Poznámky o české politice/IV.

Poznámky o české politice Karel Kramář
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	KRAMÁŘ, Karel. Poznámky o české politice, Praha 1906 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Bursík a Kohout, 1906.
Licence:	PD old 70

Mluviti o české politice, a nepromluviti otevřeně o poměru k Němcům, a k tomu snad ještě ze strachu, říci své mínění ve věci tak sporné, bylo by opravdu neomluvitelným. Ovšem nerad bych, aby někdo měl názory mé za názory strany, a proto výslovně podotýkám, že nemluvím v této brožurce vůbec za nikoho, než za sebe, a že mně ani nenapadne, někoho svými názory zavazovati. Budu rád, dojdou-li uznání — má-li kdo lepší, a přesvědčí mne, ochotně se podrobím.

Po mém soudě musíme konečně dojiti k nějaké formě takového spolužití s Němci, abychom mohli svých společných zájmů hospodářských společně se zastávati, anebo abychom svým národním bojem alespoň své společné hospodářské zájmy nepoškozovali.

Je to životní zájem Němců jako náš. Nechci od smíru víc, poněvač by to bylo zbytečným idealismem v praktické politice. Poměr náš k Němcům a naopak sotva kdy bude blízkým a srdečným, poněvač mezi námi vždycky bude ostrý zápas o prvenství v kulturním a hospodářském životě, a poněvač jsme si příliš blízcí. Zejména k Němcům v českých zemích.

Čeští Němci ještě nezapomněli, že byli oni na vrchu, a že nepočítali s naším rozvojem — a proto také nedovedou se vžiti v nové poměry. Měli všecko. Celou bureaukracii, všecka nejvyšší místa v zemi, a přišel-li někam český úředník, hleděl se assimilovati panujícím — to pomalu přestává a mají si zvykati rovnoprávnosti. Přiznejme sami, že je to dost těžké, zejména dnes, kdy jsou kapitálově silnější. To ovšem není tak dávno, a není to zásluhou Němců.

Než přišla evropská krise zemědělská, neznamenali jsme hospodářsky méně než Němci. Naopak, byli jsme bohatší. I v pohorských krajinách, kde Němci, až na několik továrníků, většinou byli chudí tkalci — kdežto naši lidé měli přece jen výnosnější selské hospodářství. Alespoň u nás v Podkrkonoší. Rozvojem průmyslu a zemědělskou krisí všecko se změnilo. Dokud nebylo husté sítě železniční a uhlí následkem toho bylo drahé, pokud nebylo na místě, usazoval se průmysl přirozeně při horských bystřinách se silným spádem a velkou vodní silou. A to bylo v krajinách německých. Továrníci bohatli a šli po řekách do našich krajů. Naši lidé byli passivní, pohodlní, nepodnikaví. Znám město, zbohatlé velikým obchodem s výrobky domácích tkalců. Bylo bohatší, než sousední Němci, vidělo, jak němečtí továrníci je předstihují a přece dopustilo, aby se v českých osadách na řece usadili Němci. A v kraji bohatli naši sedláci pěstěním řepy, stavěli rolnické cukrovary, měli akcie dráh, továren.

Přišel rok 1873., pak světová zemědělská krise — a panika mezi našimi lidmi. Cukrovary přecházely do rukou soukromých podnikatelů Nečechů, akcie prodávány za několik zlatých, akciové továrny padaly — celá umělá stavba se sřítila, a s tím i naše hospodářská převaha nad Němci. Německý průmysl přestál krisi bez velkých otřesů, přišla léta přímo báječných výdělků, německé závody rostly, množily se, opouštěly německé kraje a usídlovaly se v českých, poněvač uhlí lacino bylo k dostání, a pracovní síly byly tak neobyčejně levné — a Němci bohatli. S přílivem peněz v německé továrny v německých krajinách bohatla města, zkvétal menší průmysl, obchod — a naše selské kraje se vylidňovaly, přebytek našich mladých, zdravých lidí stěhoval se do německých továren, do uhelných dolů, z českého jihu do Vídně — a tak rostla převaha německých hospodářských sil nad českými.

I to bude zase vyrovnáno. Stali jsme se konečně také podnikavými. Začínáme míti český průmysl, a budeme jej míti, když si ujasníme, že rozvoj průmyslu nevyvolají spolky, národní podniky, — nýbrž jen a jedině silná, podnikavá individua, jedinci, kteří umějí pracovat, spořit a podnikat, a hybná, energická organisace bankovní, která jednotlivci beze vší úzkoprsosti a bez snahy, finančně jej vykořistiti, v těžkých začátcích pomůže, — ve vlastním zájmu, poněvač jen tak si získává velikou a silnou klientela pro budoucnost. Akciová forma podniku přijde teprvé později, až se z jednotlivých hotových, zkvétajících závodů přirozeně tvoří velké, kapitálově silné akciové společnosti.

Také naše zemědělství bohdá dojde lepších časů. Mnoho si můžeme slibovati od nucených společenstev rolnických, budou-li se ovšem především zabývati otázkami hospodářskými, a méně politickými. Varovné hlasy našich odborníků o nedostatečném výnosu našich polí oproti výsledkům zemědělského hospodářství v Německu jsou tak vážnou výstrahou všem lidem, kteří povoláni jsou starati se o zájmy selského našeho lidu, že všecko musí udělati, aby se křiklavým těmto poměrům odpomohlo, vlastní prací, a nutno-li, pomocí veřejnou.

