Pozdě k ránu/Přišla

Pozdě k ránu Karel Hlaváček
Pseudojaponerie	Přišla	Dva hlasy

Údaje o textu
Titulek:	Přišla
Autor:	Karel Hlaváček
Zdroj:	HLAVÁČEK, Karel. Pozdě k ránu. 3. samostatné vyd. Nakladatelství Kentaur, Praha 1993, s. 20-22
Licence:	PD old 70

Slyšela's, duše má, její krok zloudaný zdola,
z příkopů našeho Kastelu, pečlivě uzamčeného?
Chvilkami volala do našich zavřených okenic: hola ! ! …

Byla tak tichá noc venku – po chodbách Kastelu mrtvo,
jen srdce tak bázlivě v komnatě poslední v modlitbách bilo
jak rodinný vězeň, když v podzemí otcovských hradů
vyhublým prstem svým chvilkami bojácně
zaklepá do zdí…

Byla tak tichá noc měsíčná venku, kdy měla nastati krise
a měla po prvé přijíti ona, již dávno Tušená,
Obávaná,
pozdě;
až k ránu…
A přišla.
Neslyšným, loudavým krokem k truchlivé Samaří naše,
ode všech živoucích dávno již opuštěné…

Slyšela's, duše má, její krok zloudaný zdola,
z příkopů našeho Kastelu, pečlivě uzamčeného?
Chvilkami volala do našich zavřených okenic: hola ! ! …

Přijíti musila,
má-li mnou skončiti staleté království naše,
mnou,
v něhož se vdědily veškeré slabosti našeho rodu impotentního
(ač mladý můj život jich nemůže vinen být Svatokrádeží
a nemůže za všecku zhýřilost uproklínaných).
Jsem pouze poslední chorobný výhonek bez vůle,
předem již daný,
umdlený odlesk v tmách pyšného praporce,
truchlivým sluncem dávno již vybarveného,
s nejvyšší věže jenž kdysi vlál poddaným
v purpurech, zlatech a modřích
slávu a věhlas
mých předků…

Ti všichni již odešli…
V noci jen bloudí po ztichlých chodbách a visutých mostech
jich přísahy, jichž nikdy nevyplnili,
jich hříchy, jež nebyly oslyšeny,
plaché jich pohledy, vyhaslé bez zpokojení,
a klatby, v nichž dosud se chvěje posvátné rozhořčení,
vznesené v extasi hymny na hlavy odbojných,
v nádherných ceremoniellech církevních sněmů,
latinou přisluhujícím biskupem italsky vyslovovanou…
Matky mých zženštilých ctností!

Otci mých dědičných hříchů!
Spěte jen klidně:
tiše a beze svědků,
bez cizí soustrasti, pyšní,
skončí mnou smutná tragedie našeho rodu –
a zahanbující.
– – – všecko již jasní se znenáhla,
neznámí svítání bílá,
jež kdysi stopila beztaktně nádherné zahrady i vašich mozků,
vstávají, velebně rostouce v potopu zvolna.
Bělounké, nezvěstné mlhy neproniknutelné
plní mou hlavu, usláblou strachem –
představy zlekaně bloudí již nesřetězeny,
s rukama bojácně vystrčenýma,
v zmateném šepotu utíkajících slepců,
jež nechala pomocná ruka v kritické chvíli
na prostřed cesty, by sama ve strachu prchla…
A mlhou se plíží již veliký stín a zasmušilý
tím loudavým, lhostejným krokem,
jak po cestách předků mých kráčel…
Otcové hříchů mých!
Matky mých ctností!

Slyšíte její krok zloudaný zdola? – – –
Z příkopů Kastelu chvilkami volá
do našich zavřených okenic: hola ! …
Příteli ! Otevřete !! hola !!! – – –