Poznámky o české politice/V.
| Poznámky o české politice Karel Kramář | ||
| IV. | V. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V. |
| Autor: | Karel Kramář |
| Zdroj: | KRAMÁŘ, Karel. Poznámky o české politice, Praha 1906 Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Praha: Bursík a Kohout, 1906. |
| Licence: |  PD old 70 |
Pokusil jsem se načrtnouti program positivně české politiky, vědomé cílů, volné v taktice, rozhodné, ba nejrozhodnější, kdy je toho potřebí, umírněné, kde prospěšno je to věci národa, politiky, která by se nebála výtek ani radikálnosti, ani umírněnosti, poněvač by dělala jen to, co v dané situaci je zapotřebí. A ovšem politika ta musila by býti opravdu svobodomyslnou, demokratickou, poněvadž jen taková odpovídá duchu národa.
Nenapadá mně vydávati, co jsem napsal, za nové zjevení, už proto, že mně samému je to vše velmi starým, neboť od počátku, kdy vstoupil jsem v praktický politický život, dívám se tímto způsobem na českou politiku a nesčíslněkrát jsem stanovisko toto veřejně hájil. Ostatně první, kdo veřejně počal hlásati politiku zjednání politické moci českému národu v daných poměrech ústavních, byl Gustav Eim. Ale mezi názory Eimovými a později Kaizlovými a mými byl vždycky veliký základní rozdíl, který označiti musím. Eim ani Kaizl nevěřili v možnost restituce státního práva, nevěřili ani v pravděpodobnost silné decentralisace — a poněvač oba byli příliš realistickými politiky, aby počítali v praktické politice s něčím, co zdálo se jim chimérou, chtěli jen a jedině moc ve státě, tak jak je, chtěli využitkovati centralismus pro český národ, a proto se dívali na naši státoprávní politiku jako na něco, co úspěšné praktické politice české jenom překáží. Já platil jim za romantika. Opravdu neříkám to, abych paměti svých dobrých přátel uškodil. Každý ví, že oba patřili k nejlepším politickým hlavám, které jsme měli, a oba věnovali službě svého národa všecky své síly — a jedinou touhou jejich bylo, pomoci svému národu k postavení, kterého svým významem pro říši zasluhuje. Viděli žalostný konec staročeské politiky státoprávní, předvídali, že nový rozmach státoprávní v počátku let devadesátých neskončí úspěšněji, a proto přirozeně obávali se, že politika státoprávní nám vůbec znemožní nastoupiti jedině vhodnou politiku pro národ český v daných poměrech: politiku positivní. Jako každý český člověk nesli těžce křivdu, která se nám stala tím, že nám obsah státního práva vzali — ale poněvač myslili, že řeka nemůže se vrátiti ku svým pramenům, nepovažovali státní právo vůbec v daných poměrech za exponent české politiky. Loyálně činili všecka státoprávní obražení, poněvač jako my všickni věřili v nezadatelnost státního práva — ale tím chtěli, aby se naše státoprávnictví v praktické politice vyčerpávalo. V tom byl také fundamentálný rozdíl mezi názory jejich a sociálně-demokratickým odmítáním veškerého podkladu a každé oprávněnosti státoprávní politiky. Ostatně sociální demokraté, jak řekl jsem to ve sněmu, jsou také jen stranou, která prodělává evoluci, jako všecky strany politické, které chtějí žíti.
Bojovali proti všem dogmatům víry, politiky a sociálného života — a v jejich negaci všeho, na čem stojí dosavadní společnost, bylo zrovna tolik dogmatismu, jako u těch, které chtěli potírati. Vnitřně revoluční strana musí revolucionovati všecko. A tu není pranic podivno, že naši sociální demokraté negovali také české státní právo. Zbytečně — pokud nepopírají stát vůbec, poněvač státní právo není nic jiného, než právní obsah státní souverenity zemí koruny české — jich nedílnost, celistvost a státoprávní osobitost. Jejich vnitřní zřízení je jenom otázkou rozvoje, jako u všech druhých států, a nevyžaduje tudíž od socialistů více odporu než vnitřní zřízení každého druhého státu. Ovšem, socialisté cítili potřebu centralisace jako Němci — aby byli silnějšími.