My chlubili se vždycky pokročilostí svého zemědělství, a najednou vidíme, jak daleko jsme za Německem, kde podmínky při hospodaření opravdu nejsou výhodnější. Doufejme, že zanedbané brzo dohoníme. A také světová krise zemědělská pozbude svého ostří, a my můžeme doufati, že se hospodářská bilance česká i německá opět poněkud srovná, zejména bude-li využitkováno úpravy našich řek na prospěch našeho zemědělství. — Ovšem, přímo palčivou potřebou jest, aby se naše podnikání průmyslové obrátilo na český jih a udrželo přebytek našeho obyvatelstva doma. Snad konečně i tu najde sa několik smělých, podnikavých lidí, jak jsme je našli v průmyslu textilním v severovýchodních Čechách, a pak půjde to samo.

Tedy nemáme příčiny býti pessimistickými — a to konečně cítí také Němci v Čechách a proto se nedivme, že jsou tak znepokojeni, vidí-li, že jsme na postupu. Ale také oni se musejí smířiti s neodvratným a hleděti se zaříditi tak, aby věděli, co vůbec držeti mohou, a to aby si zabezpečili jistou dohodou s námi.

Především musíme si oba ujasniti, že my veliký boj Slovanstva s Germánstvem, přijde-li k němu vůbec, nerozhodneme. My oba máme stejnou povinnost: zachovati, co máme a co držeti můžeme, a síliti vnitřně. A velké, světové otázky rozřeší druzí.

Dlouholetý boj národnostní měl posud alespoň jednu zásluhu — kromě té, že oběma nám nedal zpohodlněti — že totiž víme, na čem jsme, a že můžeme lehce napsati bilanci smíru i boje. V Čechách i na Moravě. Víme oba, co držeti musíme, a co ztratíme. Na př., že dobudeme Budějovice, je jen otázkou času, a zrovna tak několik měst na Moravě. A že Němci hleděli se zajistiti v Brně, Olomouci atd. obecními volebními řády, tomu se nedivme, poněvač otázka, musí-li i tu němectví na konec ustoupiti vlivu českého okolí, je přece jen otázkou daleké budoucnosti. Zrovna tak je přirozeno, že naprosto nemůžeme souhlasiti s nadějemi Němců, že české dělnictvo a živnostnictvo v německých krajích, zejména tam, kde žije nahromaděno ve větším počtu, přizpůsobí se národně svému okolí, a proto nesmějí se Němci tomu diviti, že všecko podnikneme, abychom tyto své lidi svému národu zachovali. Je nás příliš málo, abychom mohli tak mnoho obětovati. A pak je to jen spravedlivé. Není to žádná útočná, dobývačná politika, nýbrž jen konservativná. Německý průmysl bez našich dělníků nemohl by obstáti, a důsledky toho musí prostě nésti. Má dosti na tom, dostane-li českou práci, aby mohl růsti a mohutněti — aby směl za to chtíti ještě duši českého člověka, který mu dává svou pracovní sílu, to bylo by něco, co v dnešní socialní době přece jen těžko lze žádati. Český dělník jde s národním uvědoměním do německých krajů, s ním přirozeně jde i český živnostník — a ti zařídí si život po česku — to je fakt, tak přirozený a pochopitelný, že jek tomu potřebí mnoho námahy, aby se tím mohli Němci tak uměle rozčilovati. Jako je jisto, že tyto české menšiny žádného Němce nepočeští, tak chceme my, aby se nám co nejmenší část z nich poněmčila. Své průmyslové bohatství by Němci bez laciné české práce, bez přebytku našeho rolnického obyvatelstva neměli — musejí tudíž také nésti negativní stránky svých předností a nenaříkati dětinsky na počešťování německých krajů. O tom nemůže býti ani tam řeči, kde jsou velmi silné české menšiny, jako v hnědouhelné pánvi. Mohou si tudíž Němci velmi snadně ujasniti, co mohou od nás žádati a v čem jim vůbec můžeme ustoupiti.

Konečně budou Němci také nuceni přiznati si, že jisté politické prvenství, které tak dlouho v Čechách a na Moravě měli, nedá se více držeti. Na Moravě částečně to přiznali, a je jenom potřebí, aby v tomto poznání šli na Moravě i v Čechách ještě dál, a doznali si, že nejsou dost silni, aby zamezili poskytnutí plné jazykové rovnoprávnosti i opatření našeho národa všemi kulturními potřebami v zemích českých. Ale zrovna tak musíme si ujasniti my, že je theorie o revindikaci zněmčeného území přímo dětinskou fantasií, poněvadž Němci jsou hospodářsky tak silni a mohutni, že dovedou každý útok na svou državu s lehkostí odraziti. Bude dost na tom, dovedeme-li to povznesením politického a kulturného významu našeho národa tak daleko, aby jednotlivé německé závody, roztroušené v českých krajinách, nevynášely se tak silně svou německou superioritou, a aby samy držely se té národní skromnosti a neokázalosti, kterou žádají od našich menšin v německých krajích. A potom, že je zbytečno ukládati příslušníku druhé národnosti povinnost, učiti se druhému jazyku ve větším rozměru, než je toho naprosto zapotřebí. To platí pro nás, jako pro Němce. My musíme dosíci toho, aby každý Čech v celém království došel svého práva ve svém jazyku, bez tlumočníka, od úředníků řádných, k vykonávání úředních povinností pro jistý okrsek povolaných, zrovna to platí také pro Němce — a tomu musí býti vyhověno buď úředníky druhé národnosti, nebo úředníky druhý jazyk zemský dokonale ovládajícími. Ale úřady české musejí tak býti zařízeny, aby také všichni úředníci čeští nemusili uměti německy, nechtějí-li Němci dopustiti, aby každý jejich úředník uměl česky. Tedy žádná residua německé řeči služební, z kterého titulu by ode všech úředníků žádali znalost němčiny!

