Procházky po vůkolí pražském/Jitro

Procházky po vůkolí pražském Josef Kajetán Tyl
	Jitro	Poledne

Údaje o textu
Titulek:	Jitro
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 205–225. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dlouhodenním parnem letního slunce vysílená kvílela země po blahoplodné ovlaze a truchlíce zavřeli se mdlí zrakové jasného dne. Černým rouchem zastřela se noční obloha, jakoby smutnila nad ouzkostí dřímající krajiny.

Ale tu se otevřely brány nebeské, a proudem valilo se v nesčíslných, teplých krůpějích požehnání na hory a doly — na vysoký dub i na outlý polní zvonek.

Sesíleno procitlo nové jitro. Na lehounkých perutích proletoval balzámový dech budícím se okolím. Stromy se přiodily rouchem svátečním, klasy šeptaly radostnou ranní píseň, a kvítkové, ach — kvítkové otvírali tak vděčně a prostomile svá očinka, a pozdvihovali své hlavinky k modrému nebi, že jsem se musil k nim shýbnouti a libovonné kalíšky k ústům přitisknouti.

Šel jsem po hradbách od Koňské brány k Nové. Oko moje bloudilo kolem po zdařilých sazeninách, i probíhalo dále rozmanitě rozkošnou krajinu; bloudilo po rostoucím Karlíně, a od hrdého Žižkova, okolo nádherného domu vysloužilců, po celém tom věnci přes Libeň, až kde se tichá Vltava pod vysokým břehem vine k Podbabě.

A v pohledu blízkém i dalekém zaplesala duše má. Hrstka času byla uplynula, a jaké to změny rozložily se kolkolem! I opět uplyne hrstka času, a kdož ví, jaké změny v tento ouval vejdou?

Byloť velmi časně, — a tak je měšťák o krásách přírody den co den žvatlající! — žádného jsem nepotkával, než dělníky, chvátající po denním výdělku: zedníky a tesaře s krátkými dýmkami — lacinou to snídaní — v ústech; nádenníky a přisluhovačky s denní potravou — kusem černého chleba — v uzlíkách pod paždím. Ale veselá jejich mysl činila, že jim dýmka chutnala nad pamlsky přesycených břichopásků, a zdravá jejich spokojenosť těšila se na obídek někde v stínu, pod okny vybíravých boháčů.

Na osamělé věži svatojindřišské bilo pět hodin, když jsem vyšel z Nové brány. Na můstku mě potkávaly žvatlavé mlíkařky. Pozdáli přešlapovali s hlavami svěšenými štěbetaví studentíkové, pilně za několik hodin k celoročním zkouškám se připravujíce. Za zády mi drnčel hlučný dostavník.

A již jsem stál v sadech Krenových. — Šveholivé pěnkavky mě vítaly; křoviny šuměly: Dobré jitro! Rozkošné bylo podívati se kolem na okřálé, desítiletou péčí jednotlivého měšťana ve prospěch i ozdobu veškeré obce dařící se sady. Kdybych byl někdy panovníkem, nebo aspoň řetízky a řády na rozdanou měl: může býti, že bych podnikatelům podobného zušlechťování krajin mnoholeté starosti a oběti barevnou pentličkou aneb kroužkem nahradil; může ale také býti, že bych to neučinil — jelikož tvůrce takových děl jen v ta zelená kola svých stromořadí a steziček vstoupiti může, a královská příroda ovine okolo něho věnec, jakémuž se nevyrovná diamanty vykládaný řetízek. Seděl jsem tu za ranní tichosti skoro samojediný. Nekoulela se tu ještě, jako za dob odpoledních, na měkkém drnu skotačivá pacholátka, aniž tancovala okolo stromů vystrojená děvčátka, okřikovaná pečlivými chůvami. Nebylo tu štěbetání, chechtotu, škádlení a pláče. Dva, tři churavci, jimžto seschlé váčky nedovolovaly vyjeti do Karlových Varů, honili se mlčky dolů nahoru, činíce malá zastaveníčka u lahvice s křižovkou, u nížto zatím pod chladícím keřem starý věrný pudlík na stráži vrčel.

Seděl jsem samojediný, a v rukou mých ležel Göthův Faust. Šumící stromoví sypalo na mne libý zápach. I pohlížel jsem vůkol sebe na ty husté, rozmanité křoviny, na širokolistý kaštan a jemně zelenou akacii, a na to modré nebes klenutí; i pozoroval jsem cvrkající červinku, hopkující s kmínku na kmínek, a svatojanskou mušku, lezoucí po koruně prosté sedmikrásy; i ssál ten čistý, čerstvý boží dech, a v prsou mých rozhostila se outrpnosť nad ubohým doktorem všeho umění, kterýž uzavřen jsa v temném, zapáchavém kabinetu, v hlubokost nevyzpytatelného světů řízení se potápěl.

Nešťastný, jehož duch nikde domovem není, a jehož oko cestu k zemskému ráji nevidí!

Tu zavzněl za mnou, za hustým křovím mužský zpěv. Nevznášeliť se arci zvukové z hrdla, pro jaké po divadlech zlatem plýtváme; byli to zvukové prostí, ale ze srdce vycházející. Zpíval to muž letitý:

Čí dítě jsem? Kde matka má?
Bůh otec můj, vlasť matka má!
    V jich svatém náručí
    Syn milovat se naučí,
K spáse mu cesta vykvétá!