Avšak, jak jsem pravil, socialisté prodělávají evoluci rostoucích, mohutnících stran — nepotřebují více všecko popírajícího proselytismu, rostou přirozeně, neodolatelně, přitažlivostí idey spojení všeho proletariátu a porostou až tam, kde jsou přirozené hranice jich vzrůstu. Mají vědomí své síly, a proto jsou tolerantnějšími ve věcech víry, vidí, že odborový internacionalismus nevylučuje horoucí národní cítění, zejména u národů, které bojují za plnou rovnoprávnost — au nás počínají se emancipovati od vídeňského vedení a s tím také snad počnou jinak se dívati na naše státní právo, zejména když svobodomyslnost a demokratičnost českého národa bude jim zárukou, že český stát opravdu nebyl by baštou reakce a feudalismu, a když sami si ujasní, že rozdělení Rakouska na národně autonomní celky by bylo administrativním monstrem.
Já s těmito všemi názory na státní právo, jak už jsem řekl, naprosto souhlasiti nemohl. Především nedovedu se smířiti s křivdou a bezprávím — a křivdou a bezprávím vzali nám vnitřní obsah státního práva. Reálná politika může se sice smířiti s tím, co prohrála vlastní vinou, v zápase, v kterém okázala se slabší — ale ani ona nemůže smířiti se s těžkým hříchem beze vší naší viny na našem národě spáchaném. Pak je pro mne právnicky naprosto nepochybno, že státní právo není problémem, nýbrž že je skutečným právním stavem, na kterém jedině založeno jest panování mocnáře v zemích koruny české.
Jinak bychom neměli panovníka s právním titulem, nýbrž panovníka, který by vládl jen proto, že má vojsko a moc. Ústava mohla pro nás utvořiti právní poměry, hájené státní mocí, takže se jim musíme jako platným zákonům podrobovati a je zachovávati, ale nemohla změniti platné právo tam, kam kompetence její žádným způsobem sahati nemohla. S poměry těmi chci, abychom počítali, ale myslím, že snahou naší musí býti, aby ústavní řády odpovídaly nezrušitelnému našemu právu státnímu. To tím víc, poněvač je moderní správa státní tak intensivní, tak hluboko do života občanů státních zasahující, a její úkoly jsou tak veliké, že musí se varovati především každé šablonovitosti a povrchnosti. A ta je nevyhnutelna, přímo poměry vynucena, kde stát představuje takové hospodářské, kulturní, ethnografické a sociální rozdíly jako u nás a přece chce centralisovati. Proto může býti státní správa centralisovanou jen tam, kde toho moderní rozvoj hospodářský žádá, tedy zejména v politice dopravní, tarifové, bankovní, peněžní, v zákonodárství, pokud jde o právní základy obchodu a průmyslu — smím-Ii se tak krátce vyjádřiti — pak ve všech záležitostech státní obrany a politiky vnější, ale musí individualisovat, obmezit se na stejnorodé oblasti ve všech druhých oborech. A tu staletá historie sama dala základy k takovému rozdělení, utvořila přirozené, vnitřně naprosto honogenní skupiny: skupinu zemí českých, skupinu zemí alpských, od které by ovšem mohly být odděleny země jihoslovanské, a Halič s Bukovinou. Pak mohli bychom v Rakousku míti opravdu intensivní kulturní a hospodářský život, přizpůsobený všem různostem našeho soustátí — a všickni by mohli šťastně žiti, ovšem pod podmínkou, že by se v zemích národnostně smíšených národnostními zákony naprosto zaručily plný rozvoj a plná svoboda kulturního života všem národům.
Pro mne je tudíž všecka politika česká jenom cestou k vrácení plného obsahu státoprávní osobitosti zemí koruny české v rozsahu, který odpovídá moderním potřebám mocenským a hospodářským, tak aby mohly země naše rozvíjeti se kulturně i sociálně co nejintensivněji, a aby také požívaly ochrany mocného státu a měly dostatečně veliké odbytiště pro své průmyslové výrobky. Jakcu ta cesta má být, není pro mne otázkou principu, nebo státoprávní věrnosti, nýbrž jen vhodnosti a prospěšnosti v daných poměrech.