Kdo však chce výše, na místa ústřední správy, ten musí uměti oba zemské jazyky — poněvadž na nějaké dělení zemské správy pod žádnou podmínkou nepřistoupíme. To byly by po mém soudě praemissy uvažování o zjednání podmínek takového spolužití obou národů, které by, jak jsem řekl, nevylučovalo společný postup ve společných zájmech. Ovšem jednoho při tom nesmí se zapomínati. Pro každého českého politika je základným předpokladem každého pokusu o smírné řešení jednotlivých sporných otázek zachování naprosté celistvosti zákonodárství a správy království Českého. To je české sine qua non. Snad jsme v této příčině až chorobně nedůtkliví, ale máme proč. Jednak z nejvážnějších důvodů politických, poněvač nemůžeme připustiti připravování německých okresů ku snadnějšímu oddělení od českých — proč, nepotřebuji snad výslovně připomínati, tím spíše, že už po Králové Hradci závažné kruhy pruské chtěly část království odděliti a zabrati — a pak proto, poněvač nemůžeme vydati své menšiny na pospas německé správě, na kterou bychom neměli žádného vlivu. Každé pomyšlení na takovou koncessi je tudíž z české strany naprosto vyloučeno. Ale také hospodářské zájmy obou národů žádají zachování celistvosti království, poněvač se prostě nedají territoriálně odděliti: tak nerozlučitelně jsou spojeny, poněvač prostě vyrostly z geografické konfigurace Čech. A ostatně je to v zájmu Němců samých, aby nekladli tak nemožných podmínek. Naopak, čím loyálněji postaví se na stanovisko celistvosti království, tím lehčeji bude nám smluviti se o takovou úpravu veřejné správy, která by dodávala možnost každému z obou národů starati se o své specielní zájmy, zejména kulturní, bez zbytečného vměšování se národa druhého do záležitostí, které každý národ žárlivě chrání od vměšování se elementů cizích. Proto my těžce neseme, že ve svém kulturním životě tak mnoho závisíme od Vídně, která teprve v nejposlednější době začala poněkud přicházeti vstříc našim opravnými požadavkům. A přece s jakou pořád ještě jednostranností! Podívejte se na české a na německé universitní ústavy v Praze!

Budiž mně nyní dovoleno, pronésti své mínění o způsobu, jakým by se některé ze sporných otázek daly řešiti. Musím se omeziti ovšem na hlavní kontury. A ještě jednou podotýkám, že všecko, co řeknu, je mým docela osobním míněním, o němž ani nevím, bude-li sdíleno mými nejbližšími politickými přátely. Nebudiž mně také vytýkáno, že příliš starám se o to, aby náhledy mé nebyly přijímány za mínění strany. Při zodpovědném postavení mém ve straně je to přímo mou povinností.

O jazykové otázce nezbývá mně mnoho co říci. Stojím na nařízení Gautschově pro království České, a chtěl bych, aby odstraněny byly ještě některé zbytečné ostatky německé řeči služební, zejména ve správě finanční, kde pod záminkou ústřední kontroly ve Vídni ponechány ještě některé záležitosti německými, které i po úsudku znalců německých mohou býti českými. Přirozeně pak žádati musíme i ve správě státních železnic náležité šetření našeho jazyka, a také v četnictvu může být při dobré vůli zavedena čeština ve všem, co beze všeho ohrožování vojenského charakteru četnictva může býti českým a co posud se chrání jako svatosvaté právo armádního jazyka.

Gautschova nařízení se v praksi neobyčejně osvědčila, a nevyžadují také znalost obou jazyků od všech úředníků. Stačí, když při každém úřadě státním alespoň jeden úředník, kterému přísluší věcné rozhodování, je znalým obou jazyků zemských, při sborových soudech pak celý senát. To ovšem nevylučuje, že v okrscích, kde jsou veliké menšiny, takových úředníků musí býti více. Nebudu to více odůvodňovati, poněvač jsem tak učinil již dříve dost obšírně. Chci jenom tolik říci, že po mém skromném soudě mohli bychom oba, Češi i Němci, takové řešení otázky s klidným svědomím přijati. Princip, že každý příslušník obou národů musí ve svém jazyku v království dojiti svého práva, vyžaduje také, aby všecky nápisy na úředních místnostech byly dvojjazyčné, s předností jazyka většiny obyvatelstva okresu.

Z německé strany se po mém soudě velmi neopatrně činí námitky proti tomu, aby »znešvařován« byl charakter německých úřadů českými podáními a českým jich projednáním i vyřízením. Němci zapomínají, že následkem své bohatosti průmyslové častěji mají co dělati u úřadů českých, než naši lidé u německých, a kdyby na nás tudíž vynutili, aby se podání v druhém jazyku zemském vyřizovala v jazyce úřadu, pocítili by to daleko tíže, než my, zejména pak sotva by to bylo příliš příjemné stranám německým ku př. z Vídně. A my na svém starém stanovisku státi musíme nejen hledíce k celistvosti království a od starodávna platnému právu v Čechách, nýbrž také z ohledů socialných.

