Proslov k paměti 10letého trvání tělocvičné jednoty paní a dívek pražských

Údaje o textu
Titulek:	Proslov k paměti 10letého trvání tělocvičné jednoty paní a dívek pražských
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Ženské listy,. březen 1880, roč. VIII. čís. 3. s. 44–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Přednesla v koncertní zábavě téhož spolku dne 14. prosince 1879 slečna Anna Mergansová, jednatelka spolku.

Buď blahořečena, buď stokrát požehnána,
ty mocná blahosti, ó sladká sílo zdraví!
Všech radostí jsi zdroj, a komu ty’s jen dána,
ať nejvýš darů všech jen tebe blahoslaví!
Ó zdroj jsi čarovný, a kdo jen okusí tě,
ten v květ se promění tvou svěžestí!
A koho příroda co nejmilejší dítě
tvým šumem hýčkala v sen krásný o štěstí
jej napájejíc tvojí křišťálovou vlnou
a číš tvou medovou mu ke rtu chýlíc plnou:
ten k štěstí vyvolen v tom světě plném bolu,
ten k činu svoboden, kdež jiní spoutáni,
ten na křídlech se vznáší v jasu svítání,
kdež jiní mrákotou se plazí v zemském dolu;
ten krotí moře proud, kdež jiní chabí tonou,
ten skály otvírá, kdež jiné skála drtí,
strom života naň sype úrodu svou vonnou,
kdež jiným z mladých ňader bují símě smrti;
onť mlád, když vrchol věku sníh mu zavál zadost,
a z líčka pravnuků mu ještě zkvétá mladost!
Ó šťasten, kdo až k dnům, kdy konec všech jej skácí,
byl silen k žití, k dobru, k láskyplné práci!

Však co je rychlokřídlá holubice mladá,
nechť blánku s nejsvětější lásky vzkazem nese,
když vražený se šíp jí v chorém srdci třese,
a poselkyně k cíli nedoletí, spadá;
a co jest orel, výšin král, kdy klesá s mraku
a s křídlem zlomeným se děcka lupem stává,
co bystrý sokol, jemuž shaslo světlo zraku,
co růže je, kdy červ ji z nitra ohlodává:
toť láska šlechetná, toť vůle nadšená,
když beze síly k činu marně zastená,
když srdce nejlepší tím hořkým žalem puká,
že k činům lásky chábne málomocná ruka.
Těm dík a česť, kdož ohněm slunné myšlénky
a krásou ideálu srdcím pravdu věstí!
kdož na národa všecky jarní ratolesti
puk ducha vštěpují — i v duši dívenky!
Kdož z odpadlických bludů matné křižovatky
v kraj rodný vedou české dcery, české matky,
je učíce, svůj krašší úkol znáti
a milovati lepý lidstva cíl!
těm dík, kdož slova plamenem je chvátí
a hvězdu nadšení jim kouzlí za podíl,
a kdož v nich svatou, čistou vůli dobra nítí,
jim dík! Však chceme krásnou vůli skutkem zříti,
i blahé myšlénce dát silnou peruť k letu
a statné ženy české odchovati světu!

Ruch okřídliž jich mladosť, zdobě ji a blaže;
jak srdce láskou silno, zdraví síliž paže,
jak hlavou volný duch, plyň údy jará krev,
a věncem živých růží zkvěť nám zástup děv!
Jeť růží nejskvostnější krásná růže zdraví,
ta rdi se z mladých tváří, věnči sličné hlavy!
Již deset let, co věrnou péčí naší čistou
tak mnohá zkvétá z děcka v růži plnolistou,
ať zlaté svobodě, ať vínku nevěstinu,
leč každá s jarou myslí, každá k práci, k činu!
A šírá budoucnosť nás dále volá k dílu;
nuž, rozlévejme jarosť, v národa to květ,
v děv skromné oko jiskru, v útlou paži sílu
a v duši lásku družnou, zmužilosť a vzlet —
ó jen je důvěřovat učme v sílu vlastní,
vždyť tou jen v českých krajích můžem býti šťastni!

A chceme šťastni být, a věrné rámě ženy,
čím lze mu, přispějž blahu krásných krajů těch,
kde rukou upřímnou a k bratrům přidruženy
rozsévat chceme plno nadějí a těch,
a zdravou silou ku své drahé povinnosti
květ vlasti odchovávat k pravdě, ku volnosti!
Kéž bude nám kdys národ dlužen takým díkem,
jak bratři v jihu sestrám, matkám Černohorců!
kéž každý duch se vznítí takým bojovníkem,
by potřel davy vrahů, zpupných světoborců!
Kéž pučí celá vesna síly vzletné
a nadšené v té mládeži nám květné,
i vzejde jarých činů zora zlatoleská,
a jitro štěstí uzří mateřská zem česká!