Povětroň/XXXVIII.

Údaje o textu
Titulek: XXXVIII.
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Drama o umírání a smrti.
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

“Bývalý Kettelring si oddychl. Tak, teď je to venku, a dělej co dělej, nemůže to už být horší. A vida, ani tehdy, když jsem lezl po čtyřech jako pes, jsem se nepoddal, nevykřiklo to ve mně: dost, vzdávám se, a toto je návrat s prosíkem, návrat domů. Jenom jsem pil a řval nad pohaněním člověka. Bylo to… vlastně… jakési vítězství.

A teď se poddáš.

Ano, teď se poddám, a jak rád, bože, jak rád! Kdyby chtěli, abych si naplival do tváře nebo lezl znovu po čtyřech, udělám to. Já vím proč. To je pro ni, pro dceru Kubáncovu.

Nebo proto, abys to vyhrál nad starým Camagueynem.

Mlč, není to pravda. Pro ni je to. Což jsem jí neřekl, že se vrátím, nedal jsem na to své čestné slovo?

Tvé čestné slovo, pasáku, pasáku!

A třeba i pasák; jen když vím, kdo jsem. Co chceš, člověk je celý teprve tehdy, když je poražen. Tehdy pozná, toto je neklamné a skutečné, toto je skutečnost nezvratná.

Ta porážka.

Ano, ta porážka. Je to ohromná úleva, moci se poddat; zkřížit ruce na prsou a poddat se –

Čemu?

Lásce. Milovat v porážce a pokoření – pak člověk ví, co je láska. Už nejsi hrdina, ale pohaněný a políčkovaný pasák; lezl jsi po zemi jako zvíře, a přece budeš oděn v nejkrásnější roucho a na ruku ti bude navlečen prsten. To je ten zázrak. Já vím, já vím, že ona na mne čeká; a teď si mohu pro ni přijít. Kriste Ježíši, já jsem šťasten!

Šťasten, opravdu?

Nesmírně šťasten, mrazí mne, sáhni, sáhni, jak mi hoří tváře.

To je jen levá tvář. To na ní hoří ten políček.

Ne, to není políček. Copak nevíš, že na tu tvář mne políbila? Ano, políbila a smáčela ji slzami, nevíš? Všechno je vykoupeno – málo-li bolesti na to padlo! Jenom té touhy co bylo, a to peklo, ta hrozná práce, – všechno bylo pro ni.

I ten políček?

– – Ano, i ten políček byl pro ni. Aby se mohl stát zázrak. A já si pro ni přijdu; bude čekat v zahradě jako tehdy –

– a položí dlaň na tvou ruku.

Proboha, nemluv o její dlani! Řekne se dlaň, a mně už se chvějí prsty i brada. Jak mne tehdy vzala za ruku, – myslím na její hladké prsty, přestaň! přestaň!

Jsi nesmírně šťasten?

Ano, ne, počkej, to přejde. Zatracený pláč! Jak je možno, že má člověk někoho tak nesmyslně rád! Kdyby na mne čekala tamhle – tamhle u toho jeřábu, zhrozil bych se, bože, jak daleko, kdy já k ní doběhnu! A kdybych ji držel za ruce, za lokte – bože, jak daleko!

Jsi tedy šťasten?

Nesmysl, vidíš přece, že se mohu zbláznit! Kdy já ji uvidím? Dřív se musím vrátit domů, že ano, musím sklonit hlavu a odprosit, musím vzíti na sebe jméno a člověka; a pak znovu přes moře. – Ne, to přece není možno, to nepřežiju, to není možno, taková doba!

Že bys nejprve jel za ní a řekl jí –?

Ne, to nemohu, nesmím, to nejde. Řekl jsem, že si pro ni přijdu, až k tomu budu mít právo. Nesmím ji zklamat. Musím domů, nejprve domů, a teprve potom – Zaklepu na tu mříž jako ten, kdo má právo bušit. Otevřte, jdu si pro ni.