My nemůžeme příslušníky svého národa v krajích německých, zejména, své dělníky a malé živnostníky nechati bez ochrany úřadů státních, a tomu by tak bylo, kdyby jim v úřadě nerozuměli, anebo s nimi jednali jen pomocí tlumočníků. Zejména socialní demokracie česká by tento požadavek český měla hájiti s největším úsilím, poněvač se tu hlavně jedná o český dělný lid. A snad se konečně nemýlím, řeknu-li, že by Němci rozřešení otázky jazykové v Čechách tak, jak se to stalo v nařízeních Gautschových, snesli klidněji, než se obecně za to má.

Při zachování tohoto základního principu jazykového práva v Čechách nečinilo by také zřízení krajů velikých obtíží, ovšem pod dvěma podmínkami. Předně, že by nebyly tvořeny kraje nemožné konfigurace, jen aby byly národně jednojazyčné, nýbrž že bralo by se náležité zření zejména k hospodářské souvislosti jistých okresů, a pak že by se nedělaly z krajů departementy, přímo podřízené ministerstvu. Na návrh, jaký podala vláda dra. Körbra, nemohli bychom nikdy přistoupiti, poněvač podle toho by místodržitelství stalo se docela zbytečnou instancí, a jak kdosi výborně podotkl, místodržitel by zde byl jen pro repraesentaci při císařských slavnostech a při slavných pohřbech. Jinak byl by zbytečným. My naopak musíme na tom státi, že má býti krajské zřízení opravdovým prostředkem k decentralisaci, a ne ještě k sesílení ministerstev, která beztak nejsou už s to, aby osílila všechno to, co už dnes k ministerstvům přichází. Místodržitel musil by býti třetí instancí ve všech věcech zákonodárství zemského, a tudíž odpovědným sněmu, a také třetí instancí v oněch záležitostech ústřední správy státní, v kterých by krajské úřady byly instancí druhou. Jenom ve věcech, které naprosto vyžadují jednotné vyřizování ve všech královstvích a zemích, a v těch důležitějších věcech, ve kterých by krajské úřady byly instancí první, zůstaveno by býti musilo konečné řešení úřadům ústředním. Sněm království Českého stal by se tak plnoprávným sborem zákonodárným se zemskou státní správou, ne jako dnes, kdy je sice základným sborem zákonodárným, ale bez odpovídající tomu zodpovědnosti státní správy v oboru jeho kompetence, dvojitý charakter zemského výboru by mohl býti odstraněn, a zemský výbor by zůstal jen nejvyšší autonomní instancí v zemi a správcem zemského jmění — také finance zemské by musily býti v duchu tom reorganisovány — a pak by se část pravomoci zemského sněmu i zemského výboru mohla přenechati krajským sněmům a krajským zastupitelstvím.

Představuji si zavedení zřízení krajského tudíž jako neobyčejně dalekosáhlou reformu veškerého našeho zřízení zákonodárného a správního, a v takovém rozměru by se dojista také potkalo s živými sympatiemi v kruzích českých. Ovšem místodržitelství by musilo zůstati jednotné, a zejména gremiální rozhodování by musilo zůstati jazykově naprosto nerozděleným.

Též co se týče druhých úřadů, bylo by dojista s české strany daleko více ochoty k takovému jich upravení, aby opravdu vyhovovaly přáním obou národů, kdyby Němci zanechali svého přímo nemožného stanoviska, že všecky úřady v německých krajinách musejí být čistě německé. Zřízení krajského úřadu v Trutnově rozbíjí se o nesmyslný přímo požadavek Němců nedopustiti do Trutnova Úpici a Polici, kam od nepaměti hospodářsky tíhnou, a ať zřídí se soud čili nic, tíhnouti budou, tak dlouho, dokud bude v horách růsti len a bude se z něho dělati příze. Všichni rozumní lidé v Trutnově to chtějí, ale stojí pod terrorismem v závodění dvou poslaneckých kandidátů o cenu za německý radikalismus. Konstruovali ku př. pro finanční řiditelství v Liberci takový okrsek, který by byl přímo administrativním monstrem. Alespoň na to vláda nepřistoupila. Nebo chtějí železniční řiditelství čistě německé, ať podmínky dopravy to připouštějí čili nic. Těchto věcí by opravdu už Němci mohli zanechati, a zanechají, přesvědčí-li se, že není v jich moci, donutiti nás, abychom připustili vyloučení češtiny z německých úřadů. Pak nebude příčiny stavětí z nacionálního chauvinismu všecky poměry na hlavu. Neboť zůstane-li centrální úřad pro celé království v Praze, ku př. poštovní řiditelství, generální řiditelství státních drah v království Českém, pak dojista i u nás najde se větší ochota pro to, aby se zřizováním okresních poštovních řiditelství, nebo inspektorátů železničních vyhovělo jednak praktickým potřebám dopravy, což je přední a hlavní podmínkou, a pak také pochopitelnému přání obou národů, aby měl každý z nich pokud možno své úřady. Pravím pochopitelné přání. My oba proděláváme do jisté míry analogický process. Němci dříve myslili, že pomocí úřadů s německým charakterem budou moci vykonávati nadvládu a tu i tam působiti ku rozšíření němectví. Poznali, že je to nemožným, a proto chtějí svými úřady chrániti jen sebe, a bojí se úředníků českých jako organisátorů českých živlů. Pro nás pak je český úředník v německém kraji a pokud možno široká platnost češtiny u německých úřadů představitelem jednotnosti království. Jakmile Němci přestanou na celistvost naší vlasti útočiti, ba víc, stanou se její obhájci, poněvadž poznají, že jim hospodářsky prospívá, a že možno se zaříditi velmi svobodně a neodvisle politicky i národně i v celistvém království, pak z naší strany bude dojista větší ochota uznati, že přirozená je touha každého národa, býti spravovánu vlastními úředníky, příslušníky vlastního národa. Bylo by nespravedlivým, kdybychom uznávali to jen pro sebe a ne také pro Němce. Ale Němci nám to musejí umožniti tím, že přestanou útočiti na jednotnost království.

