Pozoruhodný případ Davidsonových očí/Poklad v lese
| Pozoruhodný případ Davidsonových očí Herbert George Wells | ||
| Pán dynamických strojů | Poklad v lese | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Poklad v lese |
| Autor: | Herbert George Wells |
| Krátký popis: | povídka |
| Původní titulek: | The Treasure in the Forest |
| Zdroj: | WELLS, Herbert George: Pozoruhodný případ Davidsonových očí. Praha: Vilímek, [1910]. S. 241–252 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Stanislav Chittussi |
| Licence překlad: | PD old 100 |
| Index stran | |
Kanoe blížilo se nyní k zemi. Zátoka se rozevřela a prorva v bolavém příboji na skalnatém břehu ukazovala, kde říčka ústí do moře. Hlubší a hustší zeleň panenského lesa značila její směr podél odlehlého pohoří. Les sahal zde přímo ke břehu. V dálce strměly hory, mlhavé a skorém oblačné svým tvarem, podobny vlnám náhle zmrzlým. Moře bylo tiché, příboj sotva znatelný. Obloha sálala.
Muž držící vykrojené lopatkové veslo se zastavil.
„Zde asi by to mělo býti,“ pravil. Odložil veslo a natáhl obě ruce ku předu.
Druhý muž seděl na přídi kanoe a bedlivě zkoumal krajinu. Na kolenou měl sežloutlý kus papíru.
„Pojďte se na to podívat, Evansi,“ pravil. Oba muži mluvili tlumeným hlasem. Rty jejich byly tuhé a suché.
Muž zvaný Evans kráčel kolísavě kanoem, až byl s to nahlédnouti přes rameno svého druha.
Na papíře byl jakýsi hrubý nárys mapy. Častým rozvíráním byl přelámán a odrán na rozpadnutí, a druhý muž sestavoval bezbarvé útržky tam, kde se oddělily. Byly na nich ztěží patrny obrysy zátoky tužkou kreslené a zpola setřené.
„Zde,“ pravil Evanš, „jest úskalí a zde rokle.“ Přejel mapu nehtem palce.
„Tato křivolaká čára je řeka — teď bych se s chutí napil — a tahle hvězdička jest ono místo.“
„Vidíte tu tečkovanou linii?“ tázal se muž s mapou. „Je to přímá čára a vede od ústí rokle ke skupině palem. Hvězdička je zrovna na tom místě, kde přímka protíná řeku. Musíme si povšimnouti onoho místa, až se dostaneme do mělčiny.“
„Je ku podivu,“ řekl Evans po přestávce, „co znamenají tyhle malé značky zde dole. Vypadá to jako plán domu nebo cosi podobného; o tom však, co značí všechna tato znaménka, ukazující tu a tam cestu, nemám ani ponětí. A jaké je to písmo?“
„Čínské,“ odpověděl muž s mapou.
„Ovšem! On byl Číňan,“ pravil Evans.
„Jako ti druzí,“ odtušil muž s mapou.
Oba seděli několik minut, zírajíce na pevninu, zatím co kanoe zvolna plynulo. Na to Evans se ohlédl po vesle.
„Nyní jest na vás, abyste vesloval, Hookere,“ pravil.
A jeho společník klidně složil mapu, vložil ji do kapsy, obešel opatrně Evanse a počal veslovati. Pohyby jeho byly zdlouhavé, jako člověka, jehož síly jsou téměř vyčerpány.
Evans seděl, oči maje přivřené, a pozoroval pěnivý příboj na korálovém útesu, jenž se znenáhla blížil. Obloha pražila jako výheň, neboť slunce bylo málem v zenithu. Ačkoliv byli tak blízko pokladu, necítil nijakého vzrušení, jak si byl představoval. Nesmírné napjetí zápasu o nákres a dlouhá noční cesta z pevniny po kanoi beze všech zásob — abychom užili jeho vlastního výrazu — udřela ho nadobro.
Pokoušel se vzpružiti tím, že upínal svou mysl na zlaté pruty, o nichž Číňané mluvili, ona však u nich neprodlela; nezadržitelně vracela se představě sladké vody, čeřící se v řece a k nesnesitelné skorem palčivosti vyschlých rtů a hrdla. Rhytmické nárazy moře na úskalí staly se nyní slyšitelnými a zněly mu příjemně; voda šplouchala podél kanoe, a z vesla kapalo po každém rozmachu. Z nenadání začal dřímati.