Čí dítě jsem? Kdo bratr můj?
Vlasť matka má, Čech bratr můj!
    V jich věrném objetí
    Duch z těsné schránky zaletí,
K hvězdám se nesa blaženým!

Prosté byly jeho zvuky, ale v nápěvu zaznívalo cosi tak pohnutelného, žalostného i radostného, že se mi krev palčivě do tváří vproudila. Či-li snad jen proto oči mé se zarosily, že jsem jedenkráte opět českou píseň zaslechl? I obešel jsem křovinu. Na malé lavičce seděl tu stařec, s Lipským křížkem v dírce chatrného kabátu. V rukou držel malou vojenskou čepici. Hlavu, co jarní květ bílou, měl obnaženou, i zdáloť se, že byl svým zpěvem ranní pobožnost vykonával. Vedle něho ležela sukovitá hůl, a dle hustého prachu na střevících a kamaších bylo souditi, že dnes již hodný kus cesty urazil. Bezpochyby touž cestou byly se i tváře jeho, ač také jinak zdravé, více zarděly, a oči mu hořely mládeneckým ohněm. V celé jeho postavě se jevilo tolik přívětivosti, že nebylo nijak možno, nežli na první pohled k němu celým srdcem přilnouti.

„Dovolte, příteli!“ promluvil jsem k němu, rovným krokem k lavičce zaměřiv; on se uhnul, a již jsem seděl podle ranního zpěváka. „Vy jste začal dnešek velmi spanile,“ jal jsem se dále mluviti. „Jitro miluje písničku, a českou má tím raději, an ji v těchto místech málokdy zaslechne.“

Z ostra pozdvihnul stařec ke mně hlavu a díval se na mne chvíli, jakoby mi nevěřil.

„Málokdy v těchto místech?“ řekl konečně s úsměvem. „Toť mi tedy konečně moji za nějakou zásluhu vyložíte?“

„Chuti bych k tomu měl, to máte pravdu,“ — dím já na to. „Aspoň mi dovolíte trochu se jí podivit.“

„Podivit?“ ptal se stařec horlivěji. „Že si Čech česky zazpíval? Aj, aj, mladý pane, slyšel jste již někdy pěnici, dokud jí lidská ruka peroutka neoškubala, anebo ji do pěkně malované klece nezavřela a tam ji dosti pracně jiným hlasům nepřiučila, — slyšel jste ji, pravím, že by se byla z krásného dne jinak radovala, nežli jak ji byl sám Pán Bůh tomu naučil? Či-li byste jí to za nějakou zásluhu pokládal, kdyby zpěvy vedla jako slavík anebo kanárek? Či-li myslíte, že by měl člověk na tomto krásném světě menšího práva, nežli pouhý pták? — a že by mu neslušelo zpívati, jak ho byla matka naučila?“

„Ani jedno, ani druhé nemyslím; to jediné vím, že se nám tady pozřídku česká píseň k uchu donese — a zazní-li tu někdy, že zazní beze všeho vědomí. Vyť arci přicházíte bezpochyby z krajů, kde ještě zachovalejší cit Čecha k tomu váže, co má považovati za posvátné po otcích dědictví a čím se má mezi národy vysoko povznésti. Kdybyste tu déle pobyl, pochopil byste rozum řečí mých a nerozhorlil byste se, milý vlastenče!“

„Ba rozhorlím se — i rozhorlím se ještě více!“ řekl stařec s polosměšným a polovážným důrazem. „Vaše jediné: milý vlastenče! mi starou krev pobouří. Koho pak nazýváte vlastencem? — Kdo česky promluví? kdo českou píseň zazpívá? Jestli se vám jen takových v Praze nedostává, to vás dovedu k první vesnici. Tam stojí vedlé sebe patnáct domků, v každém bydlejí čtyry duše — tu máte hned kopu vlastenců.“

„Inu — že k tomu něčeho více potřeba,“ odpověděl jsem — „toť se rozumí…“

„Snad je tedy dosti jazyk svůj trochu vychvalovati?“ přejal on mi rychle řeč, „neb cokoliv českého, buď jak buď, za nejlepší vyhlašovati?“

„Vám se chce do žertů,“ pokrčil jsem rameny, „i nebudu vám dobrý rozmar kaziti!“

„Ach, milý pane!“ řekl stařec, a slova jeho zněla jako řeč neklamného věštce — „mně není do žertů. Vyť nejste první, jehož nacházím, že posvátným jmenem vlastence jako lesknavým, dle nového kroje přistříhnutým pláštíkem člověka přiodívá, jehož ani hrubě nezná. Já jsem vlastenec — ty jsi vlastenec — my jsme vlastencové — pro milý Bůh, páni, chcete si tím vespolek činiti chvalozpěv? Jazykem otcovským mluviti a jej zvelebovati je povinnosť. Chcete konání povinnosti pokládati za zásluhy? Horli a převracuj anebo spisuj knihy, ale jen se hned nenazývej vlastencem, — leda měl-li jsi při svém díle po celý život na zřeteli jedině blaho národu. Žádost po odplatě, po cti a slávě nemůže býti pramenem pravého vlastenectví. Odplata, česť a sláva bývají arci pěkné i silné podpory vlastenců; ale samy o sobě neobnášejí více, nežli tento — fuk!“

Mezi řečí byl si šedivý řečník dýmku vytáhl, a rozkřesav i zapáliv, při posledním slově plnými ústy zamodralé obláčky vypustil. Ty vystoupaly hezky vysoko — ale sotva že vystoupily, již se zase trhaly a zmizely — až opět novým dechnutím nové povstaly.

