Procházky po vůkolí pražském/Poledne
| Procházky po vůkolí pražském Josef Kajetán Tyl | ||
| Jitro | Poledne | Večer |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Poledne |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 225–232. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Pod širým nebem, v chládku šumících stromů, obědvá se výborně! Barvířský ostrůvek a jeho lupenaté klenutí, to hučení blízkého proudu, to poletování občerstvujících větérků — ano i to klepání vedlejšího mlýnu jsou mi tak příjemné, že bych si po celý život nic jiného nepřál, než abych právě na tomto ostrůvku — zrobiv každého jitra něco užitečného — o polednách u veselém spolku vyprázdniti mohl sklenici nesírovaného a při chutné míse nabyti opět nové síly k robení věcí užitečných odpolednímu.
Bylo se nás hezký počet dobrých známých usadilo kolem dlouhého stolu. Jedni světili svátek vzdálené milenky — modrooké Naninky a černovlasé Netinky: drazí pili na rozloučenou před blízkou cestou a jiní opět pomáhali těm i oněm v bratrském připíjení váčky oblehčovati.
Vesele klepaly nože a vidličky, vesele cinkaly sklenice a vesele se rozléhaly rozprávky a smích. Mezi to zazněly náhle struny kytary a harfy; ba nyní se začal ozývati také zpěv.
Jsemť na to sice hrdý, že náležím k synům vlasti, kdežto zpěv a hudba v každém křoví bydlí a v každé chatrči zaznívá; ale ono v stranách se hrabání, ono ucha roztrhování, jakovým nás — sedni si teď pro zábavu kam sedni — všude pronásledují: to jest, šetrně řečeno, více, nežli ucho české snésti může.
Jako diví trhli jsme s sebou skoro všickni u stolu, an harfa s kytarou zvučeti začala, a na rozkoš jiných hostů se neohlížejíce, chtěli jsme již již jeden přes druhého: „Jděte ke všem…!“ zvolati; tu vyploul první tón z hrdla dívčího, počínající známou romanci z Fra-Diavola.
Jako slovem kouzelným uváznulo nám ostatek zlopověstného: „Jděte ke všem —“ na jazyku, i spolknuli jsme jej zase jako hořkou pilulku a s dechem zatajeným začali jsme se rozplývati ve zvucích, linoucích se od pěvkyně kolem pod košatými stromy. Srdce trnulo při opětování temného: Diavolo — Diavolo, a když zavznělo naposledy, vypadly rázem ze všech rukou vidličky i nože, a hřmotné tleskání s hlasitým „bravo, bravissimo!“ zatřáslo hustým lupením!
Pěvkyní obrátil se nyní celý náš hovor od západu k východu; ona obrátila i veškerý náš zřetel na sebe. Jí po pravé seděla ženština, stářím asi k roku pětačtyřicátému se klonící. Byloť patrno, že to sedí matka podle dcery. Ta líbezná, tichým trudem poněkud zastřená, ale posud pěkné známky bývalých vnad panenských nesoucí starší tvář jevila se v podobě dívky jako novozrozená. I tato byla sice již také první stupeň rozvíjejícího se panenství překročila, ale i v roku dvacátém — jak se zdálo — podobala se nevinnému, přes vlažnou noc rozpuklému a prvním ranního slunce bleskem rozvitému lilium. Čistým, od hlavy až do paty černým oděvem jevila se zvláštní jich obou půvabnosť ještě v krásnějším světle — jako krásný obraz v krásném rámci.
To nebyly světoběžnice z pohodlí a lenosti — hříchem bylo by bývalo, takovou myšlenkou o jich cnosť jen zavaditi; nebyly také Vlašky — tomu odpíraly obou bělostná pleť, modré oko a zlaté vlasy; ba nebyly snad ani dlouho při této obživě, neboť, slyšeti dívku, an libohlasou harfu probíhajíc, takovým hláskům velí plouti z krásných ňader — tu slyšeti a neříci jí: Ty patříš na bok nejprvnějším pěvkyním; proč se vineš takto v prachu? — to jí neříci: zdálo se mi tak nemožno, jako pojmouti věčná díla genia Mozartova a nevzdychnouti při zkažené chuti nynějšího divadelního publikum: O chudí chudincové, kteřížto nacházíte rozkoš v plodech, jakož v posledním čtvrtstoletí světu na obdiv posýlají Vlachové!
