Povětroň/XXXVII.

Povětroň Karel Čapek
XXXVI.	XXXVII.	XXXVIII.

Údaje o textu
Titulek:	XXXVII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Někdejší Kettelring to teď nahlíží s překvapující jasností: Kdyby byl opravdu a poctivě chudý, jistě by se byl někde usadil; nejednou byla příležitost. Třeba jako účetní v Casablance, nebo tehdy v Marseille jako obchodní cestující s perleťovými knoflíky. Ale představte si, prosím pěkně, že jsme vlastně dědic třiceti, čtyřiceti, padesáti miliónů nebo kolik toho staroch doma zatím nasušil; jak máme mít trpělivost nebo odevzdanost hádat se s hrubým, funícím kramářem o odběr dvaceti tuctů knoflíků? Chvílemi ho přepadala směšnost jeho postavení, nemohl to brát vážně, nebyl s to se s upocenou a horlivou tváří handrkovat o pár franků nebo peset; najednou mu bylo vidět na očích, že se tím jen tak baví či co, – lidi to uráželo, a on sám si občas ulevil kouskem tak provokativním, že nezbývalo než změnit místo s rychlostí co možná největší. Bývalý pan Kettelring si to připomíná s jistým požitkem. Nedal jsem se vám lacino, vy moulové, a možná že i dnes máte v hubě hořko a sucho vztekem, když si vzpomenete na toho drzouna, který se k vám zachoval tak a tak neuctivě, a má poklona, račte mi vlézt na záda.

Ale když teď o tom hloubá, – vlastně to byla taková poloskutečnost, a ať dělal cokoliv, nezbavil se pocitu, že to je něco provizorního, co se neděje doopravdy, ale jen tak nazdařbůh a pokusně. Skutečný byl jenom ten vzdor, který ho vedl cestou a hlavně necestou; i v krajní bídě byly na dosah ruky ty milióny, po nichž by se mohlo sáhnout, jen chtít, a konec. Inu, můžeš si jimi cinkat v kapse, když couráš po ulici, individuum bez domicilu a povolání, můžeš zlomyslně mrkat na všechny lidi, kteří uhýbají podezřelému pobudovi, kdybyste věděli, kdo já jsem! Milióny v kapse, a nekoupíš si za ně ani sklenici piva. Pět měďáků v kapse, a koupíš si za ně čajovou růži. Byl to vlastně věčný zdroj jakési výsměšné kratochvíle; nelze zapomenout na divoký požitek, se kterým poprvé žebral; bylo to na Ramble v Barceloně mezi hejny vrabčáků, – jak se ta stará dáma s růžencem ovinutým kolem ruky uděšeně podívala na zubícího se chlapíka, por Dios misericordia, seňora –

Bývalý pan Kettelring si přemnul čelo. Ne, nebyl bych to vydržel, kdyby to bylo… doopravdy; ale ona to byla, víme, taková hra s nicotou. Jako bych zkoušel, jak dlouho to vydržím, než vztáhnu ruku a začnu křičet o pomoc. Ta dráždivá trýzeň, stát na kraji chodníku a dívat se hladově na nejkrásnější a zářící ženy, – jen chtít, a byly byste mé, ale teď, to se rozumí, mne ani nevidíte, potvory. Ten krásný vztek, to osvobozující opovržení vším. Ano, toť se ví, i tím, čemu se říká morálka; neboť jsou ctnosti chudých a ctnosti majetných, ale není žádné mravnosti pro všiváky, kteří nechtějí zbohatnout.

A nedají se, neřádi, uvrtat na jedno místo. Nemluvíme-li o poutech rodiny a zvyku, činí člověka usedlým majetek nebo závislost, a ten, kdo nedbá bídy ani peněz, je jako balón bez kotevních lan a přítěže a je unášen, jak bůh dá a čert fouká. Ano, toulavost je jistě šílenství, je to porucha majetkových center, něco jako ztráta smyslu pro stabilitu. A tak se motej, ty blázne, když ti to nedá –