Je-li potřebí politiky radikální, budiž radikálnou, je-li výhodnější politika positivní, budiž opportunistickou, umírněnou. V nynějších poměrech, posuzuju-li je, jak jsou, a ne, jak bych si je, míti přál, je hlubokým mým přesvědčením, že jedině správnou je politika positivná, která chce dobýti náležité národu našemu ve státu moci, abychom tak svými názory na povinnosti státu tak různotvárného i mnohojazyčného postupně naplniti mohli veškeren veřejný život Rakouska, a která by nás politicky, kulturně i hospodářsky tak sílila, abychom nemusili se báti žádných, i těžkých zkoušek osudu, a budeme-li jich uchráněni, abychom tím výsledněji mohli působiti k přetvoření říše v duchu spravedlnosti ke všem národům, i k novému ustrojení zákonodárných a správních základů našeho veřejného života.
A myslím, že velká většina našeho národa politiku takovou schválí, když upřímně řekne, co chce, a nebude se před lidem báti vlastní umírněnosti, tam kde je prospěšna národu. A aby za touto politikou stála převážná většina národa, je ostatně také podmínkou úspěšnosti positivně politiky ve Vídni, neboť jen mohutná strana, mohutný klub může hráti v parlamentě tak vážnou úlohu, aby mohl činiti nároky na účastenství ve státní správě.
Zatím panuje u nás ovšem přímo hrozivá rozháranost, která může se státi velikým nebezpečím pro veškeren budoucí rozvoj naší politiky. Nemluvím opravdu osobně, abych zachránil své politické postavení. Naopak. Kdybych mohl oddechnouti od každé politiky, a žiti úplně v ústraní, nenaříkal bych na nevděčnost národa. Naopak, byl bych mu velmi vděčným, že dal mně možnost žiti svobodně a volně, jak by ss chtělo po 15 letech stálých bojů a stálého napjetí duševního, poněvadž jsme vlastně z těžkých krisí nevycházeli. Vždyť byly chvíle, kdy zdálo se, že všecko je ztraceno… Budu šťasten, povede-li česká politika k dobrým výsledkům, ať stojí v čele kdokoliv.
Kdo byl dlouho v politickém životě, a trochu kriticky myslil nejen o druhých, ale také o sobě, dojde dojista k názoru, že jediné, co seriosního člověka dovede uspokojiti, je ctižádost věčná, ctižádost prospěti věci, které sloužíš. Osobní úspěchy jsou něčím tak pomíjejícím… Dnes křičí se: »Sláva!« — a zítra »Ukřižuj!« A jen ten snese s klidnou myslí poslední, kdo nebaží po prvém, a kdo chce jen jedno, ale to s celou duší, aby na soudě historie opravdový pokrok národní věci spjat byl pro všecky časy také trochu s jeho jménem. To jediné nezávisí od nálady veřejného mínění. Ovšem, nutno přiznali, že cesta k takovému nazírání na osobní moment v politice vede celou řadou těžkých sklamání a často dost trpkými ranami osobní ctižádosti, které zejména političtí lidé přirozeně mají a musejí míti víc, než druzí.
Buďtež mně odpuštěny tyto osobní poznámky — ale mně tolik byla vyčítána osobní ctižádost, které prý všecko obětuju, že musil jsem těch několik slov říci, abych vzal již předem všecek osobní moment svým vývodům. Snad se mně alespoň tolik přizná, že veřejnost českou málo jsem obtěžoval touhou po popularitě.
S těmito výhradami řeknu docela upřímně, že víc než kdy jsem přesvědčen o nutnosti strany svobodomyslné pro náš národ, že výčitky, které se jí činí, a kterými já sám jsem jí neušetřil, neleží ani v její programu, ani v její taktice, ani ve valné většině lidí, kteří ji zastupují, nýbrž v nevyjasněných názorech veškerého našeho národa na otázky praktické politiky, zejména pak v nedostatečně vyhraněném mínění o poměru politiky státoprávní k taktice parlamentární. Jakmile si český národ tyto základy každé úspěšné politiky ujasní, bude postavení strany svobodomyslné docela jiné, ba víc, ona bude moci vyplniti veliké své poslání, aby totiž stala se základem koncentrace nejlepších sil národa.