Byl si stále mlhavě vědom blízkosti ostrova, avšak podivné snění počalo prostupovat! jeho dojmy. Bylo to opět v noci, když on a Hooker náhodou objevili Číňanovo tajemství; viděl stromy, ozářené měsícem, malý oheň a černé postavy Číňanů ostříbřené s jedné strany měsíčním světlem a s druhé ozářené žárem ohniště — a slyšel, jak hovoří spolu pidžinem[1], neboť pocházeli z různých provincií. Hooker první postřehl smysl jejich hovoru a přiměl ho, aby naslouchal. Něco z rozmluvy nebylo slyšeti, něco bylo nesrozumitelno. Odjezd španělské galleony z Filippin, beznadějné uváznutí na pobřeží, poklad zakopaný v domnění, že se k němu vrátí, byl pozadím příběhu. Počet trosečníků zřidlý nemocemi, sváry a podobně, také i nedostatkem kázně, konečně odjezd mužstva ve člunech a od té doby ani slechu po něm. Pak Čang-hi, asi před rokem na cestě pobřežím náhodou nalezl pruty zlata, ukryté po dvě stě let, uprchl ze své džunky, zakopal je znova s nevýslovnou námahou, bez cizího přispění, ale velmi bezpečně. Dával velký důraz na bezpečnost — bylo to jeho tajemství. Nyní potřeboval pomoci, aby se vrátil a vykopal je. Při tom zakmitla se malá mapka a hlasy se ztišily. To se příjemně poslouchalo dvěma ztraceným anglickým existencím! Evansův sen rozvíjel se až do toho okamžiku, kde držel Čang-hiův cop v hrsti. Život Číňanův není nikdy tak posvátným jako život Evropanův. Lstivá malá tvář Čang-hiova, zprvu odvážná a zuřivá jako hlava podrážděného hada, potom však bojácná, zrádná a prosebná ovládala sen skorém úplně. Na konec Čang-hi se ušklíbli — byl to úsměšek nepochopitelný a úžasný. Náhle se vše nepříjemně změnilo, jak se to někdy ve snu přihází. Čang-hi počal čímsi breptavě vyhrožovati. Bylo viděti nesmírné hromady zlata, k němuž Čang-hi brání přístupu. Chytil Čang-hia za cop — jak veliký byl ten žlutý chlap, jak zápasil a se šklebil! Zářivé kupy zlata počaly se měniti v praskající výheň a nesmírný ďábel, úžasně podobný Čang-himu, ale s ohromným černým ocasem počal ho krmiti žhavým uhlím. Popálilo mu ústa strašlivě. Jiný ďábel řval jeho jméno: „Evansi, Evansi, vy ospalý blázne!“ — anebo to byl Hooker?…
Probudil se. Byli nyní na mělčinách.
„Tamhle jsou tři palmy. Musí to býti v jedné čáře s touto skupinou křoví,“ pravil jeho druh. „Všimněte si toho. Půjdeme-li do těchto křovin a projdeme-li houští přímou čarou odtud, budeme na svém místě, jakmile dorazíme k řece.“
Bylo nyní viděti, jak se ústí řeky rozevírá. Vida tó, Evans ožil.
„Pospěšte si, člověče,“ zvolal, „nebo pro boha budu muset píti mořskou vodu!“
Hryzl si ruce a zíral na stříbrný pruh mezi skalami a zeleným mlázím.
Náhle se obrátil skorem hrubě na Hookera.
„Dejte mi veslo,“ pravil.
Tak dojeli do ústí řeky. Po chvíli cesty nabral Hooker trochu vody do dlaně, okusil jí a vyplivl. Později učinil novou zkoušku.
„Už je dobrá,“ řekl i počali dychtivě piti. „Aby to čert vzal!“ řekl náhle Evans. „To je příliš pomalu.“
A nakloniv se nebezpečně přes přední část kanoe, počal lokati vodu přímo ústy.
Konečně vstali a zavezše kanoe do malého záhybu řeky, chystali se přistáti mezi hustým podrostem, přesahujícím do vody.
„Bude nutno se tím prodrati ke břehu, abychom nalezli své křoví a dostali se na čáru vedoucí k onomu místu,“ pravil Evans.
„Bude lépe, obeplujeme-li,“ odpověděl Hooker.
Pustili se tedy opět na řeku a veslovali zpět směrem k moři a podle jeho břehu, až místu, kde rostla skupina křovin. Tam přistáli, vytáhli lehké kanoe daleko na břeh, a kráčeli k pokraji džungle, až bylo viděti prorvu úžlabí a křoví v jedné čáře. Evans vzal s sebou z kanoe motyku domorodců v podobě L; jeho příčná část byla ozbrojena hlazeným kamenem.
Hooker nesl veslo.
„Je to přímo v tomto směru,“ pravil; „musíme jíti tudy stále rovně, až přijdeme k řece. Pak se musíme rozhlédnouti.“
Prodírali se hustou spletí rákosí, širokého listí, mladých stromků. Zprvu byla chůze namáhavá, velmi záhy však stromy počaly býti větší a podrost řidnul. Žár slunečních paprsků vystřídán byl nesnesitelně chladným stínem. Stromy stávaly se konečně ohromnými pilíři, rozestírajícími své vrcholky jako zelený baldachýn vysoko nad hlavou. Mdlé, bílé květy visely z jejich kmenů, a lanovité svlačce houpaly se od stromu ke stromu. Na zemi pestřily se houby a rudohnědá kůra objevovala se častěji.