„Takto smýšlí,“ odpověděl jsem, „kdokoli potřeby člověčenstva, zvláště pak svého národu poznává, neboť se tu jedná jen o blaženosť tohoto. K jeho osvícení směřuje všeliké přičiňování se vlastenců.“

„Nechtějmež, mladý pane vlastenče!“ řekl šedivec, a skrovný úsměv pohnul mu rtoma, na nichžto se pěkné kníry bělaly — nechtějmež o tom na první sejití se dlouhé rozepře vésti. Jáť vám neupírám zásluh vlasteneckých! ale šedesátý rok mě naučil rozdílu činiti mezi kovem ryzím a — pozlátkem. Ve vás ve všech — myslím zvláště pokolení mladší — vane jedna myšlénka, a pohlížejíce na cizí národy, rádi byste s nimi na jednom stupni pozemského štěstí stáli, a k té výšce i národ svůj povznesli: — avšak máte-li pak také všickni tu sílu ducha, abyste se za tou myšlénkou jiných žádostí odřekli, ježto na člověku lpí, jako dědictví zlého pokušitele? Ona myšlénka trvá mnohdy jako rajský sen jenom po několik mládeneckých let — dokud žijete ve světech, ježto jste si utvořili na mysli: prchá však zase, jakmile do života skutečného vstoupíte.“

„Jáť bych ale soudil,“ namítnul jsem na to — „že právě v tuto dobu ono zanícení pro veškeren národ člověka novou a novou silou napájí, jelikož větší příležitosť mívá, že může mládenecké sny ve skutek a život uvésti.“

„Takový jest úsudek věku mladého a jarého,“ řekl zase stařec. „Napotom ale přistěhuje se bázeň o vlastní postání a všeliké přání, ježto by člověkem, dosedlým na teplé hnízdečko poněkud zaviklalo — to se pomalu ztrácí. Pak se nezdá rádno pohlédnouti, jak hluboko jiní pod námi stojí, abychom snad v náhlém závratu sami ještě níže nespadli. A zbude-li posléze chuti na ně pohlédnouti: tuť se nám ubohých ovšem slituje, i rádi bychom pomohli — jen kdyby se to mohlo státi beze všeho zapření se a beze vší oběti.“

Musím se přiznati, že jsem s nemalým podivením na prostého, avšak bystrého muže pohlížel, slyše jej, an vedl hovor jako nejnovější časopis.

Kdo jsi, člověče a odkud přicházíš? ptal jsem se ho v duchu a s patrným srdce tlukotem jsem doložil: — že mi tak směle pravdivou písničku zpíváš?

„Dívejte se na mne, jak chcete, mladý pane!“ spustil opět stařec — „i divte se, an šedivý, napolo zpráchnivělý vysloužilec, vám cele nepovědomý, o věcech mluviti se osměluje, aniž byl dokázal, že je kdy poznal. Já ale znám celou nynější dobu velmi dobře. Desetkrát i opět desetkrát udála se mi příležitosť, ducha dnů našich z kněh i ze života zouplna seznati, i nepatřil jsem k oněm, kteří zahálčivě podlé vinice stojí, až by přišel pán, řkoucí: Proč nevcházíte a neberete rejče do rukou? Nízko postavil mě světů Pán, i nedychtil jsem vysoko vyniknouti, a dnové moji zůstali nepovědomí; ale učinilť jsem, a to je stáří mého nejkrásnější odplata! — učinil jsem, co povinnosť a síla kázaly. Byl jsem člověkem a — Čechem!“

Takto domluviv vzchopil se. V oku se mu leskla slza. Já musel dech zatajiti a rty pevně sevříti, aby se mi tím způsobem klapky nezarosily. — Divné pokolení lidské, ježto se za slzu stydíváš, přečasto za tu jedinou známku své lepší bytosti!

Chvilku jsme oba mlčeli.

„Podívejme se na to dětinské srdce,“ jal se konečně poněkud na rozpacích horlivý šedivec usmívavé mluviti, a spravoval si trubičku u dýmky, ježto mu byla mezi poslední řečí vyhasla — „podívejme se na to dětinské srdce, jak to se mnou, starým vousáčem, šašky provádí! V něm je ohně ještě dost, ale tuhle! — Na mou věru! a toho jste vy, mladý pane, příčina — ano, ano, vy jste mne připravil o snídani, neboť to byl poslední kousek hubky, jižto jsem byl prvé zapálil. Již mi z pokuty musíte drobítek ze své poskytnouti.“

„To je mi líto, že nekouřím,“ omlouval jsem se vstávaje; „ale co se týče snídaně, i vy byste mě nyní o chuť připravil, kdybyste mi malou prosbu nesplnil.“

„Prosbu? vám, pane? Totě jsem věru žádostiv!“ usmál se stařec dobrosrdečně.

Šetrnými slovy zval jsem ho, aby mi své další příjemné společnosti popřál, a mě do blízké Kanálské zahrady na sklenici vína doprovodil. Stařec přijal pozvání mé bez dlouhého zdráhání, a tím opět, jakož vůbec veškerým chováním, projevil onu nenucenosť a jistotu, jakovéž jen dlouhým obcováním ve spolcích vybranějších nabýváme.

