Pozdě k ránu/Rêverie

Pozdě k ránu Karel Hlaváček
Rozkvetlý smutek	Rêverie

Údaje o textu
Titulek:	Rêverie
Autor:	Karel Hlaváček
Zdroj:	HLAVÁČEK, Karel. Pozdě k ránu. 3. samostatné vyd. Nakladatelství Kentaur, Praha 1993, s. 40-41
Licence:	PD old 70

Znám ještě mlčelivé roviny dalekých rozloh v zapadlých vévodstvích své duše, neznámé, neohraničené a zašeřelé od věků v podmračné, večerní šero agonie…
Nuž půjdu a sednu tam tiše, zapadna v černá stébla dávnými blesky spálené pohanky s rudými plaménky květů, zapomenut všemi…
Chvilkou zazní lhostejně tlumený chorál Bývalého odněkud z nesmírných dálek – chvílemi zavesluje vysoko nade mnou němé hejno černých volavek, táhnoucích v tichém poledním větru k tropickým vegetacím Zaslíbených Zemí.
Svatý klid velkonočních vigilií vystoupí nad pohoří Minulosti a zatopí všecky roviny i umírající nebe. Bezpečen, že přijde Nepřítel v chvíli pokušení, pokojně položím umdlenou hlavu na bílé podušky siesty noční…
Ztracen v sebe sám sobě i tendenčnímu světu, marnotratný syn, jenž v smrtelném hříchu promrhal všecko své jediné, všecko své drahé a všecko své svaté, budu sníti o teple otcovského objetí, o vyprchalé vůni mateřské lásky, o snivé ukolébavce staré mé chůvy – budu sníti marně…
Sníti budu o sváteční náladě domovských krajin, odpočívajících a zpívajících v zlatých plochách odpoledních sluncí – sníti o dojemném kouzlu rodinných tradic, o neskonale naivní pastorále, měkce zpívané v tamním nářečí mladou pastýřkou…

•

Kdos klepá důvěrně na zamčené dvéře komnaty – snad, egoista, chce hodovati z bohaté hostiny mých sevřených nálad…
Vstup, vzácný Vetřelče, zraněný banalitou dnešku, vstup a otři na prahu svou obuv – jsi vítán! A ty, Duše má, přijmi ho s němou úklonou a zmatenou rozkoší prvého polibku cudné nevěsty, pomaž olejem hlavu jeho, natři balšámem zemdlené nohy jeho, vysuš je černých vlasem svým a uveď ho ke mně…
K mému loži ho uveď a otevře laskavě dokořán všechna okna tajemné vůni Libanonských hájů a jitřním výkřikům mannových křísů, neb je již pozdě k ránu a čas mé rekonvalescence. A rozžehni kahanec Přátelství, neb den již brzy nadejde! Ať zahoří chvilku jen mléčným plamenem tiché sdílnosti i v naše hody…
A až odejdeš, soucitný Hosti, napojen černým vínem mých smutečních nálad, abys se snad nevrátil již – – – tož půjdu zas, psanec, v zapadlá vévodství své duše, zašeřelé od věků podmračným večerem agonie, a usednu vzrušen do černého obilí Skonejší, zapomenut všemi, pochopen jenom jedním…
Chvilkou lhostejně zazní tlumený chorál Bývalého odněkud z tajemných již dálek – chvílemi zavesluje vysoko nade mnou němé hejno černých volavek v tichých nárazech jižního větru – – – a já budu, Vetřelče, o tobě sníti…