Evans se zachvěl.
„Zdá se, že je tu chladno proti onomu vedru venku.“
„Doufám, že jdeme přímo,“ odpověděl Hooker.
Náhle spatřili daleko napřed, že stinné přítmí prorváno jest bílými slunečními pruhy, bijícími do lesa. Tam byl také nádherný podrost a barvité kvítí. Na to bylo slyšeti šumění vody.
„Zde je řeka. Měli bychom býti blízko tomu,“ pravil Hooker.
Na břehu řeky byla hustá vegetace. Velké rostliny, dosud bezejmenné, rostly mezi kořeny stromů, jež rozestíraly své ohromné ratolesti vějířovité obloze. Množství květův a popínavých rostlin ovíjelo své lesklé listy kolem kmenů. Na hladině široké, tiché tůně, na niž nyní pohlíželi hledači pokladu, plavaly velké, oválné listy a voskově růžové květy, podobné kosatcům. Dále, kde se řeka od nich uhýbala, voda se pěnila a tvořila hlučnou bystřinu.
„Nuže?“ pravil Evans.
„Zabloudili jsme trochu od přímého směru,“ odpověděl Hooker. „To jsme mohli předvídati.“
Obrátili se a hleděli do šerých, chladných stínů, tichého hvozdu, ležícího za nimi. „Půjdeme-li kus cesty podél řeky nahoru a dolů, snad někam přijdeme.“
„Pravil jste —“ počal Evans.
„On říkal, že je to hromada kamení,“ doložil Hooker.
Oba muži dívali se chvíli navzájem na sebe.
„Zkusme to nejdříve trochu po proudu,“ řekl Evans. Postupovali,zvolna, ohlížejíce se pečlivě.
Náhle Evans se zarazil.
„Co u ďábla je to?“ zvolal.
Hooker sledoval jeho prst.
„Cosi modrého,“ odpověděl.
Bylo lépe viděti, když vystoupili na malý pahrbek.
Pak počali rozeznávati, co to jest.
Kvapně se přiblížili záhadnému předmětu, až zřetelně spatřili trup, náležející ke skleslé ruce a paži. Pěst svírala jakýsi nástroj. Ležel tam mrtvý Číňan, tváří k zemi. Dle polohy těla nebylo pochyby, že je opravdu mrtev.
Oba muži se sestoupili a chvíli zírali beze slova na osudnou mrtvolu. Ležela na prázdném místě mezi stromy. Poblíž byl meč čínského vzoru a opodál rozmetaná kupa kamení vedle čerstvě vykopané jámy.
„Někdo nás předešel,“ pravil Hooker chraptivě.
Tu Evans počal náhle klíti, zuřiti a dupati na zem. Hooker zbledl, neříkal však ničeho. Přistoupil k mrtvole. Její šíj byla naběhlá a purpurová, ruce a kotníky oteklé.
„Pah,“ zvolal, rychle se obrátil a kráčel výkopu.
Zde vykřikl v údivu. Volal na Evanse, jenž ho pomalu následoval.
„Vy blázne! Vše je v pořádku. Je to zde dosud.“
Obrátil se znova, pohlédl na mrtvého Číňana a opět na otvor.
Evans letěl k jámě. Množství zlatých prutů již napolo vyhrabaných nešťastným jejich předchůdcem leželo vedle ní.
Nahnul se nad otvor a odhrnuv hlínu holýma rukama, vytáhl z něho kvapně kus těžké hmoty. Při tom se píchl do ruky o malý trn. Vyňal dvěma prsty útlý osten z kůže a pozvedl pruty.
„Jenom zlato nebo olovo může býti tak těžké,“ volal jásavě.
Hooker stále ještě se díval na mrtvého Číňana. Byl zmaten.
„Předběhl své přátele,“ pravil konečně. „Přišel sem samoten, a nějaký jedovatý had ho usmrtil… Divím se, jak nalezl to místo.“
Evans stál s pruty v rukou. Co mu bylo po mrtvém Číňanu?
„Bude nutno dopraviti tyto věci na pevninu kus po kuse a zatím je někam zahrabati. Jak je doneseme do kanoe?“
Svlékl si kazajku, prostřel ji na zem a hodil na ni několik prutů. Náhle pocítil, že se mu jiný trn zabodl do kůže.
„Tolik asi můžeme unésti.“
Po té zprudka zvolal, s podivným návalem vzrušení:
„Nač tak civíte?“
Hooker se němu obrátil. „Překáží mi ten tam.“ Kývnul směrem mrtvole. „Je tak podoben — —“
„Tlachy!“ řekl na to Evans. „Všichni Číňané jsou si podobni.“
Hooker pohlédl mu do tváře.