„Slunce nestojí ještě vysoko,“ rozprávěl, an jsme sady opouštěli — „a v nový domov dostanu se ještě dosti časně.“

„Jste u Prahy na novo domovem?“ ptal jsem se zvědavě.

„Ode dneška — a sice v domě vysloužilců. Vetché oudy nechtějí déle na světě službu konati; musím si tedy místečko k poslednímu oddechu a k složení hnátů vyhlídnout.“

„Však se nezdá, že byste před smrtí již ve strachu vězel,“ usmál jsem se.

„Ruka Páně vládne nad námi a zchvacuje i ostříhá nás všecky všudy, před Prahou i v Praze,“ řekl starý nábožně.

„Neviděl jste již dávno naše hlavní město?“ ptal jsem se ho dále.

„Od roku šestnáctého — když jsme se vítězoslavně z Paříže vrátili. Tenkráte jsem byl ještě k světu podoben, a srdce moje schopno radovánek, jimiž nás po celém okolí vítali.“

„Od těch časů staly se arci mnohé změny po městě. Sotva se v Praze poznáte.“

„Ach, což dbá staré oko na změny, jaké se udály na domech. Já se budu dívati po lidech. Slyšel i četl jsem o tom, jak ozdobně si Praha počíná, a když jsem dnes ráno k těm sadům přišel, musel jsem jako dítě zaplakati. Byly to slze radosti a vděčnosti. Jakéž to boží požehnání na místě druhdy pustém, ano zlořečeném, ježto poslouchalo vzdechy katem umírajících! Byloť mi, jakobych na předsíň světa vcházel, kdež nebude ani záští, ani nepřízné, ani bídy, ani zločinu.“ —

Šli jsme podlé hradeb vzhůru ku Pštrosce. Stařeček spínal radostí ruce, pohlížeje na zahradu, jakéž nebylo v té podobě za času jeho viděti. Hlasitě šuměly v Kanálce vysoké topoly, an jsme kráčeli ke stolům, ve chlad libostinných kaštanů. Slunce začínalo již plamennými ústy zemi líbati.

Bylo jitro, že se i zasmušilému trudobylu srdce rozehřáti muselo. Nám se rozehřálo, a starcovi se rozehřálo ještě více při sklenici vína. Připíjeli jsme si na zdar vlasti a všech šlechetných. Čelo jeho omladilo se, srdce jeho otevřelo se. Byloť nám oběma, jakobychom se již dlouhá léta znali a spolu obcovali.

I žádal jsem šedivého vlastence — on toho jmena zasluhoval! — aby mi pověděl, jaké byly a jsou příběhy jeho života.

„Vy mi přezdíte pošetilců,“ řekl rozčilený stařec, „budu-li vám o životě svém vypravovati. Skutkové moji jsou tak nepatrni, že ani snad za řeč nestojí; taktéž bez pochyby mou celou rozprávku mimo sebe pustíte — ledabyste mi chtěl vytýkati, že moji dnové jen mou vinou nepatrnými zůstali.“

* * *

Vojtěch byl syn majetníka skromného statečku v kraji Prachynském, v okolí a osadě, jakž sám doložil, od kosti českých. Školy v malé osadě nebylo. Muselť ho tedy otec sám v prvopočátečním umění literním cvičiti. K tomu postačovalo arci vlastní vědění, jehož byl za mladých let ve školách městských a později v rozmanitém životě nabyl, jelikož syna také pouze k stavu hospodářskému odhodlal. Mnohým učením ho netrápil, ale co mu o nebi a zemi, o člověku a povinnostech jeho bylo třeba věděti: to mu hravě a lehce do paměti vštípil. Kněh mnoho neměli. Starý a nový zákon, modlitební knížky, Česká kronika, čtení o svatých otcích a kalendáře: to byla jejich celá zásoba; jiných kněh českých nebylo tenkráte skoro ještě ani viděti.

Vojtěch si oblíbil zvláště staré biblické příběhy a Hájkovu kroniku; v těch snil a žil. Jako David byl by se rád někdy s Goliášem potýkal, a kdyby byla krajinu hladová lesní šelma hubila, byl by jí hned jako Samson dravý chřtán roztrhnul. Uměl také povídati, jak se Čechové na Říp dostali, jak a kde později nepřátele pobili, a čím knížata a králové čeští slavného jména docházeli.

Když dospěl věku mládeneckého, zavzněla válečná trouba, svolávajíc zástupy k obraně proti sborům, z dlouholetých okovů vytrženým a v prvním okamžiku volného oddechnutí vášnivě bouřícím. Bylo to v tísni velkého francouzského povstání. Také mladý Vojtěch postavil se pod korouhev obránců domácích. Nenucen, z vlastního hnutí srdce chopil se zbraně. Starý duchovní pastýř byl toho původem. Byltě to velebný stařec, vzor kněžských cností. Stoje před veškerým shromážděním obce na posvátném místě, vztáhnul ruce k požehnání, a mluvil proudem v duši zňatých slov: Vzhůru, lide nábožný! vzchopiž se! opásej bedra a vejdiž v boj pro zachování vlastního přístřeší, jakož i pro blaho svých bratří. — I napomínal mládež, aby se nestrachovala a nezpouzela, nýbrž v ochotném boji českého jmena hodnou se okázala před světem. Vojtěch přišel domů, padl otci okolo krku, a prosil jej, aby mu proti Francouzům táhnouti dovolil. Otec sepnul ruce, zaslzel, požehnal jej ale — a třetího dne kráčel mladík za zvukem veselých bubnů.

