Praha barokní/7
| Praha barokní Arne Novák | ||
| 6 | 7 | 8 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Praha barokní |
| Autor: | Arne Novák |
| Zdroj: | NOVÁK, A. Praha barokní. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1915. s. 34-36. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1915 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci. | |
Mistři XVIII. století, kdy vývoj barokních forem výtvarných volně postupoval, kdežto smýšlení barokní zvolna upadalo a pozbývalo kořenů životních, nebránili se vpádu světských živlů do církevního umění. Tím ubývalo pádné masivnosti, vážné tíže, ztrnulého pathosu, naopak barokní duše nabývala křídel, pohybovala se lehčeji, oddávala se úsměvu. K tomuto pojetí klonil se již Kilián Dientzenhofer, kdežto jeho nejnadanější žák Ignác Palliardi, dotčený vlivem klasicismu francouzského, podlehl zcela svůdnému vábení nové doby. Též největší dekorační génij barokní Prahy, Vavřinec Rainer, byl vyznavač nových, lehčích ideálů uměleckých. Vidím v něm povahu vzdušnou: jakmile pracoval nad zemí svá freska, byl mistrem; jeho plátna jsou však pouze průměrnými výtvory. Na Rainerových freskách vše letí, pádí, vzpíná se ke slunci, jehož husté paprsky magneticky přitahují k sobě spletené zástupy. Faetonská jízda z chrámových temnot k sluneční volnosti — toť Vavřinec Rainer, robustnější, ale hrubší současník Tiepolův.
V starším období barokním draly se světské pudy skrytějšími cestami do umění chrámového. Člověk barokní žil prudkým a složitým životem smyslovým, ale tajil jej rád za náboženskou maskou. Láska pohlavní vydávala se zpravidla za symbol lásky k Bohu, spojení těl bylo vykládáno jako podobenství sjednocení mystického, rozkoš pleti a smyslů byla líčena básníky i malíři za výstrahu pro srdce asketická. V tomto nábožném pokrytectví byl nový osten slasti, rafinovanost dialektiků rozkoše, dráždivý půvab zakázaného. Z barokních sochařů dávají se dva mistři, tragický Braun a sentimentální Jäckl, mocně inspirovati pozemskou láskou a přetvořují ji stále v nebeské sjednocení mystické. Pater Seraphicus, svatý Bernard, klesá v slastném vytržení na kolena před Madonnou jako vášnivý milenec a šeptaje sám horoucí »ave«, čte se rtů svojí Vyvolené opojné slovo »fiat«. Tvůrce křesťanské filosofie, svatý Tomáš Akvinský, přijímá rozechvěn a roztoužen knihu z rukou Královniných a omdlévá nejvyšší pýchou pokorného mnicha, čta mezi listy napsaná slova Její rukou »bene scripsisti«. V měkkém pohybu nevýslovné něhy sklání se Kristus s kříže a klade jako přítel, jako bratr, jako ženich pravou ruku kolem toužebné šíje ctihodné cisterciácky svaté Luitgardy, která, klesajíc takřka rozkoší nad touto milostiplnou chvílí, zachycuje se rukou lehce plynoucí z řasnatého šatu horkých kolen Spasitelových. Někdy za dnů mlhavých a zakalených se zdá, jakoby toto sousoší, modelované lehce a hebce v pískovci světlém a pórovitém, bylo jen zhuštěným šedivým oblakem sešinuvším se k obrubě mostu a snoubícím se na okamžik se zemí… Lze si představiti většího vítězství plastického genia Braunova, jenž si přál, aby jeho sochy se vznášely a netýčily?
Svatyně barokní mají často příchuť erotickou; neprováděl nadarmo nejmužnější řád, Tovaryšstvo Ježíšovo, soustavnou diplomacii s kultem Mariiným. Panna Maria přestává v této době býti Madonnou s dítětem v náručí a stává se velkou dámou, světačkou, královnou; neodměňuje pouze milostí, aíe též milostností, usmívá se na své ctitele, zahaluje i odkrývá před nimi své vnady, pohrává s nimi. Na Karlově mostě zobrazil sochař Jäckl Madonnu ještě tak, jak se jí kořil středověk: Sancta Dei genetrix. V blízkosti však před průčelím chrámu u křižovníků podniká tanec s hadem kdosi jiný: urozená šlechtična dokonale pěstěného a s chikem oblečeného těla, která klopí významně a nacvičeně zraky, pravá Regina coeli!
krytým místem barokní erotiky, jakýmsi dostaveníčkem lásky, jest Loreta. Několik generací zbožných aristokratek, několik pokolení stavitelů tvořilo toto bludiště svatostánků, které se kupí kolem pomníku velkého zázraku mariánského, měníce jaksi litanii Loretánskou v kamennou a barevnou skutečnost. Královna nebes, jejíž osudy vypráví spíše konversačně než epicky Casa santa v kameni a nástropní malby chrámku v barvách, provázena jest celou družinou světic a mučednic - a všecky náleží k typu erotickému, jejž nesmrtelným učinil Bernini svojí svatou Terezií. V chrámě nastavuje slunci a zrakům diváků růžovou plnost panenských svých ňader svatá Háta, a proti ní svatá Apolena koketuje kouzlem dívčích svých úst. V ambitech svíjí se poloobnažená Magdalena, nejisto, zda kajícností či rozkoší a perversí, svatá Starosta, ukřižovaná v nápadných šatech, ale s mužskou bradou dráždí záhadou hermafroditismu. Vše jest ponořeno v přítmí, jímž jakoby šuměly utajené polibky a šelest hedvábného, pomačkávaného šatu, leč ve vzduchu jest rozptýleno ještě cosi jiného: vůně hrobky a příchut tlení.
Baroko nacházelo se zálibou trpkou rozkoš z hrůzy rozkladu, slast to, v níž še kochají nervy, prošedší již primitivnějšími stupni vzrušení smyslového. Doba, která stále si dávala malovati mučedníky v nejrůznějších a nejukrutnějších způsobech trýznění a mučení, kořila se mravním smyslem síle jejich vůle, která snáší i smrt a její strázeň hrdinsky; sytila svůj citový život mocným pathosem krajní bolesti, ale odměňovala se i slastí dění a uhnívání. Lealův obraz »Dvě mrtvoly hlodané červy«, který prý objednal historický don Juan, mohl vzniknouti v Praze jako v Seville; nebyl by se cizokrajně vyjímal u Barnabitů na Hradčanech, kde se úcta mnišek kupí kolem vonné mumie blahoslavené Elekty, nebo na Strahově, kde tolik koster, oděných do drahých látek a krumplování, účastní se bohoslužeb jako triumfální zbytky vojska Církve Vítězné.
Mohlo by se zdáti, že tento sklon k rozkošem podivným a výstředním jest svědectvím pro chorobnou citlivost duše barokní/ a přece lidé XVII. i počínajícího XVIII. věku nebyli ničím méně než dekadenty. Byli schopni citů a vášní všech a vyháněli je do krajnosti, nestavíce se nikdy uprostřed cesty. Ještě v čase, kdy v ostatní Evropě zavládl střízlivý rozum a nutil všecky mohutné duše s chladnou svou rozvahou, aby se omezily výhradně na polohy střední, žila pražská duše barokní vnitřní prudkostí, jsouc především pathetická.