Co se týče školství, myslím, že u nás nenajde se mnoho odporu proti tomu, aby každý národ sám spravoval své kulturní záležitosti, a jen musíme žádati, aby pravomoc Vídně v této příčině byla súžena na nejmenší míru, a abychom mohli o veškeren svůj kulturní život starati se sami. Jen takový stav věcí může vyhovovati sebevědomému národu, který v kulturních životě vidí nejvyšší a nejideálnější projev své samobytnosti. A proto nepřestaneme se toho domáhati, aby centralismus v kulturních záležitostech omezen byl na míru nejmenší.

Němci v poslední době s neobyčejnou horlivostí žádají národní rozdělení daňové za tím účelem, aby si každý národ své kulturní potřeby platil sám. Na prvý pohled je to požadvaek dojista oprávněný, ovšem pod dvěma podmínkami, předně, že doposud stejně spravedlivě bylo měřeno v této příčině oběma národům a za druhé, že možno takové rozdělení lehce provésti a že se pro ně najde spravedlivá cynosura.

Co se týče prvního, sami Němci musejí přiznati, že my jsme se naplatili za kulturní potřeby německé tak nespravedlivě mnoho, že i kdyby Němci nyní něco připláceli nám, neměli by nejmenší příčiny k stížnosti. Poukazuji nejen k době našeho passivního odporu proti školským zákonům, kdy německá většina štědrou rukou podporovala stavbu německých školských paláců — cifry najdete ve výtečné odpovědi Národní rady na vývody prof. Wiesera — ale přidávám k tomu ještě převážnou úlohu, kterou ve výnosu daní přímých hrály tehdy daň pozemková, domovní, tedy daně, v kterých náš podíl daňový bezsporně byl a jest větší. A pak nesmíme zapomenouti na ty obrovské sumy, které platil náš národ přímými daněmi státními na ústřední náklady školské, které do nedávné doby z největší části šly na kulturní účely německé.

Co se druhé podmínky týče, tu je tato těžce vyplnitelna.

Jedríak máme nejzávažnější kategorii daňovou, kterou nelze děliti, totiž daň z podniků k veřejnému účtování povinných a pak daně nepřímé, které také lze těžko děliti, pokud a kde jsou daněmi spotřebními. Jestliže si Němci připočítávají prostě daň z akciových podniků, které mají německou správu, pak je to sice pohodlné, — ale správné to není. Vezměte dráhy, které procházejí převážně českými krajinami, a odtud čerpají své důchody, jakož i banky, které mají německou správu a značnou českou klientelu. Kde najiti tu správné měřítko pro dělení? A pak nelze zapomínati na jednu z nejzávažnějších otázek při národním katastru daňovém. Má tento být založen na podkladě individuálném nebo territoriálném? Kdyby byl přijat první princip, pak bychom došli k důsledkům přímo absurdním. Německý fabrikant, který má závod v krajině české a značnou částí za své výdělky děkuje české práci, přihlásil by se k německému katastru, a platil na německé školství v krajích německých. A pro jeho dělníky, úředníky by obec, v které se závod jeho nachází, musila vydržovati obecné školy, a továrník by nepřispíval ani na věcné náklady místní ani by svou kvótou daňovou nebyl súčastněn na nákladech zemských na školu českou, určenou pro děti dělníků, úředníků z jeho továrny. A kdyby země dostala vliv i na vyšší školy a převzala na ně náklad, i potom bylo by to oejvyšší nespravedlností, aby továrník, bohatnoucí z české práce, ničím k tomu nepřispíval. To dalo by se ještě snésti, kdyby naše podniky stejnou měrou se nacházely v krajinách německých. Ale toho až na skrovné výminky není. Ba naopak, nepoměr ten stále by byl ostřejší, poněvač německé podniky přímo jsou nuceny hledati laciné pracovní síly, a ty najdou jen v krajích českých.

Nemůže býti tudíž mezi rozumnými lidmi, kteří si také domyslí dosah a důsledky různých politických hesel, vůbec ani seriosní diskusse o tom, na jakém principu by musilo býti dělení takové založeno. Jen a jediné na territoriálním — už také proto, aby vymítěna byla ze záležitosti tak vážné, jako je povinnost daňová, každá možnost přímo neuvěřitelných obratů. Dejme tomu, že by průmyslový závod, velkostatek přešly do rukou vlastníka druhé národnosti. To mohlo by znamenati pro obec, v které se nacházejí, finanční katastrofu nebo ničím neoprávněný zisk. Takové labilní měřítko pro povinnost daňovou by bylo přímo hříchem na všech zásadách rozumné politiky daňové. Tedy jen territoriální princip mohl by sloužiti za podklad rozdělení daňového. Na ten bychom my ovšem mohli přistoupiti, poněvač, jak jsem řekl, bude v té příčině posice naše stále lepší. Daň z veřejných podniků by však vůbec musila býti z každého národnostního dělení vyňata, pokud podnik takový, jako spořitelna, záložna, továrna nemá charakter čistě místní. Ale nevím, jestli by Němci za takové dělení se brzo nepoděkovali. Tím spíše, poněvač se cifry prof. Wiesera pod kritikou našich odborníků objevily přece jen příliš — optimistickými.

