Pozoruhodný případ Davidsonových očí/Pán dynamických strojů
| Pozoruhodný případ Davidsonových očí Herbert George Wells | ||
| Aepyornisův ostrov | Pán dynamických strojů | Poklad v lese |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pán dynamických strojů |
| Autor: | Herbert George Wells |
| Krátký popis: | povídka |
| Původní titulek: | The Lord of the Dynamos |
| Zdroj: | WELLS, Herbert George: Pozoruhodný případ Davidsonových očí. Praha: Vilímek, [1910]. S. 227–240 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Stanislav Chittussi |
| Licence překlad: | PD old 100 |
| Index stran | |
Vrchní řidič tří dynamických strojů, které bzučely a duněly v Camberwellu a hnaly elektrickou dráhu, pocházel z Yorkshiru a jmenoval se Holroyd. Byl obratným elektrotechnikem, avšak pil rád whisky, onen těžkopádný, ryšavý násilník nepravidelných zubů. Pochyboval o jsoucnosti boží, přijímal Carnotovu poučku, přečetl Shakespeara a shledal, že byl slabým v chemii. Jeho pomahač pocházel z tajemného východu a jmenoval se Azuma-zi. Ale Holroyd říkal mu Pooh-bah. Holroyd měl rád černocha, poněvadž ničeho nenamítal proti kopancům, které mu dle svého zvyku udílel, nestrkal nos do stroje a nevyzvídal, jak se pohybuje. Různých podivných možností, které mohly nastati při náhlém styku černošské duše s korunou naší civilisace, Holroyd si nikdy neuvědomil, ačkoli právě na konci mu o tom poněkud svítalo.
Určiti kmenovou příslušnost Azuma-ziho nebylo v moci národopisu. Typ jeho nejvíce se blížil negerskému, ačkoli měl vlasy spíše zvlněné než kučeravé a měl nosní můstek. Mimo to byla jeho kůže spíše hnědá, než černá, a bělmo očí jeho žluté. Široké lícní kosti a úzká brada dodávaly tváři jeho podoby zmijovitého V. Také hlava jeho byla vzadu široká, u čela nízká a úzká, jako by měl mozek čelem do zadu, máme-li na zřeteli Evropana. Byl postavy sporé a jeho angličtina byla ještě spořejší. V hovoru vydával četné divné zvuky, jež neměly nic společného s našimi, a jeho nemnohá slova byla přiříznuta a přetvářena v heraldickou grotesknost. Holroyd pokoušel se vyjasniti jeho náboženské pojmy a — zejména když se napil whisky — kázával mu proti pověře a missionářům. Azuma-zi se však vyhýbal diskussi o svých bozích, ačkoli býval za to skopán.
Azuma-zi přišel do Londýna v bílých, ale nedostatečných šatech z topírny „Lorda Clivea“, ze Straits Settlements[1], nebo snad z končin ještě odlehlejších. Již od mládí slýchal o velikosti Londýna, kde všechny ženy jsou bílé a rusé, kde i pouliční žebráci jsou bílí, a přijel, maje nově vydělané zlaťáky v kapse, aby se klaněl u oltáře civilisace. Den jeho příchodu byl nepříjemný; obloha byla šedivá, a větrem zmítaný déšť lil se do zablácených ulic; avšak on se ponořil směle do městských požitků, až byl konečně vyvržen, otřesen na zdraví, v civilisovaném obleku, bez halíře, a mimo záležitosti nejnutnější potřeby podoben němému zvířeti, aby se dřel u Jamese Holroyda a dal se jím týrat v elektrických strojírnách Camberwellu. A Jamesi Holroydovi bylo trýznění oblíbenou zábavou.
V Camberwellu byla tři dynama se svými motory. Dvě, která tam stála od počátku, byla malá; větší dynamo bylo nové. Malé stroje dělaly notný hluk; jejich řemeny duněly na bubnech, kartáče bzučely a syčely při každé obrátce a vzduch chrčel ustavičně mezi jejich poly. Základy jednoho z nich se uvolnily, a stroj otřásal ustavičně strojírnou. Avšak velké dynamo přehlušovalo všechny tyto drobné zvuky neustálým drnčením svého železného jádra, jež působilo, že některé kovové jeho součástky duněly. Každému, kdo navštívil toto místo, šla hlava kolem z neustálého tlukotu strojů, rotace velkého kola, vrčících ventilů, občasných výdechů páry, a hlubokého, vlnivého zvuku velkého dynama, který přehlušoval vše. Posléze zmíněný zvuk byl s technického hlediska vadou, avšak Azuma-zi přičítal jej moci a pýše oné nestvůry.