Já z přesvědčení — a jiní, že to kritika činívá — lajeme nemilosrdně na hudbu vlaskou, a přece všickni, kdykoli se meduplná ústa spanilých zpěvaček k vlaské písni otevrou, rozkoší v italských sladkostech jen toneme; neboť jest ovšem něco jiného, kochati se v jednotlivých kusech vlaského hudebního cukrářství — a opět něco jiného, broditi se tekutinou celé zpěvohry. A protož nás i nyní okouzlilo ještě několik Donizettských cukrátek, podaných nám jako na pokvasy krásnými ústy neznámé, černorouché zpěvačky. Vespolek jsme se těšili, až půjde kolem s notami.
Konečně se vzchopila — ne však dcera — nýbrž matka. Totam bylo naše radostné očekávání. Však hle! — koleda se mění. Ach — to je bohabojná dceruška! Také ona vstává a nutí matinku s úsměvem i polovičním násilím k sezení. Obchází kolem stolů sama.
My se byli na to všickni těšili. Mladí jsme byli, a každý z nás byl snad již někdy s hezkou harfenistkou rozmlouval; tuto jsme si umínili sladkými slovy zasypat. Ale podivno! když k našemu stolu přikročila, bylo nám, jakoby pramen našeho vtipu až na dno byl vytekl a jazyk na dásni suchem sprahnul. Před tím andělem nesměli jsme se obyčejnými průpověďmi blýskati! A přece byla před námi u dvou jiných stolů, i viděli jsme, že se měla do řeči a do smíchu… co mohla s těmi stuchlými pány mluviti?
„Ich bitten, meine Herren, Mutter arm und schwach!“ Těmito slovy ze rtů potichu vyklouzlými, pozdravila náš veselý sbor a s očima sklopenýma postavila na stůl malou, plechovou pokladničku. My hleděli jeden na druhého. Tať neuměla ani německy!
Na některé tváři chtělo usmání vypuknouti, jiným hledělo z očí podivení, že takový vtělený anděl německy neumí, a druzí byli by opět na své spasení přísahali, že hned prvním okamžikem poznali, že to není květinka domácí. A přece nebyl názvuk špatné její němčiny ani vlaský ani francouzský; vyslovilať ch i h velmi jadrně; všecko to znělo tak… po česku; — dech se leknutím ve mně zatajil při myšlénce, že je to snad pouhá Češka, a že odzpěvuje písně vlaské jako naučený kanárek! Protoť se mi zdálo, že se posléze na všech tvářích kolem stolu nad sladkým omylem smích rozšklebuje; neboť neměla-li výborná zpěvačka ceny své u mladých šviháků pozbyti, mohla se počísti třeba k národu, jenž po břehu Mississippi jazykem mlaská, jenom ne k dívkám českým, nehovořícím dobře mluvou německou. — Ó vy háje, ó vy luka, a vy města, a vy chýše! brzo-li pak prohlédnete a pravou stezku naleznete k svému spasení? O ctěte, ctěte, cokoliv je vašeho, a pěstujte, co se v lůně vašem zrodilo!
Ale ta podivná zpěvačka vyvedla nás brzy z bludu!
„Verzeihen, ich schlecht sprechen die deutsche Sprache,“ začala opět s jakousi kouzelnou prostotou; — „aber — qui ne parle jamais mal, ne parlera jamais bien.“ A to: „kdo nikdy špatně nemluví, nebude nikdy dobře mluviti,“ pronesla tak plynnou a libozvučnou frančinou, jakž se jen oněm podařiti může, kdož jazyk francouzský na břehu Sekvany slyšeli.
I zaplesal jsem v duchu, že několika slovy vznikající ve šviháckých kotrbách domněnku o nepatrnosti dívčí porazila. Postoupila hned o tři stupně v naší milosti. To bylo znamenati na pachtění, v jakovém se každý z nás přičiňoval, vynášeti trošku své frančiny na prodej.