A tak se mně zdá, že požadavek po národním katastru daňovém zůstane ještě dlouho theoretickým okrášlením německých národních programů. Tím spíš, poněvač toho pro samostatnou správu kulturných záležitostí obou národů dokonce není ani zapotřebí. Obě zemědělské i zemské školní rady konají každá pro příslušníky národa, co mohou, a bez rozdělení daní dosud působí, aniž by bylo vážných příčin k stížnostem. Jsme přece jen oba v Čechách příliš vyspělými, abychom se musili obávati, že bez korrektury daňového národnostního katastru musila by býti jedna nebo druhá národnost poškozena, kdyby samostatně rozhodovala o svých kulturných potřebách, tím spíše, že se korrektiv pro upřílišněné požadavky najde beztoho v obrnezených našich finančních prostředcích. A tvrzení, že Němci tak nás převyšují poplatní silou, že je společný náklad na kulturní potřeby nespravedlností k Němcům, seriosní z nich dojista už sami nevěří. Tak fantastické jsou cifry, které uvádějí, a principy, podle kterých daň dělí! —

Pokusil jsem se naznačiti v hlavních rysech, jak možno by bylo dojiti v hlavních našich sporných otázkách k dohodě. Šel jsem snad dále, než bude u nás schvalováno, ale myslím, že nevzdálil jsem se ani na krok od principu, proti kterému ani u nás nebude snad vážných námitek, že totiž ustrojiti musíme veřejnoprávní poměry naše tak, aby oba národové mohli šťastně a spokojeně žiti v jednotném, nedílném, zkvétajícím království. My jsem silni nacionální myšlenkou, která nás všecky oživuje a činí schopny k obraně, a nesmíme se diviti, že Němci žijí týmiž ideami. A národní snahy jdou k samostatnému národnímu žití ve všech oborech veřejné správy. To je nevyhnutelné, u nás i u Němců. Dvojjazyčný patriotismus, jak tane na mysli ještě snad naší šlechtě, je anachronismem. Problém je, najiti rovnováhu mezi přirozeným a oprávněným tímto snažením obou národů a kategorickým požadavkem jednoty země, nutným z důvodů státní politiky i politiky hospodářské, a mimo to upraviti poměr národních menšin, ktéré se tvoří a tvořiti budou z našich zvláštních poměrů hospodářských, ačkoliv musíme všecko dělati, aby průmysl v našich krajích tak vzkvétal, by odliv našeho obyvatelstva v německé kraje se zmenšoval. Já alespoň pro svou osobu nenalézám žádné výhody pro náš národ v zalidňování německých krajin naším dělným lidem. Vzdám se velmi rád pochybných úspěchů »počešťování« několika německých měst za to, že naši lidé zůstanou doma a bohatnouti bude český kraj a čeští lidé.

Naše menšiny nemají tam na růžích ustláno, a kdyby našly tytéž podmínky pracovní doma, ani by jim nenapadlo choditi do Němec. Umožniti jim to, kde to je vůbec možno — ložiska uhlí ovšem přenčsti nemůžeme — je přední povinností naší hospodářské politiky.

Ale ovšem ty naše lidi, kteří nuceni jsou žiti v německých krajinách, musíme hájiti s celou silou ve všech jich národních právech, aby nepodlehli odnárodňujícímu vlivu svého okolí. A každý opravdu nacionální Němec musí sám přiznati, že národní politika česká jinak jednati ani nemůže.

Šel-li jsem tudíž, pokud to vůbec je možno, národním snahám Němců vstříc, pak bylo to jen pod tou podmínkou, že Němci učiní to samé, a že najdeme onu střední cestu, která povede k možnosti takového utváření našich poměrů národnostních, jaké jsem výše naznačil. Nečiním tak opravdu z nějaké obzvláštní lásky k Němcům, které tito dojista ode mne ani neočekávají, ani ze strachu před nimi. Toho pro svůj národ už dokonce neznám. Naopak, dokud by za našimi Němci nestála ohromná státní němčící moc, myslím dokonce, že by náš politický, kulturní zápas neskončil pro nás bez úspěchu, a i v hospodářském ohledu mám pevnou důvěru, že se nám podaří energickou prací nahraditi, co jsme v průmyslovém podnikání zanedbali. A i kdyby proti nám byla celá síla Germánstva, nezoufal bych nad budoucností svého národa, ačkoliv by kulturní jeho rozvoj takovým pronásledováním velmi trpěl. Vždyť i německé stromy nerostou do nebe. Je to vidět, bohudíky, v Poznani. A my jsme útiskům zvyklí.

Jestli tedy po tom opravdu a upřímně toužím, abychom poměry s Němci u nás urovnali, chci tak jedině v prospěchu českých zemí. Byli jsme v politice svědky takových převratů, že by bylo chybou; naprosto nevěřiti v možnost restituce vnitřního obsahu našeho státního práva. Ale v normálných poměrech s možností takovou p r o t i vůli Němců počítati nelze. Nejsme na to dost silni. A praktickou, reálnou politiku možno věsti jen tak, že počítá se s poměry normálnými. Proto vidím jedinou možnost uskutečnění obsahu státoprávních našich snah, třeba bez formálného provedení všeho toho jako slavnostní restituce našeho státního práva, v dohodě s Němci. Mínění to hájil jsem už ve zmíněném článku o státním právu v »Času«, ve své studii o státním právu, a nejtěžší sklamání v jednáních o smír s Němci nezviklala mne v tomto přesvědčení. Tím méně ovšem přímo směšné fantasie nějakého německého professora, který chce finančním vyhladověním zemí dojiti v duchu Kórbrovy reformy správní k vytvoření krajského zřízení a k rozdělení říše na pouhé departementy. To je politické náměsíčnictví, nepočítající naprosto s mocenskými poměry, a bylo by zbytečno, vážně se s ním zabývati, třeba tato geniální, ačkoliv ne docela nová myšlenka budila nadšení v pražských německých kruzích.