Kdyby to bylo možno, přáli bychom si, aby hluk strojírny stále provázel čtenáře, dokud bude čísti; nejraději bychom vypravovali tuto povídku s tímto průvodem. Byl to neustálý, lomozný proud, z něhož sluch zachycoval hned tu hned onu nit; do toho znělo supění, tlukot a vření parních strojů, sykot a nárazy pístu, duté údery do vzduchu působené otáčením příček velkého kola, zvuk, který vyluzovaly obíhající řemeny dle toho, zda přiléhaly pevněji nebo volněji, podrážděný rachot dynamických strojů; a nad tím vším, chvílemi neslyšný, když sluch se jím unavil, zněl onen pozounovitý zvuk velkého stroje. Nikdy nezdála se pod vámi podlaha klidná a pevná; otřásala se a skřípěla ustavičně. Bylo to místo neklidu a zmatku a dovedlo vám roztrhati myšlenky v podivné klikatiny. A po tři měsíce, pokud trvala stávka strojníků, nevyšel nikdy Holroyd, jenž zradil své soudruhy, ani Azuma-zi z tohoto ruchu a proudu; spali a jedli v malé dřevěné kolně mezi strojírnou a branou.
Jakmile Azuma-zi přišel, odbyl si Holroyd první náboženské kázání na text velkého stroje. Musil křičeti, aby ho bylo slyšeti v lomozu.
„Podívej se na to,“ pravil Holroyd; „kde je nějaký váš bůh, který by se mu vyrovnal?“
Azuma-zi se díval. Chvíli nebylo Holroydovi rozuměli, načež Azuma-zi zaslechl: „… zabít sto lidí. Dvanáct procent pravidelné úmrtnosti,“ pravil Holroyd, „tomu se přece říká Bůh.“
Holroyd byl hrd na své velké dynamo a navykládal se Azuma-zimu o jeho velkosti a moci tolik, až bůhví jaké divné myšlenkové proudy a neustálý vířivý ruch způsobily zmatek v kadeřavé černé lebce. Vykládával mu velmi názorně o mnohých způsobech, jak lze jím zabiti člověka, a jednou dal Azuma-zimu ránu na doklad jeho síly. A později, ve chvílích oddechu — práce byla tuhá a tížila netoliko jej, nýbrž hlavně Holroyda — Azuma-zi sedával a pozoroval velký stroj. Někdy se mezi kartáči zajiskřilo a vyšlehly modré blesky, přičemž Holroyd láteřil, jinak však stroj šel jemně a rythmicky, jako by oddychoval. Hlučně obíhal pás kolem osy, a i za vámi, když jste se dívali, bylo slyšeti příjemný dusot pístu. A tak žil stroj po celý den v oné velké vzdušné strojírně, s ním a Holroyd nad ním bděl; nebyl uvězněn, neotročil a nepoháněl velké lodě, jako jiné stroje, které Azuma-zi znal — pouzí to zajatí ďáblové britské paroplavební společnosti — nýbrž byl strojem panujícím. Oněmi dvěma malými dynamy Azuma-zi mocí kontrastu pohrdal; ono velké pokřtil u sebe Pánem dynamických strojů. Ona byla mrzutá a nepravidelná, avšak velké dynamo bylo neproměnné. Bylo tak veliké! Šlo tak jasně a snadno! Bylo větší a klidnější, než Buddahové, které viděl v Rangoonu, a nikoli nehybné, nýbrž živoucí! Velké černé cívky točily se bez ustání, kruhy obíhaly pod kartáči a jeho hluboký hlas byl cellovým základním tonem. To jímalo podivně Azuma-ziho.