„Rád bych ho pochoval, než se dotknu rukou těchto věcí.“
„Nebuďte hloupý, Hookere,“ pravil Evans. „Nechte býti tu hromadu hniloby.“
Hooker váhal a pečlivě prohlížel půdu kolem sebe.
„Píchá mne tu cosi,“ prohodil.
„Jedná se o to,“ pravil Evans, „co počneme s pruty. Máme je zde zakopati nebo donésti do kanoe?“
Hooker uvažoval. Zmateným pohledem bloudil mezi kmeny stromů a do vysokých, sluncem ozářených korun. Zachvěl se opět, když jeho zrak spočinul na modré postavě Číňanově. Hleděl zkoumavě do šerých hlubin lesa.
„Co se s vámi děje? Hookere,“ tázal se Evans. „Zhloupl jste?“
„V každém případě odnesme zlato z tohoto místa,“ pravil Hooker.
Uchopil konce límce kabátu do ruky a Evans vzal opačnou jeho část a zvedli břímě.
„Kam tedy?“ tázal se Evans. „Ke kanoi?“
„Ku podivu,“ pravil Evans, sotva ušli několik kroků, „jak mne ještě bolí ruce od veslování.“
„Aby to hrom!“ řekl. „Ale bolí! Musím si odpočinout.“
Položili kabát na zem. Evansova tvář zbělela a drobný pot vyrazil mu na čele.
„Je tu jaksi dusno — zde v lese!“
Na to zvolal v náhlém přechodu do bezdůvodného hněvu:
„K čemu tu čekat celý den! Chopte se toho, povídám! Od té doby, co jsme spatřili mrtvého Číňana, jste jak náměsíčný.“
Hooker hleděl upřeně do tváře svého soudruha. Po mohl mu zvednouti kabát s pruty a ušli mlčky asi sto kroků. Evans počal z těžka oddychovati.
„Nemůžete něco mluviti?“ zvolal.
„Co je vám,“ tázal se Hooker.
Evans klopýtl a zaklev, odhodil kabát. Stál chvilku dívaje se upřeně na Hookera a pak zasténav, chytil se za hrdlo.
„Nechoďte ke mně,“ křičel a šel se opříti o strom. Na to klidnějším hlasem: „Za okamžik mi bude lépe.“
Náhle jeho paže, tisknoucí se ke kmeni, povolila a on sklouzal podél stromu, až tvořil svíjející se hmotu u jeho kořenů. Ruce kroutily se mu křečovitě. Tvář zhyzdila bolest. Hooker němu přistoupil.
„Nedotýkejte se mne! Nedotýkejte se mne!“ volal Evans sípavě. „Položte zlato zpátky na kabát.“
„Mohu vám něčím přispěti?“ tázal se Hooker.
„Položte zlato zpátky na kabát!“
Když Hooker překládal pruty, pocítil píchnutí v masité části palce. Pohlédl na ruku a spatřil tenký trn, asi dva. palce dlouhý.
Hooker otevřel ústa. Zíral na trn chvíli rozšířeným zrakem. Pak pohledl na Evanse, jenž se svíjel na zemi, kroutě se a napínaje křečovitě. Pak díval se mezi pilíře stromů a pletivo svlačců na místo, kde v temném stínu bylo ještě viděti modře oděné tělo Číňanovo. Vzpomněl si na malé značky v rohu mapky a okamžitě porozuměl.
„Bůh mně pomoz!“ pravil, neboť trny byly podobny oněm, jež Dyakové napouštějí jedem a používají za střely. Nyní pochopil, co znamenalo Čang-hiovo ujišťování, že poklad jest bezpečně uložen. Porozuměl nyní jeho úšklebku.
„Evansi,“ zvolal. Avšak Evans ani nehlesl a se nepohnul, mimo křečovité trhání jeho rtů. Hluboké ticho rozestřelo se nad lesem. Na to Hooker jal se zuřivě vyssávati malou červenou skvrnu na dlani — ssál o život. Náhle pocítil podivnou pronikavou bolest v ruce a v ramenou a prsty mu tuhly. Tu poznal, že nepomůže již žádné ssání.
Usedl ke zlatým prutům a složiv hlavu do dlaní a opřev lokte o kolena, zíral na zhroucené, avšak ještě se zmítající tělo soudruhovo.
Čang-hiův úšklebek mu opět přišel na mysl. Tupá bolest vstoupila mu do hrdla a ponenáhlu se stupňovala. Vysoko nad ním jemný vánek čeřil zelené koruny stromů a bílé lístky neznámých květů poletovaly soumrakem.
- ↑ anglické podřečí, jehož užívají Angličané a Číňané při vzájemném styku.