik lásky, kouzla, tolik požehnání!
Hájit chceme mír těch domoviny chatek,
jimiž vanou vzkazy praotců a matek;
jen ta okénečka nízká pode krovem
zotvíráme světlu, jitru dokořán!
Vždyť nám božské slunce plane nad domovem; —
buď i k našim krbům přístup zoři dán,
červánkem se plňtež jizby naší chaty,
v dumný stín těch koutků vlétni pablesk zlatý,
jasno vlídné chceme v podkroví to vlít,
světlem ať v ně srší jasný ducha štít!
Světlo jest ten dar, jimž rozvíjí se květ,
z něhož pilná včelka domů snáší med;
světlo zlaté nitky v ženskou píli vpřádá, —
světlo zlatých nauk zlaté věno skládá.
Světlo budí den, a den nám k práci kyne,
k práci požehnané nastokrát!

A kdo cizím světem bludnou nohu šine,
jakýž lepší dar mu na cestu lze dát,
nežli světlo, by mu nad vší krásou plálo,
v bezpečí jej vedlo, přítulně jej hřálo!
Vždyť to božské světlo, jest to náruč velká,
sirých duší matka, bludných těšitelka!
Kdo krom širých nebes nemá rodné střechy,
jen to světlo vroucí jest mu zřídlem těchy!

Světlem zlatých nauk, medným zlatem včelky,
umem blažícím a družným vědomím
vstříc jim spějeme co těšitelky —
sestrám sirým, v světě bezdomým.
Ó jak blaze bludnou vrátit od bezcestí,
slabou vztyčit vlastním vřelým náručím,
poklad zlatých světel dělit nejchudším,
všechny uvést k bráně v zasloužené štěstí!
Ó jak blaze, chránit útlé děvy mladé,
na něž krutý osud drsnou ruku klade,
a v ten žití boj, v nějž jest jim záhy jít,
propůjčit jim pevný, jasný ducha štít!
On to uchová, co nejsvětější ženě:
útlou důstojnosť a citu něžný pel,
byť jí život zmítal v bouřné věčné změně,
byť jí chranný, sladký domov odepřel,
neb jí dopřál blaha v milém vlastním koutku
šťastným tknutím svého čarovného proutku. — —

Milujeme ji, tu prostou něhu chatek,
sladkou skrytosť žití, odkaz našich matek!
Což by krašším bylo, než být v lásce šťastni?
Což jest blahem sladším, než ten domov vlastní —
než ta vlastní půda, stokrát vydobytá
zápasem a smrtí, stokrát pláčem zlitá, —
než ta půda otcův, rejem bojů tvrdá?
Což by světějšího znala Češka hrdá?

Učíme i sestry bezdomé a siré
celou duší k této svaté půdě lnout,
jejím zápasům se oddat v lásce čiré,
k jejím nadějím své vlastní tužby pnout,
v boji věrně sílit dobré její syny,
cítit vroucně, že jsme dcery Libušiny!
A jak mocnou zbraň i dívčí rámě vzneslo
Vlasty hrdinské, jež v boji znala mřít,
s bratry v jednom šiku za volnosti heslo,
za vlast otců vznesše jasný pravdy štít,
zápasíme též — leč smírné píle ruchem, —
chceme vítězit — však láskou, prací, duchem.

(Přednesla slečna Kominíková v zábavě dne 8. listopadu oktetem „Ozvěnou“ ve prospěch téhož spolku pořádané.)