Azuma-zi nepracoval rád. Raději seděl a díval se na Pána dynamických strojů, když Holroyd odešel přemluvit vrátného, aby mu skočil pro whisky, ačkoli jeho místo nebylo v strojírně dynama, nýbrž za motory, a mimo to, když ho Holroyd dopadl poblíž stroje, stloukl ho svazkem tlustých měděných drátů. Azuma-zi při stupoval těsně obru a díval se na velký kožený pás, obíhající mu nad hlavou. Na pásu byla černá skvrna, která se vracela; černoch s jakýmsi zalíbením pozoroval, jak při všem lomozu se neustále objevuje. Divné myšlénky se spřádaly při jejím oběhu. Vědci nám vyprávějí, že divoši přisuzují duši kamenům a strojům — a stroj má tisíckrát více života než kámen a stroj, Azuma-zi pak byl ve skutečnosti dosud divochem; nátěr civilisace nesahal hlouběji, než byl jeho lehký pracovní šat, jizvy a uhelný prach na tváři a rukou. Jeho otec před ním uctíval spadlý povětroň; možná, že některý jeho příbuzný svlažil svou krví široká kola Džagernautu.
Použil každé příležitosti, již mu Holroyd poskytl, aby se dotýkal a ohmatával velké dynamo, které ho okouzlovalo. Čistil a leštil je, až kovové součástky se leskly jako slunce. Měl tajemný pocit bohoslužby při tomto konání. Blížil se němu a dotýkal se jemně jeho hrčivých cívek. Bohové, které uctíval, byli daleko. A Londýňané ukrývali své modly.
Konečně se jeho mlhavé pocity vyhranily a projevily nejdříve myšlenkami a pak skutky. Když Azuma-zi jednoho jitra vešel do lomozící strojovny, poklonil se před Pánem dynamických strojů a pošeptal řvoucímu stroji, že je jeho sluhou, prosil, aby měl s ním slitování a zbavil ho Holroyda. Když tak činil, pronikl nezvyklý sluneční paprsek otevřeným loubím chvějící se strojírny, a Pán dynamických strojů, vířící a řvoucí, zazářil bledým zlatem. Tu Azuma-zi zvěděl, že jeho služba jest příjemná Pánu. Nyní se již necítil tak osamělým, jako dříve, ač byl vskutku velmi osamělým v Londýně. A potuloval se v strojírně i když bylo po díle, což bylo dosti zřídka.
A když Holroyd ho na to ztýral, šel nyní Azuma-zi k Pánu a šeptal: „Ty vidíš, ó Pane!“ a zdálo se, že hněvivé vrčení stroje mu odpovídá.
Později vypátral, že kdykoli Holroyd vstoupil do strojovny, mísil se nový hlas do zvuku dynama. „Můj Pán vyčkává svého času,“ řekl si Azuma-zi. „Nespravedlnost onoho blázna ještě neuzrála.“
A čekal a čekal na den súčtování. Jednoho dne nastalo krátké spojení a Holroyd, který neopatrně stroj ohledával — bylo to odpoledne — utržil si důkladnou ránu. Azuma-zi viděl za svým motorem, jak vyskočil a proklínal vadnou cívku.
„Je varován,“ řekl si Azuma-zi. „Můj Pán je opravdu velmi trpěliv.“
Holroyd z počátku zasvětil Azuma-ziho do základních pojmů týkajících se obsluhy dynama, aby ho mohl občas ve strojovně zastati Když však zpozoroval, jak se Azuma-zi plíží kolem stroje, pojal podezření. Tušil nejasně, že jeho topič má cosi za lubem, a když jednou na něj svedl, že zničil lak na jednom místě, namazav cívky olejem, vydal nařízení, křiče do zmatku strojírny:
„Dopadnu-li tě ještě jednou u toho velkého dynama, Pooh-bahu, stáhnu ti kůži!“
Mimo to bylo prostě věcí rozumu a slušnosti, když Azuma-zimu líbilo se poblíže stroje, nedovoliti mu toho.
Azuma-zi na čas poslechl, avšak později byl přistižen, jak se klaněl Pánu dynam. Při tom zkroutil mu Holroyd ruku a kopl ho, když se obrátil, aby odešel. A když Azuma-zi stál po té za motorem a hleděl na záda nenáviděného Holroyda, dunění stroje vzalo na se nový rhytmus a znělo jako čtyři slova jeho rodné řeči.
Je těžko říci přesně, co je šílenství. Myslím, že Azuma-zi byl šílený. Ustavičný rachot a otřásání dynamické strojírny snad pomíchalo jeho nepatrnou zásobu vědomostí s ohromnou zásobou pověrčivosti a z toho konečně se vyvinulo šílenství. Každým způsobem když byl takto přiveden na myšlenku, aby Holroyda obětoval dynamickému fetiši, byl naplněn podivným zmatkem jásavých pocitů.