Hynek, nastávající justiciar, jemuž to jaksi nemotorně na jazyku vázla, omlouval se vlasky: „Ogni principio e difficile,“[1] — a dívka, sotva zaslechnuvši zvuky tyto, doložila usmívavě: „La pazienza vince ogni cosa!“[2]
Nebyla se tedy vlaskému textu ve svých zpěvích jen jako kanár naučila: nevýslovně sladce plynula jí vlaština ze rtů. A opět o tři stupně postoupila kouzelnice zpěvačka v naší milosti; to bylo kolem stolu viděti na skvoucích se tvářích a na lesknoucích očích.
Pokladnička dívčí běžela kolem stolu z raky do ruky, a každý z nás byl by se styděl, odměniti se stříbrným hláskům jinak, než opět kovem stříbrným. I mně se dostala do rukou. S radostí jsem vysypal svou trochu do plechových vnitřností.
Wilibald, německý belletrista, obávaje se bezpochyby, aby ho vtip nezadusil, obrátil se ke mně velmi hlasitě: „Tyť se prohřešuješ na svém národu, že za jiné zvuky peníze vyhazuješ, nežli za české!“ — Někteří se tomu dali do smíchu.
Zraky moje zahořely; jako bleskem byl bych jimi rád nešetrného posměváčka zničil. Zpěvačka však hněv můj předešla.
„Líbí-li se pánu,“ spustila medovou češtinou, na níž jediné to pozorovati bylo, že se dosti často ze spanilých úst nevinula — „líbí-li se pánu, také českou píseň mu zazpívám.“
„Comment? Mademoiselle, étez-vous…“ zkřikl Wilibald, a snad se chtěl tázati, náleží-li k cikánskému plemenu, jakž nás před časy Francouzové nazývati si oblíbili; ale dosti časně se zpamatovav, že by snad přece neradno bylo, pod nebem českým takových žertíků prohazovati, rychle obrátil se a s prahloupou tváří se tázal: „Sie singen auch böhmisch?“
„A proč bych nezpívala česky?“ řekla dívka s jakousi hrdostí. „Nejsme-liž tu v srdci národu českého? Nejste-liž vy, páni, Čechové? a nejsem-liž já říkajíc také Češka?“
„Češka? — Que diable! — Bravo!“ — takto i jinak a jinak, dle rozličných povah, ozvali se hlasové okolo stolu.
„Matka moje — jakž ji tamto pod stromem sedící vidíte — je rozená Češka, já pak — dovolíte-li mi sebe pochváliti — jsem zdařilá její dcera… Tedy českou píseň?“ mluvila dále a oko její spočinulo na mně s nevýslovnou laskavostí. „Pokusím se o ni, jestli se povede — račte aspoň s dobrou vůlí za vděk přijmouti.“
Na to se uklonila, a poděkovavši za poskytnuté dárky, vracela se s naplněnou pokladničkou k harfě.
Duše moje letěla za ní. Na kolena bych se byl před ní pokořil. Bylať Češka, aneb, což jí vlastně ještě větší zásluhy získalo, nebyla rozená Češka, a vychována v cizině hrdě znala se přece k mateřskému — našemu jazyku. Já začal pyšněti a jako vítěz hlavu mezi soudruhy vypínati. Při každém slovu, pronešeném k její pochvale, mohl jsem říci: „Ona se přiznává k Čechům!“
V duchu počal jsem i matce dobrořečiti. — Jakáž to byla žena, ježto dceru pod cizím nebem porodivši, nezapomenula jí s mlékem mateřským i onu blahou jiskru vštípiti, kterážto zrůstajíc během času, člověka rozplamení láskou k jazyku a národu, těm nevyvážným skladům vezdejší rozkoše.
Mému dalšímu na mysli přemítání stal se ale konec, neboť začala dívka opět zpívati. — Jak že zpívala? — I mohlť bych tu „výborně, z hlubokosti duše, jako stříbrozvonků znění, jako touhyplný slavík, jako vtělený anděl“ — mohlť bych tu ještě jiných, více méně otřených floskulí znamenitých i neznamenitých recensentů postaviti: a přece bych se obával, že jsem pravého vyjádření nedostihnul. Raději se o slova její písně pokusím, jakž mi v paměti zůstala. Nebylo v nich hledaného šperku básnického, ale přednešená ústy medovými podobala se hlasům ověnčených pěvců. Zpívala:
O matko, mluv! kde kvetou lípy vysoké,
Kde hučí temný bor, kde proudy hluboké?
