Povětroň/XXIII.

Údaje o textu
Titulek: XXIII.
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Drama o umírání a smrti.
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

“Tak dost, konec předmluvy, a nyní se můžeme potulovat cestami, po kterých vznikala naše povídka. Víme, že dán byl jen člověk, který nedoletěl, a jeho pád, jak řečeno, byla patetická událost, udělaná z náhody a nutnosti. Dána byla náhoda a nutnost; poněvadž nevíme nic bližšího, učiňme z nich východisko nebo stopu, za kterou se pustíme; zkusíme budovat ten určitý osud ze dvou základních činitelů, z náhody a nutnosti, aby konečný pád člověka z nich vyplynul příčinně a zákonitě.

Uznejte, že ten začátek slibuje nemálo. Náhoda, která znamená volnost a dobrodružství; hravá a nevypočitatelná náhoda, roh možností a kouzelný koberec: jaká je to měňavá a snová látka bez tíhy a opakování, roztažitelná a nabraná v tajemných řasách, látka, se kterou lze dělat cokoliv; křídla, která nás donesou kamkoliv; co je básničtějšího než náhoda? A naproti tomu nutnost, zastřená Sudička, síla trvající a neměnná; nutnost, jež je řád a pořádek, krásná jako sloupořadí a nepochybná jako zákon.

A už to tak je; ano, to je to, co chci a po čem se mi stýská. Po náhodě, která by mne někam donesla, váhavého pecivála, jenž je zakotven zadnicí u svého stolu; po náhodě dobrodružné a překotné, po uříceném třeštidle, které by se mnou zatočilo. Stárneme, kamaráde, a osvojujeme si život jako nudný zvyk. Ano, ale což to druhé, to nepodmíněné a jistotné? Kéž by můj život byl prostoupen nutností, kéž bych jednou bezpečně a nerozpačitě pocítil: že ve všem, co konám, se naplňuje pořádek; chválabohu, neučinil jsem než to, co mi bylo uloženo. Tak vida, ten člověk řízený nutností a náhodou, to budu já sám; to já půjdu cestou bludnou a neodvratnou a zaplatím za to všemi útrapami, které si dovedu vymyslit; neboť takové putování není výlet pro zábavu.

Tedy ve jménu božím, dejme se do toho; a nebudeme-li vědět jak dál, nechať nám pomůže nutnost nebo náhoda. Čím začít? Co napsat jako první slovo povídky o muži z Antil? Začněme od začátku: Byl chlapec, který neměl matky.

Špatně, a takto nelze dál. Případ X přece nemá tváře ani jména, nemá totožnosti, je Neznámý. Dáme-li mu domov, budeme ho znát, abych tak řekl, odmalička; přestane být neznámým a ztratí to, co je nyní jeho nejsilnějším a určujícím znakem. Má-li zůstat podoben sám sobě, nutno uchovat jeho inkognito; budiž mužem bez původu a průkazů. Držme se věci, vyjděme z toho, co je dáno; spadl nám z nebe, což jistě je způsob pro něho příznačný. Je třeba, aby i v naší povídce jaksi spadl z nebe, aby se zčistajasna vynořil, čertví odkud, stvořen náhodou, úplně hotový a dokonale neznámý.

Máme tedy osobu a její příchod; místo, kde se nám vynoří, je rozhodnuto předem; je to Kuba. Mohl by to být kterýkoli jiný z ostrovů Antilských, ba mohlo by to být kterékoliv místo ve světě, jen když by bylo dostatečně vzdálené. Ta vzdálenost je nám dána tím, že letěl a že nevíme odkud; je to místo daleké a víceméně exotické právě proto, že nám je neznámé. Ty měny, které jste našli v jeho kapse, ukazují na ostrovy Antilské; pravda, je ještě jedna končina, kde spolu sousedí americké, britské, francouzské a holandské osady; jsou to břehy moře ohraničeného Filipínami, Annámem, Singapurem a Sumatrou, a nenašel jsem nic, co by vylučovalo tuto možnost. Musel jsem volit, i rozhodl jsem se pro Antily z pohnutek patrně osobních; řekl jsem vám, že mají pro mne zvláštní kouzlo. Prostě tam někde je místo mého útěku; nikdy tam asi nepřijdu, ale je to končina, jež existuje pro mne silněji než země, ve kterých jsem byl.

To tedy jsou zhruba východiska naší povídky, a zbývá určit terminus ad quem. Je jím, rozumí se, pád člověka, který nedoletěl; ale tady vyvstává důležitá otázka: letěl někam za novým cílem, nebo se vracel? Víme jen to, že nesmírně spěchal, neboť letěl za prudké vichřice. Můžeme obecně soudit, že člověk, který se ubírá do nových poměrů a za věcmi, které mu nejsou známy, není prost jisté váhavosti, ba dokonce strachu, jenž ho brzdí; naproti tomu člověk, který se navrací, je spíš netrpělivý; jelikož anticipuje cíl, podceňuje dráhu, která k němu vede. Řekl bych, ten člověk tak spěchal, jelikož se navracel, a přijímám to jako pravděpodobnou skutečnost. Nehledíc k tomu, že člověk, který někam letí, by se mohl brát kterýmkoliv směrem větrné růžice, neboť neomezený je počet možných a myslitelných cílů, mezi kterými lze volit; kdežto člověk, který se navrací, může letět jen na jedno místo, jediné myslitelné mezi všemi, za cílem od počátku určeným, nutným a nezaměnitelným. Cesta zpět je ta, která je přesně vymezena. Teprve tím je stanoven konec naší povídky a můžeme začít od začátku.

Začátek je zmatený a nejasný jako náhoda. Je to kdesi na Kubě mezi živými ploty bougainvilleí; někdo je honěn, štěkají výstřely z revolveru a na cestě, jež se podobá Mléčné dráze, zůstane ležet neznámý člověk se zakrvácenou šíjí. Je to rána širokým nožem, jakého se užívá k řezání cukrové třtiny.”

Chirurg, když dočetl až sem, nepříznivě zafrkal a uhodil rukopisem o stůl. Nesmysl. Není žádné jizvy na šíji; je jedna nad pravou prsní bradavkou, ale ta rána nemohla být zasazena širokým nožem, nýbrž stiletem. Mělká rána, která se zastavila na žeberní kosti.