Oné noci byli spolu tito dva muži a jejich černé stíny sami. Strojovna byla osvětlena velkou obloukovou lampou, která mrkala a blikala do ruda. Černé stíny ležely za dynamy, kulovité regulátory vířily ze světla do tmy, a písty bušily hlučně a pravidelně. Vnější svět pozorován otevřenou částí strojovny zdál se ku podivu matným a vzdáleným. V dálce byl černý plot nádvoří s šedivými domy v pozadí, nad nimi modralo se hluboké nebe a bledé, drobné hvězdy. Azuma-zi náhle se dal středem strojírny, nad nímž obíhaly kožené pásy a ztratil se ve stínu velkého dynama. Holroyd zaslechl cvaknutí; oběh armatury se změnil.
„Co čertu tropíš s tím vypínačem?“ zahoukl překvapen. „Neřekl jsem ti — —“
Tu spatřil rozhodný výraz Azuma-ziových očí, když Asiat postoupil ze stínu němu.
V příštím okamžiku dva muži rvali se zuřivě před velkým dynamem.
„Ty čokoládový lotře!“ supěl Holroyd, maje hnědou ruku na hrdle. „Pustíš ty kontaktní kruhy.“
V příštím okamžiku byly mu podraženy nohy a strojník zapotácel se zpátky na Pána dynam. Bezděčně pustil se svého odpůrce, aby se zachránil před strojem.
Posel, přikvapivší zběsile ze stanice, aby se podíval, co se přihodilo ve strojovně, potkal Azuma-ziho u domku vrátného vedle brány. Azuma-zi pokoušel se cosi vysvětliti, avšak posel nemohl si ničeho vybrati z černochovy nesouvislé angličtiny a pádil do strojovny. Všechny stroje pracovaly hlučně a nebylo viděti nijakého nepořádku. Byl však cítit podivný zápach spálených vlasů. Tu spatřil znetvořenou hmotu, lpící na přední straně velkého dynama a když se přiblížil, poznal rozervané Holroydovy pozůstatky.
Muž vypoulil oči a váhal chvíli. Pak uzřel tvář, a zavřel křečovitě oči.
Otočil se na podpatku, než je opět otevřel, tak že již Holroyda nespatřil a vyběhl ze strojovny, aby přivolal pomoc.
Když Azuma-zi viděl, jak Holroyd hyne ve spárech velkého dynama, zděsil se poněkud následků svého činu. Přece však byl v povznášející náladě a věděl, že přízeň Pána dynama je s ním. Měl již plán pohotově, když potkal muže, přicházejícího ze stanice, a inženýr, který se kvapně objevil na scéně, usoudil bez okolků, že je to sebevražda. Tento odborník sotva si všiml Azuma-ziho, kromě toho, že mu dal několik otázek. Viděl, jak se Holroyd zabil? Azuma-zi vykládal, že byl mimo dohled u kotle motoru, dokud nezaslechl, že hluk dynama se změnil. Poněvadž nebylo podezření, byl výslech snadný.
Znetvořené tělo Holroydovo, které strojník odklidil od stroje, vrátný chvatně pokryl ubrusem potřísněným kávou. Někdo měl šťastný nápad přivolat lékaře. Inženýr snažil se hlavně, aby stroj opět přivedl do chodu, poněvadž sedm neb osm vlaků se zastavilo uprostřed dusných tunelů elektrické dráhy. Azuma-zi odpovídal — pokud rozuměl — na otázky lidí, které přivedla úřední povinnost nebo drzá zvědavost do strojovny, načež ho inženýr odeslal do strojovny. Před vraty do dvora shromáždil se ovšem zástup lidí — v Londýně civí vždycky, bůh ví proč, zástup zvědavců poblíž místa, kde někdo náhle zemřel — dva nebo tři novináři prodrali se nějak do strojovny a právě jeden chytil si Azuma-ziho. Avšak inženýr je opět vyhnal, poněvadž byl sám žurnalistickým dilettantem.