Hbitá vůle a za časů tehdejších mezi lidem odvedeným neobyčejná schopnosť v literním umění pomohly mu hned za desátníka. Brzo stal se i šikovatelem. Tu se uzavřel první mír, a mladý poddůstojník musel se navrátiti do otcovské dědiny, jelikož otec náhle vadnouti začínal, aniž tu kdo jiný byl, komuž by se hospodářství svěřilo. Jediná dcera byla ještě outlého věku a nedospělá, aby byla celou domácnosť sama řídila.

Za krátký čas nato pochovali bratr a sestra otce podlé matky dávno zesnulé, a sami na to péči o zdar domácí vedouce, trávili život v blahé spokojenosti.

Byliť to nejkrásnější dnové, jichžto věčná prozřetelnosť Vojtěchovi dopřála, mládí jeho věnčíc růžemi. Sestra jeho byla spanilé poupátko, den po dni vnadněji se rozvíjející. Duše jejich byly opoutány pouty kouzelnými, a všecky radosti jejich braly počátek v jednom pramenu.

Tu se hnulo francouzské vojsko poznovu přes Rýn, a pohubivši Německou říši, překročilo prvními pluky české pomezí. Jedno oddělení rozložilo se v otčině Vojtěchově; na statku jeho hemžilo se množství neznámých hostů. Bývalý poddůstojník skřípal zuby při jich rozkazech, neopominul ale nikdy hájiti svého domácího práva, a stal-li se někdy povolnějším, byla toho zajisté jen sestra příčinou. O ni jedinou se strachoval.

I přihodilo se, že jednoho dne za příčinou rozvážení píce od pluku k pluku na několik hodin z domu se odebrati musel. Byloť mu při tom, jakoby jel k smrti. Celý rok ze života svého byl by obětoval, kdyby nemocného čeledína byl mohl na ten jediný den uzdraviti. Byla to jízda jako pekelnými mukami. Srdce mu tušením a ouzkostí pukalo. —

Hustý pot valil se s uřícených koní, an se opět doma u vrat zastavil. Jakoby za ním nebezpečenství s ohnivým bičem stálo, hnal se do domu — — ouzkostný křik — jednotlivé vzlíkání a klení projelo hned na prahu duši jeho. I vyrazí dvéře a spatří milovanou sestru s francouzským důstojníkem v zoufanlivém zápasu. Ona ho zahlídne — v plesu divokém se zajíkne: na to sebere poslední sílu — trhne sebou — a celým tělem letí k němu — klesá, i padá na zem; bratr ji nemohl zachytit. Anděl pomsty byl zastřel zraky jeho, a ruka jeho uchvátila sekeru, náhodou čili řízením v koutě stojící — a napnula se — a těžká sekera z ní vyletěla — a chlípný Frank se kácel s hlavou roztříštěnou — s tváří tokem krve zalitou.

Toto jediné okamžení rozhodlo nad Vojtěchovou i nad sestřinou budoucností. Jakoby byl hříšnou vraždu spáchal, padla ouzkosť v duši jeho. O svůj život nedbal — ale sestra zajímala nyní celou jeho pozornosť a péči. Silnou rukou se jí uchopil — vzbuzoval k životu, a uchvátiv, kde co peněz bylo na hotovosti, i s omdlévající ještě dívkou dovlékl se k vozu. Koně si nebyli ještě ani oddechli, a museli již opět cvalem uháněti k blízkému lesu.

Vojtěch se chtěl uteci na nejbližší úřad — ale koně nemohli brzo z místa a slabá dívka padala z mrákot do mrákot. I plakal, zlořečil, pobízel a zoufal — až jej v ouzkostech postaveného v lese pod šírým nebem soumrak přepadl. Tu nanosil ubohé sestře mechu k odpočinutí, a právě, an se začínala zotavovati, zavzněly na blízku i v dálce zvony, volajíce ku vzniklému požáru.

Veliká záře vystoupila nad večerní zatemnělou krajinou. Z domova prchlý Vojtěch celého okolí dobře povědom, mohl snadno uhodnouti, že to jeho dědina — i snad vlastní statek v plamenu stojí. I hnalť jej rozum k ochraně mohovitosti — ale síla byla jednak rozdělena mezi hynoucím statkem a uděšenou sestrou. Co měl opustit, komu dříve k pomoci přispěti? — Avšak dívka sama pobízela a prosila ho s rukama sepjatýma, aby pospíšil domov zachránit; v hustém lese, pod zrakoma tichých hvězd, na voze chtěla naň čekati. S duší krvácející obejmul Vojtěch sestru a vymrštiv se na koně travou zatím napaseného, nočními temnostmi letěl k domovu.

Celé okolí budilo se divokým hřmotem — a Vojtěchovi stavěl se každým okamžením hroznější obraz před oči. Celá dědina stála v plamenném moři, jehož vlny se v hustém kouři divě zmítaly, nejdivěji ale nad jevištěm spáchaného krvavého činu. Zlí hosté totiž našli důstojníka s roztříštěnou hlavou, a pomsta je rozpálila k strašlivé odplatě. Jako hejno rozsápaných tygrů vztekali se po nevinné dědině, požár a vraždu roznášejíce a pod každou střechou proklatého — jak řičeli — vraha hledajíce. Zoufanlivě hájili obyvatelé statek i život, a mezi tím, co nářek žen a dětí nebesa prorážel, co stáda řvala a trámy praskaly, rozléhalo se volání k pomoci spěchajících, zlořečení zoufanlivě se bránících rolníků a smrtící rány ručnic.