Ty mají vůbec až příliš často tak zvláštní logiku, že jí ani sami mimopražští Němci nerozumějí. Roste z chorobné podrážděnosti malé koterie, která tak dlouho v Rakousku rozhodovala a vidí, že význam a vliv její nejen v říši, nýbrž i v Čechách mezi vlastními krajany povážlivě mizí. Potřebuje národního mučennictví, aby k sobě obrátila zase pozornost a sympatie Němectví, a poněvač ho ve skutečnosti není, tím více o něm křičí. Opravdu nelze říci, že by to byla nejsympatičtější species Němectví.

Bohudíky, jak možno snad říci, nerozhoduje víc a čím dál, tím méně bude rozhodovati. Jsou i v Praze slušní, a ne nejméně vynikající Němci, kteří tohoto chorobného dráždění veškeré politické veřejnosti svými vymýšlenými bolestmi a stálým hledáním nových sporů mají víc než dost. Pro rozvoj věcí rozhodujícími jsou přece jen na konec přirozené podklady každé politiky, a ne poměry uměle skonstruované. —

Centralismus byl pro Němce jedinou možností vládnouti celému Rakousku a tak udržovati se stále při moci v zemích, kde byli menšinou, v Čechách, na Moravě a Krajině. Když pak ztratili na říšské radě většinu, byli přec jen velmi silnou a nebezpečnou menšinou, zejména pomocí německé bureaukracie, s kterou se vzájemně podporovali. A když myslili za hraběte Badeniho, že utvoření pravice bude míti za následek také přeměnu v bureaukracii, poněvač cítili změnu názorů na význam administrativy, zejména v kruzích českých, tím spíš, že úřednický status v českých zemích přestal býti také v oborech, kterým se Češi tak dlouho vyhýbali, německou doménou, a že vnitřní čeština v úřadech by process tento ještě urychlila, podnikli zoufalý boj obstrukcí i na nebezpečí, že zničí pramen své umělé síly, centrální parlament v jeho dosavadním složení. Podařilo se jim to na chvíli, ale obstrukcí českou byl výsledek německé do veliké míry paralysován. Změna volebního řádu, která je nezbytnou, nemůže však znamenati posilu německých posicí.

To, co se událo na sněmu Moravském, je významným symptomem změny v názorech německých na budoucnost, a sebe nervosnější rozčilování se pražských Němců na tom pranic nezmění. Němci začali na nejpalčivější půdě hledat zajištění toho, co vůbec mohou udržeti, dohodou s Čechy ve sněmu — přenesli tedy ochranu německých zájmů z centra do zemí.

Ochraně centra více nevěří, a právem, poněvač tato garancie může se ukázati každou chvíli příliš slabou. Z Vídně dojista nikdy nebudou Němce utiskovati, ale není také doba příliš daleká, kdy i při nejlepší vůli nebudou dost silni, aby udrželi umělé posice německé proti nátisku těch, kteří nepřirozenou tuto nadvládu na dále trpěti nechtějí. A tak přišli Němci na Moravě k názoru, že po dobrém dá se udržeti víc, než po zlém.

Tím ale odstraněno také nejbolavější místo v česko-německých poměrech, zejména když rozřeší se otázka české university na Moravě, což se stane dojista velmi brzo. Tím ovšem nechci říci, že přestane na Moravě národní práce na jedné i druhé straně, která dojista povede i ke konfliktům, ale zákonodárně je celá řada sporných otázek na dlouho vyřízena. Nemám sice mnoho nadějí, že bychom i v Cechách brzo přišli k nějakému dohodnutí o otázkách, o kterých svrchu jsem se zmínil, ale budeme-li míti opět vnitřní úřední řeč, jsou to všecko záležitosti, které nevedou k ostrým konfliktům, a které dlouho ještě mohou zůstati in statu quo — o volebním řádu do sněmu, který změniti se musí v duchu moderních požadavků, zde vůbec nemluvím — a bude záležeti jen na dobré vůli Němců, kdy odhodlají se ku zákonodárnému upravení sporných těchto poměrů.

Ještě jednou opakuji, bude-li nám vrácena vnitřní řeč úřední a zřízena druhá universita na Moravě, není vážných překážek, abychom společně s Němci konečně hájili hospodářské zájmy českých zemí, a také kulturní. My i Němci z našich zemí jsme vlastně představitely liberálního směru v politice, a neklamme se o tom, všeobecné hlasovací právo dá nám parlament o mnoho konservativnější, než se tak často myslí. A všickni, kterým to jde do opravdy se zásadami svobodomyslnými, demokratickými, budou přímo nuceni, jiti ruku v ruce. A to tím spíš, poněvač ostrých národnostních konfliktů potom bude daleko méně, než dosud, a ostatní zásady programu jednotlivých stran přijdou potom více k platnosti, zejména, kdyby se Němci dovedli odhodlati také ku spravedlnosti vůči Slovincům, poněvač žádná česká strana nemůže odřeknouti se hájiti Slovince, když se jim křivdí. Ostatně v novém parlamentě nebudou poměry takové, aby se mohla provozovati protislovanská politika a i v poměru ke Slovincům budou Němci nuceni počítati s poměry novými.