Za krátko odnesli tělo a s ním zmizel veřejný zájem. Azuma-zi byl velmi tich u svého kotle a viděl opět a opět v uhlí postavu, která se prudce svíjela a přestávala se hýbati. Za hodinu po vraždě nepoznal by nikdo, kdo by přišel do strojovny, že se stalo něco pozoruhodného. Černoch vyhlížející z místnosti, kde stály motory, viděl, jak Pán dynam víří a kolotá vedle svých malých bratrů, a hnací kola otáčí se s tlukotem a pára v pístech vybuchuje právě tak, jako před hodinou. Konečně se strojnického stanoviska byla to naprosto bezvýznamná událost — pouhá dočasná úchylka proudu. Nyní však štíhlejší postava a útlejší stín inženýrův nastoupil na místo hranatého Holroydova obrysu, přecházel světelnou uličkou po otřásající se podlaze pod pásy mezi motory a dynamy.
„Nesloužil jsem svému pánu?“ řekl Azuma-zi ne slyšně ze svého stínu, a hlas velkého dynama zahlaholil plně a jasně. A když hleděl na vířivý mechanism, ovládlo ho opětně podivné kouzlo, jež ochablo poněkud po Holroydově smrti.
Azuma-zi nikdy neviděl zabiti člověka tak rychle a nelítostně. Tento ohromný dunivý stroj zabil svou oběť, aniž ustal na okamžik ve svém pravidelném tlukotu.
Nic netušící inženýr stál zády němu, škrabaje cosi na kus papíru. Jeho stín ležel u paty nestvůry. „Je Pán dynam dosud hladov? Jeho sluha je hotov.“
Azuma-zi učinil kradmý krok ku předu; pak stanul. Inženýr náhle přestal psáti, přešel místností až k nejkrajnějšímu dynamu a jal se zkoušeti kartáče.
Azuma-zi váhal a pak se odplížil beze zvuku do stínu u vypínače. Tam čekal. Náhle bylo slyšeti kroky vracejícího se inženýra. Zastavil se na svém starém místě, nevěda, že se topič krčí deset stop od něj. Velké dynamo náhle zasyčelo a hned na to Azuma-zi vyskočil na něj ze tmy.
Černoch nejprve uchopil inženýra kolem těla a vlekl ho k velkému dynamu; na to, když inženýr kopl svého soupeře koleny a stlačil dolů jeho hlavu, uvolnilo se objetí a inženýr odskočil od stroje. Černoch uchvátil ho znovu, opřev svou kučeravou hlavu o jeho prsa, a oba zmítali sebou a supěli po dobu, jež zdála se celým věkem. Tu napadlo inženýrovi, aby se zahryzl do černochova ucha, a kousl ho vztekle. Černoch zaječel strašlivě.
Váleli se spolu po zemi a černoch, který se patrně vyprostil zubům svého odpůrce nebo se rozloučil s kusem ucha — inženýr o tom uvažoval ještě při zápase — snažil se ho zardousiti. Inženýr nadarmo se namáhal, aby se něčeho chytil a kopl ho, když tu se ozval na podlaze vítaný zvuk kroků. V příští chvíli Azuma-zi ho pustil a vrhl se velkému dynamu. V lomozu zazněl sykot.
Úředník společnosti, jenž vstoupil, stanul a díval se vyjeveně, jak Azuma-zi se chytil rukou nahých svorek, zasvíjel se v hrozné křeči a zůstal viseti nepohnutě se stroje, maje tvář strašlivě znetvořenou.
„Jsem proklatě rád, že jste právě teď přišel,“ pravil inženýr, sedě dosud na podlaze.
Hleděl na postavu stále se zachvívající.
„Není to pěkná smrt, jak je vidět — ale rychlá.“
Úředník stále zíral na tělo. Byl to poněkud nechápavý člověk.
Nastala pomlčka.
Inženýr se zvedl trochu neobratně. Přejel si významně prsty hrdlo a zakýval několikrát hlavou.
„Ubohý Holroyd. Již tomu rozumím.“
Na to šel skorém mechanicky vypínači ve stínu a pustil opět proud na dráhu. Když tak učinil, spálené tělo se uvolnilo a spadlo se stroje přímo před něj. Jádro dynama zadunělo hlučně a jasně, a armatura udeřila do vzduchu.
Tak zaniklo předčasně uctívání Dynamického Božstva, náboženství to, jež mělo snad nejkratší trvání. Při tom však může se aspoň honositi mučednictvím a lidskou obětí.
- ↑ anglická osada v Zadní Indii.