Počkat, tady je něco, nač by bylo třeba se podívat. Ne, to byla jen taková telecí pitomost. Vlastně ne – Nu, řekněme tomu hloupost. Tehdy jsme byli čímsi na lodi, to bylo v Plymouth; večer jsme sedávali nahoře na Hoe, pod pruhovaným majákem, s děvčetem z Barbikanu. Taková hubená, malá Angličanka – sedmnáct let jí bylo. Držela mne za ruku a snažila se uvést na dobrou cestu života velkého, zkaženého námořníka. Bývaly pan Kettelring jektal zuby. Vždyť to bylo skoro tak, jako… jako… jako když mne Mary, Maria Dolores držela za ruku a chtěla mne přivést k mému já! Ó bože, jsou tedy v životě znamení, kterým nerozumíme? Bývalý námořník se dívá vyjeveně do černé vody, ale vidí modrý, průhledný večer na Hoe, červená a zelená světla bójí a tu dálku, Kriste, tu pěknou a rovnou dálku – Držela mne za ruku a rychle dýchala, slibte mi, slibte mi, že budete hodný – a jednou se usadíte tady. Pracovala v nějaké továrně – Říci jí o těch miliónech na dosah ruky, nebylo by to jako Tisíc a jedna noc? Měl to už na jazyku, ale tehdy to spolkl nějak až příliš násilně nebo překotně. Na rozloučenou ho políbila poplašeně a neobratně, a on řekl, já se vrátím.

Ta loď jela do Zadní Indie, a on se nevrátil.

Tak, a teď jsme tady, zdrávi došli, a to už je všechno. – Ne, to není všechno, odpovídá jakýsi přísný a neúchylný hlas. Jen si vzpomeň, jak to bylo dál. – Nu, co by bylo: utekl jsem z lodi, to bylo tady na Trinidadu, právě tady v Port of Spain, že. – Ano, a co dál, co potom? – Potom to šlo se mnou dolů; jak to jde jednou s člověkem dolů, marná sláva, to už se nedá zastavit. – Až kam dolů, jen to řekni. – Nu, byl jsem nosičem v přístavu a magaciňákem, co běhá s listinami v rukou. – A dál nic? – Dohlížel jsem na černochy v asfaltovém jezeře, aby si ani neutřeli pot hřbetem ruky. – A ještě něco bylo, ne? – Ano, byl jsem sklepníkem na Guadelupu a v Matanzas a nosil jsem mulatům cocktaily a led –

A už nic horšího?

Bývalý Mr. Kettelring si zakrývá tváře horkými dlaněmi a sténá. Jen to nech, něco to mělo do sebe. To byla msta, to byla msta za to, že mne nechali tak hluboko padnout. Abys věděl, já jsem se kochal na svém ponížení. Potvory, potvory, tady to máte, sežerte si své milióny; dívejte se všichni, jak vypadá jediný syn a dědic milionářův!

Ano, podívejme se na to.

Ano, jen se podívejte, vydržuje si ho mulatka – tak, teď to víte. Miluje ji zuřivě a vodí k ní opilé chlapy, k nevěstce ze všech nejzvrhlejší, a čeká zatím venku na svůj podíl.

Tedy tak to bylo.

Tak to bylo. – Bývalému Kettelringovi klesla hlava hluboko na prsa – Seděl tam v kavárně jeden Yankee, a já se blbě šklebím: Mohu vás, pane, dovést ke krásnému děvčeti – krásná, barevná, c – Amerikán zrudl a vyskočil, asi nemohl snést tu hanbu bělocha; pak mne udeřil do tváře, na tuhle tvář. – Na líci bývalého Kettelringa vyskočila rudá skvrna. – Hodil na zem zmačkaný pětidolar, zatímco mne strkali na ulici. Vrátil jsem se ještě pro ten pětidolar a lezl jsem po zemi jako pes –

Někdejší Kettelring zvedl oči plné hrůzy. Což se taková věc nikdy nezapomene?

Snad přece, zkus to, zkus zapomenout.

Ano, ožral jsem se jako zvíře, a ještě jsem nemohl zapomenout; motal jsem se, nevím kde a kam –

– po cestě podobné Mléčné dráze, mezi kvetoucími bougainvilleami –

Ano, ano, právě tam; slyšel jsem vyštěknout revolver, a někdo běžící do mne vrazil. A pak, pak jsem konečně zapomněl všechno, co bylo.”