Co se pak týče společných zájmů hospodářských, tu zbytečno je o tom mluviti. Cítíme všickni, jak sami na sobě hřešíme, že pro národnostní spory nedovedeme hájiti přímo životní své zájmy. A zrovna nyní víc než kdy jindy je naší povinností, nezapomínati, jakou škodu může vzíti hospodářský život nás obou, nedovedeme-li společně hájíti zájmy českých zemí při srovnání poměrů uherských. Už dnes nacházejí se velmi nacionální Němci, kteří uznávají, že fundamentálky dokonce nebyly tak zlé pro Němce, jak se tenkrát všeobecně za to mělo, a tak smí se snad doufati, že i na německé straně se na konec uvidí, že je nutno obrátiti. S německým panstvím v Rakousku je, myslím, navždy konec — ale také nikdo nechce Němcům národně ubližovati. Naopak, všickni uznáváme, že Němci, třeba v menšině, vždycky budou hráti svým kulturním i hospodářským významem ve státě význačnou úlohu. To samé doufáme i my pro český národ. A poněvač ani nejtužší centralismus v té příčině nic nepomůže, když není víc naděje na většinu v parlamentě, postaví snad konečně i rozumní Němci, kteří jsou přece jen politikové velmi reální, svou politiku na jiné základy. Centralismus má kromě národnostní i jiné stránky. A také ty vypadají dnes docela jinak, než před léty. Dříve byl centralismus se svou německou většinou také představitelem liberalismu — může se to říci i dnes? A jsou-li poměry nyní také v této příčině docela jiné, nepřichází stále více k platnosti přesvědčení, že je upřílišněný centralismus přímo brzdou a překážkou každého rozvoje pro ty, kteří jsou hospodářsky nejpokročilejší — poněvač v zákonodárství rozhodují představitelé těch, kteří v hospodářském rozvoji jsou za námi ještě velmi pozadu?

To všecko jsou momenty, které budou tím hloub působiti, čím méně ostrou bude v parlamentě otázka národnostní. A na těchto praemissách stavím své naděje, že sami Němci stanou se zastanci silné decentralisace v zákonodárství i správě, poněvač najdou, že jim je to hospodářsky výhodnější. Tu pak zdá se mně, že by reorganisace veřejné správy mohla býti nejlepším prostředkem k umožnění nové, lepší doby vnitřních poměrů rakouských. Ovšem ne na základě předloh bývalé vlády, které s největší rozhodností musíme zamítati, nýbrž tak, jak naznačil jsem nahoře, zavedením zřízení krajského a zodpovědnosti místodržitelské sněmům. Tak položili bychom základ k novým poměrům a je mým hlubokým přesvědčením, že by se tato forma veřejné správy ukázala daleko života schopnější, zdravější, než centralismus, a že by se rozšiřováním kompetence zemských sněmů a místodržitelství dalo bez velikých převratů dojiti alespoň do jisté míry k tomu, k čemu by se bylo došlo, kdyby Marie Theresie nebyla 1749. tak nešťastně přervala zdravý rozvoj personální unie rakouských států, k silné, mohutné unii reální — zejména, kdyby se pak šlo ještě o krok dále, a spojily se jednotlivé, zejména menší země ve skupiny, jak odpovídá to rozvoji historickému, aby pro záležitosti nepodléhající kompetenci rady říšské utvořeny byly větší, ku vyplnění vážných úkolů vnitřní správy lépe způsobilé zákonodárné i administrativní skupiny. Otázka, zda nutno tento vývoj sankcionovan staletou historií posvěcenou formou korunovace, nebo dědičného holdování, jak bylo v zemích rakouských, dojista by potom nebyla tak palčivou, jako nyní. —

To vše by neodpovídalo úplně tomu způsobu restituce státního práva, jaK žádali jsme ji v době velkých našich bojů státoprávních — ale naposled je národu přece jen napřed důležitější obsah, než forma. Až budeme mít obsah, bude také lehčeji dosíci i právním našim názorům odpovídající formy.

Ovšem, jedno je nenapravitelné, co 1749. zaviněno — totiž utvoření dualismu — neboť kořen dualismu sahá až k tomuto nešťastnému pokusu Marie Theresie, spasiti své státy nápodobením bezohledného bureaukratického centralismu velkého Bedřicha II. S tím konečně nutno se smířiti. Snažil jsem se být v celé úvaze, kterou píšu, velice reálným, a tu najednou dovolil jsem si, přiznám se k tomu, velmi smělý rozmach fantasie. Nebudiž mně to bráno ve zlé. Zrovna reálný politik, počítající jen s danými poměry, musí míti do budoucna perspektivy, které naplňují duši teplem a radostí.

Bylo by naivním, stavětí si k tomu vzdušné zámky bez všeho věcného podkladu, ale domysliti logicky dané podmínky rozvoje, dodává síly a důvěry, třeba by člověk dobře věděl, že k logice událostí vedou cesty často velmi dlouhé, těžké a klopotné. Ale naposled zvítězí přece jen to, co je přirozené, zdravé, a co chtějí poměry, jak složily se politickým, sociálním i hospodářským rozvojem celých staletí. A ty v Rakousku opravdu nemluví pro centralismus!