Náhle se hluk a zmatek zdvojil; bubny zachřestěly, a z úst nepřátelských znělo: Bílé kabáty, bílé kabáty! V skutku bylo oddělení císařského pluku do vesnice vtrhlo. Celá hra krvavá se nyní zvrátila. Francouzové začali se ke svým bubnům stavěti, a pakli že padnouti nebo v zajetí uváznouti nechtěli, museli spasení v útěku hledati. V úplném zmatku ustupujíce, avšak srdnatě život hájíce, táhli se v řadách nepořádných k blízkým lesům.

Šťastnou náhodou nebyl Vojtěcha v tom nesmírném zmatku žádný z modrokabátníků poznal; měltě již každý s vlastním hájením co dělati, když vrazil do prostřed smutného divadla. Ale přítomnosť jeho byla marná; otcovské stavení sypalo se v prach a rum, aniž bylo možno z toho jezera hltajících plamenů něco uchvátiti. Nepřátelská střelba ozývající se okolím, kdežto byl sestru v ouzkostech zanechal, vytrhla ho z ohlušujícího kolem ryku. Byloť mu při tom, jako by každá rána srdcem opuštěné dívky letěla a v prsou jeho zazníval ohlas devaterých bolestí. Prudkým během zůstavil opět dědinu a zaměřil k temnému lesu. Avšak brzo poznával, že k němu nedorazí. Mezi ním a žádaným cílem táhlo se oddělení nepřátelského vojska — nohy jeho se chvěly, nikdy nepocítěná úzkost hrozila mu brzy zadrhnouti dech, brzy roztrhnouti ňádra. I padl na kolena pod zatemnělými nebesy a ruce k výsostem spínaje, řval zoufanlivě o pomoc. Tu se na blízce zablesklo — a sotva že ránu z ručnice ještě zaslechl, klesl v mrákotách na zrosenou zem. —

Uplakané zbudilo se jitro. Náhlý lijavec byl k ránu zde onde ještě doutnající trámy uhasil. Celá osada stála tu co živý obraz hrůzy; černé rumy, očazené zbytky zdí strměly jako hroby nad bývalou blažeností k zamračeným oblakům, a prázdná okna dívala se jako vypálené oční jamky na pohořelé žebráky.

Tu se Vojtěch probudil. S hlavou zavázanou ležel na otýpce slámy pod klenutým průjezdem dvorce svého; čeledín a děvečka seděli podle něho. Pozdvihl hlavu. I bylo mu, jako by se byl z těžkých snů protrhnul. Dříve musel oko na sebe, na osoby podle sebe, a na tu celou spoustu kolem sebe upříti, nežli se mu běh včerejších událostí opět jasně na mysl postavil — pak bolestně zkřiknul a hlavu do slámy zarývaje, dal se jako dítě do pláče. Tělesná slabosť přemohla statečného ducha. Čeledín nevěděl co počíti, škrábal se za uchem, a děvečka lomila rukama.

„Kde je Lidunka?“ vzchopil se Vojtěch najednou, a nářek děveččin začal se novým proudem rozlévati, neboť všickni byli toho mínění, že dívka při včerejší hrůze zahynula, an ji od té chvíle žádný ani okem nespatřil.

„Pryč, pryč! — osedlej mi koně — zapřáhni!“ — zvolal opět Vojtěch a pokoušel se, postaviti se na nohy; ale kolena pod ním slabostí klesala. — „Pospěšte do lesa!“

Tu se vydala čeleď jeho i více jiných na hledanou; ale v lese na popsaném místě, široko daleko nebylo pocitu ani po dívce, ani po voze a po koni! Bylo jen poznati, že tou stranou prchající Francouzové táhli. A tak tu nyní stál ubohý bratr nad spáleništěm hotový žebrák, bez přítele a duše příchylné, a nic mu nezbývalo, nežli chopiti se hole a vyhledávati ztracenou sestru, nechtěl-li žalosť uzavírati v osamělém srdci — anebo znova vstoupiti pod vojenské korouhve a vychrliti vnitřní bouři na lebky nepřátelské, nechtěl-li pud nejživější zatopiti v srdci krvácejícím…

* * *

Když přišel starý vysloužilec u svém vypravování k tomuto místu, učinil přestávku, neboť jej bylo zpomínání přebolestně dojalo. S hlavou svěšenou, s očima sklopenýma, žalosti mráček na ctihodné tváři, ruce sepnuté a na kolenou položené — tak tu seděl šedivec dlouhou chvíli ani slova nemluvě a další události po nešťastném dnu a noci jako v duchu přebíhaje. — Já ho nesměl z toho tichého zasnění vytrhovati. Konečně opominuv o své ztrátě a o svém hoři dále mluviti, začal znova takto:

„I vstoupil jsem tedy zase v řady bojovné. Neustálé pochody a cvičení — vůbec to zápasení s válečnými obtížnostmi uchlácholilo poněkud ducha mého i obrátilo mysl mou k potřebám doby tehdejší; ale tichý žal svíral přece napořád ňádra moje. K tomu se dostavily nové žalosti.