Tam v končinách se země zelená,
K ní dceru vodí touha plamenná,
Tam bloudí dcera v snění,
A vtiská kvítkám políbení!
O matko, slyš tu slávu pěkných pověstí.
A viz tu ducha moc a sílu v neštěstí!
To zem je věnci z růží posetá,
K ní vroucí moje láska zalétá;
Tu ráda dcera spatří,
Tam sestry obejme a bratří.
O matko, pojď — a cizinou své dítě veď;
Mé srdce prahne — pojď a na ty ráje hleď!
To země česká, země blažená,
V ní statných rodů díla slavená;
Jí v lůně zvolme stánky,
V nich spasně ověnčíme spánky!
Podobaloť se, jakoby schválně svých nejkrásnějších zvuků byla na tuto píseň ušetřila. Netoliko mnou, alebrž i jinými, a sice méně dojmu podobného schopnými, pohnula električně. Našemu potlesku nechtělo ani konce býti. A již již opět v struny sáhla, aby píseň na obecnou žádosť opakovala, an tu u třetího stolu hřmotný hlas se ozve volající: „Ein anderes Liedl“
Jakoby se chroptivý jícen hromů byl roztrhnul, kdežto až dosaváde líbezní větérkové šeptali: tak nás všechny, posluchače i pěvkyni a harfu její, nevítaný křikloun na okamžik zarazil.
„Da capo naši píseň!“ zkřikli jsme pak u stolu našeho a kolem nás i jiní, v nichžto se jako bleskem jiskra slušné úcty k jazyku i pěvkyni byla vzejmula. — Tak jsme zkřikli, a na pánovi „ein anderes Lied“ žádajícím pokoj jsme si vyprošovali. Tomu ale byla třetí lahvice Žernoseckého kotrbu již patriotickým ohněm naplnila i nechtěl, abychom si na něm co vyprošovali. My však nebyli také mezi tím časem krev vodou ochlazovali, a také se hádka napořád rozněcovala. Tři, čtyři okolo zástupce jiné písně mu pomáhali.
„A nyní ať se ani hlasu vypustit neopováží!“ řičel tentýž a vztýčil se s těžkou hlavou na svém sedadle; — „sice jí zacpu ústa touto lahvicí!“
My se dali do hlasitého smíchu; mysliliť jsme, že posléze obrací a bezpráví své vtipně napraviti chtěje, zpěvačku pobízí, aby za lahvici vína zpívala: on ale smíchem naším jako šílený zbledl i opět se zapálil, a potom plnou lahvicí, jakž ji v rukou držel, po pěvkyni mrštil. Ta sice na štěstí cíle určeného nedosáhla, nýbrž na širokém kmeně listnatého kaštanu se rozrazivši, pod stromem sedící jenom tekutinou postříkala; matka však, dříve již hádkou u stolu polekána, začala se ve mdlobách se sesle káceti. Dcera pustila harfu, až hlasitým pláčem zazvučela, a s pronikavým zkřiknutím chytila matku v náruč. I strhnul se nyní se všech stran zaznívající křik. Hosté láli nesmyslnému rušiteli pokoje a láhvic, jiní volali, aby se zabavil, jiní aby se potlučené — jakž se domnívali — na pomoc přispělo. Já pak ochotně dceři matku podporovati pomáhaje, obstarával jsem potřeb k probuzení ze mdlob.
„Ach, kdybychom tu jen vůz měli!“ úpěla třesoucí se zpěvačka, „abych matku domů dovezla!“ — a já dal rychle fiakra zavolati, kterýž nás dobrou náhodou na blízkém břehu očekával. Matku, pomocí octa a silných voňavek již opět probuzenou, posadili jsme do kočáru, dcera si sedla vedle ní — jí naproti pak děvče, kteréž bylo za nimi kytaru s harfou přineslo a nyní fiakrovi cestu k obydlí popisovalo.
Tento pozdvihoval již bič k švihnutí, an se pěvkyně z kočáru ještě nahnula a s uslzeným okem z nejhlubší duše ke mně zašeptala: „Přijměte, pane, vřelé díky nešťastných lidí!“
Kočár zvolna odjížděl, a já šel opodál za ním.