Černý strážník, který se už dlouho díval, jak ten člověk mluví sám se sebou a hází rukama, se k němu přiblížil. ‚He, pane!‘

Bývalý Kettelring zvedl oči. ‚Rozumíte,‘ mluvil rychle. ‚Nejdřív musím domů. Nevím, je-li můj tatík ještě živ, ale je-li, bůh ví, že mu políbím ruku a řeknu, požehnej, otče, pasákovi prasat, který si žádal jíst mláto dávané sviním. Zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým. A on, starý skrblík, se potěší a řekne: Tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. Tak je to, bratře, v Písmu.‘

‚Amen,‘ řekl černý strážník a chtěl odejít.

‚Počkejte ještě, to přece znamená, že marnotratnému synovi bude odpuštěno, že? Bude mu odpuštěna jeho prostopášnost i jeho sviňský hlad; bude smazán i ten políček – Přineste roucho nejlepší a oblecte jej a dejte prsten na ruku jeho.‘ Bývalý. Kettelring vstal a slzy mu stékaly z očí. ‚Já přece jen myslím, že můj otec je živ a čeká na mne ve své starobě, aby ze mne učinil bohatce a skrblíka, jako byl sám. Vy nevíte, vy nevíte, čeho se vzdal marnotratný syn; vy nevíte, co to obětuje – Ale ne, ona čeká; já přijdu, Mary, já se vrátím, ale dřív ještě musím domů.‘

‚Dovedu vás, pane,‘ řekl strážník. ‚Kam jdete?‘

‚Tam,‘ a ukázal rukou přes celou oblohu, k obzoru, kde žíhaly tiché blesky.

Jsem posedlý představou, že se nevracel po lodi; cesta lodí je příliš zdlouhavá a uklidňující a nemá ten prudký spád. Byl jsem. se ptát u leteckých společností, je-li nějaké spojení letadlem na Trinidad. Zdá se, že je pravidelná letecká linka z Evropy do Port Natalu a odtud do Pará; ale nemohli mně říci, je-li jaký vzdušný spoj také z Pará na Trinidad nebo na jiné místo v Antilách. Možné to je, i přijímám poněkud nazdařbůh, že Případ X volil tuto nejrychlejší trať. Musel ji volit, protože jej posléze vidíme střemhlav se řítit, zahaleného v plamenech, aby dorazil na konec své cesty jako povětroň, ve chvatu nejhroznějším. Musel letět, upíraje netrpělivé oči na čáru obzoru; pilot sedí nehnutě, jako by spal, – och, dát mu pěstí do týla, aby se probudil a letěl rychleji! A z letadla do letadla, ohlušený, zpitomělý řevem motoru, vědomý jen jediné bdělé věci, spěchu. Na posledním letišti, skoro už u vrat domova, se ta drnčící struna rychlosti najednou zasekla. Neletí se, je vichřice. Zuří s pěnou na rtech – tomuhle vy říkáte vichřice? Vy psi, vy prašiví psi, kdybyste znali hurikány tam dole! Dobrá, tedy soukromé letadlo, ať stojí cokoliv; a ještě jednou ta křečovitá, zběsilá agónie netrpělivosti, zaťaté pěsti a zuby zahryzlé do krajkového šátku – a konec; vír, plamen, zápach nafty a černé jezero bezvědomí, které se hustě zavírá.

Milý doktore, rád bych vám prokázal tu čest a nakreslil vás, vaše počestná a široká bedra schýlená nad smrtí Případu X. Viděl jsem vás u toho lůžka, a přece si vás nedovedu dobře představit. Přejte mi, abych se ještě jednou odchýlil od poctivé skutečnosti. Posadím na jeho lůžko vlasatého, dost nesympatického mládence; drží pacienta v zápěstí a naklání pozorně sebejistou, ježatou palici. Hezká ošetřovatelka může nechat oči na těch plavých rousech, neboť je do mladého doktora po uši zamilována; ach, vjet do nich všemi prsty a rvát, pročísnout je jemně jako dech – Mládenec zvedá hlavu. ‚Tep nehmatný. Dejte sem, sestřičko, plentu!‘”