Když jsem se totiž hlásil k odvodu, oznámil jsem arci, že jsem již jedenkráte ozdobu poddůstojníka nosíval. I vyjasnil se poněkud obličej zasmušilého setníka a živého vojáka. S oblibou přeměřil mě od paty až k hlavě a zabručel: ‚No, uvidíme, co se proň učiniti dá.‘ Na to se ptal dále, jaký krajan jsem. — Čech, řekl jsem, i musiloť mi to vyjeti s neobyčejnou hrdostí, neboť se nový představený na mne podíval, jakobych byl řekl, že jsem čínský císař.

„Čech je?“ řekl pak ousměšně. — „Nu dobře, dobře!“ doložil na to a propustil mne.

Brzo poznal jsem, že mu byli krajané moji sůl v očích. Ospalí peciválkové, potměšilí zatvrzelci — a Bůh milý ví, jakých jmen nám dával. Cizinci v setnině se smáli, a co byli Češi, nevěděli, mají-li to přijímati co zasloužený trest, a nebo-li se rozmýšleti, zdali se jim křivda nečiní.

Pane, já znám vojáka; jen se na řady podívám, a již uhodnu, jakého jsou rodu. Já se ohlídnul mezi Francouzi, s Prusy a Rusy spával jsem pod jedním stanem, i vídal jsem, co Vlach a Uher dokáže: ale úctu pro Čecha co vojáka! A byť i právě pluh byl opustil — jen mu dosti skrovné světlo rozsviťte, proč ho do boje vedete: a rek je hotový. Povyku arci o svých činech nedělá — a v tom zůstává lid náš vůbec za pověstným Francouzem i Prusem; ale promluvte k němu: „Hoši, vzhůru! Pomyslete na domov a na rodiče, bratry, milenky a dítky — celý svět se na vás dívá — vzhůru!“ — a hoši valí se jako strašná bouře ku předu, nebo stojí jako litina.

Štěstí mi přálo, že si mě soudruhové brzo zamilovali. — — Nedejme se věčně kárati! mluvíval jsem k nim. Hleďme, ať si zasloužíme pochvalu. Kdo nám rod náš předstírá, činí bezpráví: otcové naši bývali slavní rekové. Musíme si tedy slávu svou hájiti. — A nemluvil jsem nadarmo. Brzy nesměli jinojmenci nečistými ústy po nás plivati. A bylať jakási živosť, hrdosť v naší setnině, krásné to ovoce budícího se ducha národního. V brzce nemohlo se již jiné oddělení našemu vyrovnati. Ale člověk bývá v bludech tak zaslepen, že byť i dobré očitě poznával, přece naschvál uznati je nechce, jestliže se s křivým jeho vlastním soudem nesrovnává.

Setník musel snažení naše dobře pozorovati — bylo mu však odporné; zvláště padlo záští jeho na mne. Kde byla služba nejtěžší, museli ji zastávati Čechové. My ji ale zastávali ochotně, a odpůrcové naši museli hněvivě mlčeti.

Konečně se přiblížila znamenitá bitva. Anděl smrti přeletěl přes bojiště, a tisícové padali mu za oběť. Nesčíslné kupy pobitých, potoky krve, zohyzděné oudy a bolestné proklínání nemohly po celý dlouhý den rozhodnouti, komu právo připadlo. Podobaloť se, jakoby duch světa člověčenstvu jen žilou byl chtěl pustiti.

Byla to první bitva veliká, v nížto jsem se nacházel. Umdlen sklesl jsem večer na holou, tvrdou zemi. Na modrojasném nebes klenutí byl otec od věčnosti zlatým písmem napsal: Milujte se vespolek — a to zlaté písmo mohl spatřiti a čísti všeliký národ. I já jsem je četl okem bitvou zakaleným a uváděl si na paměť dnešní vraždění — a zpomínal na vlasť — a na sestru — a bolestně jsem vzdychal. Oči nemohl jsem k spánku zamhouřiti. I vstal jsem a bezděky bral se utichlou krajinou.

Hlasité úpění vytrhlo mě z hlubokých myšlének. Protrhnuv se poznám, že jsem byl až k místu zabloudil, kdež nepřátelé poslední útok učinili — ale nadarmo. Mrtvoly tu ležely kolem, a při lesku tisícerých hvězd bylo podle šatů rozeznati přítele od nepřítele. Úpění vinulo se z úst přátelského důstojníka. I sehnu se k němu — byl to můj zarputilý setník. S roztříštěnou pravicí ležel pod dvěma Francouzi, jižto v posledním zápasu s nemilosrdnou smrtí až na něj se byli svalili. Leželť, nesnesitelnou žízní trápen, jako pod svalinou ohromného skaliska, ani hnouti se nemoha. — Zab mě — dotluc mě! úpěl hrdlem prahnoucím; ale já, odhodiv bojovníky zarýnské, naložil raněného na bedra a bral se s ním k zástupu.

Jakž mám nyní, milý pane, setníkovo pohnutí popsati, když opět smyslů nabyv, seznal, že jej potměšilý desátník — jakž o mně při své národní závisti soudíval — jistému zahynutí z náruče vytrhnul? Byly to snad první slzy, co v oku jeho lítostí i radostí se zaleskly, a pro ty jediné počítal jsem osvobození jeho vždy mezi nejkrásnější svoje zásluhy. Seznaltě v studu mužném, že Čech, i pronásledovaný, chová srdce šlechetné, ježto na útisky snadno zapomíná a mír nade všecko miluje.

„Jak mi možno napraviti,“ vzdychal, „čím jsem na tobě a na tvých krajanech se prohřešil!“ — Důvěřujte v nás, jako důvěřujete v jiného člověka, řekl jsem na to; my si neosobujem většího práva ve spolku člověčenstva, než jakého vyšší mocí bylo uděleno všechněm. Já, hle! miluji-li koho pro poctivosť, miluji ho, že je poctivý Čech, Němec anebo Francouz; a musím-li někoho pro zlé srdce nenáviděti, nenávidím ho, že je zkažený článek v řetězu veškerého člověčenstva, nikoli jednotlivý oud některého národu. Ctnosť jest cíl od řízení věčného všemu světu vytknutý — a všech nás touha směřuje k cíli tomuto. Stojí-li jedni blíže u něho, a druzí pozdaleka za ním klopýtají: to bude samojediný onen od věčnosti souditi, a počet budou mu vydávati oni, v jichžto ruce položeny byly prostředky, sebe i jiné k tomu cíli přivésti…

Setník stal se od té doby mým příznivcem i přítelem. Byl jsem hned na místo v boji padlého šikovatele dosazen — a brzy na to vyskytla se příležitosť, že jsem měl povýšen býti za důstojníka, — tato byla nejdůležitější, všerozhodující doba mého života. Já se za tuto novou důstojnosť poděkoval.

Pánové a představení hleděli na mne arci s podivením — neboť něco takového nebylo u vojště posud slýcháno; ale já nedbal na jich divení a na jich domluvu. Možná, že jsem chybil, ale já tehdáž jinak nemohl. Což bych i byl začal mezi pány se zlatými třapci? Mezi ně hodili se jiní, jichžto mysl po slávě a lesku hořela, a kteří snad i k tomu byli schopnější. Já si byl zvláštní svět okolo sebe utvořil, v tom jsem byl živ, v tom jsem pracoval a nacházel spokojenosť; nač jsem se měl v nový vtírati, nevěda, zdali tam dovedu a najdu co ve starém? Byl jsem poddůstojníkem, a moji lidé mě nazývali otcem. Já k nim mluvil o povinnostech; já je káral a podněcoval — jako syny jsem je vodil k poznání jich lidské hodnosti. Pro důstojníka by se to nebylo tak hodilo. Ten by v poblesku zlaté porty se nebyl směl zatoulati k temnostem sprostého vojáka — a takž bych se byl musel odříci radosti, tolik mužů jmenovati syny. Zůstal jsem arci jen při komisárku a španělce; přec mě ale neminula jakási oslava. Setninu naši nazývali při celém pluku českou — a kdykoli veřejné cvičení bývalo, dávali nám i cizí generálové svědectví, že jsme setnina nejlepší. Mimo to jsem věděl, že z mých rukou každý rok deset, patnáct i více statných Čechů do otcovských dědin odešlo, a vědomí, že člověk vykonal, co mu bylo uloženo v životě — to vědomí, pane, platí v šedesátém roce tolik, jako kdyby mě za hrstku let do rakve položili v generálském kabátě.

Tuto vizte, milý příteli!“ mluvil rozčilený stařec dále, a srdce vínem i hovorem rozohněné odhalovalo se mu až na dno. Při tom vyndal z náprsní kapsy svou koženou tobolku a rozevřel ji na stole. V ní se leskla veliká zlatá medalie císařská, vedle ní se červenal křížek pruský, a pod ním křížek ruský vedle neapolského.

„Tuto vizte, milý příteli!“ mluvil s úsměvem, „že jsem i co poddůstojník bez veřejné hodnosti nezůstal. Krom zlatého peníze vedly sice tyto dárky cizí uznalosti málo kdy na mém kabátě parádu, ale soukromě a zvláště v letech starších častěji jsem se jimi těšíval. Zpomenutí na dny a příhody, když jsem tyto věci byl obdržel, to mě vždy těšilo, a já se jako dítě dárkem velkonočním jimi bavil — právě jakožto nyní po dětinsku žvatlám a vás bezpochyby od prací důležitějších až do promrzení zdržuji.“

Nikoli! — nezdržoval mě. A do promrzení? — já bych ho byl až do večera poslouchal. Pohled na jeho vojenské ozdoby mě vábil, poptati se i na příčinu, za jakouž mu byly na prsa připnuty. Věděl jsem ale, že se ještě před polednem hlásiti musí ve svém novém domově, a slunce proráželo již plamenným dechem i husté klenby stinných kaštanů. Doufalť jsem také, že se nová naše známosť dneškem neukončí, a že se ještě často se šedivcem do hovoru dostaneme.

Odcházeli jsme tedy z rozkošné zahrady. Cestou zmínil jsem se ještě o jeho sestře.

„Zpomenutí na ni podobá se mi jen jako pěkný sen v letech dětinských,“ odpověděl stařec; „nikdy více jsem ji neviděl, ani o ní neslyšel. Ona jesti jako zjevení se ducha strážného, stojícího na začátku mé pouti pozemské, a jako úkaz anděla kynoucího mi na konci mé dráhy s výsosti.“

V sadech Krenovských dali jsme si „s Bohem“. Starý Vojtěch bral se podlé paty nádherně se bočícího Žižkova k domu vysloužilců; já se vracel mezi hlomoz pražský.